450. schůzka: Matouš, řečený Ulický, rebel

Památník Matouše Ulického

„My, Ferdinand Druhý, z Boží Milosti volený římský císař, po všecky časy rozmnožitel říše a uherský, český, dalmatský, charvátský atd. král.“ Drobnější tituly pro úsporu času vynecháme... „Všem obyvatelům a poddaným naším milost naši císařskou a královskou a též všecko dobré vzkazujeme.“

Děkujeme mockrát. „Věrní milí!“ No, o copak šlo? „Věděti Vám milostivě dáváme, že hned, jak jsme s milostí a s pomocí svrchovaného Pána Boha dědičné království naše české mečem dobyli a pod poslušenství naše uvésti ráčili, o to nejvíce jsme pečovali, jak by v dotčeném dědičném království našem Českém čest a sláva Boží vzrůst svůj brali.“ Když jsme něco museli dobýt mečem, tak to asi nebylo po dobrém...

„Ti, kdož se proti nám jakožto pořádné a od Boha představené vrchnosti pozdvihli v té vysoce ohavné rebelii, ztrestáni byli,“ zatímco ti druzí, věrní, „všelijakou počestností, důstojenstvím a jměním od Nás milostivě obdařeni byli.“ Počestnost byla zadarmo; jmění, to pocházelo ze zlodějny, jíž se dopustili vítězové na elitě českého národa. „A tím od nás obdařeni aby na nás věčnou a neskonalou památku míti mohli.“ Zaplaťpámbu císařské Veličenstvo, ručičku Vám za to líbáme... „Všelijak se staráme, aby předešle vzniklí neřádové a nedostatkové skrz prospěšná a užitečná nařízení a ustanovení naše napraveni býti mohli. Z těch tedy příčin toto naše Obnovené zřízení zemské jsme vůbec vydali.“

Obnovení zřízení zemské

Tak, a máme to tady. Obnovené zřízení zemské. Podivný termín. Takový – neproniknutelný. Šlo o legislativní podobu habsburské pomsty. Ferdinand u nás zavedl ústavu. Byla to ovšem ústava absolutismu. Ze země mnoha náboženství se začala dělat země výlučně katolická. Dosud samostatný stát se stal do značné míry provincií rakouského mocnářství. Nestalo se tak okamžitě. Postupně. „A proto všem obyvatelům a poddaným našim ze všech stavů dědičného království Českého, duchovním i světským, milostivě poroučeti ráčíme přikazujíce, aby všickni vůbec i jeden každý obzvláště tímto naším Obnoveným zřízením zemským se řídili a spravovali a tak a nejinak se chovali podle něho, hned jak od nás publikováno a vydáno bude.“

Snad až příliš mnoho řečí o jedné úřední listině. Copak je natolik důležitá? V nepříliš podstatných obměnách se udržela až do roku 1848, což je důvod, proč jí věnujeme pozornost. Právní postavení našeho státu bylo tehdy velmi okleštěno (dalo by říct modernějším jazykem, že jsme ztratili notný kus své suverenity), přesto však útvar, označovaný jako Země Koruny české, existovat nepřestal. Výslovně se to uvádí i v Obnoveném zřízení zemském. O kus suverenity jsme přišli, ale samostatnost jsme neztratili...

Úvodní list tištěného Obnoveného zřízení zemského

Jde to vůbec dohromady? Jde. S rakouskými zeměmi a s Uherským královstvím jsme nadále tvořili volné soustátí, navenek spojené osobou společného panovníka. V hranicích Českého království vládli Habsburci pořád jenom jako korunovaní čeští králové. Horší byly územní ztráty. Pozbyli jsme Horní a Dolní Lužici – byly podstoupeny jako dědičná léna Sasku. Ano, saský vladař Jan Jiří se zasloužil svou pomocí při potlačování té české rebelie. Sem tam s Habsburky sice taky bojoval, ale na tyto hříchy se při konečném vyúčtování zapomnělo a Sasům se v podobě obou Lužic tučné kořisti dostalo. Byly od českého státu odtrženy už natrvalo.

