422. schůzka: Kapitulace

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jindřich Matyáš Thurn
0:00
/
0:00

„Já jsem (v pátek tejden minul) do Prahy přijela, ale tam jsem se nezdržovala, nýbrž hned zase v neděli s velikým strachem jsem se obrátila, vobávajíc se, že mne z brány ven pustiti nebudou chtíti, ale oni mne s pomocí Pána Boha a některejch dobrejch lidí pustili. Za to jsem jim s velikým strachem dvě hrsti peněz dala. Jak jsem z Prahy vyjela, nebyla jsem sotva čtvrt míle vod Prahy, a hned v Praze veliký, hrozný střílení slyšet bylo.“

„A tak jsem ten den, děkujíc Pánu Bohu, bezpečně asi hodinu na noc domů na Nový Dvory přijela. Nazejtří potom hned veliká síla Uhrů všudy vokolo Novejch Dvorů z Prahy utíkala. Král taky sám. Někteří praví, že do Vratislavě, a někteří zase praví, že do Kladska utíká. A s ním pán z Roupova, Berka a jinejch mnoho, i některý paní; hrabě z Thurnu, slyším, na Letovice jel. A dali se v tom slyšeti a nám hrozí, jestliže se všickni k tomu nepřičiní, aby se to nějak pěkně porovnalo, že pojedou pro víc lidu válečnýho, že na nás Turky, Tatary, Uhry přivedou. Já Pánu Bohu věřím, že jim toho neráčí dáti, nýbrž nás ráčí a svý věrný spravedlivý chrániti. Oni jsou to začali a mnohý nás vo všecko připravili a teď sami všickni pryč ujíždějí. Kéž je možná, abych s Tvou Milostí mohla jedinký dvě hodiny porozprávěti, jak někteří a mnozí ke kříži lezou.“

Průběh bitvy na Bílé hoře, dobová rytina

Dopis paní Elišky Žerotínské z Valdštejna, příbuzné Karla staršího ze Žerotína, katoličky, která narychlo 8. listopadu, v den bitvy na Bílé hoře, odjela z Prahy, ten dopis, který adresovala týden poté své přítelkyni, jsme ponechali s původním pravopisem a původními emocemi. Ke kříži se vskutku lezlo, a lezli věru mnozí. Houf stavovských politiků a úředníků, kteří ještě zbyli v Praze po tom bělohorském zemětřesení, tento houfek se odhodlal k poslednímu kolektivnímu činu. Spolu s deputací zemských úředníků toho 12. listopadu přišlo na Hrad shromáždění českých stavů. Zbytku českých stavů. Ten zbytek vedl nejvyšší hofmistr Vilém Popel z Lobkovic. Od pana hofmistra to byl čin velmi statečný, nadto učiněný s obrovským sebezapřením. On totiž pan nejvyšší hofmistr o všechno přišel. Konkrétně o sedmnáct beden. V nich zlaté a stříbrné předměty. Pozbyl je tak, že si je schoval v židovské čtvrti u Abrahama Löwyho. Vše marno. Vojáci mu je tam sebrali. Pan nejvyšší hofmistr si naivně myslel, že pod svícnem bude tma.

Ještě smutnější než zmizení onoho pokladu je jeho původ. „Tím se chce naznačit, že dříve často zadlužený pán zastával funkci nejvyššího berníka a tím pádem je původ onoho pokladu značně podezřelý. Vždyť stavové země uspořádali v srpnu a v září válečnou sbírku stříbra a klenotů, která měla doplnit pravidelné daně, jež se s postupujícím pustošením a resignací obyvatel scházely čím dál tím hůř. Vilém z Lobkovic shromážděný poklad obhospodařoval, stejně jako různé mobilie, zkonfiskované předtím uprchlým katolickým radikálům, a zároveň přebíral z hradních sbírek Rudolfa a Matyáše zlaté a stříbrné předměty, které měly být roztaveny v mincovně na výplatu žoldu.“

