424. schůzka: Exameny

„Z devadesáti mužů, které stíhala císařova proskripční listina, byl šedesát jeden obžalovaný uvězněn a zbývajících dvacet devět střeženo v domácím vězení. Z arestovaných pánů bylo Vilémovi z Lobkovic devětašedesát, Pavlovi z Říčan kolem sedmdesátky a Václavu Budovcovi z Budova kolem čtyřiasedmdesáti. Kryštof Harant z Polžic – sedmapadesát let. Dalšímu šlechtici, Jáchymu Ondřeji Šlikovi, bylo jedenapadesát.“

To byli všichni páni, kteří byli souzeni v přítomnosti. Nechci předbíhat, ale Staroměstské náměstí je neodmyslitelně spojeno se sedmadvaceti pány. Nechci předbíhat, ale při exekuci, která nás už brzy čeká, padly nakonec jenom tři panské hlavy. Ti ostatní z dvaceti sedmi – to nebyli páni, nýbrž rytíři a měšťané, tedy převážně příslušníci dalších dvou stavů, které se podílely na rebelii a na vládě. Pro úplnost: z rytířů jich dostalo nejvyšší trest sedm. A vůbec nejhůř dopadli měšťané – nakonec jich bylo popraveno sedmnáct. Ani jeden z těch, co zůstali po bělohorské porážce v zemi, si nedovedl představit, kam až půjde msta vítěze. Že by šla tak daleko, nepředpokládal žádný. Většinou se uklidňovali nadějí a doufali v nejrůznější polehčující okolnosti. Štěstí se však usmálo jen na některé z nich.

„Oznamuji Vaší Milosti, že kteří jsme z direktorů do arestu 20. února k soudu byli dáni a spolu byli, že jsme všichni před Jeho Milosti pány komisaře předvoláni byli. Tu jsem slyšel, že kníže Lichtenštejn ráčí nás všechny zároveň za největší a nejpřednější rebely žalovati. A ta žádost vložena byla od Jeho Milosti královského prokurátora, aby jeden každý z vězňů podle podaných od něho artikulů zvláště examinován byl. V soboru počátek toho examinování byl na mně učiněn, a 236 artikulů přečteno bylo, abych ihned na ně odpovídal.“

Karel I. z Lichtenštejna

Artikuly jsou po latinsku „články“. V obžalobě se vyskytovaly ve formě otázek. I examen je latinské slovo. Znamená zkoušku. Takovou, jaká je kupříkladu zkouška maturitní nebo vysokoškolská. Examen má však ještě jeden význam. Znamená také „jazýček na vahách.“ Ten jazýček měl ukazovat tíhu viny, která byla examinována. Mezi examinovanými byl i Vilém z Lobkovic, z jehož dopisu synovci jsme před chvilkou citovali. Každý z vyšetřovaných musel vyplnit formulář s dvěma sty třiceti šesti otázkami. Musela to být dost otravná anketa. S těmi artikuly se sekretář Melander velice potrápil, aby do nich všechno dostal. Obžalovaní odpovídali na otázky buďto česky nebo německy. Vyšetřování se totiž vedlo v těchto dvou jazycích. Snad ještě větší problém, než sestavit otázky, bylo sestavit senát zvláštního soudu. Nebyl jaksi zájem zasedat v něm. Přitom v něm nabízeli účast obětem předešlého období, jako Slavatovi a Martinicovi a také dalším místodržícím, Adamovi ze Šternberka a Jindřichovi z Kolovrat. Nikdo z nich o funkci neprojevil zájem.

Proč si pálit prsty v takové choulostivé věci? Svou roli hrály ohledy na příbuzenské vztahy, veřejné mínění i dosud ne úplně jasnou politickou situaci (zdaleka ne všechna města v zemi měl císař tak říkajíc pod palcem), na to všechno mysleli zmínění pánové, když prosili císaře, aby na ně takový úřad nevkládal a dovolil jim zůstat v Pasově, dokud nebude vyřčen a vykonán rozsudek.

