421. schůzka: Kdo rozhazuje trny, nesmí chodit bos

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy René Descartes

„Přesvatý Otče a pane v Kristu, nejmilostivější pane! Nejponíženější políbení nejsvětějších nohou. Nejvyšší Pán konečně přece pohlédl na svatou církev a potřel její nepřátele. K tomuto nádherného vítězství, jež je po zásluze vítězstvím božím, jsem sice přišel já, viděl jsem je a byl jsem této bitvě přítomen, ale zvítězil zde všemohoucí Bůh, jemuž s převelikou vděčností připisuji naprosto celé vítězství.“

„Vskutku – boží ruka byla s námi a přemohla tak mocného nepřítele, který se mu postavil na tak opevněném místě.“

Maxmilián I., kurfiřt a vévoda bavorský a jeho druhá žena Maria Anna Rakouská

Pouhé čtyři dny po bělohorském vítězství napsal tento list vévoda Maxmilián Bavorský papeži Pavlu Pátému. V zápase s povstalými Čechy pomohla nejenom boží ruka. Svou roli sehrál i zázračný mariánský obraz. Objevil jej jistý Dominis de Jesu Maria, španělský mnich, karmelitán, který se připojil (ač již šedesát let věku svého maje) k vojsku Katolické ligy a přes Rakousy s ním přitáhl k nám do Čech. Za pochodu nesl v čele vojska hlavní korouhev, a on to byl, kdo údajně pobízel Maxmiliána Bavorského k většímu spěchu. Když byly dobyty Strakonice, našel Dominicus ve zpustošeném zámku poničený a zhanobený obraz klanění pastýřů při Kristově narození. Za povstání českých stavů propukalo obrazoborecké pomatení mysli dosti často – nevyhnul se mu ani chrám svatého Víta na Pražském hradě. Mnich Dominicus při pohledu na obraz vzplál svatým hněvem a vzal jej s sebou. 8. listopadu 1620 si ho připevnil na hruď a objížděl s ním bělohorské bojiště. Údajně se měl vrhat i do bitvy a plamennými slovy pozvedat bojový zápal katolické armády.

Vítězství na Bílé hoře jako zásluha Panny Marie

Vítězství na Bílé hoře bylo nakonec připsáno zázračnému zásahu Panny Marie, které se začalo říkat Vítězná, což v Římě později posvětil sám svatý otec. Pozdější Dominicovi životopisci mu připisovali rozhodující úlohu při poradě velitelů, která bezprostředně předcházela bitvě. Silou své duchovní autority prý přiměl váhající velitele k odhodlání svést rozhodující bitvu, píše historik dr. Dušan Uhlíř ve své práci Černý den na Bílé hoře, a uvádí hned věci na pravou míru: „Nic není vzdálenějšího pravdě. V žádném soudobém zápisu není byť jen zmínka o Dominicově účasti na této poradě. I sám průběh bitvy prozrazuje, že původním úmyslem katolických nejvyšších velitelů nebylo svést před Prahou generální bitvu, ale jen šarvátku, která měla prověřit skutečný stav bojových sil protivníka. Že pak události dostaly překotně jiný spád, muselo překvapit i je.“ Ten věhlasný mariánský obraz bitvu na Bílé hoře přežil, a i když se ještě dočkal velké slávy, nakonec štěstí neměl. Mnich Dominicus ho slavnostně přenesl do kostela Panny Marie Vítězné v Římě, patřící řádu bosých karmelitánů, a k němu přibyly během dalších let ještě čtyři obrazy, které všechny zachycovaly průběh bitvy na Bílé hoře. Mariánský obraz ale při požáru kostela roku 1833 shořel a zachovaly se jenom jeho kopie. Jedna z nich zdobí hlavní oltář barokního poutního kostela, který byl postaven na počest vítězství přímo na Bílé hoře.

Papež Pavel V. Autor Camillo Borghese.

Poznávání pravdy jest zdraví lidského ducha. Takové a podobné myšlenky si možná právě v době kolem Bílé hory zaznamenával voják císařské armády, která stále před Prahou proti českým vzbouřencům. Nalézal se asi i mezi těmi vojáky, kteří se dostali do odevzdané Prahy v těch listopadových dnech. To znamená, že patřil mezi vítěze. Historie o jeho věrohodné účasti v bělohorské bitvě nemá tak úplně jasno, zato filosofie ho zná velice dobře, ať už pod latinským jménem Renatus Cartesius, anebo jako rodáka francouzského La Haye-Descartes, které mu dalo jméno René Descartes. Ať už se u nás účastnil bitvy nebo ne, s tou pravdou má pan Descartes pravdu (bohužel, na zdraví ducha se u nás v těch dobách příliš nedbalo – jak už to tak bývá, zejména během řinčení zbraní jest pravda nahrazována propagandou. Bylo tomu tak i za české války. Válka v přímém televizním či rozhlasovém zpravodajství rovnou z místa bojů sice neexistovala, ale muselo sloužit to, co bylo, to znamená tiskoviny, které se rozesílaly po celé Evropě – letáky a brožurky, kterými obě strany – katolíci i protestanti – vyřizovali své účty a hleděli si získat nějaké ty spojence. Měly působit svým slovem a také obrázkem na ostatní Evropu a ovlivnit tamější vládce a jejich politiky. Oba znepřátelené tábory přitom neváhaly použít nejhorší propagandistické metody a nejhrubší výrazy. Nebyla to však jenom slova, jimiž se bojovalo. Během stavovského povstání docházelo v Čechách a snad ještě více na Moravě k mnoha výstřelkům a násilnostem proti katolíkům. Mnozí byli povězeni ze země a jejich majetek byl konfiskován, jiní byli vězněni a mučeni. Hrubým zacházením se svými politickými protivníky, konfiskacemi a následným rozkrádáním jejich majetku a zejména násilným postupem proti katolickým knězům – najmě proti nenáviděným jezuitům – dali povstalci zlý příklad toho, jak je možné zacházet s ideovými a politickými odpůrci. Čeští a moravští nekatolíci dali svými násilnými činy v době stavovského povstání katolickým protivníkům do rukou nejeden pádný argument k pozdější odvetě. Jako jeden příklad za mnohé může sloužit causa holešovského faráře Jana Sarkandera.

Kauza faráře Jana Sarkandera

Jan Sarkander. Narodil se v roce 1576 ve Skočově. Studoval na české farní škole v Příboře a potom na jezuitských školách v Olomouci. Z Olomouce se vydal do Prahy, kde absolvoval filosofická studia a získal titul mistra filosofie. Rok tráví u svého bratra ve Velké Meziříčí, pak si to namířil do Štýrského Hradce, kde ho čekalo další studium - bohosloví. Ale vydržel tam jenom dva roky, školu opouští a – žení se. V té době mu bylo 30 let. „Aby připravil materiální základnu k založení rodiny, kupuje Jan Sarkander roku 1606. dům na brněnském Zelném trhu se šenkovním právem, k němuž patřily i vinohrady a vinný pres v městečku Kloboukách. Svatba s Annou, dcerou měšťana Jana Plachetského z vážené luterské rodiny velkomeziříčské se konala v září téhož roku ve Velkém Meziříčí. Jejich manželství však brzy skončilo. Neznáme přesný důvod, pravděpodobně manželka zemřela. Už v následujícím roce Jan Sarkander prodává svůj dům v Brně a vrací se do Štýrského Hradce dokončit bohoslovecká studia. Koncem tohoto roku už přijímá nižší svěcení v Kroměříži od kardinála Ditrichštejna.“

Mapa Moravy. List z Mercatorova atlasu z roku 1595.

Teď bychom se měli vrátit v čase o něco nazpátek. Jen o pár let. Bratr císaře Ferdinanda (což byl arcikníže Leopold z rodu Habsburků, jinak biskup pasovský a štrasburský) dal při pražském dvoře dohromady některé členy českých panských stavů s cílem: upevnit císařskou moc v Čechách, svrhnout vládu krále Matyáše na Moravě a znovu Moravu připojit k pražské vládě Rudolfově. Posluchačstvo se dozajista na biskupa Leopolda pamatuje. Schůzku, v níž jsme o něm vyprávěli, jsme nazvali příznačně: Biskup v roli dobrodruha. Pro svou věc získal Leopold mezi moravskými stavy malou skupinu navrátilců ke katolictví a taky některé katolické pány z Čech, kteří na Moravě záměrně nakupovali panství a tak se snažili získat moravská zemská práva – hlavně volitelnost do zemského sněmu. Jako prostředník a agent biskupa Leopolda s těmi katolíky českými i moravskými jednal opavský děkan. Jméno: Mikuláš Sarkander. Starší bratr našeho Jana Sarkandera. Mikuláš díky svému poslání hodně cestoval a Jan ho po dobu nepřítomnosti zastupoval. V rychlém sledu přijal všechna vyšší kněžská svěcení. Během pouhých tří měsíců se stal podjáhnem, jáhnem a nakonec byl v Brně kardinálem Ditrichštejnem vysvěcen na kněze. Jako záruku výživy dostal od něj faru v Jaktaři u Opavy, ale vůbec tam nenastoupil, protože kompromitující události kolem jeho bratra Mikuláše zasáhly svými důsledky i jeho. Kompromitující události. Nepříjemné slovní spojení. Navíc dost neurčité. Lze je upřesnit? Ale jistě. Dokumenty existují.

