420. schůzka: Diverti nescio

Ještě předtím, než vzal Fridrich nohy na ramena, bylo vidět z pražských hradeb od západu (tedy od Bílé hory), jak se k městu valem blíží houfy ozbrojenců. Poté, co se armáda protivníka přehnala bělohorskou plání, aniž jí stavovské vojsko dokázalo klást vážnější odpor, se přes 20 000 obránců Prahy rozuteklo. Jaká tlačenice a jaké zmatky nastaly před městskými hradbami, když se tam hrnulo ze všech stran prchající vojsko, se snažili vylíčit mnozí očití svědkové a po nich řada historiků. Mezi těmi druhými je i náš současník Dušan Uhlíř, a učinil to způsobem věru čtivým:

„Hrůzu, jež se zmocnila vojska na útěku, které cítilo v patách rozzuřeného nepřítele, je těžké popsat slovy. Před samotnou branou vedoucí do města docházelo k drastickým scénám, kdy po sobě lidé šlapali, an jeden přes druhého chtěl dříve utéci, jak zaznamenal novoměstský konšel Lukáš Karban z Olšan. K Praze se od Bílé hory prchalo pěšky, Pohořelská brána byla ale zavřená, a tak kdo mohl, šplhal do města po hradbách. Mnozí se pustili podle hradeb motolským údolím k řece. Hlubokosti řeky pražské se neděsili, nýbrž jako nějakou silnicí na koních i pěšky pluli a bředli, čímž se jich také nemálo ztopilo, jak kde stačili, tak ke Starému Městu pospíchali.

Zpráva o porážce zaskočila Fridricha uprostřed oběda. Rozjel se v čele asi pěti set jezdců k Pohořelské bráně, kde viděl první uprchlíky a všechnu tu spoušť, kterou způsobila panika poraženého vojska. Po nepříteli zatím nebylo ani vidu ani slechu. Fridrich ale začal propadat panice. Královně Alžbětě poslal zprávu, aby se co nejrychleji odebrala z Hradu za řeku do Starého Města. Královna (byla tehdy právě v jiném stavu) projevila víc odvahy než její muž a odjet odmítla. Když dorazil vyděšený Fridrich, poslechla ho. Byla už noc, když se po mostu dostali na Staré Město a tam se ubytovali v domě měšťana Langenbrucka naproti jezuitskému kostelu u Mostecké věže. Odtud však, jsa srozuměn, že by tu nebyl hrubě bezpečen, odebral se ještě té noci do domu primasa Starého Města pražského Kirchmajera z Rejchvic.“

Král k boji odhodlán nebyl, hledal pouze záminku, jak urychlit odchod z Prahy. Jeho věrní Pražané se do obrany nehrnuli, panovalo zoufalství a bezmoc, rostla nenávist ke králi a ke všem, kdo situaci zavinili a ponechávali město na pospas krutému nepříteli. Najednou nebyl ani národ, ani hlavní město. Nejdůležitější hodnotou se stala holá existence. Jestliže před chvílí selhala armáda, tak stejně bezectně zapomněli nyní na čest a na povinnost muži, kteří ji na Bílou horu přivedli. Vedení českého odboje se přes noc doslova zhroutilo a už se z kolapsu nevzpamatovalo.

Nejdůležitější hodnota: holá existence

Něco podobného (pravda v jiné době, za jiných podmínek, s jinými lidmi, ale přesto cosi nápadně podobného) jsme zažili ve svých dějinách několikrát. Historie se zajisté neopakuje. Ale může se sama sobě děsně podobat.

„Král rozkázal svoje nejlepší věci naspěch skládati a na vozy naládovati s oumyslem tím, že se z města co nejrychleji odebere. Ač všecky své nejdražší věci a klenoty, kolik jich pod rukama bylo, s sebou pryč odvezl, přece korunu českou, berlu, jablko a desky zemské s jinými těmi věcmi pro pospíchání veliké a tesknost ve městech pražských zanechal. Nazejtří pak spolu s královnou, manželkou svou těhotnou a se synem Ruprechtem z Prahy vyjel.“