Nakonec jmenoval Ferdinand předsedou soudního tribunálu knížete Lichtenštejna. Byl to osvědčený vykonavatel příkazů, odborník na hrubou práci. Jeho zástupcem se stal Adam z Valdštejna, strýc známého vojevůdce, dobrý společník při hostinách, občas zadlužený, světem protřelý, za mlada slušný hráč karet a „jeu de paume“, kteréžto hře říkáme dnes tenis. Funkce přísedících obsadili Bedřich z Talmberka a Kryštof Vratislav z Mitrovic. Oba lze charakterizovat jako státní byrokraty. Senát doplnili říšští dvorní radové von Melander, dále pánové Wenzel a Lamminger z Albenreuthu, nezapomnělo se na apelační rady, zastoupené jmény Gniess, Fliessenpach a Kapr z Kaprštejna, a v senátu usedli i dva dolnorakouští radové Schwab a Ello. Tribunál byl komplet.

Císař Ferdinand II. jako válečník. Portrét z roku 1614.

Aby byl odlišen od všech řádných soudů a každému bylo jasné, že to je mimořádný tribunál, dostal název „exekuční komise“. Slůvko „exekuční“ je rovněž latinského původu. Může znamenat „výkonná, vyměřovací.“ „Exekuce“ se však dá přeložit i jako „poprava.“

„Převládli služební mocného byrokratického stroje,“ říká historik profesor Josef Petráň ve své knize Staroměstská exekuce. „Stroje, jenž se zabíjející lhostejností rozhodoval bez velkých skrupulí a tradiční úcty k právům zemským, bez lidských vášní, malicherných stavovských záští a sousedských nevolí, jako mechanismus řízený absolutním mocenským programem, zdatný v zdolávání nepřekonatelných překážek.“

„Ve Vídni se neohlíželi na starý zemský zákon, že přísedícími mohou být jen lidé usedlí v Čechách, přestože někteří radové na to císaře upozornili. Jednak neměli dost vhodných a ochotných domácích kandidátů, a kromě toho byli u dvora přesvědčeni, že v tomto mimořádném procesu splní lépe úlohu lidé nespjatí s prostředím, prostí všech ohledů osobních a příbuzenských, což se nedalo vyloučit u soudců domácích.“

Pražský hrad - místo defenestrace. Snímek uživatele DigitalExtropy.

„Senát dostal instrukci, aby postupoval rychle a nedával příležitost obhajobě. Proč popřávat sluchu advokátům? K důkazu viny přece stačil výrok soudu, že je všem obecně známa. Exekuční komise měla žádat odsouzení viníka a navrhovat nejvyšší trest. Po stránce formálně právní vynikal proces jednoduchostí.“

Proces s 27 českými pány

Proces jednoduchý vskutku byl, ale výslechy probíhaly složitěji. Bylo zapotřebí všechno svědomitě zjistit. Tedy co všechno měli rebelové v plánu, kolik z toho uskutečnili, s kým v zahraničí jednali, jaké úmluvy s nepřáteli domu rakouského uzavřeli. Což bylo trochu zbytečné či podružné, neboť výsledky museli znát vídeňští tajní radové předem, nicméně ty výslechy byly jedinečnou příležitostí, jak nahlédnout do zákulisí diplomacie některých říšských knížat a dalších protivníků. Boj přece ještě nebyl u konce. Je na místě zapotřebí spravedlivě ocenit obětavou pomoc pražských katolíků. Udávali své spoluobčany o překot. Především jezuité nezapomněli, kdo je z Čech vyhnal. Teď se mohli pomstít. Závist, msta, vyřizování účtů. To je něco, co zůstane dlouho zažrané. Jako špína za nehty.

„Proces začal slavnostně 29. března 1621. roku v místnosti říšské rady, o poschodí výš nad českou kanceláří, kde byli před necelými třemi lety mnozí z obviněných svědky defenestrace. Nyní stáli před plným senátem, aby vyslechli obecnou žalobu. Obvinění ze zločinu urážky královského majestátu zapůsobilo na všechny zdrcujícím dojmem. Nikdo nepožádal o slovo, nikdo nic nenamítal.“

Pány a rytíře rozdělili do cel. Improvizovaně posloužily místnosti Pražského hradu. Každého samozřejmě zvlášť, aby spolu nemohli mluvit a dorozumívat se. Také měšťany si nechali po dobu výslechů na Hradě v kobkách Bílé věže, aby je komise měla pěkně po ruce. Výslechové protokoly vypovídají o známých i méně známých událostech, ale především jsou svědectvím o lidech. Všechny se nezachovaly – všeho všudy jenom šest výslechových protokolů a tři zprávy o doplňujících výsleších. Našly se mezi papíry v bývalé jezuitské koleji v Klementinu v roce 1826 a týkaly se výslechů šesti direktorů: Bohuslava z Michalovic, Martina Fruweina, Pavla z Říčan, Jindřicha Otty, Kašpara Kaplíře a Felixe Václava Pětipeského. Zbytek se ztratil neznámo kdy a kde. Jsou to stránky popsané čísly dvou set třiceti šesti otázek a také stručnými odpověďmi, většinou pouhým „ano“ nebo „ne“. „Sama rekonstrukce dotazů, kladených obžalovaným, by vystačila na příběh skoro detektivní,“ komentuje svoji mravenčí práci s těmito dokumenty profesor Josef Petráň.

Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Josef Scheiwl (1833 - 1912) podle kresby Aegidiua Sadelera.

„Trochu běžného porovnávání, z něhož je živ historik. Podstatnou část čísel tajících otázky objasňuje rukopis uschovaný v Národním muzeu v Praze, v němž jsou všechny opsány.“ Tedy kromě padesáti otázek, od osmdesáté páté až po stou třicátou třetí. „Zbytek rozluštíme při troše znalostí staré soudní praxe z obšírného zdůvodnění trestu v rozsudcích, které se zachovaly všechny. Máme dokonce koncepty definitivních rozsudků, psané rukou knížete Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic – ty jsou dnes uloženy v rodinném archivu Lobkoviců. Kníže Lobkovic si je poznamenal na poradě tajné říšské rady.“

Asi to není příliš radostné čtení, ty protokoly... Jsou takové, jací byli lidé, kteří vypovídali. Starší historikové psali o „neutěšeném obrazu výslechů.“ A také psali o udavačích, podlízavých zbabělcích. Francouz Ernest Denis, který se věnoval českým dějinám, ten zase vyjadřoval nedůvěru k obsahu výslechů, „protože obžalovaní projevili se tu velmi sklíčeni, v postavení prosebníků; od nepřátel jejich nohama pošlapány všechny zákony – nebouří se ani před touto parodií spravedlnosti, všechny pružiny života jsou v nich zlomeny nesmírným neštěstím.“ Nutno ovšem zopakovat, že to se vlastně týká jenom těch šesti dochovaných protokolů a že je to málo, abychom dělali závěry o chování všech obžalovaných. Naštěstí však zůstaly zprávy o dalších výsleších, a potom hlavně podrobné relace Lichtenštejnovy o tom, jak se kdo choval při výslechu. Předseda soudu sděloval svá pozorování do Vídně buď aby obžalovanému polehčil nebo mu přitížil a zanechal nám tak dost podrobnou látku k úvaze. Pavel z Říčan a Václav Pětipeský nasadili tón nevinných obětí stavovského nátlaku či snad dokonce teroru. My nic, to všechno oni. Do různých velezrádných akcí se pouštět neměli vůbec žádnou chuť, veřejně je odpírali, byli však přinuceni se zapojit. Byla to dobrá taktika. Zcela správně odhadli, že mají určité šance v procesu, nepovažovali jej za předem prohraný a podle toho taky jednali. Ještě dál šel Jáchym Ondřej Šlik. Ten měl víc sebezáchovné snahy než ohledů na ostatní. V torzu výpovědi, které se zachovalo, nejmenoval jenom emigranty, kterým nemohl ublížit, ale i spoluvězně, svého politického rivala Václava Budovce. Chvilkami odprošoval císaře a žadonil o milost. No... Raději další. Bohuslav z Michalovic a Kašpar Kaplíř ze Sulevic. První byl významný právník, který už léta pracoval v české kanceláři – jako místopísař a místokancléř.

Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, portrét od Bartholomea Sprangera

Rytíř Kašpar Kaplíř zastával v direktoriu úřad nejvyššího písaře. Ti dva zase nechtěli vypovídat vůbec. A když už odpovídali, tak jednoslabičně a bezvýznamně. Stařec Kaplíř (táhlo mu už na osmdesátý šestý rok) omlouval nedostatečné výpovědi o událostech, kterých se sám účastnil, špatnou pamětí. Věcně se nijak nehájil. Václav Budovec z Budova. I ten už byl starý – v roce 1621. měl oslavit sedmdesátku. Protože se naučil dobře turecky za svého pobytu v Cařihradě, vedl v Praze jednání se sultánovou delegací, která sondovala, jak se věci mají a jestli by se dalo jednat s těmi Čechy, kteří dělají potíže nepříteli Turků. „Dle nejvyšší možnosti své Jeho Císařskou a Královskou Milost o to jeho místo dědičné královské české připraviti se snažil,“ to se říká o Budovcovi v rozsudku exekuční komise. Význam Budovcova jednání byl přeceněn. On a jeho vrstevníci dostali místo v direktoriu nejspíš jako ocenění předešlých zásluh.

