425. schůzka: Ortely

„Slavata navrhoval konfiskovat statky všem, kdož se jakýmkoli způsobem povstání účastnili a dopustili se urážky královského majestátu.“

Nejmenší shovívavost byla největší pošetilost

Nebyl sám, stejnými myšlenkami se zabývali i jiní, například jeho kolega, rovněž nedobrovolně zúčastněný na tom slavném metání z okna, Jaroslav Bořita z Martinic. Na Slavatovi ovšem ulpělo navždy ódium, že je dal jako první na papír. Martinic se zase snažil, seč mohl, a popoháněl pomstu kupředu. Měsíc před popravami na Staroměstském náměstí lká v dopise panu nejvyššímu kancléři, že se půl roku po vítězství v Čechách ve skutečnosti nic nezměnilo: „Není dost rychlé spravedlnosti a povýšení svaté víry katolické, když nám zase kacíři, nyní od nás ušetření na hlavách seděti budou a již se nás nepustí, až nás úplně dodáví. To budeme míti poděkování slušné za opatrnost naši a tu pozdě bycha honiti budeme, když poznáme, že „minima clementia fuit maxima dementia.“ Česky se to tolik nerýmuje: „Nejmenší shovívavost byla největší pošetilost.“ Ale to bylo jasné všem: že totiž nelze být mírný k přemoženým. To v žádném případě. V zápase kdo s koho nemohl vítěz dovolit, aby se protivník ještě někdy vzpamatoval.

Jenže, toho zločinu rebelie, zrady a urážky královského majestátu se dopustili skoro všichni evangeličtí stavové, to jest většina českých stavů. Na popraviště je všechny nahnat nešlo. Dvorští radové našli řešení. Rozdělili provinilce do tří kategorií. Udělali z nich jakési výkonnostní třídy, podle míry zavinění. Nejméně měli být potrestáni ti, kteří neprovedli nic. Jenom uznali falckého kurfiřta za českého krále, což se týkalo i některých katolíků, kteří mu zbaběle holdovali. Na jejich statky byla uvalena erární renta, aby si jednou provždy zapamatovali, že mají zachovat poslušnost jediné dědičné a pravé vrchnosti. Druhá kategorie viníků: tam už se přitvrdilo. Zahrnuli do ní všechny, kdo měli nějaký úřad v době povstání, anebo vykonali pro povstaleckou vládu jakoukoli menší službu. Ti všichni totiž urazili královský majestát dvakrát. Jednak tím, že nebyli věrni dědičnému pánu, podruhé jako úředníci, že napomáhali povstalcům. Dvorská rada se usnesla na konfiskaci všech jejich statků. Samozřejmě o nějakém tom místě na úřadu pro provinilce už nemohlo být ani řeči. A zbývá ještě kategorie třetí. Ta byla nejtěžší. Pro viníky ze třetí kategorie byla určena smrt.

„První rozsudky postihly uprchlíky a osoby odsouzené v nepřítomnosti. Stačil krátký proces. Královský prokurátor podal 2. dubna 1621 žalobu a 5. dubna už visel rozsudek se jmény emigrantů na šibenicích pražských měst. Všichni byli odsouzeni k smrti.“ Z Prahy se komise dotázala do Vídně, jestli by se neměla vypsat na hlavy odsouzených odměna, ale převážilo mínění, že takový „vlašský“ způsob se u nás zavádět nebude. Majetek dotyčných byl samozřejmě zabaven. Během dubna se komise sešla dvakrát, aby vynesla rozsudky nad rebely, kteří zemřeli během povstání. Patřil mezi ně Albrecht Jan Smiřický, Petr ze Švamberka, Linhart Colonna z Felsu. Exekuční komise posílala do Vídně návrhy rozsudků na pokračování. Nejprve v půli května pětadvacet, koncem května dalších dvacet a konečně šest posledních 12. června. Celkem jedenapadesát ortelů.