„Z naší královské i otcovské péče ráčíme ty cesty obírati, kterak by dotčené dědičné království naše České od nás s nemalým válečným nákladem dobyté, zas v dobrý řád (tak aby poddaní naši, věrní moji, všickni zespolka v náležitém poslušenství stáli), k nám a dědicům našim, budoucím králům českým jakožto jich jediné, pořádné, přirozené a dědičné vrchnosti každého času své zření měli, i sami mezi sebou, pod milostivou ochranou naší královskou, jednostejného práva a jednostejného náboženství užívajíce v lásce, svornosti a pokoji zůstávali, a všecko, co by tomu na odpor býti chtělo, zastaveno a přetrženo bylo.“

Tedy jen tak mezi námi: číst Obnovené zřízení v tehdejší češtině, to je opravdu silný literární zážitek. Text to je věru značně květnatý a co chvíli v něm hrozí nebezpečí, že se ztratíme jako v hlubokém lese. Takže si raději zvolíme metodu „na přeskáčku“ – a s překladem. Už v úvodu nás zaujal poněkud výhrůžný podtext.

„Následkem té ohavné rebelie bylo s vynaložením nemalých nákladů dobyli jsme zpět České království.“ Ano, a ještě tam bylo, pokud si dobře vzpomínám, že právo bude jednostejné a náboženství taky. Paragrafovaný výčet jednotlivých článků ústavy je sáhodlouhý. A ty rozhodující jsou... Habsburkové u nás rovná se dědičná vládnoucí dynastie. Tou ale byli už předtím... Jenomže zatím pořád ještě platil formální nárok, že se český trůn obsadí svobodnou volbou domácích stavů. To teď padlo. Žádná volba, byť formální. České země nám patří dědičně, a basta! Na věčné časy a nikdy jinak. Fertig! No... jedině snad kdyby Habsburkové jako dynastie vymřeli... pak by se mohlo volit, to však zatím nehrozilo... “

Sněmy se už nemohly scházet z vlastního rozhodnutí, nýbrž výlučně z vůle panovníka. Přišly o zákonodárnou moc. Čili zákony od nynějška vycházely z iniciativy vídeňského císařského dvora, císař právní normy diktoval a měnil, sněm je jenom projednal a nezbylo mu než je pak přijmout. Aspoň nám ubylo starostí a práce. Všechno odřel chudák panovník... Také nejvyšší zemské úředníky jmenoval a odvolával on. Byli za svůj výkon odpovědni jemu a stavovský sněm neměl císaři a králi do věcí co mluvit. Nejvyšší odvolací instancí nebyl apelační soud, ale zase panovník. A vůbec – těžiště nejzávažnějších rozhodovacích pravomocí politických, hospodářských a finančních se přesunulo do Vídně.

A když už jsme byli v tom stěhování, tak i česká dvorská kancelář přesídlila do Vídně. A bylo vymalováno. Ještě ne. „Na českém zemském sněmu znovu po dvou staletích zasedli biskupové a preláti, přičemž stav duchovní byl opět považován za nejpřednější.“ Proti tomu byl doslova knockoutován a definitivně zbaven moci stav městský. Na sněmu mu byl přiřknut jeden jediný hlas. Všechna královská města vážila politicky dohromady tolik, kolik vážil hlas jediného šlechtice nebo biskupa. A vůbec – s městy Ferdinand II. jaksepatří zatočil. Právo měšťanské dostanou napříště jenom katolíci (jedině oni budou moci provozovat ve městě řemeslo), a že by zasedali v obecních úřadech a ve funkcích, o tom není žádná řeč! Jedním nařízením bylo dokonce zakázáno, aby nekatoličtí měšťané uzavírali právoplatné sňatky.

Ferdinand II. Habsburský na portrétu s dvorním trpaslíkem a se psem

Akt pomsty byl dokonalý. To tedy byl. 48 královských měst v Čechách a na Moravě mělo na sněmu jediný hlas. Měl takový sněm vůbec smysl? „Stavovský parlament s do značné míry proměnil v kulisu a hra na této umělé scéně začala být jednotvárná: sněm prostě schvaloval, co se rozhodlo u vídeňského dvora.“ Mohlo se u nás vůbec ještě o něčem rozhodovat? Ale ano. A o čem? O berni. Neboli o daních. A ty se posílaly do Vídně. „Jedním z nejdůležitějších článků Obnoveného zřízení zemského byl ten, který vedle češtiny jako dosavadního jediného úředního jazyka zaváděl druhou řeč. Ze slovanské krajiny, kde čeština byla jedinou úřední řečí, vznikla krajina podle práva dvojjazyčná, postupně stále více německá.“

