191. schůzka: Boj o život

Husův pobyt v Kostnici se protahoval. Čas ubíhal a náklady na pobyt ve městě rostly a rostly. Celé to církevní shromáždění se zabývá osudem jediného kacíře, jako by nemělo nic důležitějšího na programu. Koncil však měl i jiné věci na práci. Jednání o jiných otázkách nepřerušil, jenomže v Kostnici se jistí lidé postarali, aby se na Husa nezapomnělo.

Ti „jistí lidé“ měli jméno. Byl to především litomyšlský biskup Jan Železný. Husova hranice se měla stát naplněním jeho několikaletého úsilí. Jako muž církevní politiky pochopil mnohem dřív než všichni ti namyšlení doktoři, jaké nebezpečí může přinést Husovo kacířství, jestliže se nezatrhne hned v počátku. Pan Železný se ovšem nepřičinil, měl na to své lidi. Především vykonavatele vší špinavé práce, našeho starého známého Michala de Causis neboli Michala Sudiče.

„Nechť se vyšetřující vystříhají jakékoli mírnosti vůči Husovi bez souhlas koncilu.“ Tak tenhleten apel si mohli přečíst všichni latiny znalí na vyhláškách přibitých na chrámových dveřích v Kostnici. „A kdyby se jim přece zlíbilo zmírnit trest, bylo by nutno o tom vydat královo potvrzení, že Hus byl sice jako kacíř odsouzen, ale trest mu byl z milosti zmírněn. A na pokání ať je odsouzen podle práva k věčnému žaláři, poněvadž při jeho mnohonásobném křivopřísežnictví, zlehčení církevní kázně a jeho neústupnosti v bludech lze se nadít, že by po návratu do Čech způsobil ještě větší zlo.“ Tito doporučení k nejpřísnějšímu trestu pro Husa vypracoval po třetím slyšení Michal de Causis. Přičinlivý neřád. A našli bychom i tvrdší charakteristiky. Byl to právě on, kdo úmyslně vykřikl za dveřmi Husova žaláře: „S pomocí Boží již brzo upálíme toho kacíře, pro kterého jsem již mnoho peněz vydal!“

Kostnické výdaje byly opravdu vysoké

Kostnické výdaje byly opravdu vysoké. I sám Hus si kvůli nákladům, které jeho příznivci vynaložili na cestu a na pobyt v Kostnici, dělal velké starosti. „Ti, kdož mi půjčili peníze na cestu, těm nevím, kdo zaplatí, kromě Ježíše Krista, pro nějž půjčili. Přece bych si však přál, aby někteří bohatí se složili a zaplatili chudším.“ Mistru Martinovi z Volyně, svému žáku a bratru, kladl na srdce, aby „věřitelům, jimž jsem dlužen, jsi dal náhradu tak, jak dovedeš; budou-li však pro Boha a lásku ke mně chtít dluhy odpustit, dá jim Bůh více.“ A Petrovi z Mladoňovic napsal: „Utrpí-li škodu pan Jan z Chlumu, tím, že mi při mně vyčkává, postarej se mu, až přijdeš domů, o náhradu u mincmistra a jeho choti, kteří upřímně přislíbili, a ještě u jiných přátel. Zbyl-li nějaký kůň, má zůstati s vozem panu Janovi.“ A ve chvílích, kdy bezpochyby přemýšlel o své blízké smrti, se stará Jan Hus o peníze pro Petra z Mladoňovic: „Tobě pak mistr Martin z Volyně nebo mistr Křišťan z Prachatic, na něž spoléhám, opatří čtyři nebo raději deset kop grošů. Věz, že není peněz, kterými bych chtěl vyvážit tvoji nade vše vroucí, pevnou a věrnou lásku k pravdě a tvou službu i útěchy, jež jsi mi poskytl. Bůh buď odplatou tvou velikou, jelikož já nemám, čím bych ti splatil. Bude-li mi dopřáno žít zas v Praze, tu bych se chtěl s tebou děliti nejinak než jako s vlastním bratrem, a ještě štedřej.“ 
Takovými a podobnými větami zaháněl mistr Jan strach. „Bude-li mi dopřáno žít zas v Praze...“ A přitom si mohl na prstech jedné ruky spočítat, že z kostnické hranice těžko vyvázne.

