418. schůzka: Na Bílé hoře

Ve vojsku českých stavů najdeme vedle Čechů, Moravanů a Slezanů Němce, Rakušany, Nizozemce, Francouze, Angličany, Dány, Uhry a četné další, na straně císaře a Katolické ligy objevíme vedle německých, španělských, českých, italských, polských a jiných i několik desítek, ne-li stovek jmen francouzských. Ojediněle se však jednalo o čistokrevné Francouze – nejčastěji šlo o Valony nebo o lidi pocházející z habsburských provincií dnešní Francie (jako bylo Alsasko, Artois nebo Franche-Comté. Tradiční rivalita Habsburků a Bourbonů vedla k tomu, že ve Vídni panovala nedůvěra ke všemu francouzskému. Tato nedůvěra platila i Francouzům, kteří projevili zájem o službu císaři. Přesto se takoví našli.

Slavný René Descartes v armádě

Jeden z nich se jmenoval po latinsku Renatus Cartesius, ale častěji se představoval ve své mateřštině René Descartes. Těžko si dokážeme vysvětlit, co zaválo později slavného filosofa a jednoho ze zakladatelů moderní evropské filosofie do řad vojska, které bojovalo proti českým povstalcům. Ani se to moc neshoduje s jeho pověstí skvělého myslitele a matematika. Jenomže fakta z jeho života hovoří jasně: roku 1618 odešel Descartes, absolvent jezuitské koleje a právnických studií na universitě v Poitiers (tehdy 22letý) nejdříve do Holandska s úmyslem vstoupit do věhlasné armády Viléma Oranžského (což bylo vojsko protestantské). On si však namísto toho namířil do Bavorska, aby se přihlásil jako dobrovolník do armády Maxmiliána Bavorského. Což byl kovaný katolík. Podzim a zimu stráví v Bavorsku u krbu, jak později ve svých pamětech napsal. 11. listopadu 1619 se mu zdál sen, na jehož základě se rozhodl reformovat současnou vědu (cítil se být k tomu povolán přímo od Boha a určilo to směr jeho dalšího vědeckého bádání). Než však mohl boží zakázku splnit, dostal se do Buquoyovy armády (není zcela jisté, že by bojoval v řadách vojsk Katolické ligy, mnohem pravděpodobnější je, že vstoupil do císařské armády). Jeho životopisci tvrdí, že se zúčastnil aktivně bitvy na Bílé hoře. Není známo, zda právě uprostřed válečné vřavy ho napadly nesmrtelné a také nejčastěji citované věty Dubito, ergo cogito. Cogito, ergo sum. Po česku: Pochybuji, tedy myslím. Myslím, tedy jsem.

Bojiště památné bitvy na Bílé hoře se dnes celé nachází na území hlavního města, přesněji na území jejího šestého městského obvodu. Kdo by tu dnes hledal stopy bitvy, mnoho by jich nenašel. Místa bojů jsou většinou zastavěna rodinnými domky a z názvů ulic snad jedině ulice Moravanů a několik uliček nesoucích jména vůdců českého vojska připomínají dávnou tragédii. Vcelku nezměněna zůstala jen obora s letohrádkem Hvězda, u jejíž zdi se dovršila porážka českého vojska. Barokní kostelík Panny Marie Vítězné nedaleko konečné stanice tramvaje při karlovarské silnici je jedinou výraznou památkou připomínající někdejší triumf katolické strany. A pak jen kamenná mohyla na nejvyšším místě mezi karlovarskou silnicí a oborou. Na historické návrší před Prahou nás uvedla slova historika dr. Dušana Uhlíře, autora bezkonkurenčně nejlepší publikace o bitvě na Bílé hoře. Věrohodné ilustrace, jak to tu vypadalo v roce 1620, k dispozici nemáme. Obrazů olejových obrazů a rytin v mědi je sice několik desítek, jenomže autoři je pojímali spíš jako umělecké dílo, nebyla to žádná fotografie. Někteří z nich v životě na Bílé hoře nikdy nebyli, navíc jejich díla vznikala s velkým časovým odstupem a na základě svědectví účastníků.

Rekonstrukce stavu bojiště

Rekonstruovat přesně stav krajiny a stav bojiště v onu neděli 8. listopadu roku 1620. je proto dost obtížné. Ale přece jenom bychom to mohli aspoň zkusit: Taky tedy – na západ od pražského městského centra na levém břehu Vltavy (skládajícího se tehdy z Hradu, Hradčan a Malé Strany) se vypínalo holé návrší, které na východě spadalo od Petřína prudce k Malé Straně a ke Smíchovu. Od severu klesá to návrší do údolí, kde se nacházela napravo vesnice Dejvice, nalevo od Dejvic Vokovice, dále Veleslavín, Liboc a úplně vlevo Ruzyň. Mírný svah na západě klesá k Řepům, o něco příkřeji dále nalevo k Motolu a Košířím. Celé návrší se rozkládalo mimo městské hradby, ale k nejbližší městské bráně, Strahovské (které se říkalo taky Pohořelská nebo Malovanka a kudy vedla nejbližší cesta na Hradu) to nebylo daleko (pár zastávek městské hromadné dopravy, tehdy: slabá čtvrthodinka jízdy koňmo – na tom koni to bylo možná rychlejší než tramvají). Od Strahovské brány (neboli Pohořelské neboli Malovanky) vybíhala královská silnice na západ směrem k Unhošti. Od ní se před vesnicí Řepy oddělila její levá větev vedoucí na Beroun a dále do Plzně. Celé toto rozsáhlé návrší, od pradávna nazývané Bílá hora (jméno dostalo zřejmě od bílé opuky, která se tady po staletí lámala a ze které byl v Praze postaven nejeden dům) dosahuje na nejvyšším místě výšky tří set osmdesáti metrů nad mořem. Napravo od unhošťské silnice (dnes se jí říká karlovarská) začíná zeď královské obory, která měla za bitvy sehrát svou roli. Oboru obtékal ze západní strany směrem od Ruzyně Litovický potok, který se za Vokovicemi vléval do potoka Šáreckého. Bylo tu tenkrát několik kamenolomů, které rozrývaly jinak plynulý hřbet hory. To rozlehlé návrší před Strahovskou branou, holé a nezorané a neobdělávané, pokryté jenom pískem a kamením, to je prostor, na kterém se mělo odehrávat bělohorské drama.

Stále ještě nebylo nic ztraceno (vracíme se nyní zpátky do děje, probíhajícího v neděli 8. listopadu 1620 na Bílé hoře, a vracíme se slovy, která jsme tvrdili na konci minulé schůzky - trváme na nich i dnes, i když se šest Thurnových kompanií pěšího pluku poté, co dostaly rozkaz zaútočit, nějakých 300 metrů před nepřítelem náhle zastavilo, část se jich obrátila na útěk a část jich vystřelila do vzduchu, jiní namířili své hlavně dokonce do týlu, načež všichni, jako by se domluvili, odhodili nečekaně zbraně a obrátili se na útěk). Stále nebylo nic ztraceno. Vždyť přece uplynula teprve nějaká ta desítka minut od začátku bitvy, tak jaképak „ztraceno“. Zbývající kompanie v druhém sledu (byly také čtyři a velel jim Thurnův dvacetiletý syn) se snažily udržet pozici. Jenomže se to nedařilo. Celé levé křídlo bylo uvedeno ve zmatek a začalo se hroutit. Jezdci vytvořili karakolu a vrhli se proti císařskému šiku.

Karakola

Tohleto slůvko se k nám dostalo francouzským prostřednictvím až ze španělštiny. Dnešní milovníci jezdectví je znají s významem projíždění závodního koně v kruhu kolem dokola, zatímco ve století sedmnáctém znamenalo bojovou sestavu jezdectva určenou k boji proti pěchotě vyzbrojené palnými zbraněmi. Právě coby taková karakola se vydala stavovská jízda proti pravém křídlu císařských. Karakola však odpálila své zbraně a dala se na útěk. Marně se snaží Anhalt s kordem v ruce zarazit jezdce svého pluku. Důstojníci se zahanbeně zastavují, ale mužstvo utíká dál. Prchají. Nezadržitelně prchají.

Také šest kornet Bubnova pluku se seřadilo, aby se utkalo s nastupujícími císařskými rejtary. Při tomto útoku sice velitel nepřátelského pluku padl, ale Bubnova jízda se rovněž rozprchla a strhla s sebou i sousední královskou kompanii Fridricha Falckého a tři kornety jízdy českých stavů, které se ani nedostaly do kontaktu s nepřítelem. Pod generálem von Hohenlohe, který se tu snažil velet, byl zabit kůň. Bojiště bylo pokryto mrtvými a raněnými a nad ním se táhla hustá clona dýmu, která bránila v rozhledu. Vzniklou mezeru měly teď zprava vyplnit dva pluky Hohenlohovy - pěší v síle asi jednoho tisíce mužů, a jezdecký, tvořený pěti kornetami, každý asi po stovce jezdců. Přesunuly se sem ze středu bitevní sestavy, ale učinily jen chabý pokus zadržet nepřítele. Po několika výstřelech se i oni rozprchli v panice. Thurn k útěku Hohenlohova jezdeckého pluku ve své pozdější zprávě jen lakonicky poznamenal:

„Pluk pana hraběte Hohenlohe, který se jinak těšil dobré reputaci, si téhož dne odnesl špatnou pověst, stejně jako jiní cizozemští jezdci.“ Od této chvíle ztrácelo velení české armády kontrolu nad bojovými operacemi a jednotlivé pluky i jejich části začaly podnikat zcela na vlastní pěst. Vrchní velitel stavovských vojsk Anhalt sledoval s úděsem v očích útěk Thurnova pluku. V těch očích však byla nejenom hrůza, byla tam taky jiskřička naděje. To když Anhalt zahlédl, jak do boje zasáhl jeho vlastní jezdecký pluk. Bylo na něm, aby zvrátil bitvu. Dokud byl ještě čas. Historik a spisovatel Zikmund Winter, muž s pečlivostí odpovídající jeho místu gymnasiálního profesora, popsal ve svém románu Mistr Campanus onen rozhodující okamžik s dějepisnou přesností i s literární působivostí:

„Zazní trubky, vyrazí s chvátáním a se znamenitou chtivostí jezdci s mladým Anhaltem. Karakola. Jezdci hlučí silnými hlasy tak, jak když se bije v kovové pláty. Mladík v čele letí svrchu hory, sedm kornet za ním, sedm set lehkých rejtarů. V touž chvíli Uhři, kteří za vojskem stáli ve skupinách i líně polehávali na zemi, se náhle chápali koňů a vsedali na ně. Vypadalo to, že pojedou za karakolou, aby ji posílili, to by bylo dobře, ať jedou, do té chvíle byli tu beztoho spíše jen pro ostudu a na pohoršení, neboť třetinou utekli nemužně, a kdo zůstali, byli mrzutí a ospalí. Uhři však, pobodnuvše koně, s velikou rychlostí dali se na útěk, na prokletý, bídný útěk. Zatím karakola letěla dolů obloukem. Zdálo se, jako by se dupotem koní země zachvívala. Jezdci letěli jako bouře náhlá hromová, jako vichr divý a dravý, jenž láme, poráží, oč zavadil. Z letící karakoly ručnice bouchají, pistole třeskají. Dým se valí z karakoly a smrt vychází z toho dýmu. Nejeden jezdec nepřátelské přední řady se kutálí dolů ze svého koně; tu se převrhl, jak by ho sťal, přední důstojník s maltézským křížem na plášti, tu zase letí železný kašket s velikým perem na jednu stranu a nádherný jezdec se kácí na stranu druhou. Tu ten, tu onen.“

