419. schůzka: O statečných Moravanech u Hvězdy a o historické pravdě

Letohrádek Hvězda na Bílé hoře. Podivná stavba. Dal ji vystavět Ferdinand Tyrolský, druhorozený syn císaře Ferdinanda I. Tenhleten Ferdinand junior spravoval (jak si všichni pamatujeme... nebo snad ne?!) České království jménem svého otce. Oženil se (nerovně) s neurozenou měšťanskou dcerou Filipinou Welserovou a tím proti sobě vyvolal otcův hněv. Dovolil si hodně, ale nevzdal to. Pro svou krásnou ženu dal mladý arcivévoda italskými staviteli vybudovat letohrádek (budování letohrádků pro manželky bylo zřejmě habsburskou vášní – jeho tatík dal zase pro svou choť Annu postavit letohrádek Belveder, jemuž se říká letohrádek královny Anny).

Hvězda – ztělesnění řádu a harmonie

Hvězda je příkladem filosofické stavby. Nikoli proto, že ji Ferdinand věnoval své ženě – měla být ztělesněním řádu, harmonie a všeobecného ladu mezi věcmi. Takový obraz přírody a jejích zákonů. Proto musela být výrazem matematických vztahů, vyjadřujících metafyzické názory na složení světové hmoty, na stavbu vesmíru a postavení kosmických těles. Do takové stavby, jakou byla a je Hvězda, se promítala magie čísel, kabala i alegorie alchymistů.

Letohrádek, postavený uprostřed královské obory plné zvěře, je vystavěn na půdorysu šesticípé Davidovy hvězdy – tedy dvou vzájemně se protínajících rovnostranných trojúhelníků. Cípy hvězdy i meziprostory mezi těmi cípy jsou věnovány antickým božstvům a postavám mytologie, které daly své jméno i oběžnicím. Ty cípy patří například Iovovi (tedy nejvyššímu bohu jménem Iupiter), pamatovalo se i na Saturna, Merkura či Lunu. V meziprostorách se ukrývají Neptun, Venuše a Minerva. Ústřední prostor uvnitř hvězdy je zasvěcen historickým postavám starověkého světa – mezi nimi dominuje Aeneás. Čtyři podlaží (tři nadzemní a jedno podzemní) můžeme chápat jako čtyři živly – oheň, vzduch, vodu a zemi.

Jak už víme, byl právě tady přivítán při příjezdu do Prahy Fridrich Falcký ještě dřív, než vstoupil do městských bran. Za bitvy bylo v oboře dost nelogicky umístěno asi 1300 mužů české armády – včetně 200 gardistů osobní gardy „zimního krále“. Nevíme, co tu hledali. Víme, co tu našli. Smrt.

„Na bělohorském návrší už velitel stavovských vojsk kníže Anhalt nebyl. Nenacházela se tam ani jeho družina. Útočícími císařskými a katolickými vojáky byla obsazena česká dělostřelecká baterie. Zůstaly jenom pěšáci, soustředění na pravém křídle u obory. Jim připadne závěr bitvy, ty poslední zbytky, které ještě neodhodily zbraň, se utkají s protivníkem. Směrem ke zdi obory se stáhly trosky Thurnova pěšího pluku a přimkly se k těm, kteří tu stáli od počátku: ke třem kompaniím hornorakouské pěchoty pod plukovníkem Pechmannem a k osmi kompaniím moravského pěšího pluku Šlikova. Neudržely se však dlouho. Nejdřív byli rozprášeni Hornorakušané, ale ani mladý Thurn se svými muži se nedokázal ubránit. Zbyli jen Moravané vedeni plukovníkem Šlikem – celkem asi 1800 pěšáků. Tísněni tlakem postupujících Bavorů, stáhli se za úžlabí u zdi obory, které je od nich oddělilo. Opřeni o zeď, měli před sebou mírný svah, klesající ke karlovarské silnici.“

Tu situaci nám vylíčil ve své knize historik doktor Dušan Uhlíř. Stateční Moravané na Bílé hoře. Poslední boj moravského pěšího pluku v závěry bělohorské bitvy se stal celonárodní legendou. Houževnatý zápas osamělé jednotky proti přesile ve chvíli, kdy ostatní uprchli a vše bylo ztraceno – to všechno vyvolávalo později velké emoce. Ve své době tento zoufalý boj však příliš mnoho pozornosti nevzbuzoval. Každý jej považoval za vcelku nevýznamnou epizodu jinak nezajímavé srážky, která určitě nepatřila k velkým bitvám třicetileté války. Teprve v další generaci našla krvavá řež u zdi obory svého glorifikátory – v prvé řadě kapitulního děkana od svatého Víta v Praze a historika Tomáše Pešinu z Čechorodu. Vylíčil ve svém obsáhlém díle Mars moravicus statečný zápas Moravanů s patřičným vlasteneckým patosem. A začala se rodit legenda. Našla pokračovatele v díle křížovníka Jana Františka Beckovského Poselkyně starých příběhů českých. Příběh Moravanů se u Beckovského proměňuje v osudovou tragédii, kdy hrstka Moravanů zachraňuje čest celého vojska. Zatímco Pešina nechá ve svém líčení zahynout většinu bojovníků moravského pluku, u Beckovského padli všichni do posledního muže. Jediný, kdo přežil, byl poněkud nelogicky sám velitel plukovník Šlik.

Národní obrození i pozdější generace dojemný příběh statečných Moravanů dále rozvíjely. Chopili se ho vlastenečtí umělci a ztvárnili ho slovem i obrazem. Asi nejpůsobivěji z nich Zikmund Winter ve svém Mistru Campanovi: „Čím více se stoupalo na pláň Bílé hory, tím více stop a zbytků po bitvě. Země rozrytá, tu rozbitý buben, tu piklhaubna, tu píka, kaluž krve, kůň mrtvý, tu člověk, ústav otevřená, oči vyvalené, tady druhý mrtvý, tři, víc, víc jich, tu hromada těl nehybných. nahoře. Napravo od silnice z vyvržené šance právě vyvlékají vítězové poslední veliký kartoun střelný. Odtamtud rozhlašoval se děsný řev. Trubači do toho křiku z mnohých hrdel troubili a svolávali. Pěší lid i rejtaři na koních hnali se, všickni směřujíce k oboře od silnice nalevo. Bylo lze rozeznati z hlasů řvavých tato slova: Herético! Pikaron! Ketzer verfluchte! Ženou se tedy k oboře Španělé, Vlaši a Němci. Není ještě konec bitvy, není! Vůz knížete Maxmiliána se zastavil, zastavilo se všecko, stanuli i zajatci. Všickni hledí k oboře nalevo. Divný pohled!

To, co tam všickni viděli, bylo několik stovek vojáků stáhnutých za jakousi úžlabinou (možná by se jí mohlo říkat rokle) u zdi obory. Ti chlapi tam byli zahnáni a neměli možnost úniku. Nebylo kam. Zůstali tam v úplné izolaci. Nikdo snad ani nepomyslil na ústupovou cestu, ani na to, že by se ve zdi obory mohly probourat průlomy. Uvězněni v této pasti museli zde poslední bojeschopní vojáci českého královského vojska podstoupit zmatený boj. Tam při zdi pod černými stromy smrkovými stojí šik vojáků. Stojí nehybně. Zajatci, kteří náhle vyšli ze své lhostejnosti, připomínají si, že zde při zdi od počátku stáli Moravané. Počítali jich do tisíce. (Ve skutečnosti jich bylo na 1800.) Poznávají je. Baže, Uhři a ostatní všickni s hanbou utekli – a ti tu zůstali, ti tu stojí, stojí před zdí a stojí pevně, hustě, bez hnutí jako ta zeď. Jest dobře rozeznati, že první řada klečí, s namířenými mušketami, druhá, třetí stojí s nastavenými oštěpy. České armády zbytek, který má čest v těle.“

České armády zbytek jsou Moravané. Dostali se do školních čítanek a do knih psaných pro poučení mládeže i dospělých. Česká vlastenecká společnost ve století devatenáctém potřebovala najít ve všeobecné bídě a marasmu roku 1620 aspoň jiskřičku naděje. příklad toho, že ne všichni přijali pasivně těžký úděl bělohorské porážky. Dodnes je v povědomí české veřejnosti bitva na Bílé hoře přijímána jako symbol národního útisku, ale nejenom: je taky neodmyslitelně spojována s posledním bojem hrdinů u Hvězdy, kde právě oni položili svoje moravské životy za českou nezávislost.