Slovo, pojmenovávající tento fakt, ze současného jazyka prakticky vymizelo. Kdoví proč. Germanizace. Tento obrat k postupnému poněmčování celého národa sledovalo i jiné ustanovení, kterým si císař přisvojil právo udělovat takzvaný inkolát. Což je – právo „obyvatelské“. Dnes bychom mohli říct – státní občanství. Souhlasí. Podle panovníkovy libovůle se teď cizinci mohli volně usazovat i zakupovat na našem území. Ferdinand II. jim v tom všemožně vycházel v ústrety, velkomyslně je obdarovával, odměňoval „zásluhy“, takže proud cizích přistěhovalců, bleskurychle a většinou nepoctivě bohatnoucích utěšeně sílil.

V průběhu pár desetiletí se němčina stala takřka výlučným jednacím jazykem na úřadech. Nové panstvo nemělo zájem učit se česky? Proč? Byla tu přece němčina – úřední řeč. Naše mateřština byla nucena přežívat jako méněcenný jazyk venkovanů. V roce 1627 (kdy Obnovené zřízení zemské začalo platit) tohleto všechno však ještě pravda nebyla... Nebyla. Ještě ne. Ale za nějakých sto let už zcela jistě ano. Ještě jeden malý detail. Takový drobný, ale příznačný: Obnovené zřízení zemské mělo být vydáno německy a česky. Text německý byl označen za autentický. České vydání zákona bylo dovedeno do sedmnáctého tiskového archu... a pak nic. Pak bylo zastaveno.

Proslulý paragraf „A lomeno 23“

A jsme u poněkud ponuře proslulého paragrafu. „A lomeno 23.“ Hezký název. Takový výstižný. Tento článek proklamoval jako jediné státem uznané a pro všechny povinné náboženství. Katolictví. On ten paragraf jenom zakotvil, co už vyjádřily dřívější mandáty Ferdinandovy. Ale aby bylo jasno... aby bylo každému jasno (!), tak hned po vydání Obnoveného zřízení se dostavil další úder. Za dva měsíce poté vyšel Mandát nekatolickým stavům. Nařizoval buďto: do šesti měsíců přestoupit ke katolictví, nebo: prodat nemovitosti a do května dalšího roku odejít ze země. Lhůta pak byla sice prodloužena, ale obejít ji nešlo.

„Někteří Ostrému nátlaku podlehli a volili zdánlivě menší zlo – podmínky diktátu. Učinil tak i hrdina od bělohorské zdi, muž, který se statečně bil v čele takzvaných Moravanů u letohrádku Hvězda, mladý hrabě Jindřich Šlik. Začal horlivě sloužit režimu a dotáhl to časem až na ministra vojenství.“ Jiní lidé, ti principiální, odešli. Vzdali se své vlasti v důvěře, že se do ní brzo vrátí. Nová vlna masové emigrace spláchla do ciziny Jana Amose Komenského, Karla staršího ze Žerotína, historika Pavla Stránského, malíře Karla Škrétu, grafika Václava Hollara a mnohé další. Jenom z Českého království emigrovalo 185 šlechtických rodin.

Masová emigrace

Přímo masově utíkali poddaní z pohraničních oblastí – například na Frýdlantsku zmizela podle odhadů celá polovina obyvatelstva. Celkový počet exulantů už nikdo nikdy nezjistí. Kam měli namířeno? Porůznu. Do Nizozemí, kde se usazovali v Leydenu, Haagu, Amsterdamu, taky do Saska, kde našli útočiště v Pirně, v Drážďanech, Lipsku, v Polsku je přijímalo hlavně Lešno a Toruň. Moravané utíkali na západní Slovensko – do Skalice, Holíče, Trenčína a Púchova. Naprostou většinu těch, kteří musili odejít, cizí svět pohltil navždycky. Ti, kdo se v exilu nezůstali a vraceli domů, ti to uvnitř vzdali... Anebo možná zkusili vzdorovat, pokračovat v předem prohraném zápase.

Ještě jednu skupinu vracejících se emigrantů bychom mohli jmenovat. Ti, kteří se pokusili vrátit, doma se naoko podrobit, ale nevzdat se. Taková pasivní resistence. Příklad: bylo jich víc, většinou kazatelé jednoty bratrské. Jak dopadli? Různě. „Nejedni byli chyceni a do vězení uvrženi a bylo s nimi téměř všechněmi jednostejně zacházíno: skrze jezuity a mnichy, buď chytrostmi a sliby, neb výhrůžkami a rozličnými strachy k přestupování nuceni byli. To se nejednostejně dařilo. Někteří strachem před smrtí neb věčného vězení, aneb hladem, smradem a jinak zemdleni byvše, bídně přestupovali a kněžství se odpřísahali, několik takových bylo; však jiných daleko více z milosti Boží se našlo, jimž ač v nepřátelské ruce upadnouti dopustil Bůh, statečně setrvali buď až do smrti, neb do propuštění, kteréhož se po dlouhém vězení (když Bůh nepřátel vzteklost uzdou krotil), některým dostalo, jako: Václavovi Lipenovi a Danielovi Tychikovi, starcům sedmdesátiletým v Boleslavi, Danielovi Alginovi v Strakonicích, Vavřincovi Šrámovi v Čáslavi, Viktorinovi Adami v Praze, Josefu Tomaidovi, Petrovi Gryneovi, Jakubovi Rytířovi, Janovi Hradskému, Václavovi Pacovskému v Mikulově.“

Autor této zprávy je Jan Amos Komenský. Jedno jméno mezi uvedenými chybí. Zhruba před třemi roky opustil Čáslav, kde byl evangelickým kazatelem, od té žil v Rakousku a na Moravě. Začátkem roku 1627. se však vrátil. Důvody: byly dva. Jednak chtěl posilňovat naději pronásledovaných souvěrců, jednak hodlal být nablízku nemocné manželce. Schovával se v čáslavských lesích, chodil ji tajně navštěvovat a při jedné takové návštěvě byl na zpáteční cestě zajat a uvězněn. Jeho jméno: „Matyáš, řečený Ulický.“

Matouš Ulický při selských bouřích

Moc toho o něm nevíme. Je toho zoufale málo. Snad jen to, že se narodil v Kostelci na Hané. O jeho otci je nám známo to, co si poznamenal Komenský. „Otec toho mučedlníka, Jakub Ulický, člověk v 80 letech, téhož roku jako jeho syn pro náboženství život složil v Prostějově na Moravě.“ To už měli císařští v rukou jeho syna. Doba byla složitá, válčilo se, krajem táhla ve velkém vojska a v menším počtu vyzvědači. Jeden z nich byl původem Dán, hodností důstojník, jménem „Michael Fridrich Christpeins“. Copak měl u nás na práci? Sběr informací, samozřejmě. Ve volném čase zřejmě podněcoval sedláky na Kouřimsku, Chrudimsku a Čáslavsku k nepokojům. Říkalo se, že k těm buřičům patří i někteří šlechtici, kteří se tajně vrátili domů a vyzývají sedláky ke vzpouře. Do té záležitosti se nějak zapletl i kazatel Matouš Ulický. Nějak? Jak?

„Léta Páně 1627., když vojsko dánské ve Slezsku bylo, Čech jeden, Matouš Jiří z Těchenic, tajně vojáky sbíral, které by do Slezska vedl a měl ho již v lese nedaleko Kouřimi okolo čtyř set. Přišla do Prahy pověst, že v tom kraji sedláci zbraně se chytají a rebelují. Posláno tedy několik houfů lidu k jejich zkrocení, ale Matouš z Těchenic byl již s svými ustoupil. Ti tedy nedaleko toho lesa Matouše Ulického, který navštíviv nemocnou manželku svou v Čáslavi, do své skrýše ke Krchlebům se vracel, jali, a do Čáslavě dodali. Tam ho krajští hejtmani a Pavel Michna z Vacínova (kteří tam tehdáž zrovna byli), examinovali, byl-li mezi těmi vzbouřenými sedláky, čemuž když odepřel a dán katu k mučení, po dvakrát ho (šestého a desátého září) táhnouti dali (rozumí se na skřipci), a ne tak na vzbouření sedláků jako na jeho povinnosti se ho vyptávali, kdy, kde, komu by večeří Páně neb křtem posluhoval, neboť se domnívali, že po celá ta tři léta nedaleko býval a že mnozí z čáslavských měšťanů od něho posilňováni jsouce, tak stálými v náboženství zůstávají.“

Matouš Ulický však odmítal uvést jakékoli jméno. Tím spíš, že ty tři roky byl opravdu v cizině. Nepřivedl nikoho na byť i nepatrnou stopu. Tvrdil, že s povstalci nenavázal žádné spojení. Ublížilo mu však, že u něj našli rebelantskou výzvu. Nikdo mu neodkázal, že by ji snad sepsal sám. Nezkoušeli ho získat? Nebyl by první ani poslední, kdo by přestoupil... A možná by se i zachránil...