Bavorský kurfiřt Maxmilián I., portrét od Joachima von Sandrarta z roku 1643

Nesahejme do svědomí pánu z Lobkovic, jehož hrabivost je dobře známa odjinud. Můžeme jen říci, že poklad by jistě nepřišel do rukou loupících žoldnéřů, kdyby si ho býval ponechal doma. Nejspíš by oněch sedmnáct beden zatížilo další vozy bavorského vítěze, neboť v Lobkovicově domě, kde se za pražského pobytu usadil sám vévoda Maxmilián, by se sotva odvážili loupit. Jest otázkou, zdali to pro nás jaksi nevyšlo nastejno. Lupič jako lupič. Její zodpovězení zanechejme posluchačům a čtenářům, a vraťme se k panu nejvyššímu hofmistrovi tam, kde jsme jej před chvilkou zanechali.

Srdečně lítostivé jest, že proti Jeho Milosti císařské jakožto našemu pořádnému, posloupnému, korunovanému, pomazanému králi a pánu jsme se pozdvihli.

Nechali jsme ho na Hradě. V předpokoji, obývaném Maxmiliánovým kancléřem. Tam se odehrály slzy a pokání s prosbou o milost Ferdinandovu, jehož chtějí propříště uznávat za jediného krále. Dostalo se jim odpovědi, že jejich lítost nad rebelií je sice chvályhodná, nechť se však na důkaz opravdovosti zřeknou všech konfederací, které uzavřeli v časech odboje. Což znamená se stavy moravskými, slezskými, lužickými, rakouskými a uherskými. To se ví, že to naši udělali. Hned příští den měli na Hradě celou hromadu smluv, pojišťujících nové státoprávní uspořádání středoevropské stavovské moci. Vzdávali se tak rychle, že se ani nestačili zeptat, co na to říkají ti, se kterými ty smlouvy měli a ze kterých to zhatím nikdo nevzdal. „Srdečně lítostivé jest, že proti Jeho Milosti císařské jakožto našemu pořádnému, posloupnému, korunovanému, pomazanému králi a pánu jsme se pozdvihli.“

Uznali všechny nároky Ferdinanda Habsburského, kterým se předtím vzepřeli volbou Fridricha Falckého. Dvě stě jeden podpis a dvě stě jednu pečeť nese revers, který je dnes uložen v rodinném archivu Lobkoviců. Kapitulaci zpečetila slavnost, během níž byly uloženy ve Svatováclavském kapli na Hradě korunovační klenoty a státní archiv. A pak, v neděli 15. listopadu 1620 přijal plnomocný císařský komisař Karel z Lichtenštejna hold ještě většího shromáždění všech tří stavů. Tentokrát to bylo pěkně vkleče. (Pořád klečet!, nevstávat, ano, pokorně na kolenou. a všichni říkat po mně, přísahat!, a hezky potupně, co možná nejpotupněji) „Uznáváme a přijímáme císaře a krále Ferdinanda, pána našeho pořádného, posloupného, pomazaného...“ Stačí. O tom jsme už mluvili. Císař v těch dnech ještě nevěděl, že zvítězil, a čeští stavové už byli na kolenou.