„Na Ferdinanda dolehla tíha rozhodnutí. Ten malý, obtloustlý, rusovlasý muž s úsměvem prostinkého dobráčka, který seděl na císařském stolci a nyní už i na českém trůně, neznal jiných náruživostí krom modlitby, hudby, honby a nesmírné štědrosti, který prý ho skoro zruinovala. Tvrdí se o něm, že málo pil, málo mluvil, málo myslil.“ Teď ale přemýšlet musel. Naštěstí na to nebyl sám. Mohl si přizvat rádce, kteří dobře znali české poměry. Nejvyššího kancléře Zdeňka z Lobkovic, pana z Talmberka, Ottu Nostice a Filipa Fabricia, aby poradili dvorním radům i jemu, co s rozsudky, zda je změnit, nebo ponechat. Na svém prvním sezení si dala dvorní rada prvních pětadvacet rozsudků. Skoro všechno tresty smrti, protože v té první zásilce byli přední direktoři. Trochu moc i na dvorní rádce. Vzali si čas na rozmyšlenou.

„Jisto jest, že všichni direktoři zaslouží si trest smrti, ale nesmí se zapomenouti, že jest tuze mnoho těch, kteří by se popraviti museli. Snadno by se pak mohla císaři a soudcům činiti předhůzka, že se dali vésti mstivostí a vraždychtivostí. Dějiny učí, že takové hromadné odpravování jest nebezpečné, Jeho Milost císař a král nemůže prosbu krále dánského, který za odsouzené o milost žádá, jednoduše odmítnouti. Z těch příčin lze radit, aby se trest smrti vykonal jen na devíti osobách, vždy na třech z každého stavu, ostatní aby se poslali do Toskánska a do Neapole, aby tam na galéry přikováni byli. Také je nutno vysloviti se proti čtvrcení zaživa, poněvadž je to strašná ukrutnost, a když by se takový trest vykonati musel, tedy na tělech mrtvých.“

Uvnitř komise se rozhořel spor. Že byli všichni proti čtvrcení zaživa, to je zřejmé z toho, že se tento trest na nikom nevykonal... ale že by trest smrti mělo dostat zase tak málo obžalovaných? Převážila většina, že se to nesmí stát. Ostatně – přikovat muže takového postavení na galéry je zpřísnění než ulehčení trestu. Ledaže by se některým osobám poprava prominula a nahradila žalářem. „Podle návrhu, poslaného exekuční komisí z Prahy, měla být původně Václavu Budovcovi, Jindřichu Ottovi, Bohuslavu z Michalovic a hraběti Jáchymu Ondřeji Šlikovi nejprve uťata pravice, potom jejich těla zaživa rozčtvrcena, nakonec měli být sťati a jejich tělesné pozůstatky rozvěšeny porůznu před pražskými branami. O pravou ruku měli přijít proto, že jí porušili přísahu Ferdinandovi. Stejný trest čekal Jessenia a Fruweina, pouze s tím rozdílem, že namísto utínání pravice jim kat vyřízne jazyk, kterým nejvíce zhřešili v poradách a v různých poselstvích.“

Návrhy trestů byly velmi rozmanité, nápadité, nestereotypní, nepostrádaly tvůrčího ducha. Tak kupříkladu někdejším radům Rüppelovi a Hauenschildovi měla být uťata nejprve pravice, pak hlava, to obojí pak vystaveno. Diviši Černínovi měl kat utnout nejprve dva prsty pravé ruky, hlavu bez těla pak vystrčit na pražských hradních příkopech. Prokopu Dvořeckému, Bedřichovi z Bílé a Kašparu Kaplířovi navrhovali mírnější trest: nejprve stínání, potom čtvrcení. Humánní opatření s ohledem na jejich pokročilý věk. Nejenom dvorní rada, ale i císař do rozsudků zasáhl. Pozměnil trest Černínovi, čtvrcení těla stvrdil pouze Jesseniovi a utínání pravice před popravou Michalovicovi, Hauenschildovi a Rüppelovi. Šlika nakonec zbavoval kat pravice, až když byl popraven. „První (pražská) instance, v krutosti horší Turka, vídeňskou komisi velmi udivila.“

