449. schůzka: Na koni pelášil český pán

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hrad Klenová

S hrdinou dnešní schůzky se podíváme daleko za hranice vlasti. Hrdinou? Říkejme mu raději protagonista, to je takový citově neutrální termín. Slůvko „hrdina“ totiž u něj působí jaksi – inu, nepatřičně...

„Když se psala Léta Páně 1598 v pondělí po Provodní neděli, vyjel jsem do města Plzně a přes to město Plzeň jsem pak přijel na Bystřici. A tu jsem podle společného našeho snešení shledal se s urozeným a statečným rytířem panem Heřmanem Černínem z Chudenic, ten čas Jeho Milosti císařské komorníkem, cesty mé věrným spolutovaryšem a pravým Achatem, na mne čekajícím. Nazejtří ráno strojili jsme sobě potřeby a věci na tak dalekou a nebezpečnou cestu. Po obědu vida pan Heřman Černín nemalý počet panstva a rytířstva, příbuzných a nepříbuzných, s námi žehnaní úmysl mající, usmyslel všelijaké kratochvíle, jako jízdu ke kroužku, dav na vybranou jako dar pozlacený koflík.“

Poněkud rozmarné loučení dvou mladých rytířů. Heřmana Černína z Chudenic a Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, později i na Pecce. Druhý jmenovaný jest autorem úvodních vět. Ti dva se chystali věru na dlouhou cestu, skoro na konec světa. Tedy: na konec světa to zase nebylo, jenom do Svaté země. Tenkrát – tedy na přelomu 16. a 17. století – panovala taková móda, cestovat. Preferována byla destinace „Jeruzalém a okolí.“

Harantovi asi tak jeho přítel Heřman připadal. Za 23 let nato bude stát pan Černín jako staronově jmenovaný staroměstský hejtman na tribuně u Staroměstské radnice v Praze. Před jeho očima popraví kat Mydlář dva muže, které Heřman důvěrně znal. Jedním z nich bude jeho starší bratr Diviš. Jméno druhého: Kryštof Harant. Když budou stínat bratra, Heřman se cudně vzdálí, aby nemusel exekuci přihlížet. Když budou popravovat přítele Haranta, zůstane na svém místě, ani jedno oko přitom nezavře.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic - rytina od Aegidia Sadelera

Kdo má funkci, ten má moc

Tak si ho trochu prokádrujme, pana Heřmana Černína z Chudenic. Narodil se v Nehrahovicích na Sedlčansku Léta Páně 1576. Byl tedy o dvanáct let mladší než Kryštof Harant. Rod Černínů, jejichž erb se vyznačuje charakteristickými třemi modrými pruhy na jedné polovině štítu coby třemi řekami, je rod starý, velmi starý, ba jeden z nejstarších v království. Prapředek, jak uvádějí prameny, zastával už roku 1200 úřad zemského komorníka. Nebyla to ale zprvu rodina movitá. Tatínek Divišův a Heřmanův, rytíř Jan Černín z Chudenic, přehnaným bohatstvím právě neslul, ovšem měl funkci. A kdo to má funkci, ten má moc. Jan Černín ji měl. Moc. Moc té moci měl. Dost na to, aby díky ní ovládal celý Vltavský kraj. Byl totiž tamním hejtmanem.

Pro pořádek se zmíníme ještě o jednom Černínovi, třetím z bratrů, jmenoval se Humprecht, patřily mu Kostomlaty a vypracoval se na purkrabího Hradeckého kraje. Od něho pochází dnešní potomci Czerninů. Díky tatínkově moci a nejspíš taky protekci sloužil synek Heřman už jako čtrnáctiletý coby panoš u mantovského knížete Gonzagy. V osmnácti se jako mladičký voják dostal do Nizozemí, a posléze pak, za čtyři roky nato, se vydal jako pobožný a světa dychtivý muž s Kryštofem Harantem – svým přítelem a rovněž příbuzným – na výpravu do Svaté země. Bylo mu dvaadvacet let.