„Vlaši, Španělé a Němci zuřivým během k nim. Jezdci napřed, jsou rychlejší... letí... letí po planině, která se náhle prudce naklání k oboře, kde stojí ten tisíc hrdinů čekajících. Na prudkém sklonu padne první kůň. druhý, třetí. tu ten, tu onen, padají na přední nohy a jezdci letí koňům přes hlavy a metají kozelce po zemi dolů. Zadnější jezdci násilně, zděšeně zastavují, již pochopili, že se na koních k oboře nedostanou. Zatím lid pěší ruče běží s křikem dolů – vtom třesk a třesk, Moravané vystřelili, oblak dýmu je zahalil všecky; chumel útočníků se rozstříkl různo, zastavil se, jen vpředu pod oštěpy předních řad jest znatelný roj, to mušketýři nabíjejí svoje střelby nanovo. Boj pokračuje. Útočníci zadnější dohánějí předních, nepřátelé houstnou, šíří se, mohutnějí, přitom trubači neustále volají vysokými tóny vřískavými, a vždy nový a nový lid vojenský se sbíhá k tomu místu, kde klidně stojí těch tisíc, kteří mají čest v těle.“

Je nám líto. Ač tento seriál toulek naší historií připravujeme v Brně, tak je nám i v tomto případě bližší pravda, byť střízlivá, než podnapilá hrdost. Neboť všechno bylo jinak, jak ukazují historická fakta. Ti stateční Moravané, to byli jen vojáci najatí za peníze moravských stavů. Přes všechno pátrání v domácích i cizích archivech se nepodařilo najít žádný doklad o tom, kde a jak byli naverbováni. Šlo však určitě o vojáky nejrůznějšího původu, většinou veterány předchozích válek, armádní profesionály, kteří se hlásili pod prapory moravských stavů. Jistě mezi nimi nechyběli rodilí Moravané, ale stejně jistě tam sloužilo mnoho cizinců. Nejvíc asi německých lancknechtů. Hrdinná obrana moravského pluku onoho 8. listopadu 1620 byla do značné míry vynucena vývojem situace na bojišti i postavením Šlikova pluku u zdi obory. Ano, my to přece víme – se zdí za zády se dalo jen těžko uprchnout.

„Po směru, kam se nepřátelé ženou a šíří, je znáti rozkaz i úmysl, kterým jsou hnáni – nemůže trvati dlouho a hrdinové pod černými stromy obklopení budou ze všech stran. A zase třesk a třesk a oblaka dýmu. Řev nepřátel je větší, vzteklejší, hroznější. Všichni vědí, proč je vzteklejší. Kdyby Moravané zbraň odhodili, naráz by mohlo býti po vzteku a útoku. Ale Moravané bodají, tepou, bijí, mušketýři mlátí do španělských, vlašských a německých hlav svými mušketami jako palcáty. Teď doběhli útočníci ze strany až ke zdi – Moravané jsou obklíčeni, objati půlkruhem širokým, ze silnice již není na ně viděti, zmizeli v tom vzteklém Kotli, který se na ně vrhl. Trpělivě i zvědavě kníže bavorský čekal, až se husto lidu vojenského při oboře křičícího rozejde. Dočkal se. Hrdinný zbytek české armády byl dobit, ohromná přesila zdrtila ho.“

Několikerá svědectví o bitvě na Bílé hoře

Ještě stále ve století, v němž se boj na Bílé hoře odehrál, o té bitvě psal – jak už tu bylo řečeno – Tomáš Pešina z Čechorodu. Narodil se devět let po Bílé hoře, a byl to kněz a jezuita. Ovšem český kněz a český jezuita. „Už mě netěší novoty, ale minulost,“ řekl jednou jednomu svému příteli a pustil se spisování historických studií o zemích Koruny české a zejména o Moravě. Když mu byl udělen šlechtický erb, vymyslel si pan Pešina, neboť to byl vlastenec, vlastenecký přídomek „z Čechorodu“. Právě on jako první psal o statečném, i když beznadějném boji Moravanů. „Uprchla téměř celá jízda, pěchota byla zčásti pobita, zčásti rovněž utekla“ – to jsou řádky, které sepisoval kapitulní vikář od svatého Víta Pešina z Čechorodu. „V pořádku se udržely jen oddíly mladého Thurna a hraběte Jindřicha Šlika, které byly složeny hlavně z Moravanů a stály u paláce Hvězda.“ S tím „palácem“ to autor trošku přehnal, a jak to bylo s „Moravany“, to už také víme. „Šlik totiž proklel zbabělost a zradu českých druhů, sestoupil z koně, na kterém jel, a pěší mezi pěšími rázně pobízel k boji hlasem, rukou i příkladem, aby se nestrachovali nepřátele a aby usoudili, že ne ve svižnosti nohou, ale v pravicích spočívá buď spása nebo nesmrtelná sláva u potomků.“

„Statečnost Moravanů. Vítězství císařských. Avšak Moravané, i když boj byl tak nerovný, byli podrážděni jakousi zuřivostí až téměř k zoufalství (protože ani nemohli očekávat pomoc odjinud, když všichni uprchli nebo padli, ani nebylo možné vyváznout z hrozící záhuby uprostřed tak velkých nepřátelských zástupů), a pohrdajíce již vší láskou k životu raději chtěli slavně padnout než pomýšlet na hanebný a zvrhlý útěk. A když bojovali déle, než vítězové doufali, císařství a Bavoři konečně napadli unavené a vysílené a ti jsou poráženi tak, že kdo které místo zaujímal v boji, to zaujímal svým tělem mrtvý. Pak Šlik a vůdcové moravského oddílu, kteří zbyli, ačkoli se dosud velmi neústupně pokoušeli udržet s několika četami sílu útočících, nakonec když ji ztratili většinu svých, křičíce a zuříce a obžalovávajíce současný osud, protože je postihl nepříznivěji, než se kdo může domnívat, jsou přece jen množstvím vítězů potlačeni a jati.“

Tak to bylo jedno svědectví. Ještě tu máme další výpověď. Podal ji Jan František Beckovský. Narodil se za dalších třicet let po Pešinovi z Čechorodu. Na rozdíl od něj vstoupil do řádu křížovníků s červenou hvězdou a později byl vysvěcen na kněze. Vedle historie a antických autorů ho zajímala také příroda, zejména botanika - vytvořil nejstarší český dochovaný herbář. Výborně také maloval. Napsal, popřípadě přeložil kolem padesáti spisů, mezi nimiž je neznámější už zmíněná Poselkyně starých příběhů českých.

„I vidíce vojska českého vůdcové, že jich síla jak skrze utíkání, tak také skrze mordování velmi se umenšuje, od své srdnatosti upouštěti počali a více na utíkání nežli na další s nepřítelem potýkání myslili, když bavorské a císařské vojsko vší silou a mocí na ně tlačilo a do ležení českého vstupovalo, tehdy téměř všickni jízdní českého vojska do utíkání se dali, pěchotu svou českou opustili a ji nepřátelům ke zmordování na bojišti zanechali, a ona, poznajíc, že je od nich opuštěna, mnohem mužněji nežli předtím nepřátelům odpírala, chtíc raději na bojišti umřít nežli hanebně za svými jízdnými ze svého stanoviště ustoupiti. Proto také všecken moravský lid nepříteli před oči se postavil a srdnatě se bránil, nedbaje nic na to, že z vojenského šiku vyražen a roztržen jest. Posledně Jindřich hrabě Šlik z koně na zem sesedl, na nevěru spoluouředníků svých vojenských naříkal, mezi vojáky svými běhal jak nejlépe mohl, napomínal i žádal, aby všickni společně nepřátelům odpírali a u potomků věčné jméno svého rekovství sobě způsobili a sám také nepřátelům svým mečem odporoval. Když však někteří viděli, že takové síle odolati není možná věc, někteří do vykopaného náspu a jiní do ohrazené obory Hvězda nazvané ustupovati přinuceni byli a od císařských obklíčeni byli, tu všickni, zvláště pak Moravané, déle než kdo sobě pomysliti mohl, hrdinsky se bránili, dokud všickni na bojišti pobiti nebyli.“

Ostatní, kterým se podařilo utéci do obory, pobíhali bezradně mezi stromy. V té oboře nebylo pochopitelně možné sešikovat se do bojové formace. Císařští i Bavoři se hrnuli ze všech stran ke Hvězdě. Neapolitáni, ještě rozlícení bojem s Moravany, přelezli zeď a porubali všechny, kdo jim stáli v cestě. Oborou se ozývalo zoufalé volání o pomoc a o slitování.

„Za zdí slyšet bylo mnohohlasé strašlivé volání, z něhož jasně proniká slovo Gnade!“ Tedy – milost! Kapitán císařských de Warroux spěchal pod dojmem té krvavé scény za Buquoyem a žádal, aby učinil přítrž tomu nesmyslnému vraždění. Ten mu dal k dispozici 200 mužů na ochranu ohrožených. Mezitím stačil zasáhnout Maxmilián Bavorský a přivedl své vojáky k pořádku. Zuřivosti vítězů však padli za oběť skoro všichni vojáci královské gardy, nápadní svým oblečením v erbovních barvách Fridricha Falckého. Kolik jich bylo, všech těch mrtvých? Údaje se rozcházejí. Většina soudobých pramenů mluví o dvou až třech tisících mrtvých. K těm je třeba započíst několik set Uhrů zabitých na útěku nebo utopených ve Vltavě. Buquoyův zpovědník – jakýsi Fitzsimon – hovoří dokonce o pěti tisících padlých, ale to se zdá nadsazené. Z celkového počtu mrtvých byl jeden tisíc na straně císařských, armáda Katolické ligy měla ztráty minimální. Na české straně byly ztráty mnohem citelnější. Padlých 1500 až 1800, několik set raněných, 700 mužů skončilo v zajetí. V rozporu s vysokými odhady padlých na bojišti jsou však údaje hrobníků. Ti se drží při zemí, popřípadě nějaký ten metr ještě pod ní. Po bitvě nařídil Maxmilián Bavorský všem třem městům pražským, aby vyslala své lidi na Bílou horu, „a ti aby všecka ta těla zbitá k šachtám zdělaným snesli a při pochovávání jich na vruby obzvláštní počet všech vyznačili. Což, když se stalo a osoby přísežné dotčené vruby při úřadech složily, že těch těl pomordovaných nemnoho více než 1600 shledalo se a sečtlo.“

Kořist byla značná. Byla obrovská. Sedm až deset děl, přes 130 korouhví a standart, velké množství zavazadel, a také vůz Anhaltovy pojízdné kanceláře, plný listin a cenných dokumentů. Zvláště cenným kusem kořisti byl brilianty zdobený Podvazkový řád krále Fridricha, který se dostal na bojiště. Co však byly všecky ztráty věcné proti ztrátě bitvy!... Z porážky se už česká stavovská opozice nevzpamatuje. Už nepostaví žádné vojsko, které by bojovalo za její zájmy, nenajde ani dost vůle, aby bránila hlavní město. Paniku a strach střídá sklíčenost a apatie. „Na silnici ku Praze se konala válečná porada obou vítězných velitelů, Buquoye a Maxmiliána. Spojené císařsko-katolické vojsko je opět sešikováno a blíží se ke Strahovské bráně. Vpředu císařští, za nimi blíž oboře Bavoři. Strahovská brána je zavřená a z hradeb proti nim houkne několik dělových výstřelů. Není to ale žádný soustavný odpor, spíš symbolické gesto. Hradby ve skutečnosti nikdo nebrání a nebylo by obtížné se jich zmocnit, Přesto oba nejvyšší rozhodnou zůstat tu noc na bojišti. Na Bílé hoře mezi nepohřbenými mrtvými, mezi koňskými mršinami a troskami výzbroje vzplanou desítky ohňů, při kterých se budou krčit unavení pěšáci i rejtaři.“
Zítra vstoupí do Prahy.