Počínaje 18. červnem měl ve své cele jednu návštěvu za druhou. Podrobná fakta uvádí ve své knize Hranice pravdy profesor František Šmahel. Přicházeli k němu biskupové a doktoři, aby mu domlouvali (a také vyhrožovali), což oboje mělo zlomit jeho neústupnost. Komise pro věci víry postupovala a podle plánu a umožnila do Husovy cely přístup každému, kdo toužil toho kacíře napravit. „Popři falešné svědectví tím, že je odvoláš,“ radili mu jedni, ovšem ti stejní se vyhýbali odpovědi na otázku, zdali se tím koncil spokojí, totiž Husovým odpřisáhnutím, že nikdy zjevně bludy neučil a nekázal. Druzí zase přicházeli s příklady z církevních dějin a ze života svatých. Jaké to byly příklady? Jakási světice, která bydlela v mužských šatech v klášteře, byla nařčena, že plodila chlapce z jiné ženy. (Což se zdá býti poněkud nesrozumitelným... Ona ho zplodila, ale z jiné ženy?) Hlavně, že se pokorně doznala ke svému poklesku a zachránila tak sebe i svého chlapce. Později se její nevina prokázala. A co z toho plynulo pro Husa? No, že by se měl taky přiznat. Pravda nepravda, hlavně že se přizná. Doporučoval mu to i jistý anglický prelát. Ten uvedl, že v jeho vlasti tak učinilo mnoho mistrů a dobrých mužů, kteří byli očerněni z viklefismu.

Další návštěvník Husovy cely (patrně to byl právník z povolání) prosil, naléhal, vysvětloval a znovu se prosil, aby se Hus nermoutil tím, že se vzdává pravdy. „Nikoli vy, nýbrž oni se jí vzdávají,“ přesvědčoval ho ten záhadný návštěvník, „oni, kteří jsou představenými mými i vašimi. A i kdyby to byla křivá přísaha, co od vás žádají, nebyl byste za ni odpověden vy, nýbrž ti, kteří ji vymáhají.“ To ale bylo silné pokušení. Vina by skutečně ležela na těch, kteří ho k hříchu nabádají, jenomže (a každá věc má nějaké to jenomže – on by jim byl v tom hříchu nápomocen. A to nechtěl). „Kterak bych tedy já, maje toto před očima i mnoho svatých a světic Nového zákona, kteří se které se vydali na umučení, nechtíce souhlasit s hříchem, já, který jsem kromě toho po tolik let kázal o trpělivosti a stálosti, měl upadnout v množství lří a křivopřísežnictví a pohoršiti mnoho synů Božích? Odstup, odstup ode mne, protože mne Kristus přehojně odmění, pomoc trpělivosti mi dávaje v přítomnosti.“ (Poněkud až neskutečná naivita... Tedy nahlíženo z dnešních pozic politické pragmatičnosti. Neboť komu dnes sejde na tom, co tvrdil nikoli před pěti, třemi léty, ale dokonce před měsícem či minulý týden...)

Hus si stál za každým svým slovem. (Inu, od Husových dob hodnota slov notně zlevnila.) Co ale mistr Jan jednou řekl, to už nemohl opustit. „Já doufám svému milostivému, moudrému a mocnému Spasiteli, že mi dá moudrost a statečnost Ducha svatého, abych setrval a oni aby mne nemohli uchýliti na křivou stranu, i když mi dá trpěti pokušení, pohanění, vězení nebo smrt, jakož jest sám trpěl a své nejmilejší služebníky v totéž poddal a nám dal příklad, abychom trpěli pro něho a pro své spasení. On Bůh a my jeho stvoření. On Pán a my služebníci. On král všeho světa a my nestatečné lidičky. On bez hříchu a my hříšní. On nepotřebuje ničeho, kdežto my potřebujeme. On trpěl pro nás hříšné, i proč bychom my netrpěli? Naše utrpení v milosti jest naše očištění od hříchů a zbavení věčných muk, a smrt naše jest naším vítězstvím. Protož milé bratří a milé sestry, modlete se snažně, aby mi ráčil dáti setrvání a aby mě ráčil ostříhati od poskvrnění. A je-li k jeho chvále a k našemu prospěchu má smrt, ať mi ji ráčí podstoupiti bez zlého strachu. Pakli jest k našemu dobrému nebo lepšímu, aby mě Vám ráčil navrátiti, i tam i zpět přiveda mne bez úrazu, abychom se ještě spolu poučili v jeho zákoně, potrhali něco Antikristových sítí a ostavili dobrý příklad po sobě budoucím bratřím.“