A na lavici obžalovaných je další muž. Jindřich Otta z Losu. Rytíř, jinak purkrabí karlštejnský. Právě nad jeho chováním se Karel z Lichtenštejn velmi rozhořčoval. Čímpak ho Jindřich Otta nadzvedl ze židle? Tento osmdesátiletý kmet argumentoval způsobem, který exekuční komisaři považovali za provokaci. Na inteligenci soudců, kteří postrádali jakýkoli smysl pro humor, to bylo mnoho. Tvrdili, že si z nich obžalovaný dělá legraci. Copak oni to poznali? Pokud to nepoznali sami, tak jim to někdo určitě vysvětlil. A jak si tu legraci dělal? Tak například se ho ptali, proč dal z královské pokladnice rozprodat stříbro a drahokamy. Otta odpověděl s naprostou samozřejmostí, že veškeré ty skvosty byly nakoupeny z peněz zemských, proto mohly být také použity v nejvyšší nouzi pro obranu země.Což si tedy dovolil hodně. Všechny jeho odpovědi směřovaly k jednomu – všechno, co direktoři dělali, mělo nějaké logické zdůvodnění. Smyslem jejich činů nebyla vzpoura proti císaři, ale obrana privilegií království. A tím se dalo zdůvodnit všechno. Ano: vyhození místodržících z okna, ustavení direktoria, uzavření konfederace, obrana země proti vpádu vojska, které plenilo, pálilo a vraždilo obyvatelstvo. „Jeho císařská Milost Ferdinand nikdy nevládl království, nejsa ani řádně zvolen, leč pouze přijat na revers,“ takhle se vyjádřil Jindřich Otta o svém panovníkovi. On sám ho považoval za nejvhodnějšího nástupce trůnu, když se o tom jednalo v roce 1617, ale nevzpíral se volbě nového krále Fridrich o dva roky později a tomuto zvolenému vládci zůstal věren až do jeho přemožení. A co nyní? Teď uznává za pána Ferdinanda, protože zvítězil. Ten ať rozhodne, zda čekatel trůnu a zvolený panující král jsou jedno a totéž. Otta se spoléhá na moudré rozhodnutí vládce – jinak by dávno prchl jako jiní ze země. To si tedy Otta z Losu naběhl. A přitom jeho obhajoba nepostrádá právnický vtip, i když on sám nebyl ani právníkem, ani se neměl možnost poradit s advokátem. Rovněž s ostatními obžalovanými neměl šanci promluvit, rozesadili je v celách po jednom. Každopádně Lichtenštejna jeho slova velice popudila a na Ottu si do Vídně stěžoval nejvíc. Způsob obhajoby rytíře Jindřich Otty z Losu se velmi lišil od krotkého odprošování některých jiných obžalovaných. Soudcové něco takového nečekali a popuzovalo je to.

Fridrich Falcký jako český král s českými korunovačními klenoty, obraz Gerrita von Honthorsta z roku 1634.

Další jméno? Martin Fruwein. Rodem měšťan z Horní Falce. Stal se defensorem Majestátu jako zkušený staroměstský prokurátor. V direktoriu měl na starosti právní stránku proklamací, přísah, mandátů a listin. Zhotovil oba mandáty o vypovězení jezuitů z Čech. Samozřejmě hlasoval proti Ferdinandovi Druhému a za zvolení Fridricha českým králem. Byl v nevýhodě oproti jiným obžalovaným, protože jako důvěrník direktoria se nemohl vymlouvat na neznalost toho či onoho z důležitých aktů – většinou je sám formuloval. Vina v jeho případě byla skutečně „obecně známa“. Tím spíš by každý čekal, že po Bílé hoře Fruwein vezme nohy na ramena... Jenomže nemohl. Ještě půl roku po bělohorské bitvě víc ležel než chodil. Následky mučení. Když vítězná armáda obsadila po Bílé hoře Prahu, ubytoval se jeden z jejích důstojníků ve Fruweinově domě. Všeobecně se drancovalo a loupilo a na svoje si chtěl přijít i důstojník s legračním jménem Sulz. Vojáci z jeho rozkazu domácího pána zbili a pálili mu genitálie pochodněmi. Tělesným utrpením zmučený advokát doznával pak u soudu všechno, co se po něm žádalo. „Ach můj milý bratře,“ říkával svému známému, českobratrskému kazateli Hartmannovi, dokud byl ještě na svobodě, „jáť jsem se nadál, že tím, co činím, církvi Boží sloužím; nyní pak vidím, jak mnoho tisíc nevinných duší bylo zavedeno. Ach nejsem-li já tím vinen? Ach co mi Bůh řekne?“

