189. schůzka: Zatmění slunce

Útěk vzdoropapeže Jana XXIII.
Útěk vzdoropapeže Jana XXIII.
0:00
/
0:00

Když papež Jan XXIII., předvídaje, že mu hrozí nebezpečenství od koncilu a zejména sesazení z papežství, uprchl v přestrojení z Kostnice a utekl do jednoho města rakouského vévody Friedricha, vzdáleného čtyři míle od Kostnice. Ale po jisté kratší době, když na rozkaz římského a uherského krále Zikmunda pustošila císařská vojska a Švýcaři statky svrchujmenovaného vévody a dobyla některých jeho hradů, protože vyvedl papeže Jana, vydal vévoda Friedrich toto papeže Jana koncilu.

Ještě než byla zásilka zvíci jednoho ze tří papežů doručena zpátky do Kostnice, tak proběhlo pronásledování ne nepodobné filmovému westernu. Z Kostnice si to papež namířil podél Rýna na západ, přičemž stále na všechny strany rozesílal listy evropským panovníkům, ve kterých líčí, jak velice mu v Kostnici nesvědčilo zdraví a jak mu Zikmund strojil úklady. A že je ochoten stejně jako dřív vzdát se papežského stolce, pochopitelně za podmínky, že to stejné udělají i ostatní dva protipapežové, Benedikt a Řehoř.

Zatímco Jan kličkoval na hranicích mezi Zikmundovými žoldnéři, kteří mu uzavřeli cestu do Lotrinska i do Švýcar, tak kostnický koncil přijal usnesení, že od této chvíle ani papež ani papežové nejsou nejvyšší autoritou ve věci víry, vykořenění rozkolu a všeobecné nápravy v hlavě i v údech, nýbrž se jím stává přesvaté církevní shromáždění. Jako koncil.

Kostnický koncil

Všude mu hořela půda pod nohama

Ani jedno místo, na kterém se Jan XXIII. ocitl, nebylo bezpečné, všude mu hořela půda pod nohama. A to je řekl bych opravdu typické a nezávislé na tom či onom století, že většinou když se od jedince odvrátí tvář Štěstěny, tak spoustě lidí kolem něj najednou dělá problémy se s dotyčným setkat, promluvit s ním, pozdravit jej či ho vůbec poznat. I papež Jan zažil něco podobného. Během krátké doby ztrácel jednoho kardinála za druhým. Šest jich zůstalo v Schaffhausenu, sedmý se pokusil vytratit na vlastní na další štaci, ale ouha, jeho přestrojení bylo prokouknuto a uprchlík se musel vyplatit vysokým výkupným. To papež byl v převlecích už dočista profesionál. K nerozeznání podoben svým zbývajícím sluhům prchá s malým doprovodem přes pohoří a temné lesy k Freiberku. V tomto městě je čtrnáct klášterů, jeden výstavnější než druhý, ale uprchlík si nevybírá, je rád, když dostane přístřeší v jednom z nich. A zde, v klášterním tichu a samotě, se oddává rozjímání a zpytování svědomí pro spásu své duše... Nebo – snad ne? Povídali, že mu hráli! Dokud má Jan kolem sebe stilisty, písaře a kopisty, dokud má svoji pečeť, tak může úřadovat o 106. On totiž pořád ještě nebyl sesazen, jeho dokumenty tudíž platí, a tak štědře rozdává obročí i biskupská svěcení a je mu srdečně jedno, že z toho vzniknou jednou pěkné zmatky.

Kardinálové Fillastre a Zabarella plus další čtyři členové poselstva dostali od koncilu lhůtu dvanáct dní, aby tu záležitost s papežem ukončili. Jenomže jak ji ukončit, když se jim nedaří milého Jana dohonit? Kam dorazí, tam naleznou nanejvýš jeho sluhy. Anebo dluhy. A když už je naděje, že ho polapí, tak jich zase není všech šest, a to jich zase být musí, všech šest poslů zároveň, protože co kdyby se papež postupně s jednotlivci nějak separátně domluvil? Když se však konečně setkali, tak se papež choval, jako by vůbec nebyl na útěku a nad jeho hlavou nevisel meč. Měl spoustu požadavků. Že chce zůstat kardinálem, dokonce prvním v kardinálském sboru, navrch že žádá titul legáta a věčného vikáře se všemi papežskými mocemi pro celou Itálii, chce zůstat pánem v Bologni a v Avignonu, a od Florencie, Benátek a Janova požaduje 30 000 zlatých renty. (No, nebyl to žádný troškař.) Co na to kardinálové?

Vzdoropapež Jan XXIII. na útěku

„Není s ním žádná řeč. Zítra s ním promluvíme jinak.“ Jenomže zítra už byl papež za kopečky, neboť zjevně o žádnou další debatu nestál. Za rozbřesku slunce, jak bylo jeho dobrým zvykem, se v přestrojení vytratil, tentokrát v doprovodu pouze jediného sluhy. Z důvodu nenápadnosti. Což mu ale nebylo nic platné, neboť přesně o sedm hodin překročili poslové koncilu danou lhůtu dvanácti dní, když Jana eskortovali před krále Zikmunda.

Vtělený ďábel před králem Zikmundem

„Hřích ti nebude odpuštěn, když nevrátíš, co jsi vzal!“ To byla první králova slova, když ho uviděl. Mezitím se už na plné obrátky rozjela obžaloba „toho nehodného, neužitečného a škodlivého papeže“. Velký počet stran zabíral jen výčet prohřešků. „Je to vůbec možné,“ ptali se pochybovači, „aby se našlo tolik špatností v jednom člověku?“ Z důvodů užitečných čistě pro naše poznání, totiž kterak lehce a snadno upadnouti mohou včerejší mocní na dno, na které předtím ze svých výšin ani nedohlédli, si ozřejměme, čím se stal prakticky přes noc onen nejvyšší náměstek Kristův: Utlačovatel chudých, pronásledovatel spravedlnosti, pilíř ničemů, sloup svatokupců, milovník tělesnosti, sedlina neřestí, výlupek nectností, vyznavač spánku a jiných tělesných žádostí, zrcadlo hanby, vtipný vynalézač všech klamů, člověk do té míry nepodobný Kristu, že je obecně nazýván vtěleným ďáblem. Chápe každý, jak směšně chudý je slovník dnešních politických soupeřů?

„Dále se papež Jan XXIII. dopouštěl smilstva s manželkou svého bratra a s posvěcenými jeptiškami, prznil panny, cizoložil s vdanými ženami a napáchal i jiná provinění nezdrženlivosti, pro která sestoupil hněv Boží na syny nedověrné. Také byl nádobou všech hříchů, zapletený do vražd, travičství a jiných těžkých zločinů, svatokupec, tvrdošíjný kacíř, který církvi Kristově dělal zřejmou ostudu. A často a před různými preláty a jinými čestnými a řádnými muži tvrdošíjně říkal, tvrdil, hlásal a dokazoval, že není života věčného ani jiného po tomto životě, ba dokonce tvrdil a zatvrzele věřil, že lidská duše s lidským tělem umírá a hyne jako němá zvířata, a prohlašoval proti článku o zmrtvýchvstání, kdo je jednou mrtev, že napros-to nevstane ani v poslední den.“

Tak nevím... kdo byl nakonec větším kacířem?... český mistr Jan Hus; anebo papež, který ho kvůli kacířství pohnal do Kostnice a tam uvěznil? Po tom všem byl Jan XXIII. požádán, aby odevzdal papežský prsten, pečetidlo a úřední registra. Klesl přitom na kolena. Neprosil o odpuštění. Nejvíc ze všeho, jak se zdá, ho porazila zpráva, že se bude muset obejít bez svého služebnictva. „Již jako student v Bologni jsem měl své sluhy!“ Ale jinak se celkem nezpěčoval. „Jelikož tak koncil rozhoduje, podřídím se mu. Dělejte, jak uznáte za vhodné.“ Oni mu to služebnictvo nakonec ponechali, zato byl však uvězněn v pevné věži. O stráže se mu postaral sám král Zikmund. Návštěvy v Janově kobce už našly jenom zlomeného, zdrceného muže, který proklínal svou minulost a který litoval, že prahl po papežství, jež mu nepřineslo ani jeden dobrý den. Se svěšenou hlavou vyslechl 29. května roku 1415 rozsudek. Sesazen! Ale ani jeho konkurenti Řehoř a Benedikt na tom nebyli lépe – měli akorát tu výhodu, že se Kostnici vyhnuli obloukem. 31. května zlatnický mistr Arnold zničil Janovo pečetidlo. Bez něho a bez znaku papež Jan XXIII. přestal existoval.

Nový svatý otec

Papež Jan XXIII., vlastním jménem Angelo Giuseppe Roncalli (1881–1963), tzv. papež míru. Mezi nejdůležitější činy jeho pontifikátu náleží svolání druhého vatikánského koncilu a vydání encykliky Pacem in terris

Nový svatý otec s tímtéž jménem a týmž pořadím usedl na svatý stolec až ve 20. století (a mezi námi: byl to politik a diplomat vskutku světového formátu). O tři dny později – to máme 3. června 1415 – expapež Jan (ovšem už jako pouhý Balthasar Cossa) střídal ve vězení na starém známém hradě Gottliebenu Jana Husa.

