426. schůzka: Exekuce

„Přestože Staroměstské náměstí tehdy zaplnily tisíce zvědavců, očitých svědků poprav, nezachovalo se nám zcela jednoznačně pořadí vykonávaných rozsudků ani jejich přesný průběh. Dodnes se například chybně traduje, že vůdci povstání proti Habsburkům byli přivádění k exekuci na vysoké dřevěné lešení ze Staroměstské radnice přímo oknem v prvním patře, místech, kde jsou dnes v dlažbě chodníku vyznačeny bílé kříže.“

„Ve skutečnosti všichni odsouzení normálně scházeli z patra po schodech před radnici, obešli roh její věže a potom vystoupali po schodech na dřevěné pódium.“

Průběh hromadné popravy

Na lešení přicházeli podle rodu, důstojenství a věku. Nejprve páni, pak rytíři, nakonec měšťané. Jeden po druhém. Pozorovatelé a pamětníci, kteří zachovali zprávy o exekuci, stačili sledovat pořadí prvních sedmi, zbývajících dvacet je jmenováno v rozličném sledu. Není divu, že si nebyli jisti. Ten zážitek musel být otřesný. Z úst kněží, kteří doprovázeli odsouzené muže, se pak dychtiví posluchači dovídali poslední výroky obětí. Slova, která jinak zanikala ve vřavě šesti bubnů a jezdeckých polnic. Zvuková kulisa měla dvojí účel: jednak nebylo pod pódiem slyšet, co odsouzenci říkají, jednak mělo vřeštění trubek a údery bubnů nahnat ještě víc hrůzy, než se o to postarala podívaná na lešení. Příznivci popravovaných, ale i jejich odpůrci, se shodují v tom, že tváří v tvář smrti v této potupné komedii se všichni dosouzení chovali důstojně. Situace bez východiska v nich probudila zoufalou reakci hrdosti, která jim někdy chyběla v předešlých dnech a hodinách. Výroky odsouzených, jejich poslední slova, dojímají. zvláště ve stylizovaném literárním podání kronikářů. Už jim nic nezbývalo, jenom víra a naděje v posmrtnou blaženost, byla to jediná jistota a ochrana před zoufalstvím.

Gloriolu mučednictví, kterou si odnášejí z tohoto světa v pamětních spisech evangelíků, podtrhuje stařecký věk řady popravených. Byli to opravdu většinou zralí muži, nejmladší z nich, pražský měšťan Jan Kutnauer, se sotva dožil čtyřiceti. Kronikáři vypočetli, že „deset osob tehdáž ortelovaných mělo let věku svého do sedmi set.“ A ještě jinde se dočteme, že „bylo mezi nimi dvanácte počestných šedivých starců.“ I když naše představy o starcích na začátku století 21. musíme při porovnání století 17. poněkud poopravit, faktem zůstává, že téměř polovinu odsouzenců tvořili starší či vysloveně staří lidé.

Kříže v dlažbě Staroměstkého náměstí připomínající popravu 27 českých pánů

„První vstoupil na lešení potažené černým suknem Jáchym Ondřej Šlik, donedávna ještě lužický zemský správce, teď rebel odsouzený k smrti. Dvaapadesátiletého muže statné postavy doprovázeli němečtí luteránští kazatelé, které o tuto službu požádal, a také osobní sluha. S modlitební knihou v ruce přešel lešení. Pomodlil se, rozepnul za pomoci sluhy černý aksamitový kabát a poklekl na rozestřené sukno. Jeho hlava se po setnutí kutálela prý daleko nazad a proud krve vystříkl na kříž postavený na okraji pódia. Sluha položil pravici bezvládného těla na popravní špalek, aby kat mohl provést druhý akt exekuce. Když byla ruka mrtvého uťata, přistoupilo šest černě zakuklených hrobníků, zabalili tělo do sukna, na němž předtím klečel odsouzenec, a odnesli je propadlištěm pod lešení. Dva muži v smutečních kápích zatím rozprostřeli nové sukno.“

Milí patres, vy že byste mou duši rádi získali ke spasení? To raději já bych vám přál, abyste vy o svém spasení tolik věděli a jím jisti si byli jako já.