Vyobrazení vzestupu a pádu Fridricha Falckého

„Téhož dne dal Maxmilián Bavorský sepsat instrukci pro komisaře, které stanovil pro kraje dosud neobsazené, aby tam sjednávali podmínky kapitulace. Ve věci politických svobod neměli nikomu nic slibovat. To je věc císařova a nikoho jiného. jak stále opakoval. Zato ať rozdávají naději. Naději na zachování hlav a majetku. On sám to činil od chvíle, co se svým vojskem překročil českou hranici, a tak českou opozici odkláněl do dalšího odporu, protože tohleto jsou argumenty, které na ni v podobných situacích odedávna platily. Výborně to dělal plukovník Valdštejn. Když se staral, jak zajistit přezimování císařských v žateckém kraji, stačilo vytáhnout císařské pardony a města se vzdávala jedno za druhým, když dostala listinu s Ferdinandovou pečetí a na ní slib, že nebudou trestána na hrdle ani na majetku. Valdštejnovu důstojnikovi Hýzrlemu (náš starý dobrý známý krýksman, Jindřich Michal Hýzrle z Chodů – ten měl být už dávno v penzi, ale kdeže, vždyť mu bylo teprve necelých šedesát a ještě po sedmdesátce ho čeká otcovství...), se teď, v čase po Bílé hoře, náramně vyplatilo, že zůstal na Habsburkově straně. Tento pan Hýzrle ve svých pamětech vzpomíná, jak měl při obsazování českých měst u sebe pět bianko pardonů, stačilo pouze dopsat jméno města.

Hýzrle na Habsburkově straně

„Nejdříve kapitulovaly Louny. Stačilo, když na ně nevelký Valdštejnův oddíl spustil trochu hrůzy a vypálil jim předměstí naplněná obilními sklady a jiným proviantem. V druhé polovině listopadu se pak postupně vzdaly Most, Žatec, Ústí nad Labem, Litoměřice.“ Všude stejný rituál. Městská rada odevzdala císařskému komisaři nebo jeho zástupci klíče od bran, poslechla si výklad o tom, jak velice se provinila proti Bohu a jeho císařské milosti, čehož obvykle horlivě litovala a dostala písemný pardon. S připsaným jménem svého města. A na konec plukovník měšťany ujistil, že zachovají svá hrdla i statky, když odevzdají do jeho rukou věru nepatrnou válečnou dávku. Ve výši mnoha tisíc dukátů. Měšťané dali. Po určitém váhání dali.

Jindřich Michal Hýzrle z Chodů

„Valdštejn za ty peníze začal hned o své vůli najímat nový pěší pluk. Vedl si vůbec velmi samostatně ten mladý důstojník, a téměř každým skutkem prozrazoval, že je schopen velké kariéry v době, které vládl chaos a rozklad.“ Velice obratný člověk to byl. Zakrátko na to, ještě před Vánoci, prodával v Praze ve vlastní režii lounské víno.

Na druhé straně kdoví... možná právě Valdštejnovi vděčíme za to, že si celé to území od Chebu až Teplicím říká pořád Česká republika. Spojenec císařských, saský kurfiřt, byl totiž poněkud chamtivý. Velice ochotně a rád by přijal v ochranu města i šlechtu v celých severozápadních Čechách. A nejenom to. On už neměl daleko k nápadu toto území změnit v saskou zástavu. Drážďanští diplomaté už na tomto záměru začali pracovat, ale jakmile do těchto končin vkročily Valdštejnovy oddíly, tak saský vévoda ztratil veškerou odvahu něco podobného Ferdinandovi předložit. Napsal pouze císařskému plukovníkovi dopis, aby hleděl jednat šetrněji. „Vévoda Maxmilián po týdenním pobytu v Praze naznal, že jeho mise již skončila a v panujícím zmatku nehodlal dále mařit čas, nervy a hlavně peníze na armádu, kterou jen taktak dovedl před zimou šťastně k cíli, málem už bez prostředků.“ A pak... ty vozy plně naložené českým zlatem, stříbrem a klenoty, ty už. Bylo jich 1500, a kdoví, možná dva tisíce. Vídeňský dvůr by rád viděl Maxmiliána ještě nějaký čas v Praze (toto přání však Bavor oslyšel), na rozloučenou si neodpustil poslat generálu Buquoyovi nótu o řádění vojska (vlastně tím na císařského velitele hodil odpovědnost za nastalé nevyhnutelné potíže), přikázal měšťanům, aby pohřbili mrtvé na Bílé hoře, naložil hojnou kořist, ano, naložil ten český majetek a 17. listopadu opustil město po silnici k bavorským hranicím. Na to, jak byl přetížen, jelo mu lehce, aj, lehoučko!