„Majíce se na moře až k Benátkám pustiti, větší loď jsme zjednali. I byli jsme dotazováni, kolik nás je. Na tom jim pan Černín, tovaryš můj, kundšaft náš ukázal. Ten Vlach to přijel a četl řka: Kterak to je, že tolik osob je pospolu na jeden kundšaft. Nemálo jsem se zarmoutil, že bychom zpátky do Tridentu 15 mil pro jiný kudnšaft jeti museli. Nevím, jak mi v tom rychle na mysl přišlo, že bychom fortelem sobě pomoci mohli. I počal jsem se vesele stavěti, řka tomu Vlachu, že se velmi mýlí a nerozumí, co čte, aby ještě jednou četl, a on počne čísti Signor Hermanno Czernin, vtom já ukázal na pana Černína, že to je ten pán. A on čte: de Chudenitz, con uno sevitore, s jedním služebníkem, a tu já ukázal na sebe a na služebníka a že já, de Chudenitz, ho jistím, služebníka že vidí. Což on slyše byl spokojen a nás propustil k naší veliké radosti a kratochvíli, že jsem tak snadno jméno jedné osoby na dvě vztáhl a tak nám pomohl.“

Oni si dva cestovatelé totiž museli v Tridentu nechat vystavit potvrzení jednak o své totožnosti, jednak o tom, že v kraji, odkud jedou, není mor. To byl ten Kundschaft, což ve staré němčině nebyl pouze „zákazník“, ale také „zpráva, potvrzení“. Úřední šiml řádil už tenkrát. Vystavil jim potvrzení pouze pro jednu osobu plus jednoho sluhu. Na jméno „Heřman Černín z Chudenic“, a ten sluha. A úředník po Harantově vysvětlení zabral. „I když u Vlachů není zvykem, aby kdo dvě aneb tři příjmí měl, ještě doplněná jménem panství, úředník se s tím spokojil a uvěřil mi zcela.“

Na své cestování nebyl Heřman Černín vybaven žádným zvláštním vzděláním. Na universitě nestudoval, zajímala ho hospodářská a obchodní praxe. Obchodu se tehdy říkalo handlování. Císař Rudolf II. si Heřmana oblíbil, a to bylo co říct. Jmenoval ho císařským komořím. Bylo mu sotva 27 let. Na takovém postu už mohl pomýšlet na ženění. Vybral si vdovu. Z pochopitelných důvodů: měla peníze. Marie ze Svárova jich měla dost. Rok po svatbě byl Heřman přijat do panského stavu, a jako takový byl jmenován hejtmanem císařských statků v Polabí a poté i hejtmanem Starého Města pražského.

I nástupce Rudolfa II. císař Matyáš si ho oblíbil (Heřman byl použitelný za každého režimu), a poslal ho na dva roky do Cařihradu jako vyslance. Černínovi se tam podařilo sjednat se sultánem mír na dvacet let. I v Turecku s úspěchem „handloval“. Svého vyslaneckého postavení dovedl využít k obchodům s Orientem. Určitě v tom nebyl střet zájmů, bylo to zcela čisté. Samozřejmě. Jak jinak.

Heřman Černín z Chudenic

Domů se vrátil se zrovna v takovou neklidnou dobu. Ono se zrovna vyhazovalo z oken Pražského hradu. Přes veškerá varování, výstrahy i sliby českých stavů zůstal Heřman věren císaři. Dá se říct, že se ani v nejmenším jejich rebelantským virem nenakazil. Byl naprosto imunní. Ba co víc: byl jedním z mála českých pánů, kdo na Bílé hoře bojoval ve vojsku císařských. A jak už řečeno, byl přítomen v první letní den roku 1621. staroměstské exekuci. A čile přibíral statky. Tedy on je kupoval, protože byly propadlé císaři, ale kupoval lacino. I tituly a úřady kupoval. Některé dostal pro své zásluhy od Habsburka zadarmo. Říšský baron, český hrabě, královský místodržící, zemský soudce, císařský falckrabě.

Roku 1644 to všechno konečně završil titulem nejvyššího soudce dvorských lén v Království českém. Což ještě není úplné, protože následovala funkce: Hrabě – s titulem vysoce urozený. „Lakomý, chamtivý a bezohledný Heřman inkasoval v oné trudné době za svou věrnost císaři konfiskované statky a domy českých pánů, nakupoval statky na Žatecku až po Kysibl, Bochov, Nejdek i jinde a prováděl všemožné handle a ještě horší skutky v té době, neboť – jak pravil – kde není sokola, nutno živiti se s krkavci. Když ovdověl, oženil se s vdovou po Kryštofu Harantovi, a po ní pak zdědil panství Velechov. Obchodoval doma i s cizinou, s Benátkami, s Cařihradem, s Uhrami, Haličí, Drážďanami (kam kupříkladu vyvážel máslo), s Kolínem nad Rýnem a s jinými městy. Ve svém cestopise píše, že svého jmění nabyl vzácností a poctivostí.“

Na svou druhou a slavnou poselskou cestu vyjel skoro sedmdesátiletý. Namířil si to stejnou cestou jako jeho dva předchůdci Václavové – Budovec a Vratislav, tedy po Dunaji. Měl na to dvanáct lodí. Připlul do Prešpurka neboli dnešní Bratislavy a začátkem léta roku 1644. dorazil do Komárna. Pak už byl na trase Budín... To byl, jenomže taky v něm byli Turci, tedy turecké vojsko, a tak si dal Černín pauzu a vyjel v momentě, když se Vídeň s Budínem dohodla.

„Poslav napřed dary panu vizírovi, jeli jsme na budínský zámek velmi pěkně, jak se to zde v knize vše vymalované vynajde. Nejdříve jeli trubači s vlašskými bubny, potom kavalírové moji, přes čtyřicet koní, za nimi kornet s císařským praporcem, potom můj kornet s mým bílým praporcem, na němž byl z jedné strany namalován můj erb a ze strany druhé slunce se slovy: Cesty své ukaž mi, Hospodine. Potom já jsem jel a vedle mne pan Ahmed aga, za námi dragouni a pážata a lokajové moji. Po obou stranách šli moji lidé pěšky, kterých přes 130 bylo. Lidu dívajícího stálo množství veliké od vody skrze všecko budínské město až nahoru, kde vizír svoje sídlo má. Když jsem sesedl z koně, tu dva přední pánové mě s uctivostí vedli, lidu tu bylo, co by ho nabil, že ho už víc býti nemohlo. Nahoře pak v zámku pan vizír Osman naproti mně vyšel, uvítal mně a se mnou se přivítal. Potom pan vizír šerbetu přikázati dal, každý jsme porcelánku vypili, též kávou nás poctil a okouřiti dal. List Jeho Milosti císařské jsem odevzdal, potom kaftany, kterých 36 bylo, vizír rozdávati nařídil, jakož sukno lidem mým, což se nikdy tolik nestalo, páni moji všickni vizírovi ruky podali a poklonu učinili. Pak odloživ rokování do dalšího dne, zdvihl jsem se a na koně jsem vsedl a dolů k lodím svým se obrátil. Tak chválapánubohu ve všem dobrý začátek se stal.“

Lepší ukázka namyšlenosti, nadutosti a povýšenosti se snad ani vybrat nedala. Heřmanův cestopis je celý na jedno brdo. A jaký obsah, taková i forma. Jazyk toho spisku je hrubá mluva, ze všech současných cestopisů je nejvíc postižený jazykovými kazy pobělohorské doby. Autor učenosti věru nepobral, raný ani pozdější dlouhý pobyt v cizině na něho valný vliv neměl, je bez vzdělaného zájmu o krajinu a cizí život, jeho cestopis nepřispívá ničím k rozvoji vědomostí o trase jeho cesty a prostředí za pobytu.

Jeho starostí na cestách a ve velvyslaneckém úřadě bylo, aby dobře vyšel jak s pány na vyslanectví, tak s pány tureckými, aby mu neušla žádná z výhodiček a příležitostí, které situace poskytovaly. Vším prolézá až na povrch samolibá starost o vlastní důležitost. Lakomý a ješitný hodnostář, přímo ukázka, jak by politik neměl vypadat, se netěšil úctě ani u svých podřízených. Těm byla jeho hodnost lhostejná, a když vážně onemocněl, tak se o něj nestarali.

„Raníčko jsem vsedl na kůň a projel všem všecko ležení turecké,“ to už byl na cestě do Bělehradu a do Sofie. Do Bělehradu ještě po vodě, z něj pak na koních. „Velmi pěkným řádem jak velitelé, tak vojáci své ležení oddělené měli, na pěkným koních se projížděli, ale prodávat jich nechtěli.“ Škoda. Heřmanovi unikl docela lákavý kšeft.

„Mnoho soldátů jsem potkával táhnouti k Budínu. Tu jsem se u vody ležící drobet refrescíroval, a potravy nakoupiti jsem poručil, a před večerem ještě pořádný rozkaz jsem vydal, kdy a kterak, kterou hodinu vstáti a mašírovati se má, tedy kuchyně po půlnoci přes prám u řeky Moravy se přeplaví, a já s prezenty drahými a se všemi vozy, jak den se bude rozednívati, vyjedu. Tu jsem počal drobet zle se vynacházeti a nemohl jsem spáti, ve svém voze leže jsem odpočíval. Můj pan hofmistr maje do nejmenšího mně nápomocen býti, nic z toho nečinil, toliko stále dnem i nocí s trubači a jinými žral a pil a troubiti dal, i když jsem mnohokráte tu noc k němu posílal, že spáti nemohu, jak začnu, tak mne probudí, aby toho zanechali, ale ještě více se dálo, stále nic jiného nedělal, než že žral a pil a hádky zplozoval. Tím troubením i sedláky naše, kteří nás vezli, dokonale zblázniti mohl, protože oni troubení na pozoru míti měli, aby koně z pastvy vzali, krmili je a zapřahali, a tu oni kvůli tomu troubení napřekot o půlnoci zapřahali a jeti chtěli, což jsem já skrze vnuknutí Boží nedal, nýbrž zas vypřáhnouti musili.“

Jeho cesta vedla do Řeckého Bělehradu, na sto deseti vozích si to namířil do Niše, no, a to asi neměl dělat. Chytil tam horkost. „Veliká horkost mne napadla. Byl jsem nevymluvitedlně nemocný.“ Co teď? No nic. Jeli dál. A tak se Heřman dostal do „Žofie města“ neboli do bulharské Sofie, a všichni, kteří s ním jeli, jak doktor Barvič, tak apatykář, lazebník a všichni páni, kteří tvořili jeho doprovod, i čeládka, „všickni ode mne upustili a že prý jsem se všemi a oni se mnou rozžehnali a posední pomazání že jsem prý přijal a Bohu se poručil, ale já o tom žádnou povědomost nemám.“ Pořád ho ale vezli dál, vzali to přes Burgas na pobřeží Černého moře a odtud před Konstantinopoli neboli Cařihrad do vsi Tahaut Paša, kde čekal sultán. Tam před ním polomrtvý Heřman defiloval v slavnostním šatě na voze.

„Vezli mě u veliké nemoci skokem, já jsem nic nevěděl, jen všichni měli malou naději, že více vzhůru budu. Jako umrlého mě vezli a když už jsme k sultánovi měli přijet, do zlatohlavové sukně mě obléci dali a tak jako mrtvé tělo do vozu posadili a sultán se na můj příjezd díval. A tak jsme do kavaranseráje dojeli, na což já žádné upamatování nemám, a tam mě složili. A jak jsem tam ležel, orel divoký přiletěl do toho domu a sem i tam v něm lítal okolo pokoje mého, co mu jísti dali, to snědl a neplašil se, až teprve sedmý den, kdy jsem počal zase lidi znáti a mluviti, kázal jsem sebe na pavlač vynésti, a on blízko mne usedl a já ho očima viděl a on pod oblaky ulítl – jistě to div od Pána Boha všemohoucího byl, od toho času mně lépe bylo, takže duch nevyšel, jen mdlobou velikou jsem měl a holé kosti a kůži. A nic nebylo slyšet jiného, než že tomu nikdo, ať už křesťan nebo Turek, nevěřil, že bych zase obživl.“

No, stalo se. Když se v Konstantinopoli neboli Cařihradu náš vyslanec zase pozdravil, náramně rychle zapomněl na věci poslední a ještě rychleji si vzpomněl na svoje „handle“. Obchodoval s koňmi a s velbloudy tak čile a bez skrupulí, až to vzbuzovalo veřejnou nelibost. Členům svého poselstva přitom jaksi zapomněl vyplácet mzdu. „A byl tak pěkný čas, že jsem si lepšího nemohl vinšovati. I poručil jsem, aby se všickni k sultánově audienci přihotovili a přistrojili. Zakoupili přece sobě mnoho věcí, i nové červené čepice a nové čižmy!“ Pan Heřman byl vskutku na audienci sultánem přijat a na ní se vytasil s císařským poselstvím.

Obraz středověké Konstantinopole (uživatel Shardan)

Snad by bylo na místě prozradit, co to bylo za poselství. Šlo o mír. Abychom byli spravedliví, svoji úlohu Heřman Černín splnil docela slušně. Navzdory všem svým kšeftům. Velice brzy dojednal s Turky smlouvu a pokoji a kapitulaci. Tu kapitulaci uzavírala osmanská vláda s jednotlivými evropskými státy. Bylo upraveno postavení cizích státních příslušníků v zemi a Evropanům byla poskytnuta různá privilegia. Jednání ale nebylo vůbec jednoduché.

„Při audienci sultán začal proti mně mluviti a tuze křičel a velice hrubě se vzpouzel a pravil, že on již šest let hlavou říše osmanské jest a že to císař i já dobře víme a přitom jsme k němu poslati nedali, a on rovně všemi svými královstvími, zeměmi, ostrovy a moři vládne a jeho vlastní jsou. Nechal jsem jej broukati a na to jsem žádné odpovědi nedal, a on se mně hned ptal, mám-li plnou potencii s ním jednati a punkty zavírati. Tu jsem mu dal krátkou odpověď, že mám od Jeho Milosti císaře plnou moc ke všemu a že prezenty pro něho byly do serailu asi před hodinou odeslány, což se mu vysoce velmi líbilo. Když jsem však odcházel, zacházeli se mnou jako kati a se mnou trhali a prsten můj velký z rukou mi strhli a já bez něho domů jsem přijel. Když po několika hodinách mi byl do kavaranseráje zpět poslán, k velkému vizírovi jsem si stěžoval, zdali to jest procedura neb způsob u nich s takovým hostem známým od několika set lidí, zvláště pak velkým poslem římského císaře a českého krále tak zacházeti, ježto já žádným sedlákem nejsem. Na to mi velký vizír vzkázal, že to způsobeno bylo ignorancí novotných stráží nedávno přijatých a že sultán byl jinak se mnou dobře spokojen.“

V Cařihradu Heřman Černín pobyl rok a pak se vrátil koňmo do Vídně. Stihl ještě zastávat úřad nejvyššího komořího, a měsíc před svou smrtí byl jmenován nejvyšším hofmistrem. Zemřel bezdětný v pětasedmdesáti letech. Své jmění odkázal svému rodu jako fideikomis. Pochovali ho v kapli svatého Zikmunda ve svatovítské katedrále. Zbyl po něm česky a německy psaný cestopis – Heřmana Černína z Chudenic Poselství k tureckému sultánu. Hlavním posláním cestopisného žánru je přinést svědectví o zemi a o lidech a také o době, což se několika Heřmanovým vrstevníkům obdivuhodně povedlo, především Harantovi a Vratislavovi. Heřman Černín přinesl svědectví o sobě. Vše ostatní se mu zdálo mnohem méně významné.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.