To byl spěch, chvat, kalup, shon (a snad i fofr), když si král ani na ty korunní klenoty nevzpomněl. Inu, měl napilno. Vždyť my víme: „Diverti nescio.“ O nejdražší předměty království se museli postarat jiní. Bednu s nimi dali dopravit na Staré Město Anhalt s Thurnem, koruna byla uložena na Staroměstské radnici. Jinak fakt, že v uzavřeném voze odjížděla i královna Alžběta Stuartovna s maličkým princem Ruprechtem, a dalším miminkem ve svém životě (až se narodí, tak to bude syn Mořic), to bylo přímo skvělou záminkou statečným generálům, aby gravidní ženě a nemluvněti poskytli osobní ochranu. Nejvyšší velitelé stavovské i královské armády, páni Anhalt, Thurn, Hohenlohe a další vojenští a političtí hodnostáři čiperně mizeli z horké půdy české metropole. Poskytovali přece ochranu královně a princi. Na ochranu své země kašlali. Do průvodu prchajících se přidal i někdejší president direktoria pan Václav Vilém z Roupova. S úklonou oznámil, že míní jen malý kousek doprovodit panovnickou rodinu a zápětí se vrátí. Trochu se však zdržel - do Prahy zavítal až po více než deseti letech, za saského vpádu. „S trestuhodnou neodpovědností a malomyslností byla Praha nepříteli vydána zadarmo. Protivník s takovou alternativou ani nepočítal. Vrchní velitel císařských vojsk Maxmilián Bavorský svá vojska do nitra města zprvu nevpustil, ačkoli bez problémů mohl.“

Proč to neudělal? „Zřejmě se obával rizika obtížných pouličních bojů dům od domu. Podle jiných tvrzení nechtěl také připustit, aby rozjařená soldateska českou metropoli vydrancovala. To je však argument problematický, už proto, že o několik dní později, kdy bylo evidentní, že žádný odpor nehrozí, to Maxmilián bez jakýchkoli skrupulí umožnil, dokonce se sám na drsném rabování se možná nejčileji podílel.“

Ani hrabě Buquoy de Longeuval nezůstal pozadu. Nevadilo mu přitom stále zjitřené zranění pohlavního údu, jež slavně při bitvě na Bílé hoře utrpěl. Při drancování není pohlavního údu zapotřebí. Stačí nenechavé ručičky, chamtivost v očích a dostatečné množství připravených vozů, které lup v pořádku odvezou. A těch vozů bylo připravených hodně. „Když asi čtrnáct dní po bělohorské bitvě opouštěl bavorský Maxmilián Prahu, odvážel prý domů 1500 vozů osobní kořisti. Podle jiných pramenů byla jeho kolona ještě o 500 vozů delší.“ Mohlo by se říct: vedlejší efekt záchrany katolického náboženství v Království českém. Obávám se však, že to byl důvod hlavní. Víra nevíra.

„V pondělí ráno 9. listopadu okolo deváté hodiny se vydal dlouhý průvod královského dvora ven z města Horskou branou. Připojili se k němu Anhalt, Thurn i Hohenlohe, stejně jako skupina českých stavovských politiků v čele s panem Václavem Vilém z Roupova. Opouštěli ve zmatku Prahu a jejich cílem byla slezská Vratislav. Zanechávali za sebou své pražské domy i venkovská panství, movitý i nemovitý majetek. Tenkrát ještě doufali, že se brzy vrátí. Nejbližší zastávkou na cestě byl Nymburk. Odtud neslavný královský průvod odcestoval v úterý 10. listopadu, aby poslední noc na českém území strávil v Náchodě. V tomto městě dodnes na náměstí ukazují domnělou podkovu Fridrichova koně, ztracenou za kvapného útěku ze země. Následujícího dne opustil zimní král Čechy, aby se tam už nikdy nevrátil. I tak měl starostí dost. Čekal ho boj o vlastní falcké panství.“

Konec? Ještě ne. Ještě tu byl mladý Thurn, František Bernard, a ten se naděje na ozbrojený odpor nevzdával. Už předtím vydal výzvu ke zbývajícím důstojníkům českého vojska, aby se dostavili se svými vojáky do Brandýsa nad Labem. Ale mladý Thurn přece vyjel s královským průvodem z Prahy... Vyjel, ale půl hodiny za Prahou se odpojil a do Prahy se vrátil ve snaze organizovat spořádaný odchod. Cestou však potkával jenom samé uprchlíky. Nikdo nebyl ochoten se bít. Ani náhodou. A tak definitivně ztroskotal poslední pokus postavit se nepříteli, který stál před branami Prahy. „Jak se král hnul z města, tu hned císařští jak města, tak i Hradu se zmocnili,“ dočítáme se v raportu nizozemského zpravodaje.

„Dva praporce knechtů, jež ležely na Hradě, daly se v službu císaři. Malostranští měšťané poddali se nejdříve, z ostatních dvou městech pražských shromáždili se na konšelé na rathouze staroměstském a nežli dříve císaři slíbili člověčenství (jako že jsou zase jeho poddaní) žádali potvrzení těchto artikulů: 1) aby při náboženství svém zůstaveni byli; 2) všech svých privilegií zcela a úplně užívati mohli; 3) aby jim od lidu válečného žádná škoda, zkrácení a příkoří se nedálo; 4) aby jim provinění všecko, v čem jsou koli císaře urazili, bylo prominuto; 5) aby žádným lidem neb posádkou císařskou či bavorskou obtěžováni nebyli; 6) že soldátům svým sami zaplatiti chtějí.“

Pražané ovšem nebyli v situaci, kdy si mohli klást jakékoli podmínky. Však se s nimi bavorský Maxmilián nebavil. Podmínky rázně odmítl a přislíbil jen přímluvu u císaře. Nezbylo než před Maxmiliánem jakožto císařovým zástupcem kapitulovat a stvrdit, že jako svého jediného a zákonného pána uznávají Ferdinanda. „Spojená armáda císařská a Katolické ligy si bez ohledu na kapitulaci počínala v Praze, jako by město bylo dobyto šturmem. Snad nikdy předtím nezažilo královské město takové plenění a loupení.“ Zdivočelá soldateska viděla svou velkou příležitost a pídila se jen po kořisti. Nejvíce byly vypleněny domy a paláce těch, kdo se účastnili stavovského povstání. Tekla i krev a mnoho lidí bylo pomordováno.

„Neboť k mnohým lidem městským, když proti očekávání u nich peněz a klenotů málo nacházeli, s ukrutnými a dřív neslýchanými mukami přistupovali, jak se toho mezi mnohými jinými stalo i Martinu Fruweinovi z Podolí ve Starém Městě od jednoho bavorského důstojníka, který mu celé lůno vypáliti dal. Na Novém Městě se pak Bartoloměji Zlatému a radnímu Václavu Vlaverýnovi toho dostalo, že byli oba krutě pověšeni a na tělem svém trápeni a trýzněni byli.“ Líčení Lukáše Karbana z Olšan, z něhož jsme právě citovali, je velmi sugestivní a my se z něj dovídáme i o četných detailech, které sice přímo dějiny netvoří, ale způsobem nadmíru výstižným vykreslují atmosféru té doby, jež opět jednou vymknuta z kloubů, šílela:

„Naposledy k té vší bídě a na nejvyšší zlehčení národu našeho českého vydařil se kteréhosi dne brzy po vítězství jeden Francouz (kteréhož jsem já očima svýma u příkopu svatého Martina jedoucího viděl), že jsa čistě nahý a sedě na koni, hlavou a obličejem svým k ocasu obrácený, jezdil tak sem i tam po Praze, drže ocas koňský v ruce a na hlavě pak měl maděrku, tedy čepici uherskou s dlouhým perem modrým, přes ramena pintu zelenou neboli šerpu stav důstojnický znamenající, z níž z jedné strany mušketa a z druhé kord zavěšený visel, a před ním šli hudci, hrajíce na housle. On pak divně se na tom koni tvářiv a nestoudně se roztahovav, pomlouval nahlas všelikými slovy potupnými a hanlivými jak krále, tak královnu i celý náš národ český, v čemž nebyl od nikoho pokárán.“

Nebyla však okupována pouze Praha. Císařští zabírali bez odporu města ležící na východ od Prahy a postupovali dále směrem na Moravu. Kolem Nového roku vstoupily Buquoyovy pluky do Brna a během několika týdnů pacifikovaly skoro celou Moravu. Císařským komisařem tu byl ustaven kardinál František z Ditrichštejna. Přesto však některá města zůstávala stále v rukou protivníka. Mansfeld sám seděl nadále pevně v Plzni a navíc dobyl Tachov. Držela se i města jako Tábor, Třeboň, Kladsko, a rovněž hrady Karlštejn, Zvíkov a Orlík. Na severu Čech až do konce roku 1620 bránil své frýdlantské panství Kryštof z Redernu a na Lokti odolával hrabě Jan Albín Šlik. Všeho ale jen do času. Města a hrady byly postupně vyklízeny, když nebylo tučné odstupné, tak zbývalo aspoň právo volného odchodu.

Nejdéle vzdoroval Zvíkov – až do konce července 1622. Tím byl zlomen poslední odpor v tomto království. „Fridrich se ve Vratislavi usadil jenom dočasně, protože jeho pokusy řídit odtud zápas o ztracené české země nevedly k ničemu. Přesunul se později do nizozemského Haagu a svou pozornost zúžil na boj o Falc. O českou otázku ztratil zájem. Nikdy se už do našich zemí nevrátil, ovšem až do své smrti v roce 1637 tvrdošíjně připisoval ke svému jménu formální, od bělohorské bitvy už bezobsažný titul – Rex Bohemiae. Král český.“