Karel Bonaventura Buquoy, rytina Matthaeua Meriana z roku 1662

„Kníže Karel z Lichtenštejna. Kdysi musel před odbojníky uprchnout do Vídně, když mu předtím stavovská armáda poplenila jeho rozsáhlé moravské statky. Do společnosti bavorského vévody se dostal až v září 1620, když armády nastoupily pochod k hlavnímu městu odboje a s nimi se zúčastnil i bělohorské bitvy. Právě jeho ustanovil odcházející Maxmilián svým zástupcem. Byl to muž na svém místě. Ale lehké to u nás neměl.“
Jak se to myslí – že to neměl lehké? Jednak stál ve správě země nejvýš, jednak myslel i jednal poměrně samostatně. Což vzbuzuje v okolí vždycky obavy a nevraživost. Jeho cílevědomá a často nečekaná rozhodnutí vždy bezpečně vedla k vlastnímu prospěchu. V pravý čas konvertoval od bratrské víry ke katolictví, rozpoznal, kdy je třeba se odvrátit od krále Rudolfa směrem k Matyášovi, jeho finanční politika byla velkorysá. Celý život výtečně počítal, a kalkuloval dobře i v okamžiku, když ochotně přijal funkci komisaře u bavorského vévody v tažení na Prahu a nedal se odradit svízelemi vojenského pochodu jako jiní tajní radové. Byl pravým mužem v pravé chvíli na pravém místě. A po tom pravém boku.

„Lichtenštejn měl plné ruce práce. Musel restituovat poměry do stavu před povstáním, ať už šlo o stažení mince s obrazem a jménem Fridricha Falckého, o návrat jezuitů nebo ještě další úkoly. Jedním z prvním činů zplnomocněného komisaře bylo zajistit všechny zbylé klenoty a skvosty a jiný majetek po emigrantech (stihl to ani ne za týden po bělohorské bitvě). Znovu povolal do služby úředníky sesazené direktory, nařídil pražským měšťanům, aby odevzdali zbraně, dal prohlédnout tiskárny, zabavil politicky závadné tiskoviny, zavedl cenzuru.“ Práce až nad hlavu. Ještě že měl ochotné a spolehlivé pomocníky. Například Pavla Michnu. Velice užitečný muž. Kdepak ten se tu vzal? Ale tak, jak to chodí ve všech pohnutých dobách – kde se vzal, tu se vzal. Syn budyňského měšťana a úředníka. Během rudolfinské inflace erbů se ozdobil šlechtickým přídomkem „z Vacínova.“ Pracoval ve Vídni jako sekretář české dvorské kanceláře. Teď byl ale v Praze, a slídil, kde se dalo a co se dalo. Byl si vědom toho, že nadešla neopakovatelná příležitost. Aniž ho kdokoli pověřil, prohrabával se hned v prvních hodinách s nesmírným elánem korespondencí v královské kanceláři uprchlé vlády, bedlivě naslouchal, co kdo říká, špital si s dobře informovanými kapucíny, udával kdekoho z Fridrichových lidí, a mazaně hledal dírku, škvírku, skulinečku, kterou by se mohl vetřít Vídni jako člověk všestranně upotřebitelný.

Uvalení vazby na Jana Jesenského

„1. prosince přišel Lichtenštejnovi císařův příkaz, aby pohlídal přední strůjce povstání. Při důvodném podezřením že se ten či onen z politiků chystá k útěku za hranice, měl ho dát zatknout. A tak byli uvězněni tajný rada kurfiřta falckého Fridricha, Leander Rüppel z Ruppachu, dále apelační rada dr. Jiří Hauenschild, německý sekretář direktoria, apelační rada dr. Kašpar Luk, pražský mincmistr Pavel Škréta Šotnovský.“ Zatím samá neznámá jména. Tedy až na pana Škrétu. Připomíná pozdějšího slavného malíře Karla. Jinak – malé ryby. Na některé velké bylo ještě dost času. Ale pro jiné už ta správná doba přišla. Rektor pražské university doktor Jan Jessenius. Důvod uvalení vazby? Účastnil se závažných diplomatických poselství a hodně věděl. Bylo by škoda přijít o jeho svědectví. Několik dalších předních opozičníků dal Lichtenštejn zatím střežit. Doma. Ale dobře.