Co by tak ještě mohlo na ty Čechy zapůsobit? Že by Jeho milost císař a král přijel do Prahy... samozřejmě až po všech těch exekucích... a tam, na místě, vykonal skutek křesťanského milosrdenství a udělil tomu... či snad onomu... milost?... O některých provinilcích se však rozhodlo už předem, že ujdou hrdelnímu trestu. Pro větší efekt však měli být rychle odsouzeni k smrti, dříve než císař poprvé navštíví České království, aby je pak mohl amnestovat. Trochu krutý plán. Ferdinand měl zapotřebí uvést se v zemi velkorysým omilostňujícím gestem. Co třeba takový... nebo tamten?... koho teď ale vybrat? Jeden už byl vybrán. Nejvyšší hofmistr. Jméno: Vilém z Lobkovic. „Vilém z Lobkovic byl luterán a jako takový v rodině výjimkou. Všichni jeho příbuzní se hlásili ke katolíkům. Řada z nich také zastávala úřad nejvyššího hofmistra. Až do povstání to pro Viléma neplatilo. Zastával sice funkci c. k. kráječe, ale to byl pouhý čestný titul, bez povinností i výhod. Ani funkce komořího moc neznamenala. Zkrátka to nikam nedotáhl a rodinu nikterak neoslnil,“ uvádí ve své knize Staroměstská exekuce historik profesor doktor Josef Petráň.

Kníže Lichtenštejn, hlava pražské exekuční komise, píše ve svých listech do Vídně o Vilému Lobkovic, že to je „člověk, který vůbec nestudoval, je to úplný idiot, polovičního rozumu, a za takových okolností mohl vpravdě málo praktikovati.“ Jako že se do ničeho vážného nenamočil. Muž s takovým posudkem byl však v čele stavovských radikálů. Byl jedním z těch, kdo svého času vymáhali na Rudolfovi Majestát. A když se táhlo na Hrad, táhl i on a s ním jeho ozbrojená čeleď. A když už na tom Hradě spolu s ostatními byl, tak rovněž vyhazoval – vlastnoručně! – místodržící z okna. Vystupoval jako tlumočník vzkazů stavovského shromáždění. Podílel se na vyhnání jezuitů. On a ještě další popuzoval říšská knížata a kurfiřty proti císaři, ke kterému měl už v roce 1617 výhrady jako k následníkovi trůnu. To všechno Vilémovi z Lobkovic spočítali, a co u jiných stačilo na popravu, nad tím u Lobkovice komise přimhouřila oko. Obě dvě oči.

Někdo... podle dopisů snad přímo pan zemský komisař Lichtenštejn... ho chtěl zřejmě zachránit... Bodejť by ne. Vždyť Vilém byl jeho vlastní strejček! Což byla vlastně taková polehčující okolnost. A další byla, že Lobkovicové „císaři a domu rakouskému vždy vydatné služby prokazovali.“ O přímluvy nouze nebyla a nechyběla ani upřímná lítost obžalovaného, jak napovídá úryvek z jeho dopisu synovci: „Račte se dokonale ubezpečiti, že jsem se dal tak zavésti, toho želím. Jak jsem já nebohej a zarmoucenej a nešťastnej k tý direkci přišel a v ní zůstávati musel, poněvadž mě stavové bez mý vůle a mý přítomnosti volili a já k ní pohrůžkou přiveden byl. Svůj pád a provinění čím dál víc srdečně lituji a poznávám, že jsem toho trestání a nemilosti hodně zasloužil.“ Že by to bylo radostné, povzbudivé, hrdost vzbuzující čtení, to tedy není... Ale trest smrti mu změnili. Změnili mu jej na žalář touto klauzulí: „Exekuci chceme proti němu ještě odložiti a on až do dalšího Jeho Císařské a Královské Milosti nařízení ve vězení zůstávati má.“ S úlevou přijal Vilém doživotní žalář a po roce vzal zavděk dvěma pokoji na Zbiroze. Tam přivezli čtyři direktory, kteří ušli popravě. Ve své internaci měl osobního sluhu. Den trávil ve společnosti internovaných kolegů, večer ho zavřeli do vykázaného bytu, nudu si zpestřoval hádkami se zámeckým hejtmanem ohledně kvality a množství stravy. Stále častěji pak trávil na svém lůžku poblíž zelených kachlových kamen. Císař mu pak povolil ještě jednoho sluhu a příbuzní mu občas poslali nějaké to přilepšení, sud vína, vykrmeného volka, několik skopců. Zkormoucen neduhy stáří, po pěti letech internace zemřel. Jeho nemocný syn dostával z milosti císaře dva tisíce zlatých ročně.