Císař dostával o průběhu výslechů pravidelně informace. Nebyl však spokojen. Zdálo se mu, že exekuční komise toho zjistila nějak málo. Je třeba toho vyšetřit co nejvíc! Jakmile bude vykonán rozsudek, svědkové těch věcí už nepromluví! Vyslechnout ještě jednou! A třeba i na mučidlech! Do té doby se k mučení v tomto procesu nesáhlo. Jako první si mučidla vyzkoušel doktor Fridrich Georg. Hned druhý den po něm měl přijít na řadu Martin Fruwein. „Bylo to 7. června po čtvrté odpoledne. Pro Fruweina přišel správce věznice. Zastihl ho v posteli. Mezitím co oznamoval komisi, že obžalovaný brzy přijde, vstal Fruwein z lůžka, oblékl se a odešel na záchod.“ Stráž na chodbě nepostřehla, že vězeň zamířil ke schodům do podkroví. Protáhl se dymníkem ve střeše a zřítil se do hlubokého hradního příkopu. Pádem strhl s sebou několik prejzů, jejichž hřmot upozornil strážného. Poplach byl zbytečný. Dole pod Bílou věží našli Fruweinovo mrtvé tělo. „O příčině toho pádu povstali v lidu soudové divní,“ tuhletu poznámku učinil českobratrský pamětník v Historii o těžkých protivenstvích. „Někteří připisovali jej zoufání Fruweinově, jiní, že myslil, že by tudy z vězení sobě pomoci mohl; ostatní soudili, že nebyl rozumu zdravého, jak s ním hrabě ze Sulzu v domě jeho tak nekřesťansky zacházeti poručil.“

A ještě jedna možná verze oné události: „Pochybovali mnozí, že to pravda je, že by sám sobě život odníti měl, poněvadž vždycky od vojáků vartován byl. Pravděpodobnější se zdá, že někdo k tomu tajně nastrojen byl, kterýž ho pak vyhodil.“ Karel z Lichtenštejna sdělil v dopise do Vídně: „Zabil se ze zoufalství a strachu před trestem.“ Co ale teď s mrtvým, ale ještě neodsouzeným? Soud sice neproběhl, ale rozsudek mohl být vynesen. Nad mrtvým – Lichtenštejn rozhodl, že i mrtvolu lze odsoudit. „Radili jsme se,“ píše Lichtenštejn císaři, „co bychom měli učinit, a došli jsme k závěru, že ortel vyřčený nad ním zaživa bude proveden na jeho mrtvém těle.“

Poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí

Časně ráno 9. června kat a s ním pražští rychtáři přijeli s korbou ke zdi hradní zahrady poblíž Bruské brány, „a rozkázali pacholkům mistra popravního přelézti tu zeď, která pod tou zahradou okolo příkopu běží. Ti dostavše se do příkopu, šli až pod věž Bílou a vzali mrtvé tělo Fruweinovo do pytle a vlekli je po zemi až k místu tomu, kudy tam přelezli, přehodili je s pytlem tím a naložili na vůz korbičný, pospíchajíce s ním Bruskou nahoru přes tumlplac, až se na Bílou horu dostali.“ Tam dokončili katovské dílo. Mrtvému byla uťata pravá ruka, useknuta hlava, jeho tělo bylo rozčtvrceno a vnitřnosti na místě zakopány. Jednu ze čtvrtí Fruweinova těla narazili na kůl u silnice na bělohorské pláni, ostatní pak dovezli před brány města na dalších třech světových stranách a vystavili při silnicích. Jeho hlava a useknutá pravice byly vystaveny na šibenici na Koňském trhu – tedy na dnešním Václavském náměstí. Tak dopadl první z obžalovaných. A kronikář k tomu podotýká: „Odtud již bylo snadno souditi, jak se i s ostatními osobami na smrt ortelovanými v následujících dnech díti a zacházeti bude.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio