427. schůzka: Až na to zarmoucené veselí

Teď teprve si potřeboval kat Jan Mydlář trochu vydechnout, a nejenom to: sáhl po druhém meči. A na lešení přišel Tobiáš Štefek z Koloděj, velice skleslý a truchlivý, do poslední chvíle s nadějí, že dostane milost. Nedostal. Nedostal, stejně jako Kryštof Kober starší. "Na teatrum popravní šel hrdinsky, jako by se smrtí zápasiti chtěl." Po něm Jan Šultys z Kutné Hory a Maxmilián Hošťálek ze Žatce. Sotva odnesli jejich hlavy, přivedli pětapadesátiletého rektora pražské university, doktora Jana Jessenia. Mistr kat povytáhl kleštěmi a přidržel odsouzenci jazyk. Když jej vyřízl, ťal do Jesseniovy šíje. Možná za Jesseniem, možná před ním měl být sprovozen ze světa muž, který nečekal na kata a vykonal ortel na sobě sám. Doktor. Martin Fruwein, tajemník a právník direktoria. Už řadu dní visely na rozcestích před pražskými branami části jeho těla. Dalším dvěma doktorům, Jiřímu Hauenschildovi a Leonardu Rüppelovi kat usekl nejprve pravice, pak jim setnul hlavu. Jan Mydlář, byť to byl kat vskutku profesionální, toho měl už docela dost. Docela přivítal, když mu nařídili, aby si oddechnul (po takové dřině) a namísto stínání aby tři odsouzence oběsil.

Nejmladší ze všech odsouzených, čtyřicetiletý staroměstský radní Jan Kutnauer, „pomodliv se, když k němu kat přistoupil a za odpuštění žádal, nejprv mu měšec s penězi dal a hned ruce k svázání podal, pravě, aby povinnost svou konal, však po křesťansku. Když na žebřík, přistavený k břevnu z okna rathouzného vystrčenému, na němž oběšen býti měl, vstupoval, velikým hlasem, jako by řval, volal: Žádného jsem nezradil, žádného jsem nezamordoval, žádného té smrti hodného účinku jsem se nedopustil, ale že jsem vlasti a evanjeliu Božímu věren byl, umírám. Bože, odpusť nepřátelům, neboť nevědí, co činí! A hned ze žebříku sestrčen byv, skonal.“ A jeho nevlastní otec Simeon Sušický z Sonnenštejna: „Na témž trámě vedle pastorka svého oběšen byv, brzy se zadusil. A v té chvíli obrátil se sám od sebe tváří v tvář Jana Kutnauera, že se ústa úst dotýkala, jako by se líbali. Což sobě nepřátelé v smích obrátili, mluvíce, že to tak úporní rebelové byli, že ani po smrti sebe vespolek nadýmati a praktik strojiti nepřestali.“ Nathanaela Vodňanského na břevnu trčícím z okna radnice nevěšeli, nebylo na něm už místo. Vedli ho od lešení přes náměstí kolem kašny k dřevěné šibenici. Cestou se obrátil ke svým druhům, visícím z okna radnice: „Ó milí moji tovaryši, líto mi, že od vás odloučen a ještě ku potupnějšímu místu tažen býti mám!“

S oprátkami mistr Mydlář skončil, odpočatýma rukama vzal do rukou opět meč. Na řadě byl staroměstský měšťan Václav Matěřovský z Jizbice. „Za to, že byl blízkým Platejsovým, kanovníka a potom biskupa olomouckého přítelem, také se života nadějí krmil, na panu Sixtovi, strýci svém, příklad již viděv, tak že jiní s ním se žehnajíce, štěstí mu k životu vinšovali a své ženy a dítky poroučeli. On vyšel až na popravní theatrum, sem tam se ohlédl, byl-li by kde jaký o jeho životu posel; když mládenec z něho plášť snímal, on domnívaje se, že mu něco dobrého oznámiti má, ucha nastavoval.“ Byl sťat uprostřed modlitby. Pak šli za sebou v pořadí měšťané Jindřich Kozel z Peclinovce, Ondřej Kocour z Votína, Jiří Řečický, Max Michal Wittmann, Šimon Vokáč z Chýš. Ten poslední uzavíral řadu popravených. Bylo po deváté hodině dopolední, vlastně teprve skončilo ráno, když divadlo skončilo. Nic se nepřihodilo, obavy dvora byly zbytečné a vojáci Albrechta z Valdštejna, určení k zabezpečení klidu a pořádku, mohli dál klidně hrát karty ve svém pražském ležení.