František kardinál z Ditrichštejna. Snímek uživatele Pernak.

„V května 1609 byly v Opavě zachyceny dva listy Leopoldova agenta Mikuláše Sarkandera, které poslal z Prahy svým důvěrníkům. Celé protimoravské spiknutí bylo vyzrazeno a u moravských a slezských stavů způsobilo takové pobouření, že kardinál Ditrichštejn byl nucen Mikuláše ihned po jeho návratu do Opavy uvěznit. Před soudem v Brně byl Mikuláš obžalován a uznán vinným z velezrady – odsoudili ho k suspenzi a k dotazováním útrpným právem. Zatímco seděl v kardinálově vězení, Ditrichštejn přísně napomenul Jana Sarkandera, aby si hleděl své práce a nevměšoval se do Mikulášových záležitostí.“

Což Jan pokorně učinil. Předsevzetí mu vydrželo dva a půl měsíce. V té době zastával funkci místofaráře v Uničově. Za toho dva a půl měsíce však i o tu místofaru přišel, protože se do celé aféry aktivně zapletl. Navštěvoval svého bratra ve vězení, jezdil za tajnými účastníky spiknutí se žádostmi o bratrovu záchranu, a v rozhodném okamžiku přivezl peníze k podplacení stráží a tak Mikulášovi umožnil útěk. Do Pasova samozřejmě, za biskupem Leopoldem. Okamžitě tam zaujal místo tajného rady. Kardinál Ditrichštejn dal všechny okolnosti pečlivě vyšetřit, pomahače útěku zatížil vyloučením z církve a vypsal vysokou odměnu na Mikulášovo dopadení. A co jeho bratr, tedy Jan? Byl usvědčen, že stráže podplatil, odsouzen a skoro celý rok strávil ve vězení.

„Zaopatřete všechny moje věci na faře v Uničově a zaručte se za mne rukojemstvím, a cokoli mi náleží z desátků, tak to nechť je prodáno a ty peníze spolu se zaslouženým deputátem nechť je vše posláno za mnou do Kroměříže.“ Tato slova napsal Jan Sarkander v prvním dopise, který poslal, když ho propustili v vězení. Nejen však ve starosti o hmotné statky – i ve víře byl horlivý. Velice horlivý, dalo by se říct, že někdy až nedomýšlel dosah svých činů. I sám kardinál Dietrichštejn, který byl odpůrcem všeho nekatolického, mu vyčítal přílišnou horlivost. Když Jana propustili z vězení, byl ustaven farářem v obci jménem Charváty. Po dvou měsících píše kardinálovi do Olomouce – „abych byl této fary zbaven pro nedostatečné příjmy.“ Nebyla to příliš výnosná fara a farníci byli chudí. Následoval další dopis, a tentokrát mu kardinál odepsal a vůbec přitom neskrýval svou nelibost. „Bude tedy zbaven břemene, když je tak obtížně nese; nezačnou-li se však jeho budoucí životní poměry utvářet tak, jak by si přál, ať nikomu nedává viny, než sobě.“ A Ditrichštejn ještě připojuje hrozivou doušku „o kolísavé a měnlivé jeho povaze, pro kterou nemůže žít se svými farníky v pokoji.“

Osvícený rekatolizátor

Nešlo jenom o peníze. Šlo o to, že farníkům zakazoval zpívat při bohoslužbách česky. Z Charvát tedy raději odchází, střídá faru za farou, působí ve Zdounkách u Kroměříže a v Boskovicích, tam všude si získává pověst osvědčeného a nekompromisního rekatolizátora. V Boskovicích na panství pana Morkovského ze Zástřizl si počíná tak tvrdě, že zde po několika měsících hrozí lidové povstání. „Mnohými úklady ohrožen, byl nucen z Boskovic odejít,“ píše o něm historik jezuitských misií. Už měl skoro čtyřicet let, když přijal pozvání pana Ladislava Popela z Lobkovic, pána na Holešově a moravského zemského hejtmana. Tento pán odmítl podepsat Rudolfův majestát o náboženské svobodě. Sarkanderův úkol byl jasný: provést rychlé pokatoličtění celého Lobkovicova panství. Na pomoc si přivolává do Holešova osvědčeného jezuitu Jana Drachovského. Jan Amos Komenský ve své Historii o těžkých protivenství církve o něm píše: „Vymýšleli k těžší mučírně a k rychlejšímu sobě lidu podmanění nové způsoby mučení. Například v Holešově na Moravě Drachovius jezuita dal udělati dubové sruby na ten způsob, aby kdo tam byl vstrčen, ani ležeti, ani seděti, ani státi nemohl pro úzkost, ale sehnutý a zkřivený, napolo ležícímu podobný, s přihrbeným hřbetem jako by napolo visel, takže sotva bylo možno na dvě nebo na tři hodiny to sevření strpěti, když žíly křehly, oudové všickni se třásli, mysl pak teskností a strachem mdlela. Mezitím se přicházeli doptávat, zdali by chtěli dobrovolně katolické náboženství přijmouti. Mnozí vidouce, že klamem chtějí spokojeni býti, odpovídali, že ano. Prostější aneb horlivější odpírali, a zas do té mučírny museli jíti, dokud by, že dobrovolně přestupují, neselhali.“

