190. schůzka: Neodvolám!

Jan Hus je zbaven své kněžské důstojnosti a veden ven z města
Jan Hus je zbaven své kněžské důstojnosti a veden ven z města
0:00
/
0:00

„V sobotu po svatém Marcelovi, která byla osmým dnem měsíce června, mistr Jan Hus byl opět veden k slyšení do refektáře, kde předsedal král s nějakými kardinály, arcibiskupy, biskupy a jinými preláty; a páni Václav a Jan a Petr, bakalář a písař také tam byli přítomni.“

Takto začíná mistr Petr z Mladoňovic reportáž o třetím Husově slyšení na kostnickém koncilu. Onen „pan Václav“, to byl Václav z Dubé, Jan je zcela jistě Jan z Chlumu, řečený Kepka, no a Petr je samotný pisatel. „A bylo tam čtení asi třiceti devíti článků, které prý byly vybrány z knih mistrových. Které byly doslovně v knihách polo-ženy, ty mistr uznal za své, které však nebyly doslovně vybrány, ty četl jakýsi Angličan, jak byly v knize a exempláři mistrově.“

Velikou příčinou pohoršení koncilu bylo Husovo odvolání ke Kristu.

Třetí Husovo slyšení

„Ten jediný ani neklame, ani nemůže být klamán, a jediný má tu moc, aby pozdvihl obtížené a utlačené.“ Proč to tak vadilo? Protože tím mistr obešel celou soustavu církevních instancí. K nim se měl obracet – a ne k Božímu synu. No ale – svatá prostoto, nemá snad pozemský svět svůj řád, své právní předpisy? Takhle se Hus vyvyšuje i nad samotného apoštola Pavla – ten se ve chvíli tísně odvolal pouze k císaři! Byla to od něj troufalost, a ne jen tak ledajaká, nýbrž nebezpečná troufalost. Jestliže jeden odmítne poslušnost nejvyšším autoritám tohoto světa, najde se záhy druhý, třetí... a svět se otřese ve svých základech! Dnes se k tomu však kardinál už vracet nebude, beztoho jsou Němci celí žhaví, aby se konečně dostali ke svému vyhnání z Prahy. Obviňovali Husa z toho, že svými bludy způsobil roztržku v království, neposlušnost poddaných k představeným i zkázu university. Marně jim Hus připomínal, že nikdo nikoho k odchodu z Prahy nenutil, marně volal na pomoc svědky. Jeden svědek se přihlásil, ale příliš Husovi nepomohl. „Ano, důstojní otcové, nejen cizinci, ale i doktoři vlastního národa pro něho a z jeho nařízení byli z Prahy vyhnáni! A dosud někteří z nich jsou ve vyhnanství na Moravě!“

„Není pravda, že pro mne, protože jsem tenkrát nebyl v Praze!“ reagoval na Štěpánovu obžalobu okamžitě Jan Hus. Kardinál d'Ailly ho napomenul: „Mistře Jene, nedávno jsi ve věži promlouval zdrženlivěji než nyní, a věz, že to není k tvému prospěchu!“ „Vaše Otcovství, tehdy jste se mnou pěkně mluvili. Zde však na mne každý křičí, a proto věřím, že jsou všichni mými nepřáteli.“ „Kdo křičí? Vždyť když mluvíš, všichni tě v tichosti poslouchají!“ „Ačkoli jsme zde na soudě, křičí všichni, a já vás neslyším.“ „Snad jsi však přesto slyšel, jak tvým přičiněním vznikly v Čechách loupeže, bitky, svatokrádeže a jiné hrozné a ohavné věci. Sám to mohu dosvědčit, Když jsem se před dvěma roky vracel z Říma, potkali mě nějací preláti z Čech, a na můj dotaz, co je u nich nového, odpověděli, že je zle, že je všechno duchovenstvo olupováno o svůj majetek a že se mu ubližuje i jinak.“

 Kamil Vladislav Muttich - Poslední vyzvání mistru Husovi ku podepsání odvolací formule v den před upálením 5. července 1415

Když mluvil kardinál nebo král, tak ticho bylo. Když dostal slovo Hus, vypukla vřava. Nejsilnější řev a spílání se ozývalo, když se Hus dotkl papeže, kardinálů a především majetku církve. Marně mistr dokazoval, že výpisky z jeho knih byly často pořízeny nepřesně, ať už úmyslně či nevědomky, a také že některé věty byly vytrženy ze souvislosti a tím pádem dávají úplně jiný smysl. „Tam, kde stály v knize věci, které se jim nelíbily, několikrát při nich pravil kardinál d'Ailly králi Zikmundovi: A hle, toto zde stojí hůře, nebezpečněji a bludněji, než bylo článkováno!“ „Papež, biskup nebo kněz, který žije ve smrtelném hříchu, není papežem, biskupem a knězem před Bohem!“ „A co král, který hřeší?“ „Ano, také král, který žije ve smrtelném hříchu, není před očima Božíma pravým králem.“ Zikmund, znuděný vleklým průběhem jednání, byl zrovna tehdy u okna a bavil se s norimberským purkrabím, a tak neslyšel, o čem se zrovna vede řeč. „Zavolejte krále!“ Kardinál vybídl Husa, aby svůj výrok opakoval. „Ale Jene Huse,“ řekl na to Zikmund, „kdopak žije bez hříchu?“ Když se toho nedočkal od krále, musel to Husovi pořádně vytmavit kardinál: „Nestačí ti, že tupíš svými spisy a svým učením duchovní stav? Teď chceš podrývat i základy království a svrhávat krále z jejich trůnů?!“

Za Viklefa ať se zpovídají Angličané!

Jeden ze závažných Husových hříchů se jmenoval Wiclef. Prokurátor začal zvýšeným hlasem předčítat soubor článků o šíření a obhajobě Wiclefových bludů na pražském vysokém učení i jinde. „Proč mě viníte Viklefem? Co mi do něho, vždyť nebyl ani Čech, ani můj otec, nýbrž Angličan. A jestliže psal nějaké bludy, ať se z nich odpovídají Angličané!“ To nebylo od Husa zrovna taktické. Ukvapil se. Už prostě nemohl zůstat netečný k tomu, jak se do jeho pře zatahuje ten Wiclef. Jako by záleželo, co kdo kdy řekl, a ne, kde je pravda. Zrovna teď mu zase vytýkají, že nesouhlasil s odsouzením Wiclefových článků a dokonce, že hájil ten, podle něhož papež nebo kněz ve stavu smrtelného hříchu neproměňuje svátost oltářní, neposvěcuje ani nekřtí. „Ale, Vaše Otcovství, vždyť v mých spisech stojí omezení v tom smyslu, že tak činí nehodně, protože jsou na ten čas nehodnými služebníky svátostí božích.“ „Mýlíš se, neboť v tvé knize stojí článek, jak bylo výše uvedeno.“ „Chci být upálen, nestojí-li tak, jak jsem jej vymezil!“ Hus měl dobrou paměť. To, co citoval, tak uváděl na slovo přesně. Kardinál d'Ailly přerušil jalové dohadování – Husovy spisy jsou po ruce, nic nebrání přesvědčit se, kdo se mýlí. Pravdu měl Hus. Přesně v tom smyslu, kterého se dovolával.

John Wycliff, Thomas Kirkby

„Písmo dí: Kdo klame chudého, člověk krvavý jest; kdo odnímá v potu chléb, jako ten, to věz, jest vinen, kterýž zabije bližního svého.“ „A že jsou loupežníci, to jest jisto, neboť berou chudým jejich statek; a že jsou zloději, jest vědomo, nebo kradou cizí věci; a že jsou svatokupci, svatokrádci, to jest proto, že kradou svatou almužnu, jež slove proto svatá, že jest pro Pána Boha, jenž jest svatý nad svatými; a proto, aby byl člověk svat, chudým dává. A z toho je možno spatřiti, kterak hustě hřeší lidé v těch almužnách: i ti, kteří je dávají, i ti, kteříž poručníci bývají, i ti, kteříž je přijímají; první zle dobyté dávajíce, druzí zadržívajíce nebo zle rozdávajíce, třetí zle přijímajíce; první nejsou potřebni, druzí přílišně nabírajíce, třetí zle utracujíce, a všichni ti obecně o ty almužny se vadíce.“

Hus zahnán do úzkých

Hus trvá na svém. Nemůže souhlasit s tím, aby byl odsouzen Wiclefův článek. „Desátky jsou pouhé almužny.“ Copak je vůbec možné, aby takto mluvil kněz? Něco podobného si v té chvíli myslí většina přítomných. To by museli být všichni služebníci církve odkázáni na milosrdenství věřících! Kdo by pak stavěl chrámy, vydržoval biskupské a papežské úřady? Ne, ne, třikrát ne! Kardinál d'Ailly asi vůbec netušil, že bude muset na koncilu připomínat tomuto knězi všeobecně známé zásady. „Mistře Husi, k tomu, aby něco bylo almužnou, musí být dáváno svobodně, bez závazku a bez povinností. A protože se desátky dávají ze závazku a z povinnosti, plyne z toho, že nejsou almužnou.“ „Důstojný otče, podle svatého Matouše jsou k tomu pod trestem věčného zatracení zavázáni všichni bohatí. Mohou však chudí odívat nahého a hladoví krmit lačného?“ „Vždyť ale všichni lidé jsou zavázáni k šesti skutkům milosrdenství. To by pak chudí, kteří nic nemají, byli zatraceni!“ „Řekl jsem, že povinnosti omezuji jen na ty, kteří mají a mohou dávat. Svatí otcové, vidím, že mi nechcete umožniti, abych pokračoval v obhajobě tohoto článku. Proto se vracím k podstatě sporu. Nesouhlasím, aby Wiclefovo učení bylo odsouzeno v úhrnu jako bludné, když nejde prokázat bludnost každé jeho části.“ V té chvíli postřehl slabinu Husovy odpovědi mistr Štěpán z Pálče: „Vezme-li se protiklad tvého výroku, pak některý z článků není ani kacířský ani bludný ani pohoršlivý. Který to tedy je?“ Ano, v této chvíli se mohl Páleč usmát. S uspokojením cítil, že se mu tentokrát podařilo zahnat jak Husa do úzkých.

„Když skončilo svrchuřečené články a již skoro bylo ticho, pravil kardinál d'Ailly: Mistře Jene, hle, dvě cesty jsou vám položeny, z nichž jednu si vyberte. Buď abyste se dal úplně a zcela na milost a do rukou koncilu, a koncil z úcty zde k panu římskému králi a jeho bratrovi, českému králi, a pro vaše dobro naloží s vámi laskavě a lidumilně. Anebo jestliže chcete některé články ze svrchuřečených držeti a hájiti a přejete-li si ještě jiné slyšení, bude vám dáno: ale vězte, že jsou zde tak velicí a osvícení mužové, doktoři a mistři, kteří mají proti vašim článkům tak silné důvody, že jest se obávati, abyste se nezapletl do větších bludů, budete-li chtíti ony články hájiti a držeti. A já radím, nemluvím jako soudce.“ „A druzí k tomu připojili: Zajisté, mistře Jene, lépe jest pro vás, jak říká pan kardinál, abyste se dal zcela na milost koncilu a nedržel něco zatvrzele.“ To byl zřejmě jeden z úhlavní momentů koncilu. Všichni se připojili k tomu, aby odvolal, všichni měli na mysli jeho dobro. Co na tu Hus? Chtěl ještě další slyšení. „Já jsem sem přišel svobodně, ne abych něco zatvrzele hájil, ale, jestliže jsem v něčem stál méně dobře nebo nedostatečně, chci se pokorně podrobiti poučení koncilu. Prosím však pro Boha, aby mi bylo dáno slyšení, abych vysvětlil svůj úmysl o článcích mně vytýkaných a písma svatých doktorů. A jestliže mé důvody a písma nebudou účinné, chci se pokorně podrobiti poučení koncilu.“

Marné výzvy k odvolání článků

Rázem bylo po klidu, koncilem se rozlehl křik: „Hle, zchytrale a zatvrzele mluví! Chce se podrobiti poučení koncilu, a ne napravení a rozhodnutí!“ „Ano, chci se podrobiti poučení, napravení a rozhodnutí koncilu; Bůh mi jest svědkem, mluvím upřímně a ne zchytrale.“ „Mistře Jene, protože se chcete dáti na milost koncilu a podrobiti se jeho poučení, vězte, že vaše poučení od jistě šedesáti doktorů beze všeho odporu z uložení a příkazu koncilu jest toto: abyste předně pokorně vyznal svůj blud v těch článcích, které jste dosud držel; za druhé, abyste odpřísáhl ty články a přísahal, že je jíž navěky nechcete držeti, ani kázati, ani učiti; za třetí abyste veřejně odvolal ony články a zřekl se jich, které (jak se zde proti vám dovozuje) jste držel psal a kázal; a za čtvrté, abyste jejich opak nevykládal, nedržel a nekázal.“ „Já jsem hotov pokorně poslechnouti koncil a dáti se poučiti. Ale prosím pro Boha, abyste mi neráčili klásti osidlo zatracení, abych nebyl nucen lháti a odpřísáhnout ony články, o nichž mi (Bůh jest svědek a svědomí) není nic známo a ani na mé srdce nikdy nevstoupily. Ony články však, o nichž jest mi známo a jež jsem ve svých knihách položil, chci, budu-li poučen o opaku, pokorně odvolati. Ale abych všechny články mně přikládané odpřisáhl, z nichž mnohé mně bohdá falešně byly připsány, připravil bych si lží osidlo zatracení, protože ,odpřisáhnouti' znamená odříci se bludu dříve drženého. Ale poněvadž mně byly připsány mnohé články, které jsem nikdy nedržel a jež na mé srdce nevstoupily, proto se mi zdá proti svědomí je odpřisáhnouti a lháti.“

Václav Brožík: Mistr Jan Hus před Kostnickým koncilem

„Ne, ne, to není odpřisáhnouti!“ „Tak jsem to četl, že to znamená odpřisáhnouti.“ „A co tvoje svědomí – to ti nikdy neříkalo, žes bloudil nebo bloudíš?“ Do přestřelky se teď vmísil král Zikmund. Pozorně poslouchal, ale už to všechno podle něj trvalo nějak dlouho a on zřejmě ztratil trpělivost. Všechny ty spory se mu zdají nanicovaté – věc je přece jasná! „Poslyš, Husi!“ řekl Zikmund. „A proč bys nechtěl odpřísáhnout všechny bludné články, o nichž tvrdíš, že je svědkové vykládají falešně? Bude-li třeba, odpřisáhnu všechny bludy, i to, že nechci žádného držet. K tomu přece není třeba, abys dříve pobloudil!“ Na to Hus stále dokola, že slůvko odpřísáhnout má jiný smysl. „Poslyš, Jene Husi. Máš již léta – jestliže bys chtěl, mohls tomu dobře porozumět. Ti pánové ti předložili dvě cesty. Buď abys dál hájil své bludy, anebo je odvolal. Čím dříve učiníš druhé, tím lépe pro tebe. A za ony bludy přijmi pokání zkroušeným srdcem, jak ti nadiktuje koncil. Nepřetvařuj se, vykládej a piš, jak praví pánové. Jedině tak ti bude koncil v něčem milostiv.“ A Husova odpověď? Pořád to samé: „Vaše Jasnosti, řekl jsem již dříve, že jsem přišel svobodně a ne s tím úmyslem, abych hájil nějaký blud nebo kacířství. A proto se také chci nechat pokorně poučit koncilem.“ Těch šedesát se s tím jedním nemohlo nikdy na ničem domluvit.

„Kdybych já tu neustále prohlašoval, že nechci zpolíčkovat mistra Varentrappa, který sedí vedle mne, a přece bych tak učinil, jaké by to bylo prohlášení? Tak ty prohlašuješ, že nechceš žádný blud a zvláště toho Viklefa držet či hájit, a přece je hájíš. Hle, veledůstojní otcové, zde je devět článků toho Viklefa, proti kterým mistr Stanislav ze Znojma kázal početnému duchovenstvu a podobně potom i já. A tys je se svými stoupenci zatvrzele hájil na školách i veřejně.“ To byl Štěpán z Pálče. Protože znovu uvedl na přetřes některé sporné otázky, bylo započato k roztrpčenosti jedněch a k radosti druhých znovu s výslechem. Na Husovi je znát únava z probdělé noci. Vrátila se mu horečka i bolení zubů. Odpovídá bez energie, jednu chvíli se málem opět dostal do rozporu se svou předchozí výpovědí. Snaží se překonat únavu i bolest, ale už mu nezbývají síly. Jak má dokázat, že to nebyl on, kdo přikázat odnést těla tří popravených mládenců do Betléma, kdo zpíval ne jejich počest hymnus Toto jsou svatí a kdo místo zádušní mše dal sloužit zpívanou mši o mučednících?

„Je pravda, že byli sťati,“ říká Hus sklesle, „není však, že bych je dal s takovým zpěvem odnést, protože jsem tenkrát přitom nebyl!“ „Slyšte mě! (to zase vyskočil doktor Náz, tentýž, který už vyrobil pro koncil obžalovací elaborát), jen pár slov! Pokud se mluví o těch sťatých, vím o tom, protože jsem tehdy byl u českého krále, když brzy potom, co Hus kázal proti odpustkům a popouzel lid, král dal ony vzpurníky popravit. A tenhle Hus kázal o nich v Betlémě. Potom pro ně povstala obec proti radě a proti pražským konšelům a byl z toho veliký nepokoj, ježto mnoho lidí vykřikovalo před radnicí, že chtějí umřít jako oni tři. Když je konšelé nemohli utišit, přišli za králem o radu. A český král jim pravil, aby je dali popravit, i kdyby jich bylo tisíc. A jestliže nestačí kati a biřici, že je dá přivézt z jiných zemí!“ „Nechť Vaše Otcovství ví, že tento doktor v hrdlo lže a činí křivdu našemu panu králi, neboť ten nekázal je popravit!“

Nejednám z osobní nenávisti, nýbrž z povinnosti! 

Pak už museli vyčerpaného Husa odvést. Ještě než se to stalo, tak se odehrála komedie přichystaná Pálčem a dalšími českými žalobci. Štěpán z Pálče předstoupil před shromáždění a prohlásil, že vše, co podniká proti Husovi, neplyne z osobní nenávisti, nýbrž jen a jen z pocitu povinnosti, kterou mu ukládá hodnost doktora teologie. Zatímco Husa odváděli strážci do okovů, bavil se král Zikmund ve výklenku s kardinály. Petr z Mladoňovic se jakoby náhodou k té skupince přitočil a se zatajeným dechem poslouchal, o čem se baví. Zikmund vykládal, že už to, co Hus napsal a doznal, stačí klidně k odsouzení. „Proto, nebude-li chtíti odvolati bludy a odpřísáhnout a proti nim učiti, ať jest upálen a dělejte s ním, co chcete. Ale vězte, ať slíbí, co chce, že by chtěl odvolati nebo i odvolal, nevěřte mu! Ani já bych mu nevěřil, vrátí-li se do Čech k svým příznivcům, bude hlásati bludy a bude hůře než dříve. Protož zakažte mu zcela kázání, ať již více nekáže a ať již nepřijde ke svým příznivcům! A tyto články zde zatracené pošlete do Čech mému bratrovi a také do Polska a jiných zemí, kde má již skryté stoupence. Koncil ať také napíše všem králům a knížatům, aby tím více byli nakloněni svým prelátům, čím více se tito ve svatém koncilu vynasnaží vykořenit ona kacířstva. Učiňte konec s Husovými tajnými žáky a příznivci. A pospěšte si, protože chci brzy odejít.“

