186. schůzka: Kostnice

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z vernisáže výstavy Jan Hus 1415/2015 v Husitském muzeu v Táboře
0:00
/
0:00

„Na druhý den po našem příjezdu do Kostnice v neděli po svátku Všech svatých Michal de Causis vylepil na kostele soudní nálezy proti mně a nahoru položil úvod s velikým textem, že to jsou nálezy proti vyobcovanému a zatvrzelému Janu Husovi a podezřelému z kacířství, a mnoho jiného.“

„Já však si toho s pomocí Boží nevšímám, věda, že ho Bůh poslal proti mně, aby mi zlořečil, pro mé hříchy, ke zkoušce, zda umím a chci něco vytrpěti.“ 

Čekání na Husa v Kostnici

Na Husův příjezd do Kostnice nedočkavě čekali nejenom ti, co ho na koncil pozvali. Byli tu i nepřátelé z domova, byli to lidé, kteří vzápětí odvedli nejšpinavější práci udavačů. S ohromnou horlivostí ty „dobré duše“ poskytovaly proti mistru Janovi důkazní materiál. Bylo jich hodně. Abychom vyjmenovali všechny, tak tolik času v tomto pořadu nemáme, ale ono bude stačit, když si všimneme aspoň. dejme tomu čtyř z nich. Tím největším zloduchem byl Michal de Causis, řečený Sudič, původem z Německého Brodu. Typický mnohoobročník, který do své kolekce sbíral jednu faru a prebendu za druhou. Člověk s temnou minulostí, kořistník a defraudant. Svému králi Václavu IV. odcizil značnou částku – získal ji za nabídku, že uvede do provozu zlaté doly v Jílovém u Prahy. Neboli rodný bratr a patron všech dnešních podvodníků, zpronevěřenců a tunelářů. V roce 1409 utekl i s penězi k papežské kurii a získal tam hodnost prokurátora ve věcech víry. Neboli po latinsku: „De causis fidei.“ Kozel se stal přímo vyučeným zahradníkem. „Proto také od té doby Michalem de Causis, u Čechů také Michalem Soudným či Sudičem nazýván byl.“

Už v březnu 1411 podal obžalovací spis proti Husovi. Využil v něm stížností arcibiskupa Zbyňka Zajíce a invektiv pražských farářů a prelátů. Zkrátka šejdíř, pro kterého vše špinavé bylo čisté. V Čechách měl tu nejhorší pověst. Michalovým pomahačem byl jistý Václav Thiem z Mikulova, toho času děkan a kanovník v bavorském Pasově. Ten požírač prebend byl zároveň tímtéž ve Vratislavi a v Řezně držel stálý důchod z kláštera svatého Floriana, dále provizi na kanovnictví v Olomouci, a vlastnil ještě jiné fary a provize. Čili taková učebnicová ukázka svatokupeckého preláta mezinárodního formátu. Třetím v této řadě byl muž z úplně jiného těsta: universitní mistr a bývalý děkan pražské bohoslovecké fakulty. Štěpán z Pálče.

„Nedlouho po Husovi přišel do Kostnice i mistr Štěpán Páleč spolu s biskupem litomyšlským a přinesl s sebou nejnovější spisy Husovy, skládané za příčinou synodálních jednání v roce 1413. Spojivše se on a Michal de Causis skládali žaloby na Husa i uvedli je přítomným kardinálům ve známost. Oba horlivci byli neúnavní v díle svém; a majíce všude volný přístup, bez veliké nesnáze podjali mysli přítomných otců proti nebezpečnému nepříteli hierarchie.“

Štěpán z Pálče proti Husovi

Páleč si říkal si podle jedné vsi nedaleko Slaného, a patřil kdysi k čelným viklefitům. Hus ho považoval dlouho za svého nejbližšího spolupracovníka a přítele. Musel se vlastně ještě mnohem dříve než mistr Jan zodpovídat za své úsilí o obrodu církve před kurií, dokonce za to byl společně s mistrem Stanislavem ze Znojma zatčen a uvězněn. V Bologni, jak už víme. Právě to ho asi zlomilo. Během odpustkových bouří v Praze v roce 1412 už Páleč psal ostré pamflety proti svému někdejšímu příteli. Dílo zrady dokonal v Kostnici. Tady se neváhal spřáhnout s Michalem de Causis, kterému by dřív ani ruku nepodal, a svou nepochybnou bystrost a učenost dal do služeb všeobecné štvanice na Husa. Proč to dělal? Kdoví. Možná to byla uražená zášť, a když přidáme ještě závist, vyplývající z toho, že žák přerostl učitele, tak byla proměna Štěpána z Pálče nejspíš hotova. No a abychom probrali celou čtveřici, tak tím zbylým úhlavním českým nepřítelem mistra Jana, viklefitů a později husitů byl biskup z Litomyšle Jan Železný. Několik polínek na Husově hranici bylo od tohoto tvrdého, domýšlivého, bezohledného preláta.

Vzdoropapež Jan XXIII.

„Hned po Husově příjezdu šli páni Jan z Chlumu a Jindřich Lacembok k papeži, oznámit jemu přítomnost jeho a prosit o potřebnou ochranu. Ten slíbil, že nedá v ničem ukřivditi Husovi ani nedá nepokojiti jeho, třebas by prý jemu i vlastního bratra zabil; interdiktu ale naň vydaného zrušiti nechtěl.“
„Cožpak já mohu? Všechno stejně dělají vaši, Češi!“ řekl údajně Čechům papež Jan XXIII.

„Nejmilejší, vězte, že se mi dobře vede ve všem. Přišel jsem do Kostnice bez ochranného průvodního listu: proste tedy Boha, aby mi dal stálost, protože mnoho protivníků a silných povstává proti mně a zvláště je štve prodavač odpustků pasovský děkan Václav Thiem z Mikulova, nyní již probošt, a Michal de Causis, který stále vylepuje soudní nálezy proti mně. Ale ničeho z toho se nebojím, ani neobávám, doufaje, že po veliké bitvě bývá veliké vítězství a po vítězství větší odměna a větší zahanbení pronásledovatelů.“

Udavačství v každé době

Michal de Causis, Václav Thiem, Štěpán z Pálče a ještě jiní v Kostnici velice čile upozorňovali všechny myslitelné instance, že Hus je vlastně v klatbě nejvyššího stupně. Udavačství má v našem národě opravdu dobrou tradici. Podle kanonického práva tato skutečnost znamenala, že tam, kde se dotyčný zdržuje, platí interdikt (tedy zákaz bohoslužeb, pohřbů, křtů), a ještě mnohých dalších náboženských úkonů. No ale, oni vlastně měli pravdu, ne? Hus přece pořád byl v agravaci, tedy v tom nejtěžším interdiktu? Byl, a prelátům to taky notně zamotalo hlavu. Nejenom prelátům. Ještě víc to vyděsilo kostnickou veřejnost. Místo koncilu a dočasné sídlo jednoho z papežů by mohlo být kvůli tomu českému kacíři úplně ochromeno! Po zmatených poradách vyřešil věc Jan XXIII. tím, že z Husa klatbu sňal, a tím pádem zrušil interdikt nad Kostnicí.

Kostničtí si s úlevou oddychli, zatímco Michal de Causis a spol. měli o čem přemýšlet: Cože? Hus tedy může svobodně vycházet z domu, navštěvovat kostely, veřejně hlásat kacířství a sloužit mši? Proslýchalo se, že příští neděli bude kázat v katedrále, a každému, kdo přijde, prý dá po dukátu, považte, po dukátu! Dobré české udavačské duše opět zapracovaly, o to kvalifikovaněji, že byly navíc mistry církevního práva a jejich hlasy měly tudíž patřičnou váhu. Za zavřenými dveřmi biskupského paláce se mohla rozjet vzrušená jednání. O výsledku se Hus dozvěděl 9. listopadu.

Jakoby na přátelskou návštěvu se u něho zastavil vysoký úředník papežské kanceláře spolu se světícím biskupem a oficiálem kostnické diecéze. S čím přišli? Že prý mu nesou radostnou novinu. Papež zrušil svou předchozí klatbu, nicméně by však svatý otec byl mistru Janovi povděčen, kdyby raději moc nevycházel, kdyby se držel doma a na bohoslužbách ať se neobjevuje vůbec. Ale – takovéto doporučení se rovnalo prakticky domácímu vězení?! Rozhodně si to nemá mistr Hus vykládat ve zlém, papež má pouze obavy z možného pohoršení a pobouření lidu. Zkrátka – uplynul první týden Janovy pobytu – a byly tu první vážné komplikace – a už neměly přestat.

„Když řečený mistr Jan Hus pobýval v Kostnici asi půl čtvrté neděle,“ sděluje nám ve své Zprávě Petr z Mladoňovic, „povídalo se po městě, že byl mistr Hus vyvezen z města na voze, na němž se vozilo seno, ale nebyla to pravda. Bylo to totiž takto: čeledínové, kteří jezdili s řečeným vozem na seno, nesundali z vozu plachtu neboli přikrývku (obecně šperloch). Teprve po dvou nebo třech jízdách ji sňali a bez toho přikrytí opět seno vezli. Z toho tehdy někteří se domýšleli nebo se povídalo, že mistr Hus byl již z města v senu vyvezen a tak že vyvázl. Kdyby však byl vskutku vyvázl, nikdy byl nebyl býval zatčen a pouty spoután, ani nakonec od nich odsouzen.“

Český kacíř uprchl!

Takže výmysl? Naprostý. Mělo se to přihodit v pětadvacátý Janův den v Kostnici, tedy 28. listopadu 1414. Městem se rychlostí blesku rozšířila senzační zpráva: Český kacíř uprchl! Pod fůrou sena se prý nechal vyvézt z města! Údajně dobře opatřen jídlem a pitím. Husovi přišel ten planý poplach směšný. Takovou šeptandu vždycky někdo začne. Spustí ji. Záměrně. Kdopak asi měl tuto intriku na svědomí?... Michal de Causis to zařídil dobře. Mistrův oběd přerušuje návštěva kostnického purkmistra, doprovázeného dvěma biskupy. Pročpak přišli? Ale... jenom si něco ověřit...V Kostnici se toho napovídá! Takže docela nevinná návštěva... Tak docela nevinná zase ne. Ti tři přišli s pozváním na schůzku. Na schůzku s kardinály.

„Kardinálové, kteří tehdy byli v Kostnici, poštváni protivníky Jana Husa, totiž Pálčem a Michalem de Causis, poslali dva biskupy, augburského a tridentského, úředníka papežské kanceláře Františka, auditora Ottoboniho a rytíře Hanse von Boden do bytu mistra Jana. Ti když přišli v hodinu obědní, řekli v chodbě panu Janovi z Chlumu, odkud a proč přicházejí. Jakož mistr Jan již dříve si přál s kardinály mluviti, že jsou nyní ochotni ho vyslechnouti. Pan Jan z Chlumu nejdříve vstav, mluvil s nimi velmi zlostně řka: Víte-li důstojní otcové, kterak a jakým způsobem sem přišel mistr Jan Hus? Jestliže ne, já vám tedy povím. Když jsme byli my, totiž já a pan Václav z Dubé ve Friaulsku (což znamená v italském Furlánsku, kousek od Benátek), s naším králem Zikmundem a měli jsme v úmyslu vrátit se do rodného království, tehdy nám nařídil, abychom mistra Jana ujistili jeho ochranným průvodním listem a tak aby přišel k tomuto koncilu. Pročež vězte, abyste nečinili nic proti cti našeho pána! A purkmistrovi řekl německy: Vy vězte, že kdyby ďábel přišel k projednávání své pře, i on by musel býti pravdivě slyšán! A nadto řekl pan z Chlumu biskupům: Pan král pravil ještě, že bude-li Jan Hus bude souhlasiti s cestou do Kostnice, abychom mu řekli, že nemá o oné věci s nikým nemluvil, než s pomocí Boží sám přijde do Kostnice.“

Celá ta scéna byla čím dál trapnější. A tak tridentský biskup řekl nazdařbůh, že přišli pouze pro lepší pokoj, aby nevznikl rozruch. Pro „lepší pokoj“? Původně ale byla řeč o nějaké pozvánce. Českým pánům se ta scéna pochopitelně příliš nelíbila. Ještě méně se jim zamlouvalo, když zahlédli, jak zbrojnoši obsadili okolní domy a obklíčili celou ulici. Nechtěli dovolit svému chráněnci, aby opustil dům, nemá prý co s kardinály jednat; dostavil se jen a jen ke koncilu, a před obecným shromážděním koncilu je to jediné místo, kde má disputovat o svých názorech! Jak byli vysvětleni ti ozbrojenci? Prý jenom doprovod pro bezpečnost českého mistra... Co na to Jan Hus? Ten u té čím dál vzrušenější debaty pořád ještě nebyl. Teprve hluk ho přilákal ze světnice na chodbu. Souhlasil? Neváhal ani okamžik. „Já jsem sem nepřišel toliko ke kardinálům,“ řekl Jan Hus podle Petra z Mladoňovic, „a nikdy jsem si nepřál mluviti s nimi zvláště, nýbrž jsem přišel k celému koncilu a tam promluvím, co Bůh dá a na co budu dotázán; ale přece na žádost pánů kardinálů jsem ochoten hned k nim přijíti, a budou-li se mne na něco tázati, doufám, že spíše chci voliti smrt, než bych zapřel pravdu z Písem nebo jinak mnou poznanou.“ Netrvalo mu to dlouho a byl připraven k odchodu. Na schodech se rozžehnal s plačící Fidou, svou hostitelkou (přitom mu neušlo, jak si za jeho záhy biskupové vykládali – „ten už žádnou mši sloužit nebude!“), pak mlčky a nezvykle rázně vsedl na koně a v doprovodu stráže i svých českých přátel odejel do paláce, kde zasedali kardinálové.

„Když přišel ke kardinálům a pozdravil je, řekli mu: Mistře Jene, mnoho podivného se o vás povídá, že jste držel a rozséval mnoho bludů v Království českém, a proto jsme vás dali povolati, chtíce s vámi mluviti, je-li tomu tak.“ Sbor kardinálů měl ve svém středu dvě významné osobnosti. Francesco Zabarella – ano, tak toho jsme měli tu čest v dějinách potkat. To byl pán, který se stavěl rozhodně proti neomezené moci papežské, a byl pro to, aby i oni, kardinálové, mohli řídit osudy církve (nějak podobně jako šlechtici, kteří usilovali taky si vedle krále zavládnout). A ten druhý kardinál? Pierre d'Ailly. Už podle jména – Francouz. Jinak též zatvrzelý nepřítel neomezené papežovy moci a zastánce reformní strany. V tom případě měl Hus před sebou pravděpodobné spojence?... Odtud až potud. Ono těm dvěma a ještě dalším rozhodně nešlo, oč šlo Husovi. A co to bylo? Odstranění církevního bohatství a majetku. Zvlášť Francouz byl na Husa nachystaný. Připravil s ním jakoby rozhovor. Ve skutečnosti to však byla past.

„Nejdůstojnější otcové,“ řekl mistr Hus. „nechť ví Vaše Otcovství, že dříve než bych chtěl držeti jediný blud, chtěl bych spíše zemříti. A hle, svobodně jsem přišel sem k tomuto svatému koncilu, a budu-li poučen, že jsem někde bloudil, jsem hotov pokorně se dáti opraviti a polepšiti.“ V prvním kole toho klání zvítězil český mistr na celé čáře... Moment. To není všechno. Ale kardinálové mu dali za pravdu... řekli, že to jsou dobrá slova... tak co ještě... Ještě zbývá ve zprávě mistra Petra z Mladoňovic těchto pár slov: „A po této řeči odešli domů, nechavše tam mistra pod stráží žoldnéřů.“

To, co teď přišlo, byla právě ona finta pana kardinála d'Aillyho. Sotva kardinálové vytáhli paty, vstoupil k mistru Husovi bratr z řádu Menších bratří (tedy minorita), aby Husa vyzkoušel. Jako u zkoušky – na universitě. Jako u examenu. „Důstojný mistře! Hle, já nevzdělaný prosťáček, mnich... (Pěkný prosťáček... Ve skutečnosti byl dotyčný profesorem Písma svatého!) Poněvadž jsem slyšel, že se vám připisuje mnoho odchylného, proto jsem přišel až k vám, chtě se poučiti, zdali tomu tak jest čili nic, a zda držíte, co se vám podle pověsti připisuje. A nejprve se říká, že vy držíte a tvrdíte, že po posvěcení a pronesení slov zůstává v svátosti oltářní chléb hmotný.“ Jaká byla odpověď Jana Husa? „To netvrdím.“ „Netvrdíte?“ „Netvrdím.“ „Opravdu ne?“ Když Hus mnichovi odpověděl potřetí, že s touhle myšlenkou nemá nic společného, tak už Jan z Chlumu, který byl tomuto rozhovoru přítomen, nevydržel a vyskočil: „Co jsi ty vlastně zač? Přece kdyby mně někdo něco jednou potvrdil nebo popřel, tak bych mu uvěřil. A mistr ti tu třikrát vykládá, že ten blud nedrží, a ty se vyptáváš stále dokola!“

Mnichova odpověď byla chytrá: „Vzácný rytíři, nemějte za zlé mně, nevzdělanému bratrovi, prosťáčkovi, řeholníkovi, že se ptá pro poučení.“ Jan Hus to ale zřejmě dost brzy prokoukl. On se ho ten „prosťáček“ a „prostý řeholník“ zeptal jenom tak mezi řečí, co si myslí o jednotě božství s lidstvím v Kristově osobě. Co na to mistr Hus? „Ty, bratře, se nazýváš prosťáčkem, a já pozoruji, že jsi spíše podšívka.“ „Popírám, že jsem podšívka.“ „A já tvrdím, že jsi, neboť k prostotě člověka se vyžaduje, aspoň po mravní stránce, aby mysl nebo srdce, ústa nebo řeč souhlasily se skutkem. A poněvadž u tebe se nesrovnávají, jelikož ústa předstírají prostotu a vyznávají, že jsi nevzdělaný, a skutky dokazují znalost velmi jemných otázek, nezdá se mi, že obé směřuje k jednomu a tím i k prostotě. Nehledě na to, dám ti odpověď.“

A dal. Načež se přeptal, jestli je ten povedený mnich s odpovědí spokojen, a ten jaksepatří za výklad poděkoval, a odporoučel se. „A přistoupivše okolo stojící žoldnéři ve službách papežových, řekli: A víte, kdo to byl? A mistr odpověděl, že nikoli. To byl mistr Didakus, považovaný za nejbystřejšího theologa v celé Lombardii. Ó, kdybych to byl věděl,“ povzdychl si Jan Hus, „rozsekal bych ho Písmem na kusy. Kdyby všichni byli takoví, s pomocí Boží a s přispěním Písma svatého nijak bych se jich nebál.“

Jenomže nebyli všichni takoví. Ani Andreas Didacus de Escobar, španělský minorita, kaplan aragonského krále a profesor Svatého písma nebyl takový, jaký se českému mistrovi v Kostnici zdál. Kdoví proč, ale Janu Husovi se mstil kde mohl. Pro svého krále sestavil velmi nepřátelské dopisy (adresované Zikmundovi) o mistru Janovi, a když byl jeho partner z toho zvláštního rozhovoru nakonec v Kostnici upálen, velice nad tím v listu aragonskému králi jásal.
Ostatně nebyl sám.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 185. schůzka: Glejt

    „Léta Páně 1414 nejjasnější kníže a pán, pan Zikmund, římský a uherský král spolu s papežem Janem XXIII. vyhlásil a poručil rozhlásiti konání obecného sněmu v Kostnici.“

  • 187. schůzka: Ve vězení

    „Milosrdný Bůh zachovejž a posilujž Vám v milosti své a dejž Vám spolu se mnou vytrvalost v Kostnici, poněvadž, budeme-li vytrvalí, spatříme nad sebou pomoc Páně.“

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.