Do osvědčeného přesvědčovacího arsenálu patřily tehdy nejenom tělesné tresty a věznění těch, kteří odmítali navštěvovat katolické bohoslužby, msta se prováděla i na mrtvých. Pokud byli dotyční nebožtíci zaživa protestanty, jejich těla bylo ze hřbitovů nutno odstranit. Stalo se tak v Opavě. Jak by k tomu počestný katolík přišel... ležet vedle toho kacířského pikarta... Katolická mise vyhnala z Holešova luteránského faráře a zabavila protestantům kostel a školu. Za pár měsíců nato rozehnala i místní sbor jednoty bratrské. To všechno pět let před Bílou horou a v rozporu se zemskými zákony. Zdali se na tom všem podílel Jan Sarkander? Neexistují přímé důkazy, že by násilí sám prováděl. Je však pravda, že to byl on, kdo si jezuity pozval na pomoc, a ani slůvkem proti jejich činnosti neprotestoval.

Rok 1619. Morava se přidává ke stavovskému povstání českých stavů. Katolík Lobkovic je obviněn, že je spojencem Habsburků, je sesazen z úřadu hejtmana a uvězněn. Jezuité jsou vypovězeni ze země. Odchází i Jan Sarkander. Odjíždí do Polska. Se žádostí o pomoc proti vzbouřeným Čechům. Vojska divokých polských kozáků se vzápětí přehnala Moravou. Je počátek roku 1620 a oni vraždí, pálí, znásilňují, drancují, loupí všudy, kudy projíždějí. Jen jedno město je té katastrofy uchráněno. Holešov. Jan Sarkander se do něj mezitím stačil vrátit. Procesí s Nejsvětější svátostí, vedené Janem Sarkandrem, jim vyjde vstříc a přiměje ty vrahouny, aby seskočili z koní, pomodlili se a městu se obloukem vyhnuli. Zázrak. Anebo připravená akce. Třeba dal lisovčíkům někdo znamení, že se mají právě Holešovu vyhnout. Další otázka: kdo je vlastně na Moravu pozval? Evangeličtí stavové si zřejmě takové a ještě podobné otázky kladli, a došli k názoru, že jako taková spojka mezi Lobkovicem a polskými katolíky mohl posloužit – Jan Sarkander. Konkrétně ho udal Václav Bítovský z Bítova, kterému polští kozáci zničili část jeho majetku. Čas Janovy polské cesty se s nájezdem kozáků nápadně kryje. Ale – důkazy? Musíme konstatovat říct, že přímé důkazy o jeho podílu dodnes chybějí. Když byl vydán zatykač na všechny katolické duchovní, Sarkander prchá, schovává se v úkrytu se v lesích u Tovačova, ale nakonec je svými bývalými farníky poznán a odvezen v poutech do olomouckého vězení.

Socha sv. Jana Sarkandera na kapli na olomouckém Hradě

Jan Sarkander byl v Olomouci vyslýchán. Zdá se, že vyšetřovatelům přitom vůbec nešlo o náboženské záležitosti. Hlavním cílem výslechů bylo nashromáždit prostřednictvím farářových svědectví dostatečné množství kompromitujících materiálů proti Lobkovicovi. Byl to politický boj. Kdo z koho. Jak probíhal Sarkanderův výslech, o tom se dovídáme ze zápisu olomouckého městského sudího, katolíka Jana Scintilly, který byl Sarkanderovým krajanem. Ve dnech 13. až 16. února 1620 byl Jan Sarkander vyslýchán právem útrpným. To znamená mučen. Mučení bylo stále těžší a Jan Sarkander se mučení bál. Otázky se nejprve točily kolem polských lisovčíků. Měl odpovědět, proč odjel se správcem konírny pána z Lobkovic do Polska. A jestli pozval polské oddíly na Moravu. A i kdyby je sám nepozval, zdali o jejich intervenci věděl od svého pána Lobkovice. Jestli nevěděl nebo nevěděl – nevíme. Každopádně nic neřekl. Mlčel. Vůbec nic neřekl, pouze když se ho ptali na plány, které mu Lobkovic svěřil ve zpovědnici, tak v tom jediném případě mlčení přerušil. Řekl: „Nic neprozradím. I kdybyste mě na kusy rozsekali.“ To mučení ale muselo být hodně kruté...Opravdu bylo. Dokonce i na tehdejší dobu.

„Byl natahován na skřipec. Vykloubili mu ruce. Jan mlčel. Na celé hrudi, zádech a bocích ho pálili pochodněmi a svícemi, až ty, skropeny krví, začaly zhasínat. Jan mlčel. Nařídili katovi, aby po uherském způsobu namočil peří ve smůle a síře a zapálené je házel na prsa vyšetřovaného. Jan mlčel. Byl už takřka zbaven těla, neboť byl na celé hrudi, zádech a bocích tak krutě pálen, až se objevily kosti a vyhřezly vnitřnosti. Jan stále mlčel. Poté, co mlčky přestál čtvrtý stupeň tortury, neměla nad ním už spravedlnost svou moc.“

Jeho slabost se postupně měnila ve velikou sílu a on nepromluvil ani slovo. S vykloubenými údy a smrtelně popáleným tělem zemřel měsíc nato v bolestech v olomouckém vězení. Říká se, že zahynul proto, když hájil statečně zpovědní tajemství. A taky se říká, že zemřel jako oběť násilí. Musíme dodat: násilí on sám předtím na opačné straně napomáhal. Zemřel jako křesťan. Stránky brevíře, který se až do poslední chvíle modlil, si obracel jazykem. Jan Sarkander zemřel 17. března roku 1620. „Jeho rakev zakryli katolíci červeným rouchem, svědeckou barvou krve prolité za Krista, na znamení, že šlo o mučedníka. A záhy se začala rodit legenda. Kardinál Ditrichštejn rozesílá jeho rytinu přátelům. Po Bílé hoře je jeho hrob v Olomouci pečlivě opatrován a ozdoben nákladným náhrobkem.“

Začátkem 18. století vydává moravský historik Středovský první Sarkanderův životopis. Vyzdvihuje v něm jeho mučednictví a srovnává jej s Janem Nepomuckým. Oba dva jsou přece mučedníci zpovědního tajemství... Už roku 1715 se začíná mluvit o možné Sarkanderově blahořečení, ale Řím je proti. Má závažné námitky. Týkají se příčiny mučení a zpochybňující Sarkanderovo statečné chování při něm. V Praze se ale nemohli dočkat a tak mu postavili sochu jako novému světci. Jejím autorem nebyl nikdo menší než slavný Jan Brokoff. Dodnes stojí na začátku Nových zámeckých schodů, které vedou z Malé Strany na Pražský hrad. Jenomže to svatořečení se jaksi nevyvedlo... co teď s neuznaným svatým? Přejmenovali ho. Socha zůstala tatáž, stojí na tomtéž místě, ale patří jinému světci – Filipu Nerimu. Jan Sarkander byl blahořečen, jenže k tomu došlo až v polovině 19. století na popud císaře Františka Josefa. A dočkal se i svatořečení. Koncem století dvacátého, v roce 1996.

Socha sv. Filipa Neri na Nových zámeckých schodech, dříve Jan Sarkander (1715, F. M. Brokoff).

Jan Sarkander... Kým vlastně byl ve skutečnosti? „Zištným a svárlivým venkovským farářem, který vedle mravní výše postrádá i národní význam“ – takový obraz Jana Sarkandera vidí český historik Karel Stloukal. Zatímco katolický teolog profesor Tomáš Halík říká: „Byl dítětem své nesnášenlivé doby. Svatořečení neznamená souhlas s jeho postoji vůči evangelíkům. Protože byl obětí nemravného principu koho vláda, toho víra, může být jeho svatořečení příležitostí zdůraznit, že dnes už jsme jinde, že se hlásíme k náboženské snášenlivosti a svobodě – a že máme úctu k někdejším obětem tohoto principu na obou stranách." Nebudeme soudit, neboť věru sami bychom nechtěli být souzeni. Snad nám tento dodnes nejednoznačný případ vhodně orámuje jedna zřejmě už hodně letitá moudrost, která říká: „Kdo rozhazuje trny, nesmí chodit bos.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.