„Podobné štěstí měl i Pavel Říčan, oficiální řečník stavů – rozsudkem vyřčeného trestu smrti byl ušetřen. Měl polehčující okolnost: jednal umírněně. Na defenestraci se nepodílel, tam jenom mluvil, byl na rozpacích, když direktorium chtělo najímat armádu, udivily ho ostré formulace ve stavovské apologii, nesouhlasil se zabavením majetku katolíkům, a spolek stavů domu rakouského proti císaři, ten ho přímo vyděsil.“ To aspoň tvrdil Pavel Říčan. A ještě při výslechu uvedl: „Byl jsem rozkřičen za největšího nepřítele stavů, poněvadž jsem vždy k míru radil.“ Po bělohorské bitvě šel spolu s Vilémem z Lobkovic s prosbou o milost k Maxmiliánu Bavorskému. to mu bylo přiřčeno k dobru. Bylo mu odpuštěno, že jako správce české komory dal během povstání vybíral daně, cla a jiné poplatky a že uvolňoval z královské pokladny peníze k najímání vojska. Účastnil se vyjednávání v Nizozemí a v Uhrách a byl prvním mluvčím při volbě krále Fridricha. Nic z toho mu k tíži přičteno nebylo. Byl omilostněn a spolu s dalšími odvezen na Zbiroh. Propustili ho za dva roky.

Kdo ještě vyvázl? Václav Šťastný Pětipeský. Za povstání direktor – ovšem proti své vůli! Kdyby funkci v direktoriu nepřijal, vyhodili by ho stavové taky z okna! Jako Slavatu! Je fakt, že několikrát podával demisi. A taky byl proti prodávání církevních statků! Na druhé straně ty statky kupoval a umořoval jimi půjčku na stavovskou armádu. To všechno mu prošlo, a když si oseděl dva roky na Zbiroze, byl propuštěn. Za další tři roky ho vzali na milost, stal se královským radou a místopísařem a poté dokonce místokomorníkem. Činil se ze všech sil, aby jeho provinění bylo zapomenuto.

A kdopak nám ještě zbývá? Pražský měšťan Theodor Sixt z Ottersdorfu. Tomu pomohly přímluvy katolických synovců, a hlavně: během povstání byl marod. Končíme? Končíme. Dvěma jmény – dr. Borbonius – předseda komise. Lichtenštejn potřeboval zrovna osobního lékaře, takže ho vyreklamoval. Nutno podotknout, že i za odsouzence Jana Šultyse pan z Lichtenštejna ztratil slovo. Kolik za to dostal, nevíme, ale kutnohorský primas Šultys měl dlaň štědře otevřenou. Ovšem marně. Jeho a ještě šestadvacet dalších čekala – smrt.

„Ferdinand prý probděl celou noc nad návrhy rozsudků. K ránu 16. června se obrátil na svého zpovědníka: Pod svědomím tě zavazuji, abys mi pravdu pověděl, mohu-li já ty odsouzené s dobrým svědomím životem obdarovati?“ Na to prý jezuita řekl: „Oboje v císařské moci jest.“ Už v květnu, když potvrzoval první ortely, napsal císaře závěť a slíbil, že vykoná pouť k zázračné Panně Marii do Mariazell. Teď se potřetí chopil pera. Celkem jedenapadesát rozsudků podepisoval. Ve třiačtyřiceti byl trest smrti, u šestnácti připojil dodatek, že exekuce se má odložit do dalšího císařského rozhodnutí. Ráno 17. června odejel z Vídně kurýr s posledními potvrzenými rozsudky, a už druhého dne navečer byl v Praze. Exekuční komise připravila hned nazítří ceremoniál slavnostního vyhlašování. Na Pražském hradě, v soudní síni přímo nad českou kanceláří, z níž se před třemi léty defenestrovalo, byla přichystána stolice potažená fialovým aksamitem pro předsedu soudu Karla z Lichtenštejna a nižší stoličky pro ostatní soudce. Za svítání 19. června přivezli ze staroměstského a novoměstského radničního vězení nejprve odsouzence městského stavu.

