193. schůzka: Hranice na břehu Rýna

Upálení Jana Husa, Spiezeriva kronika (1485)
Upálení Jana Husa, Spiezeriva kronika (1485)

„Když biskupové dokončili degradaci mistra Jana Husa, tedy když odňali mu kalich, potom roucha mešní jedno po druhém s hrozným zlořečením, v případu takovém předepsaným, a když mu i kněžská pleš zrušena byla, po dokonání obřadu toho trapného postavili mu pyramidální papírovou korunu as loket zdéli na hlavu, na níž malováni byli tři čertové sápající duši hříšnou s nápisem: Hic est haeresiarcha.“

Celému tomu divadlu přihlížel i římský a uherský král Zikmund. Ten taky vydal rozkaz, aby se kacíře chopili biřici města Kostnice a kat. Odevzdal odsouzeného svému dvornímu hodnostáři, který stál při trůně a držel říšské jablko. Petr z Mladoňovic zaznamenal jeho jméno: „Klemův syn“. Ten měl vyprovodit Husa na jeho poslední cestě.

Odvolej a svůj život zachovej!

„Složiv ze sebe roucho knížecí, v němž říšské jablko držel, vzal mistra Jana Husa a dal jeho v ruce popravcům. A přistoupiv k mistru Janovi, řekl: Mistře Jene, odvolej ještě a svůj život zachovej! Tehdy mistr Jan jemu řekl: A kdo jsi ty? Kterýžto odpověděl: Herkules mladý. Vece jemu Jan Hus: Nemějž mi za zlé – já jsem totiž myslel, že jsi kat. Tehdy on, zapýřiv se, ohlédl se na krále. Syn Klemův – to byl vévoda Ludvík Bavorský. Načež vyvedli Husa z chrámu, za ním zůstala na kostelní dlažbě jenom malá hromádka šatstva: dvě černé sukně, kovaný pás, dva nože v jedné pochvě a kožený váček s trochou peněz. Biřici zatím uvedli toho kacíře (vlastně: arcikacíře) do průvodu, který sestával z celého jednoho tisíce ozbrojenců a kterému velel falckrabí Ludvík. Když takto korunován byl veden z řečeného chrámu, byly, jak se říkalo, na hřbitově toho chrámu v touž hodinu páleny jeho knihy.“

Petr z Mladoňovic má pravdu, na kostnickém hřbitově se opravdu pálily knihy, ale nebyly to vlastnoruční originály Husových spisů, ty si předsednictvo koncilu pečlivě uchovalo. Později byly použity k tomu, aby svou další oběť, mistra Jeronýma Pražského, koncil přesvědčil, že se s Husem jednalo korektně. „Když to mistr Jan jda kolem hřbitova viděl, usmíval se jejich skutku. Jda pak mimo ty, kteří stáli okolo a šli za ním, vyzýval je, aby nevěřili, že on zemře pro bludy sobě podvodně připisované a skrze falešné svědky, své úhlavní nepřátele, jemu přičítané. Skoro všechno obyvatelstvo onoho města bylo ozbrojeno, provázejíc ho na smrt.“ Husovi zřejmě velice záleželo na tom, co si o něm všichni Kostničtí myslí. Během cesty k popravišti se střídavě modlil, odříkával žalmy a obracel se k okolostojícím. Upálení kacíře slibovalo poskytnout chvíle podívané, na kterou se jen tak nezapomene. Hus se stále snažil vysvětlovat německy, že není kacíř a že nekázal bludy, nýbrž pravdu. Petr z Mladoňovic zaznamenal s akurátností sobě vlastní, jaké žalmy mistr Jan zpíval. Pro poslední chvíle svého života zvolil žalm Smiluj se nade mnou, Bože, V Tebe, Pane, jsem doufal a V ruce Tvé, Pane...

