194. schůzka: Případ Jeronýma Pražského

Jeroným Pražský
Jeroným Pražský

„Mezi návštěvami, jichž se dostalo Husovi v Kostnici, překvapil ho také mistr Křišťan z Prachatic. Slzy zalily vězňovy tváře, když uzřel náhle před sebou drahého přítele a dobrodince z daleké vlasti.“

„Uvažuje však, do jakého nebezpečí se dávali navštěvovatelé jeho, chtěl raději, aby nepřicházeli – jmenovitě mistrům Jesenicovi a Jeronýmovi vzkázal, aby na žádný způsob do Kostnice se neodvážili. Jarý Jeronýmův duch nechtěl však všímati sobě výstrahy takové, an mínil, že vždy povinen byl přispěti příteli na pomoc. A tak dne 4. dubna roku 1415. octl se v Kostnici, nepoznaný a nepozorovaný od nikoho – jen páni z Chlumu a u Dubé zvěděli o přítomnosti jeho, radili a prosili, aby odkvapil hned zase.“

My jsme se už několikrát s Jeronýmem Pražským na Toulkách českou minulostí potkali, ale zatím jsme neměli příležitost pobýt s ním delší dobu – tak bychom si ji tedy mohli najít právě nyní. Jeroným nám za to zastavení rozhodně stojí.

Jeroným Pražský, reformní myslitel, teolog a filozof

Jan Hus se o svých rodičích a příbuzných zmiňoval pouze útržkovitě a kuse, o svém mládí utrousil v dopisech jen pár poznámek. Jeroným na rozdíl od něj nemluví o své rodině a mladých letech vůbec. Při soudních procesech, když ho k tomu nutí okolnosti, vypovídá jenom to nejnutnější, a neřekne víc, než považuje za nezbytné. Přibližně dvě třetiny z celkové doby osmnácti let, kdy o něm máme zprávy, strávil mimo Prahu. Dopisy přátelům psal jenom výjimečně.

Zatímco Hus stihl během osmi měsíců v Kostnici poslat na padesát listů, prohlášení a traktátů, zachovalo se toho z Jeronýmovy korespondence žalostně málo. Nepsal nic ani v posledním období svého života, jakoby nechtěl očistit svou pověst ani napsat poslední vzkazy blízkým. Jestli měl Jeroným co říct, tak to na pravém místě a v pravý čas vyjádřil. Mistr Jan Hus přidával pravidelně ve svých kázáních a dopisech mezi chvályhodné a odstrašující příklady něco osobního, protože ho k tomu vedlo kazatelské povolání, Jeroným ale jako laik kázat nemohl. Takže ani tady – žádná stopa.

Jeronýmův životopis – jedna velká neznámá

Kdy a kde se narodil, to se ale ví. Tedy přibližně. Datum narození se odhaduje na léta 1378 až 1380 (roku 1398 totiž složil úspěšně zkoušky předepsané pro bakaláře svobodných umění, a ty se skládaly mezi osmnácti a dvaadvaceti lety). A místo, kde přišel na svět? S poměrnou jistotou lze tvrdit, že to bylo na Novém Městě pražském. Tady má také svoji pamětní desku. Na takovém docela nenápadném nárožním domě: číslo popisné 672 v Řeznické ulici. Jak to, že tam vůbec má pamětní desku, když do dvaceti let představuje Jeronýmův životopis jednu velkou neznámou? To způsobil nejspíš Eneáš Silvio Piccolomini. Tento humanista a pozdější papež Pius II. sepsal Českou historii, a v ní na jednom místě vykládá o jakémsi „urozeném muži z domu zvaného U shnilé ryby, jenž jako vzácný poklad přinesl z Anglie Wiclefovy knihy.“ Ten, kdo měl být oním dobrým mužem z domu s tím voňavým jménem, to byl ve skutečnosti syn z měšťanské českobudějovické rodiny, jistý Mikuláš Faulfiš, který spolu s Jiřím z Kněhnic donesl roku 1407 do Čech pečlivé opisy tří Wiclefových spisů. Tento čin však Češi spojovali vždycky s Jeronýmem (tedy import Wiclefa do Čech), proto se někdy říkalo Jeronýmovi „Faulfiš“. To jméno (tedy ten Faulfiš)... ano, cítí-li v něm někdo „shnilou rybu“, pak cítí správně.

Pamětní deska Jeronýma Pražského v Řeznické ulici v Praze

„Máme-li se dotknouti mládí a předešlého života mistra Jeronýma Pražského,“ píše ve svém Životě mistra Jeronýma benešovský a později pražský farář Šimon Valerius, „pak ten byl narozen v témž slavném Novém Městě, v ulici, jež sluje Řeznická, v domě kdež jméno bylo U shnilé ryby, kteréž místo i dům až posavád některým známé jest, ano i na témž domě obraz jeho namalovaný pro památku budoucí se nachází.“ Jenomže – jak ten obraz, tak pamětní deska vlastně lžou. (Pokud zrovna nechceme použít tohoto slovesa, tak tedy: tvrdí něco, pro co nejsou žádné důkazy.)

„Jeroným, syn zámožné rodiny pražské (propříště už raději nebudeme Vavřince z Březové ani jiné kronikáře přerušovat, takže si opravte sami, že Jeroným sice nebyl zrovna dítětem ulice, ale z mohovité rodiny taky nepocházel) byl žákem Husovým.“ (Což souhlasí. ) Ještě než se však mohl stát něčím žákem, musel se na tu školu dostat. Jeroným asi prošel takzvanou partikulární školou (v Praze byla pouze jediná, při svatovítské kapitule), kde byl pravděpodobně vynikajícím bonifantem (zpěváčkem pražského dómu). U svatého Víta jich bylo dvanáct a všichni byli zaopatřováni a vydržováni. O něco hůř než bonifanti na tom byli kůrní žáci. Ti dostávali za zpěv pouze stravu a oděv a v případě nemoci je ošetřovala kostelní bába. Proč by měl být právě Jeroným takovým protekčním zpěváčkem, tedy bonifantem? Protože ho později každý znal jako vynikajícího znalce hudební teorie a také jako skladatele různých popěvků a znamenitého zpěváka nejsložitějších umělých pasáží liturgického zpěvu. To všechno se musel někde naučit, a na stejném místě pak získal i solidní základny latiny, bez nichž by se na universitu nedostal. Maturitní vysvědčení nepotřeboval, protože žádné neexistovalo – jedinou podmínkou, ovšem naprosto nezbytnou, byla ucházející znalost latiny. Většina žáků začínala na fakultě artistické (neboli fakultě svobodných umění), tam si chybějící vzdělání doplnila a teprve potom pokračovala na vyšších fakultách. Například na teologii, a jinak ten, kdo prošel artistickou fakultou, měl při zkouškách na medicíně a na právech jistou výhodu.

Mistr Jan Hus

„Jako Pražan byl Jeroným automaticky příslušný k českému národu,“ dovídáme se od historika profesora Františka Šmahela, „neboli, jak se říkalo, k natio Bohemorum. Slovo národ však v daném případě klame, protože k českému národu patřili všichni studenti a mistři pocházející z Čech a Moravy (tedy i Němci), dále pak obyvatelé Dolní a Horní země uherské (Dolní Uhry jsou Maďarsko, Horní země se dnes jmenuje Slovensko), a ještě rodáci ze Sedmihradska, Moldavska a jiných jižních zemí. K universitnímu českému národu patřili kupříkladu i takoví Španělé.“ Každý ze čtyř národů měl na pražské universitě svou vlastní pečeť, matriku a pokladnu. Do ní musel přispět i Jeroným dvěma groši zápisného, pokud ovšem neodpřisáhl chudobu a nebyl uznán za nemajetného (což, jak se domníváme, Jeroným nebyl, aspoň v Praze), takže platil. Povinná docházka na přednášky mu moc času nezabrala, oni totiž studenti i profesoři absolvovali denně nejvýš dvě lekce. Všecko v koleji pochopitelně nestihli probrat, takže se pokračovalo doma, v učitelově příbytku. No a tam někde se začali setkávat na disputacích universitní pedagog Jan Hus a zhruba o sedm let mladší Jeroným z Prahy, jeden z jeho prvních studentů.

