188. schůzka: Symbol kalicha

Při svatém přijímání podával kněz prostým věřím nejenom „tělo Kristovo“ v podobě hostie, což je oplatka, obdoba biblického nekvašeného chleba, ale i „krev Páně“, tedy přiložil jim k ústům kalich s mešním vínem. Co na tom mělo být něco špatného? Podle katolických kněží náležel kalich pouze jim jako lidem pomazaným. Obyčejným smrtelníkům nikoli, neboť pouze kněží jsou prostředníky ve styku s Bohem.

Neslýchaná česká novota budila opravdu hrůzu, ale ve skutečnosti o nějakou zvláštní novinku nešlo. Pravoslavná církev praktikovala přijímání podobojí naprosto běžně, no a v církvi katolické se přijímalo z kalicha ještě před dvěma sty lety, ve 13. století, což někdy v roce 1413–14 vyzkoumali čeští kněží. Byli to pravděpodobně Jakoubek ze Stříbra a Mikuláš z Drážďan, kteří studiem objevili, že „přijímání podjednou je pouhý dodatečný nálezek lidský.“ Začali proto propagovat, že by se církev měla vrátit k přijímání podobojí jako ke své dávné a chvályhodné praxi, která navíc odstraňuje bariéru mezi knězem a věřícím. „Téhož roku, kdy Hus seděl v tuhém vězení, mistr Jakoubek ze Stříbra rozepsal oznámení a pozval doktory, mistry, bakaláře a jiné učené osoby, aby s ním disputovali o tom, co on vyloží ve své tezi o přijímání těla Božího a krve Páně a o jeho podávání prostému lidu pod obojí způsobou. Když byl mistr Jan Hus uvězněn, tehdy kněz Zikmund Řepanský, farář u svatého Martina ve zdi na Starém Městě pražském začal to provádět a vystavovat monstranci. Když se to lidem líbilo, dělali to i jiní.“

Pít z kalicha, nebo ne?

Jan Hus věděl o tom, co se doma děje a co se honí hlavami krajanů? Dokonce se to dozvěděl z vůbec prvního dopisu, který do jeho kostnické izolace pronikl. Psal mu Jan z Chlumu řečený Kepka. Sděloval mu, že je nutně zapotřebí, aby zaujal stanovisko ve věci kalicha. A proč to bylo tak nutně zapotřebí? Hus teď měl přece dočista jiné, řekl bych závažnější starosti. V Praze totiž hrozil rozkol mezi jeho stoupenci a přáteli. Problémem bylo, zdali mají laici pít z kalicha nebo ne. V té době to zřejmě bylo akutní. Vyplývá to z toho, že ještě téhož dne Hus svému kostnickému ochránci odpověděl, že ano, je to pravda, podávání svátosti pod obojí způsobou se v prvotní církvi skutečně zachovávalo. „Může-li se tak státi, pokuste se, aby bylo bulou dovoleno podávati z kalicha aspoň těm, kdož by o to ze zbožnosti požádali, s přihlédnutím k okolnostem.“

Aby to bylo dovoleno bulou... a s přihlédnutím k okolnostem... Takže on ten kalich neměl být jaksi... automaticky. Hus považoval kalich za dobrovolný projev zbožnosti, podmíněný příznivými okolnostmi. Souhlas s ním vázal mistr Jan na rozhodnutí koncilu. „Podle toho, co je známo o duchu a smýšlení jak Matěje z Janova, tak Jana Husa,“ tvrdí František Palacký, „domýšleti se můžeme, že oba pokládali obřad kalicha laikům za správný sice, pravověrný a spasitelný, ale ne v té míře a tak nevyhnutelně za potřebný, aby proň mělo vstoupiti se ve zjevný odpor proti církvi; přiznávali se zajisté i oni k učení, že ne teprve v obou způsobách pospolu, ale již v každé z nich zvláště podávám byl věřícím pravý a celý Kristus. Možná se zpočátku ani mistr Jakoubek ze Stříbra nenadál, že oprava jím chválená potká se s rozhodným odporem, a že teprv takový odporu utuží ho více v jeho předsevzetí.“