Hospodine, smiluj se,
vždyť se tak soužím,
zrak mi slábne hořem,
moje duše i mé tělo chřadnou.
V strastech pomíjí můj život,
moje léta v nářku,
pro mou nepravost ubývá mi sil
a mé kosti slábnou.
Potupen jsem všemi protivníky
a sousedy nejvíc;
známí ze mne mají strach,
spatří-li mne venku, vyhnou se mi.
Sešel jsem jim z mysli jako mrtvý,
jako rozbitá nádoba.
Z mnoha stran pomluvy slyším.
Kolkolem děs!
Smlouvají se na mě,
kují pikle, chtějí mi vzít život.
Já však, Hospodine, důvěřuji Tobě,
pravím: Ty jsi můj Bůh,
moje budoucnost je ve Tvých rukou.
Vysvoboď mě z rukou nepřátel
a těch, kdo pronásledují mě.
Rozjasni tvář nad svým služebníkem,
ve svém milosrdenství mě zachraň.

Když průvod vycházel ven z města, vznikla v geltinské bráně na úzkém padacím mostě tlačenice. „My nevíme, které a jaké věci dříve činil nebo mluvil dříve, teď však vidíme a slyšíme, že svatá slova se modlí a mluví,“ to řekl jeden, a druhý mu přitakal a dodal: „Zajisté dobré by bylo, aby měl zpovědníka.“ V blízkosti těch dvou čekal s koněm jakýsi kněz, Petr z Mladoňovic podotýká, že byl oblečen poněkud nekněžsky, v zeleném šatě červeným hedvábím podšitém, a ten kněz se na ně utrhl: „Nemá býti slyšán, aniž mu má býti dán zpovědník, protože jest kacíř.“ Ve skutečnosti se zpovědi a zpovědníka Husovi dostalo. „Ještě když byl v žaláři, Mistr Jan se vyzpovídal nějakému doktorovi mnichovi a byl od něho laskavě slyšen a rozhřešen, jak to sám vyznává v jednom ze svých listů, které poslal svým ze žaláře.“ (Jméno zpovědníka znělo Vilém Josseaume, což byl františkán a slavný kazatel.) Když kněz prohlásil, že takovému kacíři nemůže být žádná zpovědník dopřán, prohodil někdo za jeho zády: „Je-li vůbec kacíř!“ Kněz se zprudka otočil, aby toho rouhače zjistil, ale když se začaly ozývat poznámky o jeho pestrobarevném šatě, raději vyklidil pole. „Když se mistr modlil, spadla mu z hlavy řečená rouhavá koruna, třemi ďábly omalovaná.“ Hus se na ni podíval a smutně se usmál. Jeden ze žoldnéřů ji popadl a narazil ji odsouzenci až po uši. „Posadíme mu ji opět na hlavu, aby spolu se svými pány, kterým zde sloužil, ďábly, byl upálen!“

Jan Hus před hranicí

Popraviště už bylo na dohled. Tím místem, na kterém měl být upálen, byla obecní louka, obklopená zahradami kostnických měšťanů. Nacházela se za městem, když se jelo směrem na hrad Gottlieben (na tom byl Hus svého času vězněn). Hned od geltinské brány byl vidět jakýsi sloup, Petr z Mladoňovic zaznamenává, že byl tlustý na půl kroku a připomínal silné prkno, na jednom konci přiostřený a zaražený do země. Hus před tím sloupem poklekl na zem a s úsměvem se modlil žalmy. Co chvíli spínal ruce k nebi a zvyšoval hlas. Klemův syn, vévoda a falckrabí Ludvík, byl už poněkud netrpělivý. Odsouzený už měl k času k modlitbě dost, je třeba, aby se ho chopili katovi pacholci. Hus vstává sám, a zatímco s ním obcházejí kolem kruhu jako s medvědem, volá na všecky strany: „Pane Ježíši Kriste, tuto strašnou, potupnou a ukrutnou smrt pro tvé evangelium a kázání tvého slova chci velmi trpělivě a pokorně vytrpěti. Odpustiž, prosím, všem mým, nepřátelům!“ Poprosil, aby mohl pohovořit ještě se svými žalářníky. Mluvil s nimi německy. „Děkuji vám, moji milí bratři, za vše dobré, co jste mi učinili, nebo nebyli jste toliko mí strážní, ale moji milí bratři. A vězte, že doufám v svého Spasitele, pro jeho svatý zákon tuto smrt chci rád trpěti, že s ním budu kralovati.“

Důkladné přivázání ke kůlu

Ale to už ho svlékají z černé sukně a nechávají ho jenom v košili a botách. Mokrými provazy ho připoutávají ke kůlu, a dělají to důkladně. K tlustému provrtanému prknu rukama nazad ho přivázali, provazy dobře na šesti nebo sedmi místech, jedním nad nártem, druhým pod kolem, třetím nad kolenem, čtvrtým nad třísly, pátým na bedrách, šestým v půli, sedmým pod pažemi, a ruce dozadu. Když ho už tak pečlivě uvázali, tak se někteří kněží ozvali, že takhle ne, že je obrácen tváří k východu. „Nebudiž obrácen k východu; protože jest kacíř, obraťte ho k západu!“ A tak ho po krátkém dohadování obrátí k západu. Za krk ho pak ke sloupu přivazují jakýmsi začazeným řetězem, na který jakýsi chuďas věšel nad oheň kotlík. „Pán Ježíš Kristus, můj vykupitel a spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl spoután; a já bídný přivázán nestydím se tento pro jeho jméno nésti.“ „Jsem věru zvědav, bude-li mít za chvilku ještě tolik řečí!“ ozvalo se z publika, ale nikdo se k vtipálkovi nepřidal. Pod nohy mu položili dvě otepi dřeva, a dalšími snopy slámy a otepmi dřeva, promíchanými se slámou obložili Husa až po bradu. „Dříví byly dva vozíky, jinak káry.“

Vitráž s výjevem upálení mistra Jana Husa a 8 šlechtickými erby, anonym střední Evropa, 2.pol.17.stol.- 1.pol.18.stol.

Opravdu si dali záležet. „Dříve však, než ho podpálili, přijel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, a syn Klemův, vybízeje ho, aby ještě zachoval život bez úrazu a aby to, co kdysi kázal a svoje slova odpřisáhl a odvolal.“ Mistr však už neměl na výběr. Pohlédl na nebe a vysokým hlasem, který bylo všude kolem slyšet, řekl: „Bůh mi jest svědkem, že jsem to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítám, nikdy neučil ani nekázal, ale předním úmyslem mého kázání a všech jiných mých skutků nebo písem bylo, abych jen mohl lidi zachránit od hříchů. V té pak pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci umříti.“

Husovo poslední vydechnutí

Už nebylo o čem diskutovat. Maršálek Pappenheim a vévoda Ludvík se vrátili na své místo, vévoda zatleskal rukama a kat přiložil k hranici pochodeň. Nikdo nechtěl věřit svým uším. Hus začal zpívat. „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou... Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou...“ A potřetí, když začal s písní Jenž jsi se narodil z Marie Panny, „vítr mu vehnal plamen do tváře, a tak sám v sobě se modle, pohyboval rty a hlavou.“ Petr z Mladoňovic byl očitý svědek, a ve svém líčení velice věcný. Zřejmě by mu neuniklo, kdyby k hranici přistoupila jakási babička, aby přiložila nějakou tu otýpku slámy. „Sancta simplicitas!“ měl mistr její počínání doprovodit povzdech. „Svatá prostoto!“ Tato údajná poslední Husova slova však patří spíše k legendám. „Ve chvíli pak mlčení bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl, tak dlouho, za kdy bys rychle mohl odříkati dva nebo nejvíce tři otčenáše.“

Skončil 247. den Husova pobytu v Kostnici.
Hrstka českých přátel se modlí za duši nového českého mučedníka. Katovi pacholci na nějaké přemýšlení nemají čas. Husovo tělo, visící za krk na řetězu, srážejí k zemi. Přivezli třetí káru s dřevem a přidali i lůžko z Husovy cely. „Zvětšivše oheň pálili a obcházejíce kyji kosti roztloukali, aby se tím dříve obrátili v popel. A naleznuvše hlavu mistrovu, kyjem ji rozbili na kousky a opět shodili do ohně. Když pak našli mezi vnitřnostmi jeho srdce, naostřivše kyj, jako na rožeň je narazili a opékali. Vše spalujíce a kyji rozbíjejíce konečně celou masu obrátili v popel. A sukni z příkazu řečeného Klemova syna a maršálka hodili biřici spolu s obuví do ohně se slovy: Aby to snad Čechové neměli za relikvii! A to i učinili. A pak sebrali popel i vykopali hlínu kolem a vše spolu se všemi oharky na jednu káru naložili a do Rýna, který tam blízko teče, do hlubiny vhodili.“

Přesné místo popraviště určil v roce 1847 kostnický historik Josef Eiselein. Za patnáct let nato tam přivezli bludný balvan, na kterém je Husovo jméno. „Tento pak průběh velmi živé vzpomínky hodného skonu a smrtelného zápasu mistra Jana Husa, výtečného kazatele evangelické pravdy, vylíčil jsem co nejsrozumitelněji, tomu zajisté dávaje přednost, abych vypisované události nepřizdoboval lesklou slupkou líčených slov, nezbavoval je skutečného a věcného jádra a tím nechtěl líbivě se vemlouvati ve sluch těch, kdož dychtí po nich jen pásti, nýbrž spíše abych sám morek vylíčené věci a její průběh, jak jsem to vše na vlastní oči a uši jasně poznal, bez lhaní vypsal, za svědka si bera toho, jenž zná všecko, a abych tak spíše snesitelnou neumností nepěstěných slov pro budoucí živou památku řečeného mistra, bojovníka nejpevnějšího, vydal svědectví poznané pravdě.“

Památník z roku 1862 na místě Husova upálení

Zpráva Petra z Mladoňovic vznikla si brzy po návratu do Prahy. Nedlouho potom (zřejmě v roce 1416) se stal mistrem a někdy v tomtéž roce nebo nejpozději začátkem dalšího roku své dílo přepracoval. Ale to už doma vypovídali očití svědkové. České království je pobouřeno. Smrt mistra Jana vyvolala přesně opačný účinek - to už tak bývá, že aktéři dějin jaksi špatně odhadnou, co svými činy způsobí... Kostnický koncil situaci v zemi krále Václava IV. zhodnotil naprosto nesprávně, a kdyby jenom to: on navíc dalšími neuváženými kroky jitří čerstvou ránu. Posílá listy arcibiskupovi, posílá listy kapitule, píše šlechtě, pražským městům, universitě. Jako by se koneckonců nic vážného nestalo, tónem „pěkně po dobrém“ vysvětluje ortel nad Husem, zdůrazňuje, jak laskavě se s ním prý zacházelo, leč k jeho obrácení nedošlo, vemlouvavě přitom nabádá, aby duchovní i světští představitelé neúnavně pečovali o vyplenění zlé setby v zemi. Srdce by se nad těmi projevy lásky a starosti ustrnulo...

Co na to Češi? Čechům nic neustrnulo. Česká šlechta říká Husově smrti „vražda“ a beze ji jako políček své cti. Za mistra Jana se čeští páni demonstrativně postavili už během procesu a současně odmítli tvrzení, že jejich království je prostoupeno kacířstvím. Jak reagovali kardinálové na názor českého panstva? Nevzali je v potaz. Druhého září roku 1415 se tedy Češi ozvali. V současném jazyce mezinárodní politiky bychom to mohli označit jako „ostrý protest“ nebo „velice ostrou nótu“. Ve stoletím patnáctém to byl „ostrý stížný list.“ „V Praze se konal velký sněm pánů z Čech i z Moravy,“ uvádí kronikář Starých letopisů českých. „Poslali do Kostnice list a přivěsili své pečeti páni, rytíři i panoši.“ Bylo jich celkem 452. „A psali takto: vy jste nás potupili, když jste nám upálili naše mistry; my jsme na nich neshledali žádné bludy ani kacířství, ale naopak byli to věrní a praví vykladači Písma svatého.“

Stížný list české a moravské šlechty kostnickému koncilu

Kronikář používá sice čísla množného, ale v Kostnici zatím vzplála hranice jen pod Janem Husem. Pod Jeronýmem Pražským se teprve oheň připravoval. Z těch čtyř set padesáti dvou českých pánů přivěšuje svou pečeť na prvním místě sám nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka. Zatím patří k rozzlobeným mužům, provozovat politickou turistiku neboli přebíhat z tábora do tábora začne až později. Hlavou skupiny dvaadvaceti moravských pánů je Lacek z Kravař, zemský hejtman markrabství. (Čili také žádný nýmand.) Jinak tvoří většinu stěžovatelů drobní zemané. Je jich na čtyři stovky a co nevidět se postaví do čela husitských vojů. Co všechno čeští a moravští páni kostnickému koncilu vyčetli?

„Že Husa odsoudil jako tvrdošíjného kacíře, ačkoli se nepřiznal, ani nebyl řádně, jak se slušelo, usvědčen, ani nebyly na něj a proti němu dovozeny a dokázány žádné bludy ani kacířstva, nýbrž jen na nepříznivé, falešné a bezohledné žaloby, udání a podněcování úhlavních nepřátel a zrádců jeho a Království českého a Markrabství moravského, a že ho po odsouzení zabili krutou a velmi potupnou smrtí k věčné hanbě a potupě nejkřesťanštějšího Království českého a přejasného Markrabství moravského. Mezi jiným připojili, že kdo by z lidí kteréhokoli stavu, znamenitosti nebo důstojnosti řekl, tvrdil, říká nebo tvrdí, že ve svrchujmenovaném Království českém a Markrabství moravské rozbujely bludy a kacířstva a že nakazily ty pány a jiné Kristovy věřící, že každý a kdokoli takový (vyjímaje jen osobu krále uherského) přímo lže v svou hlavu jako ničemný, nejhorší proradce a zrádce království a markrabství a těch pánů největší věrolomník a sám přímo nejzhoubnější kacíř a vší špatnosti a ničemnosti, ba i ďábla syn, který lhářem a otcem jeho.“

Portrét Jana Železného z Paprockého

Tak... Pěkně to dostal koncil v Kostnici nandáno. S výjimkou krále Zikmunda. To je pravda, toho naši páni šanovali. I když to byl velmi ostrý stížný dopis (jenom těch proklínání kolik v něm bylo!), tak kardinály pochopitelně zastrašit nemohl. Oni ty zprávy přijali se vzrůstající zlobou byl to pro ně jeden z dalších důkazů českého rouhačství. Patent na pravdu měli přece oni! Jako reakce přišlo zostření nastoupeného kursu. Koncil posílá zpátky do Čech litomyšlského biskupa, nám dobře známého Jana Železného. Mimochodem: s čím se pan Železný vydal domů? S mandátem tvrdě postihovat všechny formy odpadlictví. Pražský arcibiskup Konrád z Vechty vydává přísný zákaz přijímání podobojí a hrozí klatbou všem, kdo neposlechnou. Následuje zásah proti „toulavým kněžím“. To byli kazatelé provozující činnost tak říkajíc bez úředního souhlasu. Faráři je nesměji napříště pouštět na kazatelny.

A byly i protiakce z druhé strany: „Nehodné kněžstvo v Království českém a Markrabství moravském se postaralo peněžitou daní i jinými různými způsoby o Husovo odsouzení a souhlasilo s jeho záhubou.“ Pražskou a vyšehradskou kapitulou byla totiž českým kněžím uložena zvláštní daň, ze které hradili své útraty v Kostnici Jan Železný, Štěpán z Pálče a ještě další doktoři. Kronikář Vavřinec z Březové uvádí, že tito kněží byli stíhání spravedlivým soudem Božím, ovšem v zastoupení rozezlené české šlechty. Kněžím se zabavovaly statky, věřící je vyháněli z far a někteří při tom přišli i o život. Přesné informace přináší František Palacký: „Zvláště v Praze strhly se shony a půtky, v nichž domy těch farářů, kteří co úhlavní Husovi nepřátelé známi byli, vydrancovány a zčásti také pobořeny byly; mnozí kněží si nepomohli útěkem a byli týráni mnohonásobně, některé prý zabili a do Vltavy uvrhli; dvůr arcibiskupův obležen a sám arcibiskup stěží vyvázl. Ne lépe dařilo se duchovenstvu v krajích, kde patronové mnozí jali se vyháněti z far kněze katolické a dosazovati na místa jejich husity.“

Zkrátka v království i markrabství začalo jít do tuhého. Co se dělo v Praze, to byl převrat. Metla interdiktu se obrátila proti původcům. Z kazatelen zaznívají tvrdá slova. A je tu první zkušenost – zbraně. Jsou zatím prosté, primitivní – hole, vidle, kopí. Ale právě tyto chvíle a toto poznání se natrvalo otiskuje do paměti a poznamenává věci budoucí...