„Karakola letí, a kde zavadí, ranění i mrtví se kladou na zem a krve tratoliště zůstává v stopách divokých rozpálených jezdců. A jako vichřice metá zmatenou hromadu dřeva od kraje daleko v les, tak i tu tvrdým nárazem rozhorlených jezdců přední řady nepřátel vrážejí na zadnější, les vojenského lidu se mate, kácí, tu, tam, všude, a přitom křik, divoké řvaní, jak by se nebe lámalo a bouralo. Regimenty císařské ustupují, zadnější nevědí, co hrozného se děje vpředu, dávají se na útěk zpět do polí. Mladistvý Anhalt volá: Victoria! A jeho lidé opakují: Victoria! Victoria! Ale vůdce a rejtaři v divokosti svého útoku a v zdárnosti jeho zapomínají na to, že obloukem by se měli vrátit. Naopak. Vrazili přímo do španělských řad a zbraní si učinili na hodný kus cesty proklest a ulici, v níž mnoho nepřátel zmrtveno. Ale ulice se za nimi zavírá: A když si právě byli vyrubali cestu až k bělohorské silnici, že již mohli z pasti ven, tu proti nim generál Tilly s Bavory, nastavujícími dlouhá kopí a ručnice s lunty zapálenými. Starý Anhalt s nejvyššími radostně pozoroval z Bílé hory karakolu, pochvaloval si před tu chvíli, že ji ti čerti mladí s jeho chlapcem provádějí con tanta risoluzione e bravura – ale vida... že vběhli do ulice... náhle zbledl a oněměl.“

Útok karakoly mladého Anhalta musel být zdrcující a překvapivý... Skutečně takový byl. Jeho arkebuzíři měli sice jenom lehkou výstroj, mnozí si ani nevzali pancíř, ale postupovali dopředu jako když se nožem krájí máslo. Mladý Anhalt dal příkaz svým jezdcům, že nikdo nesmí při útoku vypálit dřív než tak učiní on ze své pistole. Cestou míjeli prchající císařské pěšáky. Pak je uviděli kyrysníci Španěla Marradase a přitáhli svým koním uzdy. Také Anhalt dal zastavit a oba pluky stály proti sobě hodnou chvíli bez jediného výstřelu a pozorovaly se. Poté se ozval na české straně signální výstřel a Marradasovi kyrysníci se dali na rychlý ústup. Pluk ztratil svou korouhev, kyrysníci, kteří se vydali na pomoc, byli odraženi českou střelbou a rozehnáni českými palaši. Anhaltovi jezdci strhli koně prudce doleva, vrhli se proti císařským dělům a rozprášili jejich osádky. Potom už měli před sebou jenom císařskou pěchotu. Českým nárazem byl prakticky odepsán celý jeden pluk. Musel to být hrozný náraz – jenom u jednoho pluku se napočítalo na 150 mrtvých a 200 raněných. Zřejmě to nezpůsobila jenom jízda, k Anhaltovi se přidaly i moravské kornety, a na levém křídle se konečně objevila i uherská jízda, připravená zasáhnout do boje. Bitva byla prakticky vyhraná. Tak, jak vypadala situace nyní, by si na vítězství císařského a katolického vojsko nikdo nevsadil ani pětník. Dokonce i maršál Buquoy (navzdory svým prostřeleným stehnům a poraněnému pohlavnímu údu) se vyštrachal na koně (byl to pomalý mimochodník, tedy ten kůň), a hodlal na místě zjistit, jak se věci mají. Než však dojel k bojujícím plukům, dostal zprávu, že nebezpečí je zažehnáno, a tak (jak říká dobový záznam) „vultu sibi semper simili“ – česky bychom řekli „aniž hnul brvou“ – se zase vrátil do svého příjemného, pohodlného, vypolštářovaného vozu, v němž se bojovalo docela komfortně. Ale proč? Jako proč se vrátil do vozu? Inu, měl přece zraněný... to já vím, co měl zraněného, já myslím, proč se bitva obrátila, proč české vojsko prohrálo boj, jehož výsledek mělo už prakticky v kapse...? Příčin bylo několik. Ta nejhlavnější se jmenovala – Poláci.

„Když velitel dvou císařských šiků Maxmilián z Lichtenštejna spatřil nastupující Uhry, pochopil, jaké následky by to mělo pro celou armádu, kdyby se uherští jezdci spojili s mladým Anhaltem. Povolal proto polské kozáky, kteří zatím stáli v záloze ve třetím sledu. Ti vyrazili se strašným řevem a se spuštěnými uzdami proti uherským jezdcům. V tištěné německé zprávě o průběhu bitvy, která byla vydána roku 1621, je útok polské lehké kavalerie líčen velmi plasticky těmito slovy: V této srážce bojovali Poláci velmi znamenitě. Se šavlí v každé ruce a s uzdou v ústech nadělali velkou škodu a porubali mnoho nepřátel, přitom často řvali: O Lutherani schelmo! Curvae sünu! Hrom sebyl!“

Takovému útoku se nedalo odolat. Uhři se snažili okamžitě vyklidit pole, někteří se však poněkud zapletli do vinic na úpatí Bílé hory a snažili se projít pěšky, což se jim nepovedlo, protože je tady dostihly polské šavle a jak je rubaly, tak je rubaly, hodně jich posekaly, a co neposekaly, to si vynahradily cestou k Praze a k Vltavě, svahy Petřina prý byly pokryty mrtvými těly. To však ještě nebyl konec polskému řádění, protože polští jezdci dohonili zbytky prchající Fridrichovy kompanie a také vojáky Kaplířova pluku a nemilosrdně je pobili. To musela být hrozná jatka. Ti z Uhrů, kteří se přes Motol a Košíře dostali až k Vltavě, se vrhali do řeky a údajně jich tam stovky utonuly – ještě po týdnech prý vytahovali pražští rybáři sítěmi z vody mrtvoly.

„Poláci slavili velké vítězství. Sami neměli skoro žádné ztráty a jejich kořist byla obrovská, nejvíce na koních. Po bitvě bylo prý vidět polské kozáky až s deseti ukořistěnými koňmi. Jejich důstojníci předali hraběti Buquoyovi celkem dvaapadesát nepřátelských korouhví, praporů a standart. Mezi nimi i vyšívanou, umělecky hodnotnou korouhev Fridricha Falckého, pořád ještě českého krále, s hrdým nápisem: Diverti nescio!“ Česky to zní taky moc hezky: „Obracet se neumím!“

A mezitím: „Kornety Anhaltových českých arkebuzírů se během srážky s císařskou pěchotou rozptýlily, a než se stačily znovu soustředit, napadl je z boku bavorský jezdecký pluk hraběte Kratze. K němu se přidali kyrysníci Marradasova pluku, kteří se zatím stačili vzpamatovat ze šoku. Během několik minut byl odpor Anhaltových jezdců zlomen. Sám mladý kníže utržil ránu do hrudi, která silně krvácela. Zůstal přesto nadále v sedle a chtěl pokračovat v boji. Druhá koule ho zasáhla do pravého ramene a on ztratil vědomí a spadl z koně. Byl zajat a tím skončil odvážný útok, který plni naděje sledovali se zatajeným dechem na návrší zbývající vojáci českého vojska.“

Co ještě zbývalo? Na české straně se velení dávno vymklo z rukou, bitvu už nikdo neřídil. Že konec nepřicházel ještě rychleji, to způsobil strmý sráz pod Hvězdou. Bavoři jej zdolávali jenom obtížně. V cestě jim ještě ke všemu stál kamenolom a nahoře byla česká děla, který jim taky znepříjemňovala život. Proti nastupující přesile však nezbývala naděje. A co nejvyšší velitel stavovských vojsk, generalissimus Anhalt senior? Ten se na pravém křídle pořád ještě o jakési velení pokoušel, jenomže nepřátelské řady se přiblížily přímo nebezpečně, generálská suita byla na dostřel bavorské pěchoty, a uherský plukovník se svou tělesnou jednotkou tří set jezdců se rozhodl tváří v tvář beznaději vyklidit pole. Vévoda Vilém Výmarský (jeho pluk byl umístěn uvnitř obory) přispěchal k uherskému plukovníkovi, aby ho přiměl k návratu. Přitom se mezi nimi rozvinul památný rozhovor, vedený kostrbatou latinou: „Germani currunt – Němci utíkají!“ To řekl Uher jakoby na omluvu a ukázal na prchající německou jízdu. „Nolo esse Germanus hac die, ero Hungarus. Maneas tantum mecum. – Nechci být dnes Němcem, budu Uhrem. Zůstaň proto se mnou!“ Uher však této latině nerozuměl, bodl koně a byl v prachu. Krátce nato opustil bitevní pole i Anhalt se svou družinou.