Kat Mydlář stíná jednu hlavu za druhou

„Odpravení osob těchto mečem vykonalo se od jednoho a téhož mistra popravního skoro ve čtyřech hodinách tak bystře, že ani při jedné osobě rány nějaké zmatečné uděláno nebylo, a to meči čtyřmi: prvním odpravil jich jedenáct, druhým pět, ostatními dvěma osm,“ čteme si ze zprávy, kterou pobělohorský exulant a jinak historik Pavel Skála ze Zhoře připsal městskému rychtáři. „K tomu v tom čase vykonal exekuci právní provazem na třech osobách, totiž na Janu Kutnauerovi, Simeonovi Sušickém a Nathanaelovi Vodňanském. Ti tři byli odpraveni hned po Rüppelovi snad proto, aby popravce sobě trochu povydechl. Tělo doktora Jessenia téhož dne vyvezené za bránu Horskou rozčtvrtil a na kolí vetkl; hlav pak dvanácte, totiž Šlikovu s rukou na ústa položenou, Budovcovu, Kaplířovu, Dvořeckého, Bedřichovu, Ottovu, Michalcovu s rukou na hlavu vloženou, Kochánovu, Štefkovu, Koberovu, Jesseniovu s kusem jazyka, Hauenschildovu též s rukou na hlavu vstavenou, na věž mosteckou proti jezuitům ze strany jedné k východu slunce do Staré Prahy patřící šest a ze strany druhé na západ k Malé Straně též šest vynesl a to vše železnými pruty aneb klamry dobře (aby žádná dolů nespadla) opatřil, ano i Rüppelovu hlavu na pranýři staroměstském přibil, a to vše dne toho pondělního vykonal.“

Toho 21. června měl mistr popravčí Jan Mydlář vskutku těžkou šichtu. A ještě pořád neměl padla. Naposledy těla postínaných a některých i s hlavami, byvše do truhel k tomu již přihotovených položena, propustila se manželkám, komu bylo co poručeno, do domů a příbytků svých, aby pěkně je obmýti a připraviti daly, a k hodině na noc v místech a při krchovech k tomu od jednoho každého vybraných na ramenou přátel, švagrů, tchánů a jiných známých kolem hodiny na noc jsou pokojně a tiše pohřbena. To ale stále ještě nebyl konec. „Na druhý den Mikuláš Diviš, přední písař Starého Města pražského, že Fridricha do Prahy vjíždějícího jménem Žižkova lidu vítal a z Prahy odjíždějícího vinšem jakýmsi vyprovázel, za jazyk k šibenici přibit a celé dvě hodiny tak držán. Kat pak odejda jiné tři řečníky odpravoval, Václava Božeckého, Josefa Kubína a Jana Švehlu, po třikrát je metlami mrskal, u rathouzu, u mincovny a u Černých jelenů na dláždění, a nato je z města ven vyvedl. Mezi nimi Kubín nejvíc mluvil a na pomstu volal, zvláště při třetím mrskání, kdy volal: Ach Bože, zatmiž se slunce nebeské nad naší křivdou! Což se i stalo, že slunce víc než hodinu nesvítilo, s mnohým podivením.“

Nevídaná exekuce

Každý si říká, že poté už Mydlář dozajista končil. Leč není tomu tak. „Nato navrátil se kat na rynk Staroměstský, Mikuláše k šibenici za jazyk přibitého odňal a do vězení zase vedl, odkudž po čtyřech teprv letech vypovězen byl a do exilu odešel.“ Tak skončila v tomto království nikdy předtím nevídaná exekuce. Svou monstrózností byla neslýchaná. Ne že nebyly i předtím veřejné popravy, tehdejší mrav to připouštěl a exemplární výstražné tresty byly běžné, jenže rozsah a způsob, jakým byla tato exekuce provedena, a taky vyvěšování hlav na Mostecké věži uprostřed města, to všechno vyvolávalo v současnících asociace tureckých krutostí páchaných na křesťanech, jak je bohatě líčily tehdejší cestopisy a noviny. Jestliže chtěl vítězný Habsburk ohromit nejenom Čechy, ale i Evropany, tak se mu to povedlo dokonale. Pro trvalou památku popravených sotva mohl udělat víc.