Seznam odsouzených ke smrti

Před zábradlím oddělujícím stolce soudců vyslechli všichni obžalobu. Německy i česky. Všichni měli za jistý rozsudek smrti. „Nejprve byly vyneseny omilostňující dodatky k ortelu smrti. Ti, kteří zbývali, mohli po tomto úvodu ještě doufat. Kdoví, jak bylo Šlikovi po vyřčení hrozného ortelu čtvrcení zaživa začal soudce formuli opakovanou u všech předešlých rozsudků: Však podle jeho Císařské a Královské Milosti milostivé rezoluci ráčila jest Jeho Císařská a Královská Milost jemu takového trestání umenšiti.“ Pak ale uslyšel: „Tak, že jemu napřed pravá ruka utít se má, potom hlava stíti a tak jeho hlava i ruka na věž u mostu zjevně vystavena býti má.“ A četlo se dál. Václav Budovec z Budova. „Ruka a hlava uťata, tělo pak čtvrceno a na rozcestí rozvěšeno, z milosti císařské však toliko sťat a hlava na věži mostu přibita býti má.“ Bohuslav rytíř z Michalovic. „Podle přísnějšího práva měl být čtvrcen, ale dosáhl milosti, aby byl toliko sťat, hlava pak spolu s jinými zjevně k budoucímu divadlu na věži u mostu vystavena býti má.“

Kašpar Kaplíř, rytíř ze Sulevic. „Ačkoli se mnoho provinil, sešlosti jeho věku ušetřujíc milost se mu činí, aby toliko sťat, hlava pak spolu s jinými na odiv vyvěšena byla.“ Jindřich Otta, rytíř z Losu, Prokop Dvořecký, rytíř z Olbramovic, Bedřich, rytíř z Bílé. „Tentýž ortel: bude sťat, hlava vyvěšena.“ Vilém starší Konecchlumský, rytíř. „Bude sťat.“ Diviš Černín, rytíř z Chudenic, hejtman Hradu pražského. „Nejprve dva prsty, pak hlavou uťatou bude míti, avšak ze strany prstů milost se mu činí.“ Doktor Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Štefek z Koloděj, Kryštof Kober z Kobersberku, měšťané pražští. „Budou sťati a hlavy na věži u mostu vystrčeny.“ Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu. „Bude sťat.“ Jan Šultys, a Maxmilián Hošťálek, měšťané z Kutné Hory a Žatce: „Budou sťati a hlavy na pranýř přibity.“ Doktor Jan Jessenius z Jasena, rektor pražské university. „Jazyk zaživa uřezán, čtvrcen a na rozcestí rozvěšen, hlava pak s jazykem v jisté místo dána býti má; ale z milosti císařské nejprve se mu jazyk zaživa vyřeže, potom sťat a čtvrcen a na rozcestí u stínadel rozvěšen bude, hlava pak s jazykem dá se na most.“ Václav Maštěřovský z Jizbice a Jindřich Kozel z Peclínovce, radní Nového Města pražského. „Mají býti sťati.“ Eliáš Rozýn z Javorníka, radní novoměstský. „Měl býti trestán mečen, ale jest mu život darován.“ Ondřej Kocour z Votína, Jiřík Řečický, Michal Wittmann a Šimon Vokáč, novoměstští radní. „Budou sťati.“ Jan Kutnauer, advokát a vinárník, Šimon Sušický, staroměstští radní, a spolu s nimi Nathanael Vodňanský, primas Starého Města pražského. „Mají být oběšeni.“ Mikuláš Diviš, přední úředník staroměstského úřadu purkmistrovského. „Měl býti sťat, namísto toho milost jemu udělena, pouze na dvě hodiny za jazyk k šibenici přibit bude.“

Četlo se dlouho, když se dočetlo, královský prokurátor povstal a německy i česky poděkoval za spravedlivý ortel. Odsouzení se chovali statečně. S popravou se mělo pospíchat. Datum bylo stanoveno na pozítřek. Na pondělí 21. června. První letní den.