417. schůzka: Černý den na Bílé hoře

„Uvádí například, že v roce 1619 si počínal Hohenlohe při obléhání Českých Budějovic přinejmenším podivně, také okolnosti bitvy u Záblatí počátkem června téhož roku jsou mu značně podezřelé. Odkud se dozvěděl Buquoy, že Mansfeld táhne od Plzně k Budějovicům? Proč z hlavního tábora před Budějovicemi nepřišel Mansfeldovi nikdo na pomoc? Šlo jen o řevnivost mezi dvěma veliteli stavovského vojska, nebo zde byla ve hře černá zrada?“ Ve vynikající své knize Černý den na Bílé hoře se hypotézou možné zrady zabývá historik dr. Dušan Uhlíř.

Ve hře je černá zrada

Pražský historik prof. Karel Stloukal objevil koncem 20. let minulého století v německém Hannoveru jistý protokol. Ten protokol se týkal výslechu dvou nejmenovaných zajatých důstojníků českého stavovského vojska. Není datován, ale podle všeho vznikl někdy v druhé polovině roku 1619. Oba zajatci v něm pod přísahou vypovídají o poměrech v českém vojsku. Hned úvodem si stěžují, že české pluky leží v poli už víc než rok, a i když mají nad protivníkem velkou přesilu, nedosáhly ničeho, co by stálo za zmínku. Došlo prý sice k několika srážkám mezi jihočeskými rybníky, ale ukázalo se přitom, že v českém velení panuje zrada. Děla u hráze sice mířila na nepřítele, ale dělostřelcům bylo přikázáno střílet pouze do vody.

Když byl nepřítel poražen, muselo naše vojsko stát po celou noc v dešti a velitelé mu nedovolili postoupit, dokud se nepřátelské jednotky nestáhly bezpečně do Budějovic. Město mohlo být přitom tehdy snadno dobyto. A takových nevyužitých příležitostí prý bylo víc. Takovým faktem může být i informace, že čeští vojáci měli pod trestem smrti zakázáno napadat nepřítele a brát mu kořist, takže Buquoyovy jednotky mohly klidně křižovat krajem a loupit. Oba vyslýchaní důstojníci potvrzují, že někteří čeští obristi se scházeli se samotným Buquoyem a popíjeli s ním. Na několika příkladech pak zajatci dokládají, že muselo dojít ke vzájemnému dorozumění mezi českým velením a Buquoyem. Vrcholem zrady však prý bylo počínání českých velitelů v době bitvy u Záblatí.

Pieter Snayers: Bitva na Bílé hoře u Prahy|foto:Profimedia

„Že žádná pomoc Mansfeldovi z ležení hlavního nepřišla, příčina toho byla ta: Ačkoli Oldřich Vchynský byl již na cestě se dvěma tisíci mušketýry a s tisíci koňmi, poté co potkal se s jistým hrabětem, plukovníkem ve službách stavů, který brzo po rozplašení jízdy z boje ujel a vyrozuměl od něho, co se s lidem jejich děje a jak nepřítel silen jest, musil se zase zpátkem obrátit. Jiní pak píší, jakož i on sám, Oldřich Vchynský, že když nepřítel vracel se od bitvy k Budějovicům, tak Vchynský, zastihnuv Buquoye s houfy jeho míli od Záblatí, ze dvou stran naň udeřil, chasu porůznu rozehnal a vozy s loupeží odňatou všecky jim pobral, ač z obou stran na place do čtyř set jonáků zůstalo. A kdyby táž pomoc byla hraběti dříve přišla, že by mohl nepřítel na hlavu poražen býti, ale kdo tím vinen byl, to že čas sám ukáže.“ To byl úryvek ze Skálovy Historie české.

Oba zajatí důstojníci však vypovídají v protokolu nezakrytě o tom, že to byla zrada. Nejvyšší velitelé českých stavů (jedná se zjevně o generála von Hohenlohe a Colonnu z Felsu) přáli prý hraběti Mansfeldovi porážku a nehodlali mu jít na pomoc, takže dobrý hrabě byl zcela zrazen a prodán. Ke všemu prý dali z české strany výstřely z děl a ohnivými signály Buquoyovi znamení, aby věděl, kdy má přijít. „Tím se způsobilo mnoho ukrutností, jež pak císařští napáchali na mužích, ženách i dětech docela po tureckém způsobu.“ Při dobré vůli a větší obezřetnosti se tomu všemu dalo zabránit. V závěru svého výslechu poukazují zajatí čeští důstojníci na velmi špatnou morálku v českém stavovském vojsku a uvádějí, že správnost jejich výpovědí může pod přísahou potvrdit více než sto vojáků.
Což nevypadá na nějakou historickou kachnu.

My sice nemůžeme význam výpovědí obou zajatců nějak přeceňovat (kupříkladu fakt, že se čeští velitelé setkali s Buquoyem při přátelském truňku o ničem nevypovídá, to prostě patřilo v té době ke kavalírskému způsobu válčení), jenže některá podezření stejně zůstávají. Například podivné počínání Mansfeldovo na podzim roku 1620. Co provedl? Údajně dojednal za vysokou úplatu dohodu s Buquoyem a Katolickou ligou, že se sám uzavře v Plzni a že bude nečinně přihlížet pochodu nepřítele na Prahu. Okolnost, že on ani jeho vojáci nedostali od českého direktoria po dlouhou řadu měsíců smluvený žold, je sice smutná skutečnost, ale neospravedlňuje Mansfeldovo jednání, o kterém mnozí mluví jako o zradě.

Vypočítavost Jiřího z Náchoda

Aby na tom nebylo dost: Jenom několik dnů před bitvou na Bílé hoře se přidala zrada moravského šlechtice, hraběte Jiřího z Náchoda, který byl zetěm samotnému Karla staršího ze Žerotína. Máme svědectví od něj samotného. Začátkem roku 1621. sepsal pan hrabě z Náchoda memorandum, které adresoval přímo císaři Ferdinandovi Druhému. Obhajuje se v něm. Líčí tam v tom nejlepším světle svoje chování za stavovského povstání a vypočítává svoje zásluhy o věc Habsburků. Dokládá zde mimo jiné, jak se mu podařilo v moravském povstaleckém táboře průtahy a právními kličkami podržet tažení spojeného moravského a uherského sboru na pomoc českému vojsku před Prahou. Těch dvacet tisíc čerstvých vojáků, kteří byli připraveni posílit tísněné české vojsko na jeho ústupu ku Praze, by jistě dokázalo změnit celou válečnou situaci na konci roku 1620. Leč nestalo se tak. Pomocný sbor, vedený Ladislavem Velenem ze Žerotína, na bělohorské bojiště nikdy nedorazil.

No... dorazili tam jiní. Během mlhavého rána se všichni budoucí aktéři postupně dostavili. Když kolem deváté hodiny ranní se slábnoucí listopadové slunce prodralo skrze mlhu, tak bylo na bělohorské návrší vidět armádu povstaleckých stavů, sice méně početnou, než byla ta dole, na úpatí kopce, ale v nesporné výhodě. V českém táboře panovala nálada dvojího druhu. Jednak to byla rána nálada poněkud stísněná, jednak rozjařená. že to nejde dohromady? Ale snadno. Náladu určitě nepozvedl zmatený příchod Uhrů, kteří se sem na návrší přiřítili po krvavé lázni v Ruzyni. Taky únava a děs na obráncích Prahy zapracovaly. Na druhé straně však bylo to místo na bělohorském návrší na úspěšnou obranu jako stvořené a sám vrchní velitel českého vojska kníže Anhalt si pár hodin před bitvou liboval. Stačí se důkladně zakopat a pak držet, nevystrkovat moc nosy, nenechat se předčasně vylákat k protizteči. Nepřítel musel vyrazit jako první a zdolat poměrně strmý kopec. Z pohledu od Petřin nebo od Horní Liboce to třeba ani tak nevypadá, ale když si stoupneme někde u Ruzyně nebo u Řep, změníme svůj názor. Probíhaly horečné přípravy na střetnutí - všemi dostupnými nástroji a nářadím se kopaly okopy, kvapem se naváželo ještě něco munice a potravin pro vojsko. Času bylo málo a také lopat a dalšího nářadí se nedostávalo, a tak okopy zůstaly z větší části nedokončené, což brzy zaznamenal i nepřítel. Ten byl vůbec poměrně dost všímavý a máloco mu uteklo. Zásobování probíhalo pravidelně a zvláště po přesunu do nitra Čech armáda netrpěla nedostatkem potravy píce.

Nepřítel tam dole na tom byl nesrovnatelně hůř. Stálým jablkem sváru mezi vojskem a veliteli (máme teď máme na mysli vojáky a velitele české, stavovské) zůstávala otázka vyplácení žoldu. V táboře u Rakovníka začali komisaři direktoria vyjednávat s hlavní částí vojska o obnovení smlouvy. Vojáci při té příležitosti požadovali vyplacení žoldu za čtyři měsíce v hotových penězích. Kde je mělo direktorium vzít? Nabídlo pouze jeden měsíční žold v penězích a druhý v podobě naturálním, tedy v oděvech, zbraních, zbroji a dalších potřebách. Šlo o kompromis a až do dne bitvy nebyla v té věci uzavřena žádná dohoda.

„Jako celek tato česká královská armáda nebyla jistě vzorem spořádaného vojska.“ Začetli jsme se do patrně nejlepší publikace o Bílé hoře, kterou sepsal brněnský historik doktor Dušan Uhlíř. „Dlouhé lenošení v polních leženích a pak ústup prostřídaný jen nevelkými srážkami s protivníkem nemohly zůstat bez vlivu na kázeň mužstva. Věčné tahanice o žold a v zásadě oprávněná nedůvěra ve schopnosti nejvyšších velitelů pak jen dále podrývala jeho disciplínu. Byly však i výjimky. Moravané a Slezané patřili bezpochyby k těm lepším a ukázněnějším útvarům a v jejich řadách panoval i větší pořádek. Také jejich žold byl vyplácen pravidelněji. Zdá se, že více vůle k boji bylo i u horno a dolnorakouských vojáků, jejichž země už byla tím časem pacifikována s pomocí vojska římského císaře a katolické Ligy. Problematickými zůstávaly tedy především české pluky a samozřejmě i nezkrotní Uhři.“

Tím pádem bylo zaděláno na malér. Leč zanechme sýčkování, umožněné tím, že známe dobře budoucí děj, a tvařme se, že jsme očitými svědky probíhající událostí a že to, co líčíme, vidíme jako váleční reportéři právě teď. Pohled videotelefonem na bojiště vám nabídnout nemůžeme, ale snad se spokojíte našimi byť nedokonalými slovy. Pravé křídlo své armády opřel kníže Anhalt o úžlabí při zdi obory u letohrádku Hvězda. Fronta pokračovala k jihozápadu, překřížila karlovarskou silnici a levým křídlem sahala až k srázu nad Motolem. Jednotlivé pluky i jejich samostatné operující části byly rozmístěny tak, že mezery mezi nimi činily 100 až 250 kroků. V prvním a druhém sledu se střídaly pěší útvary s jezdeckými. Asi dvě stě kroků před prvním šikem v pravé části fronty se rozestavily v otevřeném poli čtyři kornety rejtarů Anhaltova pluku jako avantgarda celé české armády. Třetí sled tvořila uherská jízda – s ohledem na celkové ztráty, které utrpěla předchozí noci a otřesenou bojovou morálku tu měla zůstat jako záloha. Do prvního i druhého sledu na krajním levém křídle postavil nejvyšší velitel deset kompanií Thurnova pěšího pluku. Toto místo se mu zdálo jako nejzranitelnější, protože tady byl svah nejméně prudký a dalo se tady očekávat, že nepřítel zaútočí právě zde. Thurnův pluk patřil k nejstarším a tudíž k nejzkušenějším českým plukům a byl ve válce od jejího samého počátku.

„Kníže Anhalt měl plné ruce práce. Od časného jitra objížděl s generálem von Hohenlohe své jednotky po celé frontě, pořádal jejich řady a dodával jim kuráž. Kolem osmé hodiny ranní se k nim přidal Thurn, který sem přispěchal z Prahy.“ Později si budou historikové klást otázku, proč nejvyšší velitelé tolik rozdrobili jednotlivé pluky a promíchali jezdectvo s pěchotou. Jednoznačnou odpověď nenajde žádný z nich. Jako nejpravděpodobnější se zdá, že s vědomím početní převahy protivníka chtěl poskytnout Anhalt svým útvarům větší pohyblivost, aby je mohl snáze přeskupovat na ohrožená místa. Malým útvarům chyběla síla, s jakou nastupovaly mohutné tercie sešikované po španělském způsobu. Tady patrně nejvyšší velitel spoléhal na to, že potřebný důraz dá českým plukům svah, z jehož výšin budou nastupovat do boje. Což všechno nezní tak docela nelogicky. Kdyby se podobným plánem řídili všichni velitelé. A oni se neřídili. Inu, nikoli úplně. A co je to za armádu, která se rozkazy svého velitele řídí nikoli úplně? No, tak to byla zrovna naše armáda... Česká. Do pravomocí nejvyššího velitele zasahovali zejména Thurn s Hohenlohem.

Málokdo v českých zemích si myslí, že ví něco hůře než nadřízený

Thurn i sebevědomý Hohenlohe byl přesvědčeni, že vědí všechno lépe než Anhalt a podle toho se také chovali. Málokdo v českých zemích si myslí, že ví něco hůře než nadřízený, to už je takový rys naší národní povahy, s tím nikdo nehne. A kromě toho mluvili spojenci české armády i jinými řečmi než česky. Například německy. No tak jazyk německý by ani tak nevadil, pro většinu českých velitelů byla němčina jazykem mateřským, ale kupříkladu taková maďarština se stala zřejmě příčinou hrubého hlubokého nedorozumění s uherskými pluky, které nakonec zůstaly hodný kus vzadu za Čechy. Možná v tom hrála roli i prostá nechuť bojovat, ale můžeme to svést i na jazykovou bariéru.

„Kromě jednotek umístěných na bělohorské pláni,“ poznamenává historik doktor Dušan Uhlíř, „stálo asi 1800 mužů uvnitř obory, kde měli vyčkat dalších rozkazů. Byl to výmarský jezdecký pluk, pěší pluk mladého Anhalta a tzv. královská kompanie. Dal je sem umístit generál Hohenlohe a vojenští odborníci si dodnes lámou hlavu nad smyslem tohoto opatření. Tito vojáci do bitvy vůbec nezasáhli a zdá se, že ve zmatku bitvy na ně nejvyšší velitelé úplně zapomněli.“

Takže příprava na bitvu na straně obránců proběhla v duchu těch nejlepších bojových tradic naší armády. Shlédněme z bělohorského návrší, jak je na tom protivník... Po deváté hodině ranní bylo na druhé straně ještě živo. Vojsko Katolické ligy se řadilo v prostoru proti návrší, korunovanému zdí obory. Císařské vojsko se šikovalo napravo od vojska Ligy a tvořily ji v prvním sledu čtverce pěchoty. Vypočítávat jednotlivé pluky, šiky, kompanie, jízdy, kornety, gardy a tercie by vneslo do hlav posluchačstva takový zmatek, že bychom jej z nich nedostali ani do konce této schůzky, takže si to raději odpustíme. Ostatně - na budoucím bojišti se za chvilku již začnou dít věci. Katolické vojsko se čadilo k bitvě. Vojáci dojídali poslední zásoby, připravovali své zbraně, mnozí se modlili. Duchovní (mezi nimi hlavně jezuité) jim dodávali útěchy, zpovídali a podávali tělo Páně. Všichni si uvazovali polní znamení, která je měla rozlišit od nepřítele. Společným bojovým heslem, které určil vévoda Maxmilián Bavorský, bylo „Sancta Maria!“

Během dlouhého čekání se formace českého královského vojska na návrší rozvolnily. Důstojníci opouštěli své jednotky a někteří se vzdalovali dokonce do nedaleké Prahy. Strahovskou bránu dal sice Anhalt zavřít, ale důstojníci tudy mohli procházet. Vozy se zavazadly byly odtaženy až k městským hradbám a nikdo nepomyslel na to, že mohly posloužit k opevnění bělohorského návrší. Nebyly vydány žádné závazné rozkazy, nebyl určen ani žádný bojový pokřik, byly jen rozdány modrobílé rozlišovací znaky pro celou armádu. Nebylo ani vidět, že by evangeličtí kazatelé byli příliš velkou duchovní posilou svého mužstva. Nepřátelský útok proto zastihl české vojáky ukolébané vyčkáváním do nedbalosti.
Začalo to krátce po poledni. Ještě jednou zopakujme, že byla neděle a datum na kalendáři říkalo, že je 8. listopad 1620.

Na krajním pravém křídle císařského vojska vyrazily kupředu dva valonské pěší pluky. Byly sraženy do jedné tercie. Tak tedy sraženy do jedné tercie ježily se píkami. A ty píky se za rychlého pochodu vlnily jako stébla rákosu ve větru. No... a potom že inter arma silent Musae! Pochodující tercie působily v bitvách jako tank. Masa hustě sešikovaných vojáků musela udeřit už svou mohutnosti. Zadní řady tlačily při pochodu dopředu na ty před nimi, ještě kousek, tak, až se to všechno pěkně pohnulo, vysunuté jednotky mušketýrů jí přitom dodávaly palebnou sílu, téměř tři tisíce dobře vycvičených a zkušených žoldnéřů – to všechno jde dopředu, jde a jde – a jak se blíží, tak je slyšet pištce a také bubny, které určují rytmus jejich kroků. „Stavovský velitel Anhalt, který ten pohyb sledoval z návrší, zadoufal, že se za rychlého pochodu tercie uvolní a snad se její řady spletou. Pak by byl protivník snadným terčem. Jedině uspořádaná a pevná formace odolá protiútoku. Jakmile se řady rozvolní a nastane panika, nikdo neudrží pěšáky pohromadě a nastane katastrofa.“ Kolega Anhalt měl pravdu. Kolega Anhalt? Inu, když už je po bitvě, tak je přece každý generálem. Na straně kolegy Anhalta na pravém levém křídle stály proti Valonům v prvním sledu část Thurnova pěšího pluku, šest kompanií po dvou stech mužů. Samí zkušení vojáci, proto tady taky byli. Palbu zahájila baterie dvou českých děl na levém křídle. Moc šťastně si však nepočínala. Neměla dobrou mušku. Víc škody způsobila vlastním jednotkám, musela palbu nasměrovat víc doleva. „Než se však oba valonské pluky dostaly do kontaktu s českým vojskem, předjeli je císařství rejtaři. Kornety Valdštejnova pluku a jezdeckého pluku Gauchierova se rozjely vzhůru návrším. Po dlouhém nočním pochodu a krvavé noční práci v Ruzyni to bude zase Gauchier, kdo zasáhne jako první do boje... V pravou chvíli se však objevil generál Thurn, který se postavil do čela českých jezdců. Prudkou salvou rozrazil císařské kyrysníky, kteří se dali na zmatený ústup. Ve své zprávě v bitvě tuto okolnost patřičně zdůraznil, postěžoval si jen, že při střelbě se mu žhavá zrnka střelného prachu zaryla do tváře.“

Mezi veliteli české vojska došlo ke změně. Anhalt opustil levé křídlo svých jednotek a přenechal o ně starost generálu Hohenlohemu. Sám se odebral obhlédnout situaci dále napravo. Žádný významný pohyb tam nenastal, o to významněji se situace vyvíjela na levém křídle. Kterému vrchní velitel nevěnoval zrovna pozornost. Nevěnoval, a přitom zrovna tam vypadalo pro české vojsko docela povzbudivě. Slušnou paseku tam mezi císařskými nadělala česká salva, padl jeden z nejlepších velitelů císařských jezdců svobodný pán von Petersheim, sám Gauchier unikl o vlásek. Šest kompanií Thurnova pěšího pluku dostává rozkaz zaútočit. Tisíc tři sta českých pěšáků odhodlaně vykročilo, ale nějakých 300 metrů před nepřítelem se náhle zastavilo, část se obrátila na útěk a část jich vystřelila do vzduchu, jiní dokonce do týlu. Pak všichni zcela nečekaně odhodili zbraně a dali se na útěk. Proboha proč? Na to odpověď dodnes nikdo nezná. Zbývající čtyři kompanie v druhém sledu se ještě snažily udržet pozici, jenomže celé křídlo už bylo uvedeno ve zmatek a začalo se hroutit. Kdoví... možná že zrovna právě tady chybělo těch 1500 uherských jezdců, kteří se podle pokynů nejvyšších velitelů mělo postavit tady na levém křídle ve formaci tvaru půlměsíce. Ti tady ale nebyli. Nedostavili se, a tak je těžké uvažovat o tom, co by se stalo, kdyby tu byli. Možná by jenom rozmnožili počet uprchlíků, anebo by zasáhli a zvrátili výsledek... Stát se mohlo všechno. Stále však ještě nebylo nic ztraceno...