„Přemýšlel jsem nejednou,“ svěřuje se ve své knize Staroměstská exekuce historik profesor doktor Josef Petráň, „jak asi bylo Pražanům, když směřovali ze Starého Města na Malou Stranu nebo opačně a museli projít bránou mostecké věže, pod železnými koši s hlavami popravených. Šest párů prázdných očních důlků hledělo směrem k české kanceláři, druhých šest do oken klementinské koleje jezuitů. Trochu otřesné pomyšlení. Dnes by podobná středověká podívaná šokovala. Tehdy se tu proháněla bezstarostně malá dítka a snad jim ani nepřišlo pohlédnout vzhůru. Každá senzace časem zevšední. Ostatně na kopečku za hradbami se houpali na šibenicích viselci a nikdo si jich valně nevšímal.“

Za deset let, co byly hlavy vystaveny nepřízni počasí, zbyly nad gotickou fortnou jen sluncem vybělené a dešti omývané lebky. 10. února 1625 a 12. listopadu 1626 povolily shnilé tyče a jedna nebo dvě lebky spadly dolů na dláždění. Lidé to považovali za zvláštní znamení a předzvěst neobvyklých událostí. Za necelý rok od exekuce viselo na věži o jednu hlavu méně. Na snažné přímluvy hraběnky Šlikové a jejích příbuzného Karla z Lichtenštejna povolil císař snést lebku Šlikovu a s veškerými obřady ji pohřbít k tělu v hrobce pod kazatelnou u Salvatora na Starém městě pražském. Po víc než deseti letech (bylo to koncem roku 1631) bylo jedenáct zbylých lebek ze staroměstské Mostecké věže pietně sňato za hlaholu týnských zvonů. V čele pohřebního průvodu jeli na koních Václav Vilém z Roupova a Jindřich Matyáš Thurn. Z těch hlav císařovo prokletí sňato nebylo, to jenom česká emigrace oslavila tímto způsobem svůj návrat do vlasti. Ve střední Evropě vítězily oddíly švédského krále Gustava Adolfa, přičemž do Čech vstoupila vojska jeho spojence, saského kurfiřta Jana Jiřího. S nimi se vrátili domů i čeští exulanti. Jejich návrat trval právě tak dlouho, aby stačily – mimo jiné – pohřbít ty uťaté hlavy: půl roku.

„Pod Staroměstskou mosteckou věž přišli uctít hlavy synové, vnuci, příbuzní a přátelé popravených pánů. První úkol v ceremoniálu připadl někdejšímu městskému písaři Mikuláši Divišovi z Doubravína, kterého dala exekuční komise v roce 1621 přibít za jazyk k šibenici, pak vymrskat a vyhnat navěky ze země. Měl štěstí, že hřeb neporušil nervstvo jazyka, takže mohl mluvit. Nyní, v listopadu 1631, roku, mu uložili, aby jako pamětník událostí před deseti lety identifikoval lebky na Mostecké věži. Prý si ještě dobře pamatoval, v jakém pořadí byly vyvěšeny.“ Sňali hlavy, odnesli je do blízké celnice, uložili do krabic. Diviš popisoval krabice jmény. „Aby se věděti mohlo, kterého z pánů direktorů která hlava jest.“ V připravené rakvi přenesli krabice s lebkami do Týnského chrámu, kde se konal pohřební obřad za hojné účasti exulantů. Po kázání svěřili rakev "důvěryhodným mužům" k pochování na tajném místě. Proč tajném? Protože si emigranti byli nepříliš jisti trvalým úspěchem saské armády, a nechtěli, aby se jednou exhumace hlav stala veřejnou potupou památky popravených. Veškerá stopa po lebkách tím mizí. O místu posledního uložení hlav se nadále vyslovují jenom domněnky.

Kde by mohly být? Známý pražský topograf Jaroslav Schaller, který žil v 18. století, tvrdil, že snad v roce 1766, když v Týnském chrámu kopali základy k obnovení oltáře Panny Marie, nalezli vedle sakristie rakev s oněmi dvanácti hlavami a ty že prý byly odstraněny. Kam, to se neví. V rakvi ale nemohlo být dvanáct lebek – jenom jedenáct, protože (jak známo) jedna z nich, Šlikova, odpočívala u Salvatora společně s pohřbeným tělem. Vydavatel časopisu Lumír František Mikovec otiskl v roce 1862 podpůrný argument pro jinou domněnku: V knihovně Národního muzea v Praze prý našel tisk Historie o těžkých protivenstvích církve české z 18. století, v němž kdosi u řádky, kde se mluví o hlavách, že „pohřbeny byly v místě takovém, jakéhož by se žádný z nepřátel dověděti nemohl,“ připsal na okraji stránky, že lebky jsou „v pavlánu pod věží,“ což ovšem lze také číst: „U paulánů pod věží.“ Řád paulánů vlastnil salvatorský kostel po vyhnání luteránských kazatelů. V době snímání hlav z Mostecké věže jim kostel stále patřil, takže hlavy jedenácti českých pánů tam nemohly být pohřbeny.

Kostel Matky Boží před Týnem. Tak tam prý najdete ty nejúžasnější varhany u nás|foto:Jana Šustová, Český rozhlas

Ledaže bychom popustili uzdu své fantazie a uvěřili romantickému líčení v Heroldových Malebných cestách po Praze, vydaných v roce 1885. Tam se mj. dočteme, jak to bylo: „O půlnoci přerušeno bylo posvátné ticho v chrámu sv. Salvatora vstoupením tří mužů. Dva z nich nesli něco černým suknem přikrytého, třetí nesl lopaty, motyku a malou svítilnu. Jeden z mužů opustil chrám, druzí dva se dali do práce. Odstranili v jednom koutě chrámu několik dlaždiček a vykopali hlubokou jámu. Pak odkryli sukno, pod ním byla černá rakev. Tiše spustili ji do hrobu, klekli a modlíce se požehnali rakev. Pak se chopili opět lopat, zasypali hrob a zasadili dlaždičky opět na místo. Bez promluvení odcházeli mužové, svítilna zhasla, klíč zarachotil v zámku a nastalo opět tajuplné ticho v chrámu.“

Tak trošku detektivka, zkřížená s horrorem. Ale stát se to opravdu nemohlo, protože jediným kostelem, který měli evangelíci v době snímání hlav z věže, byl Týnský, nikoli salvatorský chrám. Zdejším farářem se stal Samuel Martin z Dražova, a jeho pomocníkem kněz Matěj Krocinovský. Když Sasové odtáhli z Prahy, opouštěli kněží opět město. Odešel i Matěj Krocinovský, ale tajně se vrátil a skrýval se na venkově, až ho chytili roku 1636 někde u Turnova. A první, nač se zatčeného ptali, byl pohřeb lebek obětí staroměstské exekuce. „Chceme vědět, kde jsou lebky oněch odpravených pánů českých, jež 30. listopadu 1631 byly sňaty z věže!“ Kněz Matěj s odpovědí váhal, a tak jeden z vyšetřujících dodal: „My dobře víme, že do kaple chrámu Týnského byly dopraveny a tobě k opatrování svěřeny byly. Ty sám jsi měl klíče ke kapli v moci své. Kde tedy jsou pohřbeny?“ Nic neřekl, tak mu pohrozili mučením a Krocinovský přiznal, že měl u sebe klíče od kaple, takže bez jeho vědomí tam nikdo nevstoupil, ale o tom, kde jsou lebky, že neví. Byly prý odneseny do Karolina a od těch dob je už nikdy nikdo nespatřil.