Husův přítel Jakoubek ze Stříbra (latinsky se mu říkalo Jacobellus, což je zdrobnělina od Jakuba – on byl totiž tenhleten Jakub pomenší postavy, na rozdíl od jiného mistra, jeho jmenovce) už s kalichem nechtěl čekat. Nelíbilo se mu ani, jak přijímají svátost krve Kristovu v pravoslavné církvi – víno se tam dává na lžičce, a trval na tom, že to musí být z kalicha. Proč to Jakoubek dělal? Sám byl přece mistr a kněz – copak chtěl zbořit všechny přehrady mezi duchovními a laiky? Tak daleko určitě nešel. Šlo mu o demokratizaci jedné z hlavních svátostí, aby mohla být všem dostupná. A jestli s tím souhlasil Hus? To je právě to. On to Jakoubkovo zanícení pro kalich nějak zvlášť nesdílel. „Milý Kubo, nekvap se s tím,“ měl údajně Jan Hus svého přítele brzdit; tedy aspoň se o tom zmiňuje Jan Rokycana. „Až já se, dá-li Bůh, vrátím, chci tomu věrně napomoci. Ale do té doby s tím raději počkejte.“ Jenomže jak si Jakoubek vzal něco do hlavy, tak přes to nejel vlak. Bez ohledu na vážné důsledky, jaké ta novota mohla mít pro Husovu při v Kostnici, začal Jakoubek hlásat nezbytnost laického kalicha pro spásu.

„Generální vikář arcibiskupství pražského nemeškal volati k soudu netoliko mistra Jakoubka, ale i všechny faráře, kteří následovali učení jeho, a když ukázali se býti neposlušnými, dáti je do klatby; což ale při zevšednělé již nekázni a nebázni církevní nemělo většího účinku odstrašujícího, nežli že někteří jejich osadníci rozmýšleli se napotom choditi k nim ke zpovědi. Naproti tomu vzmáhal se všude počet těch, kteří přistupovali k učení novému, zvláště když je mistr Jakoubek i veřejnou disputací na universitě hájil. Ovšemže ne všichni, kdo posavad drželi stranu Husovu, hotovi byli přiznávati se také k mistru Jakoubkovi, takže nová ta otázka stala se i příčinou nového rozdvojení mezi samými husity. Noví odštěpenci pak byli nového znamení i hesla i symbolu očitého, kalicha totiž - což více než cokoli jiného přispělo k roztržce a k utvoření nové církve v Čechách.“

Betlémská kaple mezi prvními svatostánky kalicha

Kronikář Vavřinec z Březové uvádí ve své Husitské kronice mezi prvními svatostánky kalicha i Betlémskou kapli. Husův nástupce Havlík vyšel nejspíš Jakoubkovi vstříc, anebo se na jeho názor nikdo neptal. V každém případě však začal Havlík brzy Jakoubkovi odporovat, zvlášť když nenašel v Husově kostnickém listu ani slova o nezbytnosti kalicha pro spásu. Havlík totiž odmítal doslovný výklad Kristova výroku z Janova Evangelia: „Nebudete-li jíst těla Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“ Nakonec ani Hus se k tomuto citátu neodvolával – i když jej určitě dobře znal. Hus i jeho nástupce podcenili přitažlivost kalicha jako viditelného znaku odlišnosti od římskokatolické církve. Už v dubnu 1415 dal jistý doktor Náz zaprotokolovat pro koncil zprávu o „strašlivých, hrozných a ohavných činech, které páší Husovi stoupenci v Čechách.“ Nic nebylo platné, že čeští šlechtici přítomní v Kostnici oficiálně proti nactiutrhačným pomluvám protestovali. Dál se šířily pověsti, „kterak viklefovci neboli husité večer po jídle podnapilí přijímají od svých kněží svátost těla a krve Páně; posvěcuje se svátost předrahocenné krve Kristovy v hrncích a roznáší ve flaškách neboli v lahvích sem tam po domech a sklepích; a v kterékoli době, i noční, si lid žádá té svátosti; kněží jsou hned hotovi jim ji podávati a konají schůzky ve sklepích a jiných tajných místech a na nich po přijímání velebné svátosti provádějí mnohé ohavnosti a neřády.“

Jan Hus v jednom ze svých posledních kostnických listů nakonec přijímání z kalicha schválil. Napsal svému zástupci Havlíkovi, aby se „svatosti kalicha Páně neprotivil a nedotíral a mistra Jakoubka a zamezil tak roztržce mezi věrnými, z níž se raduje ďábel. Dosavadní obyčeje ani lidská zloba koncilu se nemohou měřit s pravdou Kristova příkladu.“ To bylo šest dní poté, co koncil zakázal co nejpřísněji kacířský typ přijímání svátosti oltářní, „a stanovil i rozhodl, aby všechny i každého zvlášť, kdož tak přijímají a od takového přijímání nechtějí upustiti, jako kacíře potlačovali a přísně trestali místní biskupové nebo jejich úředníci a inkvizitoři a aby se přitom dovolávali světského ramene.“ Přitom kronikář Vavřinec z Březové nezapomene podotknout, že rozhodnutí koncilu nebylo v pořádku: „Koncil nahrazoval skutečný důvod a oporu čerpanou z Písma pouhou svou vlastní vůlí a poukazováním na zvyklost římské církve, že takovým způsobem neprovádí přijímání, ačkoli by přece po právu měla zvyklost ustoupiti a dáti místo pravdě.“

Zákaz koncilu však už nebyl moc platný. Oni si ti Češi stejně dělali, co chtěli. „Beze zření na tento rozkaz a na rozhodnutí koncilu, odporující zákonu Božímu i prvotní církvi, postupem času podávali Češi svátost nejsvětější eucharistie pod obojí způsobou nejen osobám dospělým, které již mají rozum, nýbrž i maličkým neboli nemluvňatům při křtu pro utvrzení toho křtu. Z toho vznikl těžký rozkol v Praze a Českém království mezi mistry a kněžími, kteří se přidržovali pravdy Boží mistra Jana Husa. Neboť někteří z nich prohlašovali, že přijímání podávané nemluvňátkům je bludné a k utvrzení křtu že není nezbytné, druzí naopak podle výroků učitelů prvotní církve dokazovali, že je obecně křesťanské a spasitelné. Toto svrchuřečené podávání svátosti těla a krve Páně pod obojí způsobou, totiž chleba a vína, jak dospělým, tak maličkým den ze dne více a více vzrůstalo, rozmnožovalo se a mohutnělo, ač je jeho protivníci a nepřátelé usilovali rozličnými cestami a způsoby udusiti a zrušiti, ale nebyli s to.“ 

Po papežově útěku z Kostnice se vězeňské dveře od Husovy cely otevřely... s touto větou jsme opouštěli mistra Jana na konci minulých Toulek. Tato věta zůstala ten týden viset na vzduchu a žádá si vysvětlení. Ano – takže: na samém začátku jara roku 1415 Jan Hus opravdu své vězení opustil. Bylo to těsně poté, co se z Kostnice vypařil papež Jan XXIII.? Ano, hned vzápětí, co se Husovi ochránci, pánové Jan z Chlumu neboli Kepka a Václav z Dubé obrátili na římského krále s velice naléhavou žádostí, aby dal neprodleně ihned otevřít dveře Husova vězení. Ve stejné chvíli pronikl pan z Dubé do Husovy cely a líčí mu všechen ten zmatek, který v Kostnici zavládl. Hus usedá ke stolu a píše prosebný dopis kostnickému biskupovi. Co v něm stálo? Že přestal být vězněm papeže (ten přece utekl), a že proto žádá, aby mu vymohl u Zikmunda propuštění. Kdy jindy může král dokázat, že stojí za svým glejtem? Vyhověli Husovi biskup kostnický a král římský? Ani v nejmenším. Omilostnění hlavy reformního hnutí by znamenalo konec církevní autority, a tím i pád nadějí na sjednocení církve. A kvůli tomu se vlastně koncil v Kostnici sešel!

Nehlídán, přesto pod zámkem

„Papežův útěk způsobil proměnu ve vazbě Husově. Poněvadž Jan XXIII. dal ze Šafhúz (Šafhúzy jsou město na Rýnu v severním Švýcarsku, jinak Schaffhausen, asi čtyři míle od Kostnice) dal všem svým v Kostnici zůstalým komorníkům rozkaz, aby za ním přijeli; strážní Husovi v květnou neděli, dne 24. března, odevzdavše králi klíče od vězení, vyšli z města.“ Tu Květnou neděli ráno Hus marně očekával známé rachocení klíčů a zvuk žalářníkových kroků, který mu přinášel jídlo a pití. Tentokrát nic. Všichni strážci utekli. Hus se tím pádem ocitl v poněkud kuriózní situaci – nikým nehlídán, ale přesto stále pod zámkem... Půst Husovi ani tak nevadil (ostatně si už zvykl), ale dostal strach. Strach, že se objeví papežův dvormistr a odveze ho s sebou jako zajatce. Na samém soumraku toho zvláštního dne píše zoufalý mistr panu Kepkovi: „Prosím, obraťte se s jinými pány na krále, aby udělal se mnou nějaký konec. Máte-li rád ubohou Hus, postarejte se, aby mi král dal strážce ode dvora, anebo aby mne osvobodil ještě dnes večer.“ Bylo teď jenom na králi Zikmundovi – dát Husovi svobodu...

„Čeleď a strážcové mistra Jana, které následovali uprchlého papeže,“ píše očitý svědek všech těch událostí mistr Petr z Mladoňovic, „odevzdali klíček od žaláře králi (a jak se říkalo: koncilu), sami se zříkajíce dále střežení mistra Husa. A král s koncilem přijav klíče, dal je kostnickému biskupovi, aby vzal mistra do své moci. Hle, tu ho již mohl vysvoboditi ze žaláře a zadost učiniti svému ochrannému průvodnímu listu, kdyby byl v tom spravedlivě jednal. Ale biskup dal téže noci žoldnéřům odvésti mistra Jana na svůj hrad. A ti, vzavše mistra, posadili ho v noci v poutech na loď a vezli nebo plavili se s ním po Rýně až na hrad Gottlieben řečeného kostnického biskupa, vzdálený od Kostnice až čtvrt míle. A na tom hradě od Květné neděle ležel v jedné věži, větrům však vydané, v horní části, chodě v poutech a v noci železným okovem ke stěně u lože připoután, a tak stále v poutech až do doby svého návratu do Kostnice.“

Muselo to být hrozných deset týdnů, které tam prožil. Okovy měl na rukou i na nohou, a to nepřetržitě, ve dne, v noci. Stěží těma rukama mohl pohybovat, aby se najedl a napsal vzkazy. Byl „ubytován“ v místnosti v nejvyšším patře věže. Ta místnost byla hotovou mučírnou, sotva čtyři kroky dlouhá a ani ne dva kroky široká. Světlo k němu pronikalo jenom okénkem ve dveřích. Spal v ní na dvou hrubě otesaných kládách. Vícekrát se stalo, že žalářníci na svého vězně prostě zapomněli, nedali mu najíst ani napít. Šat měl rozedraný na cáry. Dřívější neduhy se mu vrátily, dostal horečky, začal zvracet krev. Trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, a aby toho všeho nebylo ještě dost, začaly ho trápit silné záchvaty žlučníku. Zacházeli s ním jako s nejhorším zločincem, ačkoli nebyl odsouzen. S drsnou vojenskou stráží nebyla žádná řeč, kdepak sepisování traktátků pro milého žalářníka Roberta! Husova samota teď byla dokonalá.

„Bůh s vámi rač býti, abyste proti zlosti, proti ďáblu, proti světu a tělo stojíce trvali. Nejmilejší!“ Jak se Husovi podařilo tento list z vězení na Gottliebenu propašovat, to nevíme, ale jeho zástupce Havlík jej pak četl v Betlémě.
„Prosím vás já v žaláři sedící, za nějž se nestydím, pro Pána Boha v naději trpě, jenž jest navštívil mě milostivě i nemocí velikou a pak opět uzdravil, dopustil nepřátele velmi tuhé, jimž jsem já mnoho dobrého činil a srdečně je miloval – prosím vás, prostež Boha za mě, ať se mnou ráčí býti, v něm samém naději mám a ve vaší modlitbě, že mi dá setrvati ve své milosti až do smrti. Ráčí-li mě nyní k sobě vzíti, buď jeho svatá vůle, pakli mě ráčí navrátiti, také buď jeho svatá vůle. Jistě třeba mi jest veliké pomoci; avšak vím, že on nedopustí pro mě nižádného utrpení ani pokušení, jenom pro mé a pro vaše lepší, abychom jsouce zkoušeni a setrvajíce, velikou odplatu vzali.
Ó nejmilejší, pomněte, že žádostivě pracoval jsem s vámi a vždy žádám vašeho spasení, i nyní, jsa v žaláři a u velikém pokušení.“

Petr z Mladoňovic, který toto Husovo poselství domů z žaláře na Gottliebenu zaznamenal, k němu později připsal: „Ten list pan Havlík, jsa ještě v Betlémě, sám četl lidu na kázání a ukazoval na roztrhaný papír, říkaje tato slova: Haha! Husi se již papíru nedostává!“
Od počátku koncilu byla Praha s Kostnicí spojena červenou linkou informací přímo expresních. Komunikace tam a zpět proběhla do pěti, šesti týdnů, během téže doby se pak ozvala reakce na druhé straně. Kdy dorazila zpráva o Husově zatčení do hlavního města království? Husa internovali v posledním listopadovém týdnu roku 1414, no a zpráva o tom dorazila do Čech... někdy v polovině prosince. Mezitím skončili vyšetřovatelé svou práci, kvůli výslechům zajeli několikrát na Gottlieben a podstoupili další práci komisi pro věci víry. Ta měla připravit závěry pro soud. Komisi byl postaven do čela kardinál Pierre d'Ailly. Když čeští páni v Kostnici poznali, že je marné dovolávat se pomoci Zikmundovy, vypravili spěšné posly do Čech a na Moravu se žádostí o pomoc diplomatickou.

Manifestační protest

Na podnět moravského zemského hejtmana (byl jím pan Lacek z Kravař) se v květnu sešlo v Brně shromáždění moravských šlechticů. Nejenom že se sešli, ale dali dohromady i manifestační protest. Protestní list připomínal Zikmundovi glejt a pokračoval: „My slyšíme a těžce přijímáme, co se cti Tvé Milosti dotýče jako našeho milostivého nápadného dědice a pána. I doufali jsme, že by Tvá Milost to ráčila obmysliti, aby glejt byl v své moci zachován. Nyní však, jak se slyší, dán byl Hus po papežově útěku do vězení ještě ukrutnějšího, kde mu ruce i nohy nekřesťansky okovány, takže se nemůže domoci nižádné spravedlnosti, že by toho neučinili ani pohané.“ Ke konci listu vyzývají moravští páni krále Zikmunda, „aby člověk spravedlivý byl zproštěn toho ukrutného vězení a měl obecné vyslyšení a nebyl tupen tak pokoutně, zcestně a mimo řád, právo a glejty.“

O čtyři dny později se usnesl na totožném protestu i společný zemský sněm z Čech i Moravy, kterého se zúčastnilo a protest podepsalo i několik polských pánů. Tento protestní list české, moravské a polské šlechty byl opatřen dvěma sty padesáti pečetěmi. „Ačkoli kdysi kacíři odsouzení koncilem v Pise zde svobodně prodlévali a potom svobodně odešli, přece on, mistr Jan Hus, nebyv ani usvědčen, ani odsouzen, ba ani slyšen, byl zatčen a je dosud vězněn velmi těžce v poutech a velmi skromnou stravou zeslaben, že jest třeba se obávati, aby ztrátou sil nepřišel o rozum.“ 

Kostnické drama se chýlilo ke svému finále. Protože komisi bylo tak nějak zatěžko dojíždět za vězněm na vzdálený a nehostinný hrad Gottlieben, byl začátkem června Jan Hus převezen zpátky do Kostnice, do zdejšího františkánského kláštera. První Husovo veřejné slyšení bylo stanoveno na 5. červen 1415.