187. schůzka: Ve vězení

Gamba Giovanni: Jan Hus ve vězení
Gamba Giovanni: Jan Hus ve vězení
0:00
/
0:00

„Milosrdný Bůh zachovejž a posilujž Vám v milosti své a dejž Vám spolu se mnou vytrvalost v Kostnici, poněvadž, budeme-li vytrvalí, spatříme nad sebou pomoc Páně.“

V českém překladu Husova slovní hříčka vůbec nevyzní. „Vytrvalost v Kostnici“, kterou přeje sobě i svým přátelům doma, se totiž latinsky řekne: „Constantiam in Constantia“.

Vytrvalosti a sebeovládání potřeboval hodně už onoho čtvrtečního odpoledne 28. listopadu 1414. Mezitím co nepravý mnich (ve skutečnosti profesor Písma svatého Didacus) dělal s mistrem Husem interview ohledně věroučných otázek, tak kardinálové poobědvali. Když se vrátili do paláce, už je tam čekal mistrův úhlavní nepřítel Michal de Causis. Kroužil kolem dokola a spolu se Štěpánem z Pálče se příchozím vrhal v ústrety. Štěpán si teprve teď povšiml, že je přítomen i mistr Jan zvaný Kardinál.

„Mistře, lituji vás, že jste se dal svésti,“ řekl svému kolegovi z pražské university. „U papežského dvora byl jste přece dříve ve vážnosti, vzácnější nad jiné Čechy, A již vás takřka za nic nemají pro tuto sektu.“ „Mistře Štěpáne, já zas lituji více vás,“ odpověděl mu mistr Kardinál. „Mne byste mohl litovat, kdybyste věděl, že činím něco špatného!“ Byl už konec listopadu a po čtvrté odpoledne se pomalu stmívalo, a tak si nikdo ani nevšiml, že do předsálí vešel papežův dvormistr. Přistoupil k panu Kepkovi a tlumočil mu, aby odešel, Hus že zůstane v paláci. „Cože? Znamená to, že má být mistr zajatcem?“ Otočil se na místě a vpadl k papeži, který se ještě radil s kardinály: „Svatý Otče, toto mi Vaše Otcovství neslíbilo, ani mému strýci, panu Lacembokovi! Řekl jsem Vašemu Otcovství a ještě říkám, že jsem přivedl mistra Husa s ochranným průvodním listem mého pána, pana římského krále. A Vaše Otcovství mi odpovědělo, že i kdyby vašeho bratra zabil, má tu být bezpečný a že ho Vaše Otcovství nechce obtěžovat, ani nechat obtěžovat nebo proti němu něco podnikat. A přece je, nehledě na ochranný glejt, vlastně zajat, a váš posel, úředník Vaší komory František, byl dokonce v bytě pro mistra, aby ho přivedl. Nechť tedy Vaše Otcovství ví, že volám k odpovědnosti a varuji všechny, kteří porušili ochranný průvodní glejt mého pana krále!“

Josef Mathauser: Hus ve vlhkém a tmavém vězení

„Hle, moji bratři slyší,“ řekl alibisticky papež a ukázal na kardinály, „že já jsem nikdy nenařídil ho zatknout. A onen František je svévolník a navíc to není můj člověk.“ Pak pokynul kardinálům, aby se vzdálili, a mezi čtyřma očima řekl Kepkovi: „Přece víš, jak stojí moje věci s nimi. Oni sami mi ho odevzdali a musel jsem ho vzít do vazby. Co jiného mi zbývalo? Mým vězněm však nebude. Totiž... nebude vězněm zde v paláci. To proto, aby si král nemyslel, že jsem se zpronevěřil jeho slovu. Tebe beru za svědka.“

Jan Hus v žaláři

Nepřehledná situace. Jeden se vymlouval na druhého, a Jan Hus mezitím byl... Kde se vlastně ocitl mistr Jan? Co se s ním dělo? Ještě téhož dne kolem půlnoci ho odvedli do domu ředitele kostnického kůru, takže papež mluvil pravdu. Pod jeho střechou Hus vězněn nebyl. U ředitele kůru neboli kantora pobyl několik dní, protože mezitím byl zhruba týden zapotřebí na to, aby řemeslníci zpevnili závory a mříže vyhlédnuté kobky v dominikánském klášteře, ležícím na ostrůvku u břehu jezera. Kromě toho vznikly potíže s lůžky pro vězně a jeho pět stálých strážců. Ale na svatého Mikuláše bylo vše hotovo a mistr pražské university a její nedávný rektor dostal příbytek odpovídající jeho postavení.

Kde ho ubytovali? Ubytovali je silné slovo. Jeho kobka se nacházela těsně vedle otevřených klášterních záchodů, s oknem nad zapáchající stokou, „a v ní seděl nebo ležel až do Květné neděle od řečené doby, kdy tam byl dán, totiž od svátku svatého Mikuláše. A když v tom žaláři ležel asi několik neděl, přišla na něho těžká horečka a zácpa, takže již pochybovali o jeho životě, a papež Jan XXIII. mu poslal své lékaře, kteří mu i dal v žaláři klystýr.“

Výslechy v horečkách

Mezitím probíhaly výslechy. I když měl mistr Jan horečky, přicházel k němu se svazkem spisů dennodenně některý ze členů vyšetřovací komise, někdy i všichni tři. Hus požádal o obhájce, ale nebylo mu vyhověno; proto se pan Kepka snažil aspoň v této věci dosáhnout nápravy. Marně. Podezřelý z kacířství nemá při inkvizičním procesu nárok ani na zástupce ani na advokáta. Krátce před svátkem svatého Tomáše se konečně vrátil posel, kterého pan Kepka poslal ke králi Zikmundovi se zprávou o Husově uvěznění. Jak reagoval král? Prý velice zuřil. Zikmund vskutku kvůli Husově věznění běsnil: „Zikmund, rozhněvav se náramně, poslal hned rozkazy do Kostnice, aby propustili Husa na svobodu; připojil k tomu pohrůžku, že nestane-li se to, dá násilím vypáčiti dveře žalářní. Poněvadž ale k vykonání takové pohrůžky nikdo nebral sobě odvahy, všecky takové řeči nepomáhaly nic lépe, nežli písemné protestace, které Jan z Chlumu ve jménu králově a z rozkazu jeho přibíjel vlastní rukou v latinském a německém jazyku na dveře hlavního kostela kostnického.“

„Všem i každému zvláště, kdož tento list uvidí nebo uslyší, já, Jan z Chlumu, oznamuji, že mistr Jan Hus, svaté teologie bakalář hotový, pod ochranným průvodním listem a pod záštitou nejjasnějšího knížete a pána, pana Zikmunda, římského krále, vždy rozmnožitele říše a uherské krále, a pod záštitou a ochranou Svaté říše římské, přišel do Kostnice, aby vydal každému na jeho žádost ve veřejném slyšení plný počet ze své víry. Tento svrchuřečený mistr Jan v tomto říšském městě po ochranným listem průvodním listem řečeného pána mého, římského a uherského krále, byl uvězněn a jest uvězněn. A třebas papež s kardinály byli skrze vyslance římského krále jménem královským vážně požádáni, aby byl řečený mistr Jan propuštěn a aby mně byl vrácen, přece až dosud se zpěčovali a zpěčují ho propustiti, k opovržení a znevážení ochranného průvodního listu králova a královské velebnosti. A proto já, svrchuřečený Jan z Chlumu, královským jménem prohlašuji, že se zatčení a uvěznění mistra Jana Husa stalo proti všeliké vůli napřed jmenovaného římského krále, ježto řečený byl od Kostnice daleko vzdálen, a kdyby byl býval přítomen, nikdy by nebyl připustil, aby se to stalo. Až však přijde, každý musí pocítiti, že jest velmi bolestně dotčen znevážením, jež bylo způsobeno jemu a záštitě jeho i říše a ochrannému listu. Dáno v Kostnici o vigilii Narození Kristova léta Páně 1414.“

Carl von Häberlin: Jan Hus v kostnickém žaláři

Kardinálové prosadili v Kostnici zvláštní komisi pro věci víry v měli v ní rozhodující slovo buďto nebo nastrčení učenci, tak papež Jan XXIII,, aby jim vytřel zrak, zřídil rovnou zvláštní komisi pro otázky kacířství. A tak se překvapení kardinálové dozvěděli, že Husův proces už nespadá do kompetence komise pro víru, ale že patří té druhé komisi. Jaký to mělo význam? Ani pro papeže, ani pro Husa žádný. Akorát, že kardinálové přičetli papeži jeho svévolnost k tíži, no a pro Husa bylo složení nové vyšetřovací komise krajně nepříznivé. Byli v ní samí úhlavní odpůrci českého mistra: například Jan z Bořečnice. Biskup, který systematicky projel celou trasu až do Kostnice těsně před Husem, aby obyvatelstvo důkladně před tím kacířem varoval, tak ten by byl zajisté ozdobou každé nestranné poroty. Druhé jméno znělo Bernard, Ital z Castelmare, biskup. Bernard byl svého času svědkem velice bouřlivé disputace mistra Jeronýma Pražského v Krakově, takže i on měl vyhraněné představy o zhoubnosti českého kacířství. Snad částečně nezaujatý byl Francouz de Rupescisse titulární patriarcha cařihradský. Ten sice o Husovi jaktěživ nic neslyšel, ale proto tím více dal na ty, kteří ho dobře poznali. Noví vyšetřovatelé byli určeni. 

Proces může začít...

Komisaři mu doručili do vězení čtyřicet pět Wiclefových článků. Hus je znal nazpaměť  oni chtěli vědět, jestli s nimi souhlasí. Jan Hus k nim psal v žaláři vlastní rukou odpovědi. O dvaatřiceti z čtyřiceti pěti artikul Hus tvrdí, že je nedržel a nedrží. Jako že se jich nezastává a že se k nim nezná. O třech z nich pochybuje, a jenom o těch devíti zbývajících se domnívá, že by v jistém smyslu mohly být pravdivé. A přiznal, jestli ty artikuly jsou v celku bludné nebo ne? „Odpověď vyplývá z předchozího,“ vykrucoval se, kličkoval jako zajíc mezi vlky. Z toho museli mít vyšetřovatelé radost. Přitlačili jsme Husa ke zdi – je měkčí, než jsme si mysleli – a má trochu špatnou paměť! To poslední snad nemuselo vadit, měli přece Husovy spisy... A tu paměť, tu lze přece osvěžit... Čím dříve se poddá na milost a nemilost, tím lépe pro něho!... Dvanáct nebo třináct mistrů zváží jeho vinu, stačí, aby uznal jejich nález. A uznal? Neuznal. Odmítl. „Zodpovídat se budu jenom koncilu!“ Jaká bláhovost... koncil se jím nebude vůbec zabývat. Přišli další den, přišli pozítří. Trval Hus pořád na svém? Dobrá, přivedeme mu svědky, uslyší a uvidí, kolik máme proti němu důkazů!

Jan Hus a Jan Viklef

„Od narození Kristova nebylo většího kacíře než Viklef a Hus!“ to prohlašuje někdejší Husův přítel, Štěpán z Pálče. Když tuto větu řekl, svíjel se Hus zrovna v bolestech na slámě v koutě páchnoucí kobky. K horečkám a zažívacím potížím se přidružily žlučové kamínky. Dokonce i žalářníci měli zato, že nastávají poslední okamžiky vězňova života. „Tak, Pálči, pozdravuješ umírajícího? Vždyť ty hřešíš. Pomni, jak tě přijmou doma, v Čechách!“ Předstupují jeden po druhém. Přísahají, dovolávají se Boha za svědka. Všechno viděli, všechno slyšeli, i když přitom zrovna nebyli. „A poněvadž forma žádala toho, aby vyšetřovatel viděl přísahati svědky, kteří v při jeho svědčiti měli, přivedeno jich jednou před žalář, když Hus ležel v nejprudším paroxysmu (tedy: záchvatu, jak píše František Palacký), patnáctero, kteří složili přísahu před očima jeho.“

Je prý svůdce prostých lidí! Štval jedny proti druhým! Poblouznil duše dříve zbožné a poslušné! Je nebezpečný, popouzel proti služebníkům božím, vytýkal jim třísky a břevno v oku svém neviděl! Je po krk v bludech, zatímco jiné osočoval z kacířství! Je nesnášenlivý, Němcům by nejraději uřezal uši! Pošlapal slávu university, potupil její práva, zbavil matku všech věd jejího věhlasu, o který se svorně zasloužily generace mistrů a žáků z celé říše! Je vzpurný a neposlušný, sám chce být mírou všeho, rozsudky papežských soudů pro něj nic neznamenají!

Na řadu přichází mistr Mikuláš ze Stojčína. Svého času byl dobrým lékařem Husova těla. A ještě mistr Berúnec, právník. Hus mu dal kdysi vyřešit otázku o vztahu práva církevního a lidského. Další svědek, Petr z Uničova. Je nějak zkroušený, Hus se tedy otočil, aby si dodal odvahy za jeho zády. A máme tu Janka Mišpule, řečeného Navara: „Ačkoli jsem Husa nikdy neslyšel kázati, poněvadž vím, že je kacíř, budu mluviti všechno, a jeho kacířství dosvědčím!“ Jeden svědek větší výlupek ctností, než ten, co šel po něm.

Zikmund Lucemburský na koncilu v Kostnici

„Konečně o Vánocích, dne 25. prosince pozdě k půlnoci, král Zikmund s chotí svou Barbarou Celskou, mnohými knížaty a kněžnami i s nádherným komonstvem asi tisíci jezdců, měl slavný svůj vjezd do Kostnice, v blesku pochodí a zimě třeskuté. I popřáv královně a vzácným paním sotva chvíle, aby ohřály se v teplých komnatách, bral se ještě před úsvitem ve slavném průvodu při pochodních do jasně osvíceného kostela biskupského, kde papež ho už očekával, a sloužil pak osobně velikou mši zpívanou, při níž podle obyčeje starodávného ministroval přitom král římský u oltáře. Po skončení mše odevzdal mu papež meč svěcený s doložením, aby ho užíval k ochraně církve, což Zikmund s radostnou ochotností učiniti slíbil.“

„První jednání Zikmundovo s otci ke sboru shromážděnými nebylo ovšem ani laskavé ani utěšitelné, neboť se týkalo Husova vězení. Král zajisté cítil hluboce urážku důstojenství svého, která se stala zrušením ochranného listu jeho; také se obával , že skutek ten způsobí všude v říši a zvláště v zemích koruny české, jichž dědicem státi se doufal, velikou nelibost.“ Veliká nelibost tady teda skutečně byla. Dá se říct, že Zikmund projevil v Husově záležitosti dobrou vůli – hned při prvním jednání s kardinály naléhal na jeho propuštění. Jenomže část z nich pohrozila odchodem z města, pokud by koncil nemohl volně rozhodovat ani ve věcech víry. Co na to Zikmund? Nechtělo se mu moc, ale nakonec ustoupil. 4. ledna 1415 nechal Husa na pospas věznitelům, ale na čem pořád trval, to bylo mistrovo veřejné slyšení. A navíc prosadil, aby Hus dostal jinou vzdušnou celu, a to v blízkosti klášterní jídelny. Údajně měl prohlásit: „Postarejte se, aby se Hus neudusil ve smradu!“ 5. ledna ho tedy přestěhovali.

Listy z vězení

„Teprve nyní se učím rozuměti žalmům, opravdově se modlit a chápati pohanění Kristovo i utrpení mučedníků. Jak praví Izaiáš: Soužení dává pochopení. A rovněž říká: Kdo nebyl zkoušen, co ten ví?“ Podařilo se podplatit žalářníky a vězeň dostává do kobky inkoust a Bibli. Z vězení v dominikánském klášteře začínají putovat první z jeho listů. Zachovalo se ji celkem přes padesát. Jsou určeny pro Husovy kostnické průvodce i pro přátele doma. Vězeň je opatrný, nedůvěřuje doporučuje, aby si Petr z Mladoňovic ověřil pokaždé podle písma, jestli dopis není podvržen. Používal často tajného písma. Byl patrně prvním Čechem, o kterém víme, že svá sdělení dovedl šifrovat. Se svým průvodcem Janem z Chlumu zvaném Kepka se dohodl na takovém...no, úsměvně naivním šifrovacím klíči: ten spočíval v tom, že každou samohlásku nahradil následujícím písmenem abecedy. Souhlásky zůstaly tak, jak byly. Slovo Kostnice tedy Hus šifroval jako Kostnkcf. Byl to (mezi námi) systém dost průhledný, ale přesto dělal Husovi při psaní potíže, proto nakonec šifroval jenom jména.

Ve svých dopisech si Hus na svůj osud nestěžuje. Žádá pro sebe žádá většinou jenom modlitby svých věrných k posílení své vytrvalosti a stálosti. Zmínek o věcech, které se ho soukromě týkaly, bylo v listech pořídku. Když výjimečně mluví o sobě, tak ujišťuje, že je dobré mysli a dodává: „Nermuťte se pro mne. Vždyť koho se to dotýká?“ Ostatně – podařilo se zdolat nejednu potíž. Inu, české zlaťáky dokázaly divy. Najednou má Hus lepší stravu, čistou košili, inkoust a několik per. Vlašští strážci umějí přimhouřit jedno... nebo i obě oči. Hus pro ně dokonce napsal několik drobných traktátů. Jeden se jmenoval O pokání, další O hříchu, a když se doslechl, že žalářník Robert má před svatbou, napsal mu spisek O manželství. Dává mu v něm ponaučení, co má a co nemá provádět se svou manželkou.