Odpouštím ti a odpusť i ty mně 

Bylo to někdy v druhé polovině června, když se mezi všemi návštěvníky, jež Hus neznal, objevil muž, kterého zase znal až příliš dobře. Někdejší přítel, a nyní... však víme: mistr Štěpán z Pálče. Když se oba ocitli tváří v tvář, tak si najednou neměli co říct a trvalo dlouho, než se jeden z nich ozval. „Odpusť mi.“ Mlčení přerušil jako první Hus. „Odpusť mi, jestliže jsem o tobě řekl či napsal cokoli hanlivého. Nemůžeš však popřít, že jsi byl mým následovníkem a že jsi koncilu přede všemi o mně řekl: Tento člověk se nebojí Boha.“ „Odpouštím ti,“ řekl Štěpán z Pálče, „a odpusť i ty mně, jestliže jsem pro tvé dobro sledoval krok za krokem tvoji hříšnou cestu. Popírám však, že bych kdy o tobě řekl, co mi předhazuješ.“ „Chceš snad také popřít, jak jsi mi před časem v přítomnosti komisařů vmetl do tváře, že nikdo nepsal nebezpečněji proti církvi než já? Nebo máš tak špatnou paměť, že si nevzpomínáš, jak jsi o všech, kteří navštěvovali mé kázání, prohlašoval, že jsou nakaženi bludem o svátosti oltářní?“ „Neřekl jsem všichni, nýbrž mnozí.“ „Pálči, slůvko sem, slůvko tam. Těžkou křivdu jsi způsobil mým posluchačům. Dozajista si vzpomínáš na má slova: Přítel Páleč, přítelkyně Pravda. Mám-li zvolit mezi nimi, přidržím se svaté pravdy... Ani dnes ti nemohu říct nic jiného, jestliže jsi mě přišel od ní odvrátit.“ 
„Nechme být, co bylo. Přišel jsem ti z dávného přátelství poradit, abys nedbal hanby odvolání a uvážil dobro, které z něho vzejde.“ „Větší hanba je být odsouzen a upálen. Jak mi tedy můžeš vyčítat, že se bojím hanby? Pověz mi, zda bys ty byl ochoten odpřísáhnout bludy, kdybys pevně věděl, žes jich nikdy nedržel?“ „Toť je těžké,“ odpověděl Páleč a podle hodnověrného svědectví se rozplakal.

Říkalo se však tehdy (v koncilových kuloárech), že Husa k smrti neodsoudí. Říkalo se tehdy, že ho sice doživotní žalář nemine, a to i když odvolá, ale cestě na hranici že se vyhne. Čehož se Michal de Causis bál, totiž že návštěvy, které za Husem často chodily, mohly nakonec dosáhnout jeho ústupnosti. A o to přece vůbec nešlo, tedy aby Hus uznal, že pochybil. Důležité pro jeho nepřátele bylo, aby nic neuznal. Protože když by nic neuznal, tak by byl na nejjistější cestě k hranici. Což bylo místo, kam ho chtěli dostat.

„Znovu prosím pro Boha,“ psal mistr Jan v listu svému věrnému žákovi, mistru Petru z Mladoňovic, „aby všichni páni, kteří tu jsou, požádali krále o konečné slyšení. Vždyť sám řekl an koncilu, že mi bude dáno co nejdříve, abych odpověděl stručně písemně. Bude to veliká hanba pro něho, jestliže onomu slovu nedostojí. Myslím však, že slovo jeho je tak spolehlivé jako slib o bezpečném listě průvodním. Řekli mi o něm v Čechách, abych se varoval jeho bezpečného listu. A jiní pravili: Sám tě vydá tvým nepřátelům. A pan Mikeš Divoká z Jemniště mi řekl před mistrem Jesenicem: Mistře, buď jist, že budeš odsouzen.“

Spálení Husových knih

Každý nový den přinášel nějaké pověsti, dohady, zvěsti. Ty nejhorší přátelé před Husem raději tajili, ale to si pro sebe dost dobře nemohli nechat, že koncil nařídil spálit všechny jeho knihy. Což musela být veliká potupa. Pro Husa přímo strašlivá. Jeho knihy měly dopadnout stejně jako před časem Wicklefovy. Musela to být pro něj hrozná rána. Jak může tento sbor plný lakoty, pýchy a ohavnosti spálit jeho české knihy, když jim nerozumí ani Ital, ani Angličan, ani Němec, ani Francouz? Druhý den se Hus dozvěděl, že spáleny mají být toliko spisy odsouzené při procesu, jenomže pak zase přichází jiná zpráva, která potvrzují původní informace v plném rozsahu. Stejně tomu pak bylo i s ostatními zvěstmi, které do jeho kobky pronikly. 26. června si Jan Hus dal dohromady několik náznaků a usoudil z nich, že následujícího dne předstoupí naposledy před koncil. Narychlo se se svými přáteli a stoupenci rozloučil a dal se do psaní.

„Velice mne utěšuje ono slovo našeho Spasitele: Blahoslaveni budete, když vás budou lidé nenáviděti a když vás vyobcují a haněti budou a vyvrhnou jména vaše jako zlé; radujte se a veselte se, neboť aj, odplata vaše mnohá jest v nebesích.“ Na tomto místě si mistr Jan vypůjčil z Lukášova evangelia, ale dál už pokračoval svými slovy: „Dobrá to, ano nejlepší útěcha, však těžká; ne snad k pochopení, nýbrž k plnému uskutečnění, abychom se totiž v oněch souženích radovali. Zajistě těžko jest radovati se nezkaleně a s opravdovou radostí podstupovati rozličná pokušení. Snadno se to řekne a vykládá, avšak těžko naplní. Vždyť rytíř nejtrpělivější a nejudatnější, až věděl, že třetího dnes zase vstane a smrtí svou přemůže nepřátele a že z odsouzení vykoupí vyvolené, po poslední večeři byl zarmoucen v duchu a pravil: Smutná jest duše má až k smrti.“

Dopisů, které Hus v rychlosti napsal, bylo několik. Ve všech se loučil. Rozloučil se s českými věřícími, s Petrem z Mladoňovic, napsal učenému příteli Křišťanu z Prachatic, pánu z Dubé i Janovi z Chlumu, řečenému Kepka, nezapomněl ani na svou universitu. „V Jezu Kristu milovaní mistři, bakaláři a studenti pražské university! Stůjte v poznané pravdě, která nade vším vítězí a mocna jest až na věky. Vězte také, že jsem žádné věty neodvolal ani neodpřisáhl. Koncil chtěl, abych prohlásil o všech a o kterékoli větě, vybrané z mých knih, že je křivá. Odmítl jsem, leč by křivost dokázali Písmem. Kterákoli věta by měla smysl křivý, té se ovšem zříkám a poroučím ji nápravě Pána Ježíše Krista, jenž zná upřímný můj úmysl a nevykládá ho ve smysl křivý, jehož nemám. I Vás napomínám v Pánu, aby zavrhli křivý úmysl. Modlete se za mne k Bohu a pozdravte se vespolek ve svatém pokoji. Mistr Jan Hus v okovech a žaláři, stoje na konci tohoto života, očekávaje nazítří hroznou smrt, kteráž, doufám, očistí mé hříchy a neshledávaje na sobě z milosti Boží žádného kacířství, vyznávám kteroukoli pravdu, které možno a třeba věřiti. Psáno ve čtvrtek v předvečer svatého Petra.“

Ve všech dopisech působí Hus vyrovnaným dojmem. Je se svým osudem smířený. „Chtěli mne ustrašiti a nemohli Boží moc ve mně překonati. Toto Vám píšu, abyste věděli, že nižádným písmem ani žádnými důvody mne nepřemohli, i když lstí to zkoušeli a hrůzami, aby mne navedli k odvolání a k odpřisáhnutí. Ale milostivý Bůh, jehož zákon jsem velebil, byl se mnou a doufám bude do skonání.“

V poslední chvíli se svého učitele pokusil zachránit jeho věrný žák, mistr Jan zvaný Kardinál. To byl muž velice prošlý světem, zběhlý v diplomacii a mající mnoho známých mezi členy koncilu. Svými vlivnými styky dosáhl toho, že text odvolání byl mnohem mírnější. Poslal je mistru Janovi s prosbou, jestli jej přece jenom nemohl přijmout. Jak se zachoval Hus? Asi nemohl jinak. Nepřijal. „Jsem velice vděčen za Vaši dobrotivou laskavost, nemám však důvody podrobit se sněmu podle znění, které mi bylo dodáno. Jednak proto, že bych musel zatratiti mnohé pravdy, které (jak jsem slyšel od nich samých) nazývají pohoršlivými), jednak že bych musil odpřisáhnutím snadno upadnouti v křivopřísežnictví, přiznávaje, že jsem hlásal bludy. Tím bych dal velké pohoršení lidu Božímu, jenže ode mne na kázáních slyšel opak. Věru jest mi lépe zemříti, než abych, prchaje před okamžitým trestem, upadl v ruce Páně a potom snad v oheň i hanbu věčnou.“

Mistr Kardinál se pokusil ještě jednou Jana Husa oblomit. Jeho rozpaky mu vyvracel dopisem. „Nejmilovanější a nejmilejší bratře! Neznepokojujte se tím, že byste zatracoval pravdu. Stran křivé přísahy: I kdyby to bylo křivou přísahou, nebyl byste za ni odpověděn Vy, nýbrž ti, kdo ji vymáhají. A také není při Vás kacířství, jakmile zmizí neústupnost. Zašli na zcestí Augustin, Origenés a další, ale s radostí se vrátili. Já jsem vícekrát myslil, že něčemu dobře rozumím, a pochybil jsem; byv opraven, rád jsem se vracel. Píši krátce, protože píši vzdělanému. Neustoupíte od pravdy, nýbrž přistoupíte k pravdě. Nedáte pohoršení, nýbrž dobrý příklad. Soudce odvolání Vašeho, Pán Ježíš, dává Vám potvrzení, že přijal Vaše odvolání, řka: Bude ti dopřáno pro víru Kristovu ještě větší zápasy.“

Kristus však mluvil k Husovu svědomí nejspíš jinak. „Toto všecko žádal ode mne koncil vícekrát. Avšak to zahrnuje v sobě, abych odvolal, odpřisáhl a podrobil se pokání, přičemž bych musel odstoupit od svých pravd, které koncil prohlašuje za pohoršlivé.“ A tak dále, a tak dál. Některé věty jsou až na maličkosti totožné s dříve použitými. Jako by měl mistr už dávno jasno a už se mu ani nechtělo všechno vysvětlovat znovu jinými slovy: „Musel bych odpřisáhnouti a být křivopřísežníkem, přiznávaje se k bludům, které mi byly připsány falešně. A pohoršení mnohému lidu Božímu bych dal, jemuž jsem kázal, takže by bylo lépe, aby mi byl vložen na krk žernov osličí a abych byl ponořen do hlubokosti mořské. Kdybych to učinil, chtěje ujíti krátké hanbě a trestu, upadl bych, ačli bych se před smrtí přetěžce nekál, v hanbu a trest nejvyšší.“

V pondělí 1. července 1415 byl Jan Hus předvolán před osmičlennou komisi, která měla stejné složení jako při minulých slyšeních. „Čekáme na tvoji odpověď, mistře. Mluv stručně a jasně, hádat se již s tebou nebudeme.“ „Přečtu pouze připravenou odpověď: Já, Jan Hus, v naději kněz Ježíše Krista, boje se urazit Boha a boje upadnouti v křivopřísežnictví, nechci odpřisáhnout v celku ani jednotlivě článků, které proti mně předvedli v svědectvích křiví svědkové, protože jsem jich – Bůh mi svědek – ani nekázal, ani netvrdil, ani nehájil. Kterýkoli z článků z mých knih, pravím, obsahuje-li nějaký křivý úmysl, toho se odříkám. Boje se však uraziti pravdu a mluviti proti mínění světců, nechci kteréhokoli z nich odpřisáhnouti. A kdyby bylo možno, aby byl nyní hlas můj celému světu zjevný, jakož zjevna bude každá lež a každý můj hřích v soudný den, každou nesprávnost a každý blud, jejž jsem kdy pojal k vyslovení nebo vyslovil, velmi rád bych odvolal před celým světem. To pravím svobodně a dobrovolně. Psáno vlastní rukou.“ Zbývalo doplnit datum a podpis: Jan Hus.

Jan Hus podepsal vlastní smrt.