Hned za Šlikem šel Václav Budovec z Budova. Jeden z těch, kdo se podílel na vysokém věkovém průměru popravovaných. „Znamenitě učený i spisy vůbec vydanými (v českém i latinském jazyku, slovutný muž, který zemi německou, vlašskou, francouzskou, anglickou, tureckou (kdež sedm let se zdržoval) byl projel.“ To o něm napsal v Historii o těžkých protivenstvích církve české Jan Amos Komenský. Několik hodin před popravou ho navštívili dva kapucíni s tím, že by rádi jemu, v úzkosti se nacházejícímu, milosrdenství ukázali. Na otázku jaké že milosrdenství, mu řekli, že mu chtějí cestu k nebi ukázat. „Cestu k nebi?“ odpověděl Budovec. „Ta je mi z milosti Boží dobře známa.“ A nikterak nezkrušen svým blízkým osudem, udělal kapucínům na místě přednášku: „Milí patres, vy že byste mou duši rádi získali ke spasení? To raději já bych vám přál, abyste vy o svém spasení tolik věděli a jím jisti si byli jako já.“

„Nechť pán tak mnoho svým spasením se nechlubí a sám sebe marným domněním se nesvazuje, neb žádný neví v tomto životě Boží či v hněvu zůstává!“

Václav Budovec z Budova. Rytina Johanna Balzera z roku 1772.

„Vy byste raději mne přivésti chtěli k zoufání, kdybych já ve víru spasitelnou tak silně a dobře utvrzen nebyl.“ Vypadalo to jako bouřlivá universitní disputace, a přitom šlo o život. Budovec debatu nakonec vzdal, když pochopil, že se svými argumenty, a to ani z Bible, neuspěje. A tak nakonec prohlásil: „Osle, chceš mne učiti cestě spasení, a nevíš, kde v Zákoně jaké slovíčko položeno jest. Proto jdi ode mne, satane, a nepokoušej mne více.“

Rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic byl ze všech odsouzenců nejstarší. Bylo mu osmdesát šest let. Rozkázal, aby ho oblékli do hedvábného pláště. Když ho zavolali, tak řekl: „Ve jménu Božím. Však jsem již dosti dlouho čekal.“ Služebníci mu pomohli vstát, protože kolena mu už dobře nesloužila, se všemi se rozžehnal, a pro svůj věk šel velmi pomalu. Když vyšel po schodech na popraviště, řekl: „Můj Bože, posilň mne, abych neupadl a na smích nepřátelům nebyl!“ Došel na místo, ztěžka pokleknul a napolo sehnutý prosil kata, aby si pospíšil, protože nechce omdlít. Když ho kat Mydlář viděl schýleného a shrbeného na kolenou, nechtěl ho stít. Kněz mu tedy řekl: „Urozený pane, když jsi Pánu Bohu duši poručil, již i tu šedivou hlavu vesele Pánu Bohu obětuj a ji vzhůru k nebi pozdvihni.“ Kaplíř odpověděl: „Ve jménu Božím,“ a zvedl hlavu, jak jenom mohl. „Pane Ježíši, v ruce tvé poroučím ducha svého.“ Upadl, až když mu hlava sťata.

Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Josef Scheiwl (1833 - 1912) podle kresby Aegidiua Sadelera.

Cestou na popraviště žádali někteří kněze, aby tlumočil jejich poslední vzkazy manželkám a napomenutí dětem a přátelům. Z těch dialogů se dochovaly jenom útržky, samozřejmě že nikoli úplně spolehlivé, a my spíš jenom tušíme než bychom věděli, co tanulo na mysli lidem, kteří věděli, že prožívají poslední minuty svého života. Kryštof Harant pochyboval nahlas o stálosti své manželky ve víře a nedoufal, že bude dlouho truchlit nad jeho skonem. Možná že prožíval předtím rodinnou krizi a její stín nesl s sebou až sem. V obou svých pochybách se nemýlil. K čemuž dodává kronikář: „Všetečná ta žena ničehož nic z toho nesplnila. Bohu, svědomí, dítkám i poddaným se zpronevěřila, když brzo potom za člověka převrhelce se vdala, syny k jezuitům na cvičení obrátila, sama přestoupila a na poddaných těla i duše ukrutnost uvodila.“ Tím „převrhelcem“ nebyl nikdo jiný než Harantův někdejší nejbližší druh Heřman Černín z Chudenic, se kterým kdysi cestoval do Svaté země. Černín se stal horlivým katolíkem, účastnil se bitvy na Bílé hoře, seděl při staroměstské exekuci na tribuně jako císařský hejtman Starého Města a díval na popravu svého přítele Haranta.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Autor Aegidius Sadeler.