Přátelství s Husem

„Oba museli v mládí odolávat nástrahám života.“ (Což je řečeno neobyčejně jemně.) Hus to nikdy nezapíral. Však si možná ještě všichni vzpomeneme, jak se veřejně přiznal k tomu, že „jsem byl taky z té rubriky bláznivé.“ No a Jeroným měl ještě nejmíň o 200 % temperamentu víc než Hus. Není vůbec vyloučeno, že to byl právě Jeroným, se kterým zažil jeho učitel Hus nejednu veselou pitku, a taky že to mohl být on, kdo se s Husem hádal při hře v šachy (Hus hrozně nerad prohrával), a byl to se vší pravděpodobností Jeroným, kdo musel jako mladší a podřízený chodit za groš pro pivo. Oba měli společnou zálibu v pěkném rouchu (pokud si je mohli ze svých skrovných prostředků ovšem dovolit). Na rozdíl od Husa se Jeroným této záliby nezřekne ani později, což přivolá na jeho hlavu soptění nejednoho mravokárce. Kromě pitek a šachů a hezkých rouch se věnovali disputacím, jak již bylo řečeno. Jeroným v nich vynikal. Nejednou byl i od svých protivníků považován za učenějšího než Hus. Dočteme se dokonce pozoruhodného sdělení se snahou o maximálně přesné zachycení neměřitelného, že byl učenější: čtyřikrát (byl totiž doktorem čtyř universit). Na pražské fakultě svobodných umění patřil skutečně k těm nejlepším studentům, při bakalářských zkouškách v září 1398 se umístil ze sedmadvaceti studentů na druhém místě. Měl tedy lepší studijní výsledky než svého času Hus.

„Když dosáhl hodnosti bakalářské, obdržev povolení, že nemusí dva roky přednášet, odebral se v únoru 1399. ani ne dvacetiletý na studia do Oxfordu.“ Do toho světa se vydal jenom s nejnutnější výbavou. Čím méně zavazadel, tím větší volnost, a taky bezpečnost. Pěší klerik v bakalářské suknici zřejmě nestál lapkům za pozornost. Takové ošuntělé vaganty – studenty i kleriky – bylo možné potkat na všech významnějších stezkách a trasách. Procházeli křížem krážem universitními středisky, sdružovali se do skupin a pak se zase rozlučovali, spávali v zájezdních hostincích, v klášterních útulcích pro pocestné, často pod širým nebem. Jeroným taky. Cestování bez hranic mělo své kouzlo. Nepohodlí a únavu vyvažovalo je poznání a dobrodružství, neustálá změna tváří lidí i měst. Jeroným propadl toulkám na celý svůj život. Od chvíle, kdy vyrazil z Prahy do Oxfordu, ho už nepřetržitě provázel prach a nepohoda cest, ale zároveň i volnost.

Řád toulavé řehole
se vám tady hlásá,
jejíž život vznešený
náramná je krása.
Řehole ta chce se cpát
radši soustem masa
nežli kaší hubenou.
Taková jsme chasa.
Cech náš můžeme zvát i řád,
k čemuž ta věc svádí,
že se lid všech národů
sám mezi nás řadí.
Proto ten a ta a to
nechť mezi nás pádí -
ať se v řádu setkají
jako kamarádi.

Nikdy pouť tvá nesmí však
proti větru vésti!
Každý má i v chudobě
směle čelo nésti.
Naděje vždy každému
dobrý konec věstí,
neboť po všech nesnázích
přijde zase štěstí.

Ať přijdete kamkoli,
každý z vás nechť praví,
proč toužíte prozkoumat
různé lidské mravy:
Nectné jdeme potupit,
ctným pak dopřát slávy.
nechť řád náš lidi ctné
nad ty nectné staví.

Na cestě do Anglie

„Jeroným nebyl zdaleka prvním Čechem putujícím do vzdálené Anglie,“ říká historik profesor František Šmahel, a neříká nám nic nového, protože my už víme, že si do Londýna přivezla svého času česká princezna a anglická královna Anna, sestra Václava IV., tým svých krajanů. „Kromě toho se již dříve několik českých scholárů dostalo na svém akademickém putování až do Oxfordu, naopak zase čas od času se v Praze objevil student z Albionu.“ K atlantickým břehům se od nás putovalo přes Beroun, Norimberk, Frankfurt, Mohuč a Kolín nad Rýnem. Tuto trasu použilo roku 1465 známé poselství pana Lva z Rožmitálu. Jeroným pokračoval na své cestě do Cách a odtud přes Brusel a Bruggy až do přístavního města Calais. Tam už bylo pravidelné lodní spojení přes kanál La Manche. Jestliže se Jeroným na své pouti moc nezdržoval, tak mohl k moři dorazit tak za čtyři, za pět neděl. Když se dostal přes průplav na anglický břeh, vzal to přes Dover a Canterbury směrem na hlavní město. Po frekventované silnici do Londýna ubíhala cesta rychle, no a odtud pak plul lodí po Temži pohodlně až do Oxfordu.

Jeroným Pražský

„Jeroným byl krásný muž vysoké postavy, s dlouhou černou bradou, vybraného zevnějšku, znamenitý řečník a disputátor strhující výmluvnosti,“ říká autor Husitské kroniky Vavřinec z Březové. Dnes by se řeklo, že měl nesporné charisma. Jenže na rozdíl kupříkladu od mnohých současných mocných, kterým zbývá už leckdy jenom to charisma, byl Jeroným enormně nadaný a také pracovitý. Když ho v Oxfordu zaujaly spisy Wiclefovy a jeho učitelů a žáků, které neznal, začal je přepisovat a některé z nich i překládat. Opisoval si je do zvláštního příručního manuálníku, který nosil nepřetržitě s sebou. Nejenže je sám opisoval, ale dával je opisovat i jiným. Svým učitelům Stanislavovi ze Znojma a Štěpánovi z Kolína píše do Prahy, že jim brzy pošle knihy, ze kterých budou mít určitě radost. Něco poslal a něco si s sebou po dvou letech anglického pobytu přivezl „z té zahrady otrávených květů a jedovatých bylin,“ jak nazval oxfordskou universitu canterburský arcibiskup. Dovezl si opisy Wiclefových děl a taky jeho podobiznu. Tu si pověsil ve svém pražském příbytku, aby měl „svatého doktora“ pořád na očích.

Toužil poznat svět 

„Mistr Jeroným Pražský, o několik let mladší nežli Jan Hus, již v mládí se k němu přivinul přátelstvím nejvroucnějším,“ svoje nálezy si potvrzujeme vývodem Františka Palackého. „Rovnaje se jemu výtečnými dary ducha, ostrovtipností a výmluvností, lišil se přece od onoho přísně opravdového a pevného charakteru větší jarotou mysli a jakousi neustavičností i zevnitř se jevící. Neb Hus ani z Prahy ani z Čech nevycházel, zato se zdálo, že Jeronýmovi horlivému Evropa celá nestačila utišiti žízeň jeho po vědách.“ Svým neklidem si Jeroným existenčně zrovna nepomohl. Ta jeho touha po světě byla tenkrát dost výjimečná. Všichni jeho vrstevníci se hleděli co nejdřív se usadit, pokud možno do teploučkého místečka se zajištěným příjmem, v nejhorším případě trpělivě čekali, až se uprázdní nějaké to obročí nebo místo v koleji. A to zase Jeroným ne... Jeroným přímo programově o podobné požitky nedbal.

Co měl tedy před sebou? No, pro nemajetného studenta (a tím vlastně pořád byl, i když mu bylo už kolem dvaadvaceti let) zbýval celibát a kněžská sutana. Sňatek s dobře zajištěnými bohatými vdovami pro universitního mistra v úvahu nepřipadal? Připadal, ale až v době pohusitské. No a co studium medicíny nebo práv? Dobré, ale ne pro Jeronýma. Neměl k němu ani chuť, ani prostředky. Tak co ještě zbývá?... Teologie. Jenomže ta znamenala přijmout dřív nebo později kněžské svěcení. Takže Jeronýmova svoboda bez závazků... jak to napsal pan Palacký? „Větší jarota mysli a jakási neustavičnost i zevnitř se jevící“ – ano, tedy ta „jarota a neustavičnost“ mu vlastně poskytovaly svobodu jednání i větší prostor pohybu... Jeho životní styl se hodně lišil způsobu života, jaký měli jeho vrstevníci. My jej můžeme považovat buďto za málo seriózní, anebo je nám sympatický. To podle naší nátury. Neměl co ztratit, a proto mohl víc riskovat.

Svatý Jan Nepomucký na obraze z 18. století

„A tehdy se Jeroným bral opět do ciziny, na universitu kolínskou a heidelberskou v Němcích a konečně i do Paříže, kde dosáhl důstojenství mistrovského, které jemu v Praze teprv později také uděleno bylo. Pro náchylnost svou k Wiclefovi také s mnohými protivenstvími se potýkal.“ Kterak se Jeroným s protivenstvími potýkal? Nejen kterak, ale i kde. Dotáhl to až do vězení. Do jistých potíží se dostal už doma. A protože se neustále vyskytoval v těsné blízkosti Husově, tak ty jeho problémy měly hodně společného s mistrem Janem. Určitě ne náhodou se zúčastnil spolu s Husem schůzky v domě Václava česíře v roce 1401. O čem se tam jednalo? Inu, za pár let tu byl Kutnohorský dekret, takže řeč se vedla o tom, že by na pražské universitě měli mít rozhodující slovo Češi. Ale jinak ta schůzka byla tajná. A že o ní máme takové podrobné informace... Té schůzky se zúčastnil jistý nám už dobře známý mistr Protiva. Ano, Husův osobní nepřítel, jinak: nomen omen. Horlivý udavač. Mezi řečí tehdy padla zmínka i o události osm let staré, která však pořád vzrušovala veřejné mínění. Mluvilo se o klatbě nad Prahou po násilné smrti kanovníka Johánka z Pomuka. Podle zprávy denuncianta Protivy měl prý Hus v této souvislosti říct: „To je toho, když takoví popíci jsou zatčeni! Povězte důvod, proč by se mělo ustat od chval božích!“ O Jeronýmovi zmínka nepadla. On se už stejně chystal zase do světa. Už jsme slyšeli. Do Paříže. Čekala ho tam „matka všech věd a macecha kacířství“. Tak se říkalo pařížské universitě.

„Dne 4. dubna 1404 měla pařížská universitní kongregace německého národa na pořadu dva důležité body. Předně volbu prokurátora na další období, za druhé stížnosti a žádosti. Jedna z těch žádostí patřila bakaláři Jeronýmovi z Prahy, který krátce předtím prokázal, že jeho znalosti odpovídají požadavkům kladeným na bakaláře v Paříži.“ Vyskytl se ale problém. Peněžní. Na dotaz po velikosti týdenního příjmu, podle kterého měla být stanovena výše poplatku, Jeroným odpověděl, že zatím žádné příjmy nemá a že je hotov odpřísáhnout chudobu. Načež byla jeho žádost kladně vyřízena a on se nyní mohl ucházet o místo v domu chudých studentů německého národa. Už podruhé se tu tvrdí, že Čech Jeroným patřil v Paříži do německého národa... Taky k němu skutečně patřil. Když se to tak vezme, on vlastně náležel k národu anglickému. Je to stejně logické, jakože pod český národ spadali na pražské universitě Španělé. A kromě toho – mezi Francií a Anglií pořád ještě zuřila Stoletá válka, angličtí studenti se do hlavního města nepřítele prostě nedostali a tak byl anglický národ nahrazen německým.

Přijetí mezi mistry

Léta Jeronýmovi přibývala. Byl už nejvyšší čas, aby i jeho hlavu zdobil mistrovský biret. Den co den docházel do Slaměné ulice, kde byla většina poslucháren. (Název ulice souvisí s universitou. Pochází z dob, kdy studenti měli ve zvyku nastlat si pod sebe seno nebo slámu, aby nemuseli sedět na holé zemi.) Podlahy byly v té době notně špinavé a zchátralé. Na skandální stav poslucháren byla upozorněna svatá stolice, ta však schválila sezení studentů na zemi jako plně postačující. Nebyl to důvod, proč Jeroným se studiem spěchal? Taky. Ale hlavně – čím dřív bude přijat mezi mistry, tím dřív se zlepší jeho hmotné poměry. V neuvěřitelné době jednoho měsíce je zapsán mezi licenciáty, a za dalších osm měsíců už proběhla promoce. Bez hostiny (na tu neměl), a zatím ještě bez mistrovského titulu. Na ten si musel pár měsíců počkat.

Dostal titul mistr – regent německého národa. Jako takový si mohl sám určit námět své disputace, aniž musel žádat o souhlas. A hned ta první způsobila v Paříži hotovou senzaci, na kterou vzpomínali účastníci ještě po pětadvaceti letech.