„Stále byl čas utéci. Správce země nepospíchal s domácí internací rebelů, tím méně s rozsáhlou razií. Byl na pochybách o nezbytnosti hrdelních trestů. Spíš uvažoval o zvýšení daní nebo jiném způsobu potrestání podle dávné praxe. Císař by mohl zmenšit kupříkladu práva rebelů k jejich majetku, případně ho zčásti zkonfiskovat. Ani v otázce náboženství Lichtenštejn nepospíchal. Doporučovat zachovat vcelku neškodný loajální staroutrakvismus jako druhé státem uznané náboženství v zemi vedle katolictví. Bylo mu jasné, že se bez součinnosti podobojích neobejde ani ve vlastním úřadě, natož ve správě celé země, a že nějaký čas potrvá, že budou nové katolicky vychované síly natolik zkušené, aby převzaly celý složitý společenský systém do rukou bez hrozby úplného rozvratu. Ještě počátkem roku 1621 byl Lichtenštejn obklopen úředníky s kompromitující minulostí a byl rád, že udržují správu s poddajnou ochotou, vědomi si svých někdejších skutků.“

Tohle všechno se Vídni samozřejmě nelíbilo. Zvlášť radikální císařovi rádci byli proti. A protože měli u panovníka vlivné slovo, prosadili, že císař požádal bavorského vévodu o pomoc, aby se znovu ujal správy české země. Maxmilián byl zajisté nadšen... Nesmírně. Sotva šťastně vyvázl z nevděčné funkce a už aby do toho chomoutu strkal znovu hlavu, namísto aby se těšil z obrovského majetku uloupeného v Čechách... Bavorský vévoda se zkrátka k ničemu neměl, a Lichtenštejn, ten podal demisi. Vídeňský dvůr pochopil, že musí vzít střízlivou, obezřetnou a samostatnou politiku zemského komisaře na vědomí. Takže Lichtenštejna přemluvili, aby to ještě vzal, ale trval ještě rok úřadování, než byl jmenován konečně královským místodržitelem, odpovědným přímo císaři. Přizpůsobil se (jak bylo jeho zvykem) a začal chytře hrát roli úředníka. Úředníka poslušně konajícího to, co se mu pokyne, ať už si o tom myslí cokoli.

Karel I. z Lichtenštejna

„Teprve do důrazném císařově napomenutí se zemský komisař rozhoupal a začátkem ledna 1621 poslal do Vídně seznam. Seznam hlavních provinilců, jakýsi návrh proskripční listiny.“ Na takové listině jsou jména lidí postavených mimo zákon – nebo těch, kteří mimo ten zákon budou postaveni v nejbližší době. „Nač tolik spěchu,“ divil se Karel Lichtenštejn, „nedostal jsem přece žádné přesné nařízení v této záležitosti!“ Ne že by otálel z morálních pohnutek. Sotva mu vadilo, že každý druhý nebo třetí ze seznamu rebelů je bližším či vzdálenějším příbuzným jeho vlastní rodiny. Věděl dobře, co se od něho žádá, když přijímal úřad, v němž stál sám tam, kde se před povstáním dělil o odpovědnost celý sbor místodržících. Ne reprezentovat, ale vyřídit účty dvora! pěkně celé zemi přitáhnout uzdu, hlavně stavům! A bude pokoj!

Chce to jen trochu času. A bude pokoj.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová