192. schůzka: Rozsudek

Jan Hus před hranicí
Jan Hus před hranicí
0:00
/
0:00

„Léta Páně 1415, pátý den měsíce července, v pátek po Prokopovi, urození páni Václav z Dubé a Jan z Chlumu byli posláni od římského a uherského krále Zikmunda do žaláře Menších bratří v Kostnici, aby slyšeli konečný úmysl mistra Jana, chce-li svrchuřečené články jeho knih odpřisáhnouti a odvolati.“

„Když ho vyvedli ven ze žaláře, řekl mu pan Jan z Chlumu: Hle, mistře Jene, my jsme laikové a neumíme ti poraditi; a proto viz, cítíš-li, že jsi v některých věcech z oněch, které se ti vytýkají, vinen, nestyď se dáti se o nich poučiti a je odvolati. Pakli však se necítíš vinen tím, co se ti vytýká, žádným způsobem nejednej proti svému svědomí a nelži před tváří boží, ale raději stůj až do smrti v té pravdě, kterou jsi poznal.“

Kardinálové hrdelní trest nechtěli

Že by ti dva, a zvláště pan z Chlumu, mistru Janovi nejtěžší rozhodování jeho života nějak usnadňovali, to se opravdu říct nedá. Jan Hus neměl na vybranou. Svůj osud si zvolil 1. července. Odmítl odvolat. Kardinálové d'Ailly a Zabarella však neměli nějaký zvláštní zájem na Husově smrti. Chtěli, aby koncil upevnil svou autoritu cestou Písma, a ne hrdelním trestem. Jestliže by Hus skončil na hranici, hrozilo nebezpečí, že ho pak v Čechách budou mít za světce.

Král Zikmund momentálně v Kostnici není, ale koncem týdne se má do ní vrátit a pak bude Hus předvolán a bude mu předložena odvolací formule i dvojí znění rozsudku. Nově zformulované odvolání vypracoval kardinál Zabarella. Hus měl odpřísáhnout, že bludné články nehájí a nebude hájit, aniž by musel přiznávat, zda je dřív hlásal nebo ne. Tento návrh byl vrcholem ústupnosti, kam až koncil mohl zajít.

Jaká byla Husova reakce? Řekl, že takto upravený výrok přece jen v sobě obsahuje přiznání, že ten, kdo jej pronáší, se tím zároveň přiznává k dřívější vině bludařství. Prohlásil, že to, co řekl a napsal 1. července, to že platí a taky na tom trvá. „I zůstali na tom, aby ho konečně upálili, nedavše mu nižádného lepšího naučení, jak o ně z Písma svatého žádal.“

Návštěva v žaláři

 Kamil Vladislav Muttich - Poslední vyzvání mistru Husovi ku podepsání odvolací formule v den před upálením 5. července 1415

Jan z Chlumu a Václav z Dubé se 5. července nesetkali s mistrem Janem sami - spolu s nimi se do žaláře vydalo pět biskupů. Utrpení, neustálý tlak a vědomí blížící se smrti vykonalo svoje. Když Jan z Chlumu Jana Husa oslovil, přivítaly ho jeho slzy. „Pane Jene! Věz, že kdybych věděl, že bych něco proti zákonu božímu a proti svaté matce církvi psal nebo kázal, chtěl bych to pokorně odvolati, Bůh jest mi svědek. Ale vždy si přeji, aby mi ukázali písma lepší a hodnověrnější než jest to, co jsem psal a učil, a budou-li mi ukázána, chci velmi ochotně odvolati.“ Jeden z přítomných biskupů odpověděl na ta slova Husovi: „Chceš snad být moudřejší než celý koncil?“

„Já nechci býti moudřejší než celý koncil, ale prosím, dejte mi nejmenšího ze sboru, který by mě lepšími a hodnověrnějšími písmy poučil, a jsem ochoten ihned odvolati.“

„Hle, jak jest zatvrzelý ve svém kacířství!“ Oba čeští páni žádali, aby mohli zůstat s Husem o samotě. Marně. „Však ho zítra ještě uvidíte. A pevně doufám, že naposled...“

O svém spasitelství nepochyboval

Hus osaměl. Poslední slyšení se mělo konat, jak mu řekli, ráno o šesté hodině po východu slunce. Neměl tedy mnoho času. Ujasnil si, jak nejlépe odpovědět, aby král (pokud na shromáždění vůbec přijde) poznal, že ústy Husa mluví Spasitel. Pro všechny případy – i když nebylo vyloučeno, že už nebude mít žádnou možnost vyjádřit své stanovisko písemně – pro všechny případy psal o svém záměru panu Kepkovi: „Já, Jan Hus v naději sluha Ježíše Krista, nechci říci, že každý článek, vybraný z mých knížek, je bludný, abych neodsoudil mínění svatých doktorů a zvláště svatého Augustina. Za druhé o článcích, které mi předčítají křiví svědkové, nechci vyznat, že jsem je tvrdil, kázal a držel. Za třetí nechci odpřísáhnout, abych nepřísahal křivě.“

Historik profesor František Šmahel v knize Hranice pravdy poznamenává: „Byl tak blízko Bohu, že vůbec o svém spasitelství nepochyboval. Byl si jist, že právě jeho Bůh vyvolil pro své záměry a ho právě proto podrobuje té nejpřísnější zkoušce. Jestliže kdy v čem pochybil (psal v dopise Kepkovi), pak zejména v tom, že už dříve nepochopil dosah své vyvolenosti. Bůh ho obdařil zvláštní milostí a vyvolil si ho, aby zachránil jiné. Sám již nebude moci v tomto díle pokračovat, jsou tu ale jeho přátelé a učedníci. Alespoň pro ně musí zachránit svůj odkaz vtělený do kostnických listů.“

Poslední večer Husova života

Josef Mathauser: Hus ve vlhkém a tmavém vězení

Jako poslední prosbu panu Kepkovi Jan Hus v dopise vzkazuje: „Pro Boha, opatrujte mé listy opatrně a dbejte, aby rovněž opatrně byly dopraveny do Čech.“ Jako by mu záleželo, aby nevymizel z paměti svých věrných doma... Během posledního večera svého života napsal Hus dva dopisy. Jeden byl určen „přátelům pravdy“ a měl promluvit ke všemu křesťanskému světu. Hus v něm vyzýval čtoucí, aby se nedali mýlit jeho odsouzením a smrtí: „nikdy jsem nebyl kacíř a nikdy nebyl tvrdohlavý!“ Do poslední chvíle byl ochoten odvolat, kdyby byl býval poučen a přesvědčen. Stručně se zmínil, jakými způsoby proti němu koncil postupoval a jak mu jenom jednoznačně přikazovali odvolat a jak mu slibovali a hrozili. Navzdory archaickému jazyku působí Husovo svědectví jako živá reportáž:

„Jak silný křik, jak veliké pošklebování, vysmívání a urážení se dělo proti mně od onoho shromáždění, to vědí páni Václav z Dubé a Jan z Chlumu a jeho písař Petr z Mladoňovic, nejvytrvalejší rytíři a milovníci pravdy Páně. Proto i já, byv zahrnut tak silným křikem, řekl jsem tato slova: ´Myslil jsem, že v tom,to koncilu bude větší úcta, dobrota a kázeň.´ A tehdy poslouchali všichni, protože král poručil zjednati ticho. A kardinál, který předsedal koncilu, doložil: ´Hle, koncil na tobě žádá, zda se chceš poddat poučení.´ Řekl jsem: ´Chci, velmi rád, podle svých prohlášení.´ A on pravil: ´Hle, to měj za poučení, že doktoři tvrdí, že články vybrané z tvých knížek jsou bludy a že je máš odvolati a to co bylo doloženo svědky, odpřisáhnouti.´ Král pak řekl: ´Hle, bude ti to krátce napsáno a ty odpovíš.´ A kardinál pravil: ´Tak se stane v příštím slyšení.´ A hned se koncil zdvihl.“ Během několika okamžiků pokryl Hus papír vším tím, co mu táhlo hlavou. A bez jakéhokoli přechodu nečekaně zakončil list slovy: „Jakých jsem potom zakusil pokušení, to ví jen Bůh.“

Druhým dopisem se loučil s přáteli v Čechách. Požádal stráž, aby mu poslední noc prokázala milost. Strážný souhlasil a přinesl hořící louč. Rozhlížel, kam by ji pověsil, a když nic nenašel, tak zůstal stát nerozhodně za Husovými zády. Požádal ho, aby si pospíšil. V mžikavém světle louče píše mistr svůj poslední dopis. „Bůh s vámi! A rač vám dáti odplatu věčnou, že jste mi mnoho dobrého učinili. Ještě pro mě, ač snad mrtvého na těle, panu Janovi, věrnému a statečnému rytíři a mému dobrodějci, nedejte škodnu býti, prosím pro Pána Boha, milý pane Petře mincmistře a paní Anno! Také prosím, abyste dobře živi byli, Boha poslouchali, jakž jste slýchali. Královně, mé milostivé paní, děkujte ode mě za všecko, jež jest mi činila. Čeledi své pozdravte i jiných věrných přátel, jichž nelze jest popsati. Prosím také všech, aby za mě Pána Boha prosili, u jehož svaté milosti shledáme se záhy s jeho milostí, amen. Psán list v čekání odsouzení na smrt, v žaláři v okovech, jež, doufám, trpím pro Boží zákon. Pro Pána Boha nedejte hubiti dobrých kněží! Jan Hus, v naději sluha Boží.“ A douška pro Petra z Mladoňovic: „Petře, příteli nejmilejší, ponech si kožich na mou památku!“ Jan Hus se vyrovnal se světem. Zítra se vyrovná s Bohem.

„Dne následujícího, který byl šestý den měsíce července, jinak v sobotu po svatém Prokopovi byl mistr Jan Hus přiveden od arcibiskupa rižského k většímu chrámu města Kostnice, kde se konalo obecné zasedání prelátů za předsednictví římského a uherského krále. A uprostřed toho zasedání a chrámu byla jakási stolice na způsob stolu do jisté míry povýšena a na ní byly na jakémsi špalku položeny roucho a ornát mešní a oblečení kněžské k odsvěcení mistra Husa.“

Na mši už nesmí

Další vyvýšené místo, tentokrát však s místem na sezení, je určeno pro krále Zikmunda. Trůn je pokryt drahými látkami. Méně významní členové koncilu jsou už dávno na svých místech v lavicích. Čeká se jenom na krále. Vešel v honosném královském plášti. Po jedné straně ho doprovázel bavorský vévoda Ludvík (nesl králi říšské jablko), z druhé strany se snažil sladit krok uherský magnát Štěpán Rozgoň (ten nesl obnažený meč), korunu držel kníže Jindřich Bavorský. A za nimi dlouhá suita mocných - kardinálové, arcibiskupové, biskupové, generálové mnišských řádů. Nikdo nechyběl? Pouze hnězdenský arcibiskup. Čeká v sakristii, bude sloužit velkou mši. Té se ovšem Hus nezúčastní. Svou přítomností přece nemůže poskvrnit posvátný obřad – a tak stojí v předsíni. „Když pak byl přiveden do kostela, přišed před řečenou stolici a velmi dlouho se modlil. Zatím biskup z Lodi, vystoupiv na kazatelnu, měl kázání o kacířstvech, a mezi jiným objasňoval, kterak kacířstva v církvi boží mnoho škodí a ji podvracejí, a kterak ke královskému úřadu patří taková kacířstva z církve boží vykořeniti.“ Biskup z Lodi, jinak Jakub Balardi, byl ostřílený řečník. Jako téma si vybral větu z epištoly svatého Pavla k Římanům: „Budiž zničeno tělo hříchu!“

Václav Kejmar: Kopie Brožíkova obrazu Hus před koncilem kostnickým, 1899, Církev československá husitská

Ano, tak to byl velice aktuální citát. „Kdo si dnes váží církve, kdo se bojí jejích trestů, kdo chrání její svobody? Lépe by bylo ptáti se, kdo je neporušuje, kdo na ně neútočí. Kdo, táži se, neodvažuje se násilím vztáhnouti ruce na dědictví Ježíše Krista? Církevní statky, získané nejposvátnější krví Spasitele a svatých mučedníků, jsou kořistí lupičů a uchvatitelů!“ Záplavou slov obvinil biskup Husa a jemu podobné z úpadku církevní autority a všeobecného rozvratu v církvi. (O třech papežích na třech papežských stolicích současně se nezmínil.) „Tebe, nejkřesťanštější králi, očekával tento slavný triumf. Ty obnovíš roztrženou církev, odstraníš překážky jednoty, zkrotíš svatokupce a vyhladíš kacíře!“ Řečník svůj proslov pěkně vygradoval: „Znič tedy kacířství i bludy a zejména tohoto zatvrzelého kacíře, jehož slova nakazila přemnohé končiny světa kacířským morem a způsobila nesmírné pohromy. Posvátná tato práce čeká tebe, slavný panovníče!“ Když kazatel působivě svůj projev zakončil, obrátil se král na vévodu Ludvíka: „Pěkný pokrytec. Ale dá se poslouchat.“ Pak mu však zrak padl na svazek dokumentů v rukou prokurátora Jindřicha de Piro. „To zase bude předčítat všechna akta?“

„On ne, nýbrž papežský auditor Bertold.“

„To je prašť jako uhoď.“ Auditor líčil všechny podrobnosti Husovy pře od jejího počátku v roce 1410 až po Husovo včerejší prohlášení.

Publikum se výborně bavilo

Když byl hotov, začal předčítat třicet vybraných článků z Husových spisů. Mistr Jan na to odpovídal vysokým hlasem, na což kardinál cambraiský řekl: „Mlčte teď, dobře potom najednou na všechny odpovíte.“ Mistr Jan odpověděl: „Kterak mám na všechna najednou odpovídati, když si je najednou nemohu všecky zapamatovati? Nechť mi Vaše Otcovství dovolí.“

„Mlč teď! Vždyť jsme tě již dostatečně slyšeli.“ A obrátil se na fojta Hagena: „A vy ho přimějte, aby více nevyrušoval!“

„Prosím pro Boha, slyšte mne, aby se tito, kteří stojí okolí, nedomnívali, že jsem držel bludy, vždyť potom se mnou učiníte, co vám bude libo!“ Jeden z pochopů ho několikrát, když se zvedl, srazil zpátky na sedadlo, načež Hus dává najevo, že se výpovědi vzdává a spokojuje se němou demonstrací. Několikrát za sebou pokleká, spíná ruce a zvedá oči k nebi. „Velmi zbožně se modlil, svoji při Bohu, nejspravedlivějšímu soudci poroučeje.“ Publikum se výborně bavilo. Jako při produkci kejklířů.

Husova slova přítomní neposlouchají

Kardinál Pierre d'Ailly

„Když skončily články vybrané z jeho knih, byly čteny články z průběhu pře, které prý s výpověďmi svědků proti němu byly dokázány a jemu vytýkány. A ke každému z nich byli jmenováni svědkové, jsouce uváděni ne vlastními jmény, nýbrž pouze jmény úřadů a míst. A mezi nimi byl jeden článek, že po posvěcení hostie na oltáři zůstává chléb hmotný, a dále jiný, že kněz jsa v hříchu smrtelném neproměňuje, neposvěcuje, nekřtí a podobně. Tehdy mistr opět povstal a chtěl odpověděti, ale kardinál ho opět zakřikl a nenechal mu mluviti.“ Hus se ale tentokrát nedal a podařilo se mu prosadit se: „Prosím pro Boha, slyšte můj úmysl, a pro tyto, kteří stojí okolo, aby se nedomnívali, že jsem držel tyto bludy. Proto tvrdím, že jsem je nikdy nedržel, ani neučil, ani nekázal, že v svátosti oltářní zůstává po posvěcení chléb hmotný.“ To přece bylo jasné stanovisko! Jaká byla reakce? Žádná. Vytýkali mu taky, že připouštěl možnost čtyř osob ve svaté Trojici. Kdosi se měl dokonce vyslovit, že on, Hus, se za onu čtvrtou osobu považoval. Hus na to reagoval logicky: „Budiž jmenován onen doktor, který toto proti mně svědčil!“

„Není zde nyní potřebí, aby byl jmenován.“ Kardinál d'Ailly se snaží zachovat aspoň zdání objektivnosti, a tak vyhovuje Husovi, že může vypovídat k jednotlivým bodům obžaloby postupně. Hus této možnosti využívá co nejvíc, ale jeho slova přítomní neposlouchají. Slyšeli je přece už tolikrát...

„Ó hleď, tento koncil tvoje skutky a zákon zatracuje jako blud, že když jsi byl od svých nepřátel v těžkosti utlačován, Bohu, Otci svému, nejspravedlivějšímu soudci, při svoji jsi poroučel, dávaje nám ubohým v tom příklad, abychom se ve všelikých těžkostech k tobě, nejspravedlivějšímu soudci, utíkali, pomoc pokorně žádajíce. Ustavičně tvrdím, že není bezpečnějšího odvolání než Pánu Ježíši Kristu, který se nedá pohnouti křivým darem nebo oklamati falešným svědectvím, dávaje jednomu každému, co si zasloužil.“ Všeobecné soustředění pokleslo, nikdo už vlastně nic a nikoho nesledoval, jenom v jednom okamžiku všichni zbystřili pozornost. To bylo v momentě, když se Hus dovolával Zikmundova glejtu. O tom se přece na koncilu už taky mluvilo... jenomže teď u toho byl král. Co na to Zikmund? Nic. Neslyšel. Tedy: spíš dělal, že neslyší. Ani další Husova slova k němu zřejmě nedolehla: „Proč zatracujete mé knihy, aniž jste v nich ukázali jedno bludné slovo? A kterak zatracujete mé knihy v češtině nebo ty, co byly přeloženy do jiných řečí, když jste je ani neviděli?“

Biskup concordienský přečetl rozsudek

Jan Hus je zbaven své kněžské důstojnosti a veden z města

Soubor Husových vin už byl u konce. Dozněly i hlasy svědků. Biskup concordienský přečetl rozsudek. Když Husa prohlašovali za zvláště zatvrzelého ve svém bludu a kacířství, obžalovaný přeskakujícím hlasem volal: „Nikdy jsem nebyl a ani dnes nejsem zatvrzelý, nýbrž vždy jsem si přál i dnešního dne si přeji účinnější poučení z Písma! A dnes tvrdím, že i kdybych mohl jediným slovem všechny bludy zničiti a vyvrátiti, že bych to s největší radostí vykonal!“ Slyšel ho někdo? Neslyšel. Nebo slyšet nechtěl. Neodvolá-li Hus, bude zbaven kněžství, bude proklet, jeho spisy budou spáleny a on sám bude odevzdán k potrestání světskému rameni. „Tento svatý sbor kostnický poznav, že církev boží nemůže již více činiti, přenechává Jana Husa světskému soudu a předává jej do jeho moci.“ Církev je nanejvýš milosrdná. Sama netrestá. Sama neupaluje. „Pane Jezu Kriste, tebe prosím pro velké milosrdenství, odpusť všem mým nepřátelům. Ty víš, že mě křivě obžalovali, křivé svědky proti mně vedli a křivé články proti mně vymysleli. Odpusť jim pro své nekonečné milosrdenství.“ Sedm biskupů a arcibiskup milánský měli za úkol zbavit kacíře kněžství. Hus se poslušně obléká do připraveného kněžského ornátu. Biskupové se střídají, aby mu pomohli obléci se. Nakonec dostává kalich, jako by měl sloužit mši. Na vyzvání, aby odvolal a odpřisáhl, vystoupil na stolici a s pozdviženým kalichem řekl: „Hle, tito biskupové mě vybízejí k tomu, abych odvolal a odpřisáhl. Bojím se to učinit, abych nebyl lhářem před tváří Páně a také abych neurazil své svědomí a boží pravdu. Nikdy jsem nedržel tyto články, ba spíše jsem učil a kázal jejich opak. Neodvolám je, abych nepohoršil všechny ty, nimž jsem kázal, a také ty, kteří věrně káží slovo boží.“

„Znovu prokazuješ, že jsi zatvrzelý ve své špatnosti a tvrdošíjný v kacířství!“ Hus sestupuje ze stolice a první z biskupů mu bere kalich a odříkává předepsanou formuli prokletí: „Ó Jidáši zlořečený, že jsi opustil radu pokoje a s Židy se radil odnímáme od tebe tento kalich vykoupení.“

Odsouzený odpovídal na každou kletbu modlitbou. Po kalichu přišla na řadu štóla, ornát, spodní roucho. Kněžství však ještě připomíná tonsura na temeni hlavy. Biskupové se dohadují, jestli ji mají vyholit nebo vystříhat nůžkami. „Hle, tito biskupové se v rouhání neumějí shodnout!“ Kolečko, které mu ráno lazebník obnovil, teď prostřihují na všechny strany. „Církev odňala již od něho všechna církevní práva a nemá s ním více co činiti. Odevzdáváme se tedy světské moci a jeho duši svěřujeme ďáblu.“

„A já svěřuji svou duši nejlaskavějšímu Pánu Ježíši Kristu.“ Církev katolická je nanejvýš milosrdná. Sama netrestá. Sama neupaluje. Přesto se Jana Husa chystala zavraždit.