Jan Hus neměl šanci. Odvolat nemohl. Zachránil by si život, ale nemohl odvolat. Zradil by sebe, i ty, kterým vštěpoval poznanou pravdu. Věřili mu. Šlo mu o život. I kdyby se pokořil... i kdyby odvolal... tak pro něho měl koncil připraven rozsudek, rovnající se smrti. Jak by zněl? Byl by doživotně odsouzen ve švédském klášteře, v zazděné cele bez dveří a oken. Ani pro kacíře na kolenou neponechávala církev nic, co by bylo výkupným za opuštění myšlenky. Vybídli ho kdoví po kolikáté, aby se zřekl bludů. A on na to: „Neodvolám.“

Neodvolám! 

„Mistr Jan Hus, jak doufám, služebník Boží, vzkazuje svou prosbu všem věrným Čechům: Věrní a v Bohu milí páni, bohatí i chudí! Prosím Vás a napomínám, abyste Pána Boha poslouchali, jeho slovo velebili a rádi slyšeli a plnili. Prosím vás, abyste se drželi té pravdy Boží, kterouž jsem kázal a psal z Božího zákona a ze spisů svatých. Prosím také, kdyby snad kdo ode mne na kázání neb soukromě slyšel co proti pravdě Boží nebo že bych tak kde psal (čehož, doufám Bohu, není), aby toho nedržel. Prosím také, viděl-li kdo mé lehké obyčeje v řeči neb v skutcích, aby se jich nedržel, ale aby prosil za mě Boha, aby mi ráčil odpustiti. Prosím, abyste milovali a velebili kněží dobrých povah a ctili je, zvláště ty, kteří káží slovo Boží. Prosím, abyste se varovali lstivých lidí a zvláště kněží nehodných, o nichž dí Spasitel, že mají roucho ovčí, ale jsou vlci hltaví. Prosím pánů, aby byli milostivi k svým chudým a spravedlivě s nimi nakládali. Prosím měšťanů, aby vedli své obchody poctivě. Prosím řemeslníků, aby věrně konali své dílo a z něho žili. Prosím služebníků, aby věrně sloužili svým pánům a paním. Prosím mistrů, aby jsouce dobře živi věrně své žáky učili. Prosím studentů i jiných žáků, aby svých mistrů poslouchali i následovali v dobrém. Prosím vás také, abyste prosili Pána Boha za královskou milost krále římského a českého a za svou královnu i za pány, aby milý Pán Bůh přebýval s nimi i s vámi v milosti nyní a potom u věčné radosti. Amen.

Tento list psal jsem Vám v žaláři v okovech, čekaje nazítří odsouzení na smrt, maje však plnou naději v Bohu, abych neopustil pravdy Boží a neodpřísahal se bludů, které na mě svědčili křiví svědkové.

Také prosím Vás, zvláště Pražané, abyste na Betlém laskavi byli, aby v něm kázali slovo Boží, dokud Pán Bůh popřeje. Pro to místo ďábel se rozhněval a popudil proti němu faráře i kanovníky, spatřiv, že jeho království v tom místě se rušilo. Doufámť Pánu Bohu, že zachová to místo do své vůle a učiní v něm skrze jiné ještě větší prospěch, než učinil skrze mě nestatečného. Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“