Pan Kepka si v posuzování těchto rad rozhodně nebere ubrousek. Vždycky byl jako na trní, když slyšel promluvy na toto téma z kazatelny: „To jsou ti praví, samo nemohou a jiným budou předpisovat, co a jak!“ Což si mohl odpustit... I když to neřekl před mistrem Janem, nýbrž před mistrem Kardinálem. Málem se kvůli tomu chytili. Kepka se pak na sebe mrzel za prostořekost. Nejvíc ho pálila Kardinálova poznámka, že si z Husova učení vybírá akorát to, co se mu hodí. Aby napravil svoje provinění, napsal Husovi takový napolo omluvný, napolo povzbudivý dopis.

Ten Husa skutečně povzbudil natolik, že mu odpověděl ve verších:

Dopisem potěšen byv,
to v odpověď na úvod dávám.
Velryba, jáma, oheň ni svědek nezahubili
Jonáše, Daniela, tři mládence ni Zuzanu,
poněvadž byli
spravedliv, mravný, čisti, ta zdrženlivá,
v naději pevní,
že je spravedliv Pán k těm,
kdož mu jsou doufáním věrni.
Z vězení vysvoboditi
zavřenou Pán může husu,
i když ho nedovedla kdys
ušetřit hříšného trusu.

Nakonec – proč ne? Když Pán Bůh pomohl Jonáši z velrybího břicha a Danielovi z jámy lvové a třem mládencům z pece ohnivé a Zuzaně proti křivému svědectví, proč by nemohl pomoci jemu?

Vzdoropapež Jan XXIII.

Zatím se ale venku za zdmi kláštera (toho času vězení) dály věci. Účinkovala v nich sama hlava církve. Tedy přesněji: jedna ze tří hlav trojhlavého papežstva. Jan XXIII. Jeho postavení se horšilo den ze dna, kardinálové nad ním měli stále větší převahu, a když bylo svatému otci jasno, že si apoštolský Petrův trůn neudrží, tak abdikoval. Nebo ne? Tak tedy ne. (No, i dnes jest mnohý politik věren mnohem více svému místu než svým zásadám...) Jan XXIII. vzal prostě nohy na ramena. Bylo to celé taková... no, povedená taškařice. Ono tohleto město Kostnice už uvyklo lecčemus, ale to, co zažilo časně zrána v první jarní dny roku 1415, to bylo i na ně moc. Kdo kdy viděl římského krále, aby s pozounéry objížděl penězoměnce, apotékáře, kramáře i řemeslníky a prosil je snažně o zachování přízně?

Rozumí se samo sebou, že stejné pocty se dostalo i kardinálům, arcibiskupům, knížatům a zahraničním poselstvům. Královští pozounéři zahráli intrádu a král všem osobně zvěstoval novinu, kterou už beztak všichni znali: „Nehodný papež Jan potají uprchl! Mnohaleté úsilí o jednotu církve přijde vniveč, jestliže právě vy zapomenete, proč jste sem přišli.“ Jak se podařilo svatému otci vyklouznout z Kostnice? V přestrojení. V jakém, v tom se svědectví různí. Jeden se zapřísahá, že papež využil zmatku při včerejším turnaji, druhému byl podezřelý jistý zakuklenec, z jehož šedivé kapuce vykukovala zbroj, no a třetí dokonce zahlédl komorníka, tak tajně připravuje papeži zavazadlo. Každopádně útěk se Janovi XXIII. povedl a v době, kdy se po něm všichni sháněli, byl už na cestě k francouzským hranicím.

Papežovy stráže z Husova vězení odtáhly; biskup, kterému byl svěřen dohled nad vězněm, se obrátil na kardinály, co teď, ale to kardinálům nebylo jasné; nějakou dobu nebyl Hus vůbec střežen, což poznal podle toho, že nikdo nepřišel, aby mu podal jídlo. Nakonec kardinálové odevzdali klíče Zikmundovi. A tak se Hus ocitl v moci muže, který mu slíbil ochranu. Jan z Chlumu a Václav z Dubé se okamžitě obrátili na římského krále s naléhavou žádostí, aby dal ihned otevřít dveře Husova vězení.

Za dva dny po papežově útěku se vězeňské dveře od kobky mistra Jana Husa skutečně otevřely.