Odsouzenci čekali v radničním vězení, než pro ně přijde rychtář z lešení. Dlouhé hodiny rozjímali, někteří z nich pohrouženi v divný polospánek na hranici snu a vědomí, a vyprávěli kněžím blouznivé vidiny jako odraz úzkosti ze smrti a jejího překonání nadějí ve věčné blaženství. "Zdříml jsem si," svěřoval se Kašpar Kaplíř svému zpovědníkovi, "a zdálo se mi, že ke mně dva anjelé přišli a otírali tvář mou rouchem velmi pěkným, napomínajíce mne, abych se spěšně strojil jíti s nimi. Já věřím svému Pánu Bohu, že ne ve snách, ale v skutku mám ty anjely přítomné, oni mně v životě tomto slouží a po smrti duši mou do lůna Abrahamova donesou." Starý, jedenaosmdesátiletý Jindřich Otta z Losu, vyznáním český bratr, kterému nepovolili kněze jeho víry, vedl svou poslední řeč s knězem podobojí Janem Rosaciem, jenž ho přišel doprovodit na lešení. „Sedl jsem na tu stoličku a počal jsem tesklivě na to mysliti, že jsem žádného ze svých správců míti nemohl, který by mi svátostí velebnou posloužil. A litoval jsem toho a lituji, že jsem vás k sobě nepovolal. A v tom přemyšlování zdřímnul jsem, a aj, ukázal se Spasitel můj, kterýž mi řekl: Dosti máš na mé milosti, neboť já tebe krví svou očišťuji! Tu pak na mé srdce krůpěj krve pustil, a já v tom procítil a vzchopil jsem se. A věřte mi, že mne čisté na srdce chladí a občerstvuje, cítím to patrně.“

Poslední zbytky tělesných i duševních sil soustředili všichni odsouzení ve svém předsmrtném vytržení na to, aby šli klidně, vyrovnaně, usmířeni s neodvratným osudem. Vyprávění kněze Rosacia, který je doprovázel, zní docela věrohodně: „Toto za slušné poznamenati jsem si umínil, že když na koho z těch svatých lidí a božích mučedlníků zavoláno bylo, tu k velikému podivu rozžehnání pěkně, až srdce v nás plesalo, se dálo; ne jináč než jako by na panket aneb na nějakou kratochvíli jíti se strojili. Ti, kteří odcházeli, těm, kteří po nich zůstávali a také smrti očekávali, v ten smysl i jináče, pěkněji, než se to pamatovati a vypsati může, mluvili: Nu, milí přátelé, požehnejž a ostříhejž vás tu Pán Bůh, dejž vám potěšení Ducha svatého, trpělivost a zmužilost, abyste toho, že jste Boží cti zastávali, srdečně a udatně i při této smrti na sobě dokázali. Já vás předcházím, abych uzřel dříve slávu našeho milého Spasitele, ale dočkám se vás hned za sebou. Již nám této hodiny pomine žalost vezdejší a nastane radost nová, srdečná a věčná.“

Kromě Jana Rosacia doprovázel na poslední cestě ještě jeden kněz, německý luterán mistr Lippach: „Když se pak již oblékli, dali sobě nahoře obojky u kabátu odřezati, aby při nich nic na překážku nebylo. Ptali se také mne napořád, bylo-li to tak dobře spraveno, či ještě co na překážku jest.“ Když volali pána z Bílé, začal pan Bohuslav z Michalovic protestovat: „Proč má pán z Bílé na smrt přede mnou jíti? Poněvadž jsem já v tomto životě před ním chodíval?!“ Prokop Dvořecký, když došel na tribunu, obrátil se k soudcům: „Povězte císaři, že my nyní podstupujeme soud jako nespravedlivý, ale on zakusí těžšího, však spravedlivého Božího soudu!“ Jeho hlas zanikl v dunění bubnů a vřeskotu polnic.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová