423. schůzka: Zátah

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dobové vyobrazení bitvy na Bílé hoře (foto uživatel Daniel Baránek)
0:00
/
0:00

„Kdo všeho povstání původcem jest, zda pán či služebníci, o tom potomstvo jednou nestranně souditi bude. Svá provinění uznávám a kaji se z nich. Žádám však milost pro nevinnou choť a dítka, zejména aby jim statky moje zachovány byly.“

Sotva skončila bitva, sotva stovky plně naložených vozů odvezly do Němec bohatý lup, sotva se rány utržené na bělohorské pláni stačily zatáhnout, tak se začalo prosit. Prosilo se hodně. Nikdo z direktorů sice ještě nebyl obviněn ani pohnán před soud, majetek emigrantů byl už ale konfiskován. Pisateli vět, které jsme si přečetli na začátku tohoto článku, však zřejmě velice záleželo na tom, aby ten svůj dostal zpátky. Jeho jméno? Jáchym Ondřej Šlik.

Včas otočit korouhvičku...

Jako zkušený dvořan věděl, že v podobných situacích nejvíc zapůsobí a získá ten, kdo včas otočí korouhvičku. A Jáchym Ondřej otáčel. Takticky se distancoval od všech akcí rebelů, jako byla defenestrace, najímání vojska proti císaři, volba krále Fridricha. Aby nevypadal jako úplný beránek (což by mu nikdo neuvěřil), podotýká skromně, že leda snad dvě věci by mu mohly být kladeny za vinu: O svolání sjezdu do Karolina jsem vedle jiných usiloval a druhou apologii vlastnoručně koncipoval a po schválení stavů ti tisknouti dal. Jinak - já nic, já jen koncipient a tiskař. Šlik zašel ve svém prosebném listu dál, než kam dovolovala vlastní důstojnost: Pokud je pravda, co jsem slyšel, bude dětem generálů Thurna a Felse ponecháno rodinné jmění. Pak bych tím spíše měl očekávati milost já, kterýžto jsem neměl podíl na protizákonných činech. Vždyť tito uvedení generálové byli původci všeho zla a neštěstí. (Thurn i Fels byli – jen tak mimochodem – Šlikovi příbuzní a druhové z nedávných let. Šlik možná věděl, že oba jsou v té době bezpečně za hranicemi, proto si prý mohl dovolit takové udání. Jenomže tady nešlo ani tak o Thurna a Felse, jako spíš o jejich rodiny.)

Šlik ten dopis psal do Prahy, dávnému příteli, nyní komornímu radovi Brunnerovi. Připojil k němu prosbu, zdali by přítel byl tak laskav a při vhodné příležitosti dal přiložený list panu zemskému komisaři knížeti Karlovi z Lichtenštejna, příbuznému paní Šlikové (už jsme si říkali, že jsme v zemích Koruny české byli tenkrát jedna velká rodina – skoro každý s každým byl nějaká přízeň). Doporučuji mu, aby se plně postavil na stranu Jeho Milosti císařské (odepsal Brunner příteli Šlikovi do Zhořelce, v němž Jáchym Ondřej vykonával stále ještě funkci hornolužického fojta, tedy jakéhosi zemského správce – tu mu propůjčil uprchlý král Fridrich), tím spíše se mu otevře cesta k milosti. Bylo by dobré, kdyby si k tomu zjednal přímluvu kurfiřta saského. Ač je skutečně politováníhodné, že Jeho Milost hrabě tak velice v českém povstání zapleten jest, těším se, že se dožiji chvíle, kdy pan hrabě bude moci na zdraví nejmilostivějšího císaře vyprázdniti skleničku s dobře vychlazeným vínem.