„Dávali mu naději k životu, jestliže by katolíkem býti chtěl; ale Pán Bůh ho tak umocnil, aby raději pravdu učení svého krví svou zpečetil. Upřímně se vyznal, že on ouřadu svého, který od Krista a ne od císaře přijal, ani ze sebe nesložil ani ho neopustil. Tázán byv od kněze, také-li chleba na místo oplatku užíval a kalicha do rukou podával, odpověděl: Tak Kristus nařídil. Když od něho o tom vzbouření sedláků věděti chtěli, odpověděl: Lépe jsem já než ty, převrácenče, svědomí své jsem opatřil. A když mu zase k životu naději činili, chtěl-li by jen přestoupiti, řekl: Když toto tělo, samo z sebe zkáze poddané, již se kaziti počalo, nač je zadržovati mám? Kromě Matouše bylo vyslýcháno a krutě mučeno i několik zajatých sedláků. Svezl se s nimi i jeden blíže nejmenovaný příslušník stavu rytířského. Ulický po celou dobu nic neřekl, takže vyšetřovatelé ztratili po dvou dnech trpělivost a odsoudili ho na smrt. Opis Ulického manifestu s rozsudkem poslali ouředníkům a soudcům zemským do komory Jeho císařské Milosti do Prahy.“

Odtud byl poslán do Vídně. Místodržící, aby udělali na císaře dojem, tvrdili, že v Ulickém zlikvidovali jednoho z původců povstání. „Jedenáctého tedy dne září v Čáslavi na popravu byl veden. A když biřic volal, že on byl bouřky té příčinou, Matouš Ulický hlasem vysokým odpověděl: Lež to jest; pro pravdu Kristovu já trpím! Když z brány veden byl, dobrou paměť maje, písně zpíval. Žádnému pak z měšťanů povoleno nebylo ani ho vyprovoditi ani z okna za ním vyhlédnouti. Učinil-li to kdo, ručnicemi k němu směřováno, a aby slyšán býti nemohl, co mluvil neb zpíval, bitím na bubny a troubením v trouby překážíno.“

Matouš Ulický po výslechu v čáslavském vězení

Při mučení i před popravou odmítal svou vinu. Historické bádání potvrzuje, že měl pravdu. Byl to kazatel a predikant, ale nebyl to rebel. S Dánem Christpeinsem se u Čáslavě zřejmě opravdu setkal, je to pravděpodobné, snad mu předával i důležité informace o spojení exulantů s povstalci, ale žádný vůdce sedláků to nebyl. Byl to kněz. „Na popravní místo přiveden byv, sám sebe potěšoval, řka: Dnes duše má s Kristem bude. Hejtman mu na to odpověděl, že spíše s ďáblem v nejhlubším pekle. Na to mučedlník řekl: Ty tam s bezbožnou sběří svou sám padneš, nebudeš-li pokání činiti. A poklekl na kolena, duši Kristu poroučel. A hned mu od kata nejprv pravá ruka odťata (kterouž prý v ruce lidu obecného kalicha podával), potom sťata hlava, nato střeva vytažena a v košili obalena, a tělo na čtyři čtvrti rozťato a na čtyři kůly (a na pátý hlava) vstrčeno, a u šibenice k smutnému divadlu vystaveno.“

Na jižním okraji Čáslavě, na Stínadlech, kde bylo kdysi popraviště, byla v roce 1922 postavena vysoká kamenná mohyla, a na ní nápis: „Zde na Stínadlech 11. září 1627. roku byl popraven Matouš Ulický, čáslavský kněz podobojí, účastník selského povstání v čáslavském kraji.“ Zase jedna oběť. Jak to vypadá, evidentně bez jakékoli viny. Takových obětí tato země přijala bezpočet... ve všech možných dobách.