„Když nadešel den prvního slyšení mistra Jana, totiž středa po Marcelovi, tedy 5. červen 1415. roku, sešli se ke stanovenému místu refektáře minoritského kláštera v Kostnici jistí kardinálové, arcibiskupové a skoro všichni preláti v řečeném městě tehdy meškající, a doktoři, mistři a bakaláři svaté teologie a mnozí jiní nižšího stavu, nařizujíce ještě za nepřítomnosti řečeného mistra Jana Husa čísti všechny články svědectví, z nichž mnohé mu byly a jsou lživě připsány, a konečně články, které (jak říkali) vybrali z jeho knih, z nichž mnohé, srovnané s původním exemplářem z jeho ruky, zcela falešně byly vybrány, jak přídavkem na začátku, jiné uprostřed a jiné na konci, a u jiných byly přidány na řečených místech výrazy, měnící celý smysl; jiné však byly úskočně vymyšleny, které se nikde v jeho knihách nenacházely. A ty všechny se snažili odsouditi dříve, než jeho, mistra Jana, slyšeli.“

Husovo slyšení, den první

Josef Mathauser: Hus se obhajuje 5. června 1415

Samotné slyšení, v pořadí první, mělo poněkud... řekněme: zvláštní aranžmá. Do zasedací síně totiž nebyl vpuštěn nikdo z Husových přátel. Předložili mu seznam bludných článků, vybraných z jeho knih, žádali, aby přiznal, že je hlásal, a on jim znovu a znovu opakoval, že některé napadené myšlenky byly zkomoleny; jiné zastával, ovšem nikoli v jejich bludném smyslu; jakmile chtěl vysvětlovat, okřikli ho; neměl šanci se smysluplně bránit; brali mu slovo, kdykoli zamířil jinam, kdykoli odbočil z cesty, po které ho v přesile a v intoleranci vedli. „Odvolej!“ „Přiznej!“ „Jinak mlč!“

„Jeden předčítal články a výpovědi svědků. A když chtěl na ně mistr odpovídati, hned jednohlasně mnozí na něho zároveň pokřikovali,“ píše ve své Zprávě o mistru Janu Husovi v Kostnici Petr z Mladoňovic, „a slyšeli ho jeho druzi, kteří nemohli tam vstoupiti,“ tedy i sám pisatel těchto řádků mistr Petr, „jak se obracel, odpovídaje sem tam, brzy vpravo, brzy vlevo, brzy dozadu těm, kteří pokřikovali a na něho doráželi. A když chtěl vyložiti dvojí smysl nebo různé smysly výrazů položených v článcích jemu vytýkaných, které vypisovači často zkroutili v smysl jemu cizí, hned na něho pokřikovali: ´Zanech svého mudrování a pověz ,ano' nebo ,ne!' A jiní se mu vysmívali. Když se však dovolával pro jisté body a články výroků svatých doktorů, hned mnozí spolu pokřikovali: ´Ty neplatí! Nehodí se k tématu!´On pak k některých výtkách, vida, že by mu odpověď neprospěla, mlčel. A hned na něho jiní pokřikovali říkajíce: ´Hle, již mlčíš, to jest znamení, že souhlasíš s těmihle bludy!´A tak vidouce povyk a že proti němu příliš zuřili, jsouce rozhořčeni z častého dřívějšího jim opakování článků proti němu sepsaných, odložili to slyšení na nejbližší pátek.
A když byl odtud veden do žaláře, uviděv své, podal jim ruku řka: ,Nebojte se o mne'. Oni odpověděli: ´Nebojíme se.´A on připojil: ,Vím dobře, vím dobře,' a žehnaje rukou lidem, usmíval se, když vystupoval na schody, a byl vesel a radostně šel po onom vysmívání.“

Po tomto prvním slyšení sepsal Jan Hus lístek, který se podařilo propašovat přátelům. Zastání, kterého se mu dostalo v hluku a křiku, jakým byl zprvu uvítán, ho velice dojalo. Až k němu se totiž prodral jeho věrný žák, mistr Jan Kardinál, a polský doktor Pavel Vlodkovič, kterého znal ještě z Prahy. „Všemohoucí Bůh dal mi dnes srdce neohrožené a statečné. Dva články žaloby jsou již vyvráceny, a doufám v milost Boží, že jich vyvrátím více. Téměř všichni proti mně křičeli, jako Židé proti Ježíšovi. Měl jsem za to, že na koncilu je větší kázeň slušnost. Souží mne nyní bolení zubů a když jsem byl na hradě, soužilo mne velmi chrlení krve, bolesti hlavy a kámen. Jsou to zasloužené pokuty za hříchy i znamení lásky Boží ke mně.“

Husovo slyšení, v pořadí druhé

Václav Brožík: Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým

Druhé slyšení se konalo 7. června. Navenek vypadalo už jinak. Nekonalo se za zavřenými dveřmi jako předtím – přítomni byli i Husovi čeští průvodci. Mezi nimi i bakalář Petr z Mladoňovic, který si dělal během celého jednání podrobné zápisky. Mimořádnou zvláštní bylo, že se sedění účastnil i král Zikmund - to byl asi ústupek protestům českých a moravských pánů.

Pátek 7. června byl pozoruhodný ještě něčím jiným. „Sedmého června roku 1415, to jest v pátek po svatém Bonifáci, bylo v jedenáct hodin tak veliké zatmění slunce, že nebylo možno bez osvětlení ani mši sloužit, a to na znamení toho, že Kristus, slunce spravedlnosti, zastřen byl v srdcích všech těch prelátů, kteří se nemohli dočkat smrti mistra Jana Husa.“

Začalo se jednat bez dlouhých cavyků. Jednak mělo slyšení skluz kvůli zatmění, jednak Zikmund neměl rád zdlouhavé úvodní formality. Jan Hus byl v lepší formě než předevčírem při prvním slyšení. Svoje udělalo i mírnější vězení, vydatnější strava a vědomí, že může veřejně vystoupit. Slovo má prokurátor: „Též se klade, že svrchuřečený Mistr Jan Hus jak v měsíci červnu Léta Páně 1410., tak předtím a potom v jisté kapli Betlémě při kázání lidu tam shromážděnému a také na různých jiných místech města Pražského několikrát mnoho bludů a kacířství, jak z knih Wiclefových, tak ze své opovážlivosti a úskočnosti tvrdil, učil, probíral a podle svých sil hájil, totiž že po posvěcení hostie na oltáři zůstává chléb hmotný.“

Když ztichlo šumění v sále a prokurátor dočetl jména svědků, dostal slovo Hus. Dovolal se Boha a svědomí a vypověděl, že nic z toho neřekl ani neučil. Ani nemohl, protože na rozdíl od Johna Wiclefa učil, že po posvěcení se chléb mění v pravé a skutečné tělo Kristovo. Postavil se pouze proti nařízení arcibiskupa, které zakazovala vůbec mluvit o chlebu ve svátosti oltářní. „Cožpak v Janově Evangeliu Kristus sám sebe nenazval jedenáctkrát ,chlebem andělským,' jenž dává život světu a sestoupil z nebe? Jejich Otcovství zajisté musí uznat, že je nutno dát za pravdu spíše svatému evangelistovi než pražskému arcibiskupovi!“

Jak reagoval koncil na Husova slova? Tvářil se, že nic neslyší. „A tehdy anglický zástupce v komisi pro věci víry, jakýsi Corf, chtěl dokázati, že chléb zůstává skutečně hmotný.“ Hus na to odpověděl: „To je dětinský důvod, kterému se učí hoši ve školách.“ Angličan, dopálený urážkou až po uši, obrátil se demagogicky k přítomným: „Slyšíte, mluví zchytrale jako Wiclef neblahé paměti! Ten také všechno připustil, co tento připouští, a přesto držel, že chléb hmotný zůstává v svátosti oltářní i po posvěcení a napsal o tom dokonce celou kapitolu v jednom svém spise!“

„Ne zchytrale, Bůh mi je svědkem, ale upřímně ze srdce mluvím.“

„Ale já se vás ptám, mistře Jene, zdali v celku a skutečně a mnohonásobně je tam tělo Kristovo?“ A mistr Jan odpověděl, že opravdu a skutečně a v celku jest ve svátosti oltářní totéž tělo Kristovo, které se narodilo z Marie Panny, trpělo, z mrtvých vstalo a které sedí po pravici Otcově. A že tam mnoho bylo vpleteno nevhodného z látky o obecných pojmech. Jeden z anglické delegace to už nevydržel, jak ho to hašteření dopálilo: „A co se do toho pletou věci nevhodné, které jsou bezvýznamné pro skutečnou víru? On dobře smýšlí o svátosti oltářní, jak zde vyznává.“ Ještě nedomluvil, a už litoval, že se dal strhnout. Teď ho budou mít za prostoduchého dobráka, který se zastává kacíře...

No... a to se celé slyšení motalo pouze kolem chleba? Dlouho to tak vypadalo. Uvědomil si to kardinál Zabarella, a tak zasáhl svou autoritou: „Mistře Jene, nevidíte, neslyšíte, že proti vám stojí dvacet svědků, prelátů, doktorů a jiných velkých a znamenitých mužů, z nichž někteří vyvozují sice své závěry jen z doslechu a z obecné pověsti, jiní však z vědění a z rozumových důvodů? Co tedy chcete popírat proti všem?" To byl přímý útok. Co na to Hus? "A jsou-li Pán a mé svědomí mými svědky, že jsem to, co proti mně uvádějí, ani nekázal, ani neučil, ani to na srdce mé nevstoupilo, i kdyby všichni moji protivníci proti mně vypovídali, co já mohu? Mně to ostatně neškodí.“

Já sám bych ho chtěl spáliti

Kdykoli se Hus pokusil o výklad nebo obranu, tak to v refektáři zahučelo výkřiky odporu a hrozbami jeho odpůrců. „Domníval jsem se, že lepší poctivost, lepší dobrota a řád jsou v tom sboru, nežli jsou.“ Jeden útok stíhal druhý. Zavinil vyhnání Němců z pražské university a tím ji zničil! A do Kostnice nepřišel dobrovolně, jak to neustále pyšně prohlašuje, nýbrž předvolán na soud! „Ano, řekl jsem, že jsem přišel svobodně, a kdybych byl sem nechtěl přijíti, jest tolik mocných pánů v Království českém, kteří mne mají rádi a na jejichž hradech bych byl se mohl skrýti a schovati, že by mě byli ani onen král, ani tento nepřinutili, abych sem přišel.“ Co na to Zikmund? Nic. Ozval se jenom kardinál d'Ailly: „Hle, jaká to opovážlivost!“ V té chvíli to už Jan z Chlumu nevydržel. Rozhořčeně se rozkřikl na celý sál: „Ano, pravdu mluví a jest to pravda; já jsem chudý rytíř v našem království a já bych ho chtěl rok chrániti, ať se to komu líbí nebo ne, aby ho nemohl dostati. A jest mnoho pánů, kdož ho mají rádi, kteří mají přepevné hrady, kteří by ho chránili, jak dlouho by chtěli, i proti těmto oběma králům!“

Zikmund Lucemburský na koncilu v Kostnici

Ale teď už snad římský a uherský král, tedy vlastně dva králové v jednom, snad nějak reagoval? V téhle chvíli se opravdu rozpovídal. Ale to, co řekl, Husovi pomohlo i nepomohlo: „Poslyš, Jene Huse! Řekli někteří, že jsem ti dal ochranný průvodní list teprve čtrnáct dnů po tvém zatčení. Já tvrdím, že to není pravda, protože chci dokázati s knížaty, že jsem ti dal ochranný průvodní list ještě dříve, než jsi vyšel z Prahy, a také jsem nařídil pánům Václavovi a Janovi, aby tě přivedli a zabezpečili, aby tebe, jenž jsi svobodně přišel do Konstancie, nesužovali, ale aby ti dali veřejné slyšení, abych ses mohl odpovídati ze své víry. To i učinili a dali ti veřejné slyšení pokojné i čestné. A já jim děkuji, třebas jiní říkají, že jsem neměl dáti ochranný průvodní list kacíři nebo z kacířství podezřelému. A proto, jako ti zde pan kardinál radí, tak i já radím, abys nic nedržel zatvrzele, nýbrž aby ses v tom, co zde proti tobě bylo dokázáno a co jsi přiznal, dal zcela na milost svatého koncilu, a oni pro nás a naši čest a bratra našeho a pro České království učiní nějakou milost, a ty vezmi za to pokání. Chceš-li však je zatvrzele držeti, věru tehdy oni dobře vědí, co mají s tebou učiniti. Já jsem jim řekl, že nechci žádného kacíře hájiti, ano, kdyby jeden chtěl býti v svém kacířství zatvrzelý, já sám bych ho chtěl podpáliti a spáliti.“

Podpálit a spálit... Ve snaze uniknout lstivým intrikám žalobců kličkoval, vědomě o sobě neříkal plnou pravdu, nesnažil se svým soudcům ulehčit situaci a dobrovolně si sám postavit hranici. A když se blízkost smrti zvětšovala, bál se jí v úzkosti jako každý, kdo má ještě vůli vzdorovat.