Ve Vídni vědí svoje

A ještě dodal, kdyby se povedlo Šlikovi zkrotit Lužičany a Slezany, že by se mu přičetlo k dobru. Šlikovi napsal i komisař Lichtenštejn. Napomenul ho, aby se snažil. Bylo to skoro jako ve filmových Postřižinách: „Musíte se snažit, pane správce, musíte se snažit!“ O celém jednání podal hlášení Vídni, ale neuvedl Šlikovo jméno v proskripčním seznamu (to byla připravovaná černá listina). Naopak se za něj přimluvil. Oproti velkému svému provinění zasloužiti by se mohl službami svými. A Šlik se snažil. Seč mohl. Poprosil o přímluvu saského kurfiřta. S tím se dobře znal – když studoval na jenské universitě, nějaký čas mu dělal vychovatele. Jenomže na svého drahého učitele kurfiřt jaksi zapomněl, a docela rád zapomněl. Měl totiž smluveno s císařem, že se stane správcem Lužice, tak proč by se přimlouval za dosavadního správce. Ve Vídni stejně věděli svoje. Ve Vídni si o Šlikovi mysleli svoje. Ve Vídni konali svoje. Ve Vídni milého Šlika na proskripční listinu připsat nezapomněli. Dokonce mu na ní vyhradili čestné místo. Šlik na ní byl jednička. Při troše prozíravosti začal by se v tomto momentě hrabě Šlik ohlížet po vhodném útulku v cizině, uvažuje ve své knize Staroměstská exekuce historik profesor Josef Petráň. Namísto toho napsal Lichtenštejnovi ještě úpěnlivější a podlízavější dopis. S velkou vítězoslávou mu oznamuje, že Slezsko, jakož i zbylá část markrabství hornolužického se beze všeho odporu císaři poddávají, ač tu kalvínský duch se příčil tomu a řádil. Byla to prý i jeho zásluha, kterou - jak doufá – Lichtenštejn na patřičném místě oznámí. Mně přísluší spíše mlčeti nežli o tom psáti, abych nebyl uvržen v podezření, jako bych tím chtěl své provinění proti Bohu a nejvyšší vrchnosti přikrývati a sebe ospravedlňovati. Jsem připraven padnouti k nohám nejmilostivějšího, přijatého, korunovaného, pomazaného a přirozeného krále v pravém žalu a lítosti svého srdce svá veliká provinění doznati a vyznati a nejpokorněji o milost prositi. Což ještě není všechno, to nejhezčí přišlo na konec: Jako obětní beránek půjdu ochotně třebas i na smrt, doufám však přitom, že srdce Jeho Milosti císařské se mi nakloní, abych mohl Bohu děkovati a ji chváliti a za to celému vznešenému domu Rakouskému po celý život věrným, upřímným, stálým a poslušným poddaným i služebníkem býti a zůstávati!

Karel I. z Lichtenštejna

Když se Lužice poddala saskému kurfiřtovi a tím pádem přestala být definitivně zemí Koruny české, stačil hrabě Šlik ještě včas zmizet a tak jen o vlas unikl zatykači, který na něho byl už vydán. Avšak – namísto toho, aby volil bezpečný azyl v cizině - vrátil se tajně do Čech a skrýval se od začátku března 1621. roku u svého synovce Kryštofa z Redernu na zámku Frýdlantě. Oč méně pátral po Šlikovi Lichtenštejn, o to více slídili saští špehové. Jeden z nich „jelena dostihl u Rederna,“ jak zněla stručná zašifrovaná depeše. Hraběte odvlekli do Drážďan. Tam měl sice stravu z panské kuchyně, ale zůstával vězněm, přes všechny přímluvy katolických příbuzných a známých z domova, včetně Karla z Lichtenštejna. O záchranu svého manžela se pokusila i hraběnka Šliková. První, s kým se potkala na saské půdě, byli žoldnéři. Samozřejmě ji oloupili. Ocitla se v žitavském vězení, ale ani když ji propustili, nesměla promluvit se svým chotěm. Rovněž kurfiřt ji nepřijal a bez velkých odkladů a překážek vydal svého někdejšího dvorního vychovatele a příznivce Vídni. Vyúčtoval Lichtenštejnovi řadu výloh včetně stravného a nákladů na eskortu Šlika k sasko-českým hranicím. Tak to bychom měli prvního...

Dopis moravským stavům

Druhým ze stavovských odbojníků, který nabízel své služby císaři, nebyl nikdo jiný než – sám generál povstalecké armády hrabě Jindřich Matyáš Thurn. Král Fridrich Falcký ho poslal ihned po prohrané bělohorské bitvě na Moravu, aby se pokusil zachránit, co se dalo. Zachránit se už nic nedalo, armáda byla v rozkladu, Thurn se přesunul na Slovensko, do Trnavy, v níž měl svoje ležení spojenec, sedmihradský vévoda a teď už i uherský král Gábor Bethlen. A zrovna z té doby se zachoval takový dost zvláštní dopis. Byl Thurnův, adresovaný moravským stavům. Připomíná jim, že by měli uzavřít s českým králem Ferdinandem mír. A taky že prosí Boha o mír a že se odevzdává do milosti císaře. Víc než poraženým Moravanům bylo to psaní určeno zřejmě do jiných rukou. Opis tohoto listu byl objeven v archivu dvorské kanceláře ve Vídni. Asi si ho měl přečíst císař...

Už předtím Thurn s Ladislavem Velenem ze Žerotína vzkázali společně do Vídně, že jsou ochotni pacifikovat Moravu, když jim císař promine povstání. Odpusťme si, co jsme si, my vám na oplátku zklidníme Moraváky. A Thurnova manželka se vydala na kajícnou pouť do rakouského hlavního města. Prosit o milost... a zachraňovat rodinný majetek. Když poražený jednal s vítězem o záchranu statků, nebyla věru hrdost na místě. Thurn to nepovažoval za zradu na králi Fridrichovi, i když mu nedávno složil generálskou přísahu. Někdy v únoru 1621 se doneslo do Uher, že Fridrich Falcký má v úmyslu vrátit se z Haagu zpátky do Slezska, aby řídil pokračování vojenských operací. Na Bethlenově dvoře rozhodli poslat za ním Thurna, aby vyzvěděl, co je na tom pravdy. Generál se tedy vydal na služební cestu. Se zimním ex-králem se nesetkal. Fridrich se totiž dozvěděl, jak moc se Thurn se podbízel císaři, aby zachránil svůj majetek, a netajil se opovržením těmi, kdo padají v prachu před nepřítelem. Ani ve Vídni však Thurn neuspěl. Ferdinand chtěl zadostiučinění a neskrýval, že Thurn má pro něj význam jako vězeň, jinak ne. Jako generál se Thurna nijak moc nevyznamenal, a jako diplomat úplně pohořel. Nezbývalo mu nic jiného než emigrace. Jestli on (na rozdíl od zkušených politiků) nezačal strkat druhé želízko do ohně moc brzy... dřív než nastal pravý čas. Dřív, než vídeňský dvůr našel své oběti a vykonal na nich obřad msty.

Hrabě Jindřich Matyáš Thurn, rytina Meriana Matthaeuse z roku 1662

„Ještě v polovině ledna 1621. roku rozptyloval zemský komisař Lichtenštejn obavy dvora, že předáci stavovského odboje uprchnou a pro přílišné odklady ujdou potrestání. Tvrdil, že nikdo z nich nepomýšlí na útěk a ti, které dal sledovat v Praze, vypadají prý tak sklesle, že jsou leda na posměch někdejším přívržencům. Úmyslně přeháněl, ale v jednom měl pravdu. Politikové, kteří zůstali doma, se bez hlesu stáhli z veřejného života a ukolébávali se nadějemi. Postupem času i ti, kteří zpočátku pochybovali o slibech bělohorského vítěze Maxmiliána Bavorského.“

To ale muselo být všem ve Vídni divné, že se Lichtenštejn pořád k ničemu neměl... Dvoru připadalo, jako by se vymlouval. Protože mu chyběly skutečně pádné argumenty, tvrdil, že si neví rady s technickou stránkou věci. Kdyby dal jako zavřít všechny viníky najednou, prý by je nestačila pražská vězení pojmout. A pokud bude sbírat jednoho po druhém, většina se jich rozuteče. Něco se muselo začít dít. Situace ve všech zemích koruny se mezitím vyjasnila ve prospěch císaře (buď byly obsazeny vojskem, nebo před kapitulací) a Vídeň už nechtěla čekat. On byla Vídeň docela netrpělivá... Dvorní radové prostudovali seznamy provinilců, tu... a třeba taky tam... a ještě tydyhle... je doplnily a 7. února se vydal na cestu posel s císařovým listem, obsahujícím seznam osob, jež měly být neprodleně zatčeny nebo aspoň střeženy. Dopis se nám poněkud pozdržel (z naprosto neznámých příčin putoval u Vídně do Prahy přes Drážďany), ale nakonec přece jenom došel. Ještě než se tak stalo, Lichtenštejn rozšířil po Praze patenty vyzývající politické uprchlíky, aby se do šesti týdnů přihlásili k hrdelnímu procesu. A to nikoho netrklo... nevarovalo ho to, že by mohlo jít o krk – v hrdelním procesu? Veřejnost vskutku užasla, když se dozvěděla, že se chystá hrdelní proces, na druhé straně však obsílka utěšila ty vůdce odboje, kteří včas neodešli za hranice. Týkala se totiž jenom emigrantů.

Bavorský kurfiřt Maxmilián I., portrét od Joachima von Sandrarta z roku 1643

„Jindřich Matyáš Thurn, Bohuchval, Václav a Adrspach Berkové z Dubé, Václav Vilém z Roupova, Jáchym Ondřej a Jan Albín Šlikové, Radslav Kinský, Adam z Lokšan, Smil Hodějovský, Pavel Kaplíř, Jan z Bubna, Ehrenfrid z Berbisdorfu, Petr a Jan Müllnerovi, Smil z Michalovic a k tomu čtrnáct měšťanů“ – těm všem byla obsílka doručena, ale... vlastně nebylo komu. Mezitím list z Vídně konečně dorazil (šel opět přes Drážďany, skoro dva týdny, ona tenkrát rakouská pošta nepatřila k nejlepším), a v něm už byla všechna jména. Říká se, že prosákly informace o chystaném zatýkání (u nás informace vždycky prosakovaly, zřejmě je pro to u nás vhodné podloží), ale kupodivu: nikdo z ohrožených mužů nevyužil příležitosti k záchraně. Na rozmýšlení stejně nezbývalo moc času.

Lichtenštejn uspořádal tajnou poradu a hned po ní obcházeli místodržitelští poslové pražské byty stavovských předáků, uvedených v císařově seznamu, a vyřizovali vzkaz, aby se páni a rytíři dostavili odpoledne ve dvě hodiny na Hrad, že jim bude přečten nový císařský dekret. Měšťané se měli ve stejnou dobu sejít na radnicích. Lichtenštejn si tedy pospíšil... Určitě proto, aby se obsah císařova listu nestal veřejným tajemstvím dřív, než budou stíhaní muži pod zámkem. V té chvíli postupoval rozhodně a bez odkladů. „Dostavili se téměř všichni – s výjimkou těch, kteří leželi nemocni nebo právě pobývali mimo Prahu.“

„Vězení na Pražském hradě v Bílé věži dostalo již odpoledne osm nových obyvatel: Viléma staršího z Lobkovic, Václava Budovce, Pavla z Říčan, Kašpara Kaplíře, Prokopa Dvořeckého, Bohuslava z Michalovic, Felixe Pětipeského a Diviše Černína. K večeru přivezli ještě tři nemocné rytíře, které odvlekli z domu: starého Jindřicha Ottu z Losu, Hanuše Vostrovce a Volfa Haslauera. Pak přibyli Albrecht Jestřibský a Václav starší Štampach.“

Celkem třinácti pánům a rytířům vykázali dočasný byt v Bilé věži a v budově nejvyššího purkrabství. Příbuzní zpočátku nedostávali od zatčených žádné zprávy. „Že jsem Vaší Milosti v té své veliké souženosti a bídě tak dlouho nepsal,“ sděloval po prvních výsleších Vilém starší z Lobkovic svému synovci, což byl nejvyšší kancléř, „jest toho ta příčina, že jsem černidla (černidlo byl inkoust), píra (píro bylo zase pero) i papíru zbaven byl a co jsem mnoho a častokrát za dovolení a toho dání prosil, toho jsem nikdá až teprve dnes dostati a obdržeti mohl.“ V Bílé věži a v nejvyšším purkrabství seděli za mříží páni a rytíři. Ale zatčeni byli přece i měšťané... Těm se stala „domovem“ staroměstská Špinka. Ve stejný den odpoledne tu byli zavřeni: „Martin Fruwein z Podolí, Jan Theodor Six z Otterdorfu, Simeon Sušický, Jan Kutnauer, Abraham Anděl, Melichar Tejprecht a Jiří Závěta ze Závětic.“

Václav Budovec z Budova. Rytina Johanna Balzera z roku 1772.

Přidali k nim i dva přespolní: „Žateckého purkmistra Maxmiliána Hošťálka z Javořic a kutnohorského primase Jana staršího Šultyse.“ Což ještě nejsou všichni, protože vedle Špinky fungoval i novoměstský arest, a v něm se ocitli: „Doktor Valentin Kochan z Prachové, Lukáš Karban a doktor Valentin Borbonius. Druhého dne sem přivezli churavého Tobiáše Štefka z Koloděj a potom ještě Mikuláše Diviše z Doubravína.“ To ještě nebyl konec. K městům pražským patřila přece ještě Malá Strana. I ona měla svůj kriminál. Ten naplnili domácí měšťané „Kryštof starší Kober, Baltazar Globic, František Plumberger, Bonaventura Jahn, Ondřej Steinmann, Jakub Hübel, Jiří Apatykář a Jiří Nehera.“ Obávám se, že v takové záplavě jmen posluchačstvo ani čtenářstvo neodkáže již orientovat. Je jich nějak moc...

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Autor Aegidius Sadeler.

Raději jsme vyjmenovali všechny, aby bylo jasno, že nešlo o nějakou podružnou a nevýznamnou zatýkací akci. Naopak – šlo o zátah, který během krátké doby pochytal všechny dosažitelné exponenty povstaleckého režimu. Vše proběhlo hladce, bez odporu a skrývání. Všichni oslovení se většinou sami přihlásili. V několika hodinách, potažmo dnech byla akce zdárně skončena. A všichni v té Praze čekali... šlechtici, rytíři, měšťané... jako stádo jatečných zvířat tam čekali, co se jako bude dít... neodjeli ani z pražských domů na své venkovská sídla, kde by byli hůř dosažitelní... nic z toho. Vlastně jenom tři – „Bedřich z Bílé, Vilém Konecchlumský a Kryštof Harant z Polžic,“ ti byli venku, mimo Prahu. Ani oni se však neskrývali a zvláštním komisařům nedalo mnoho námahy je zatknout. Pro Haranta si na hrad Pecku dojel Albrecht z Valdštejna, druhé dva zajistili krajští hejtmané. „Devadesát mužů stíhala císařova proskripční listina, z toho šedesát jednoho měli uvěznit, zbývajících dvacet devět střežit v domácím vězení. Na prvním místě osmadvacet direktorů – členů někdejší stavovské vlády od defenestrace do volby Fridricha Falckého.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio