428. schůzka: Mikuláš Dačický z Heslova

„Já, Ondřej Dačický, měl jsem svatební veselí na Horách Kutných.“ Na tenhleten zápis svého tatínka nemohl jeho syn Mikuláš pochopitelně zapomenout a nevčlenit jej do svých Pamětí. Uvedl, že tatíkovi říkali původně Křivoláček, a že si tak říkal, dokud mu nebyl udělen erb.

Mikuláš Dačický z Heslova. Rodová kronika Dačických.

„Dokud byl bez erbu, tak byl krojičem suken, a než si vzal Mikulášovu matku, byl už jednou ženat. Pojímal jsem k manželství pannu Dorotu, dcera pana Mikuláše z Práchňan. Na obloze nebeské ukazovala se kometa, hvězda. Pouštěla od sebe k polední straně dlouhý paprsek. Za drahnou dobu poté přišel na svět syn Mikuláš. O drahnosti té doby vypovídá i fakt, že se Ondřeji a Dorotě narodil jako třinácté dítě z patnácti. Nikoli však jako první Mikuláš. Léta Páně 1555, v pondělí ráno před památkou Narození Krista Pána narodil se na Horách Kutných syn můj Mikuláš, toho jména třetí, z manželky mé Doroty z Práchňan. Tedy Mikuláš toho jména třetí. Před svým narozením měl dva bratry, oba Mikuláše. Zemřeli, asi na mor, a novorozenec získal jméno po nich. Třebas říkali, že mu jako třetímu přinese štěstí.“

Navštěvoval školu u Vysokého kostela v Kutné Hoře, ta byla jednou z prvních v Čechách. Pak ho dali na vyšší studia v kladrubském klášteře. „Zavezl mě tam pan otec, abych se učil liternímu umění. Byl jsem ponechán drahný čas, dobře jsem se měl a to bez úhony na svém vyznání.“ Opat byl katolík, Mikuláš evangelík, ale to vůbec nevadilo, neboť pan opat znal dobře vůli boží. Byl i tajně oddán s manželkou a měl s ní dítko. Kromě latiny a literárního umění tady Mikuláš studoval práva a ekonomiku. Když mu 16 let, zemřel mu otec. Matku ztratil už o pět let předtím. Kromě něj zůstali naživu dva bratři, starší a ženatí. Přáli si, aby se Mikuláš věnoval nějakému povolání. Ale jakému? Mohli mu nějak pomoci, a také to učinili, oba dva měli vliv na správě dolů i na kutnohorské radnici a nebyl by problém opatřit mladému, nadanému a vzdělanému bratříčkovi dobré místo, jenže – Mikuláš neměl na nic chuť. Dědictvím získal značný majetek, hlavně to byla polovina vesnice Kbel u Kolína, nehledě na horní podíly neboli kuksy. Mladý Mikuláš si prostě nepřál být nikým a ničím, chtěl si jenom užívat. Jako čtyřiadvacetiletý koupil v Kutné Hoře dům, aby získal „sousedství“, tedy něco jako domovské právo, se značnými výhodami, hlavně právními, ale za dvě léta nato dům prodal.

Klášter v Kladrubech

Žil životem povaleče a hýřila, víc v hospodách než doma, utrácel čas a peníze v pití, hrách a šarvátkách. V pětadvaceti letech ho na náměstí přepadli tři přespolní šlechtici a on byl v bitce s nimi zraněn na pravé tváři tak, že ta jizva byla hodně dlouho vidět. Případ měl soudní dohru a skončil smírem. S panem Šťastným Novohradským z Kolovrat ho bylo mnohem horší. „Pan Šťastný Novohradský z Kolovrat jel skrze Kutnou Horu opilý a zastavil se v krčmě u Svobodů, kde jsem byl i já. Byli jsme tu do čtyř hodin na noc. Pan Šťastný si vzal zúmyslnou příčinu, že jsem před ním nesmekl klobouk, dobyl zbraně, sekal a zranil mne. Musil jsem se mu brániti a tu byl mimo mou vůli zabit. Měl jsem potom nemalé těžkosti a dlouho trvající soudy, vězení, útraty a na větším díle ztratil jsem statky, neboť na mne se žalobou nastupoval mocný rod.“

Mikuláš Dačický z Heslova opravdu zabil. V souboji pana Šťastného smrtelně zranil, a ten na následky zemřel. Mikuláš se kvůli tomu nevyhnul ani vězení. Tedy poprvé. Nikoli naposled.
Dačického žalovala vdova po zabitém. Tady žalovanému prospěla výborná znalost práva, ve které předčil i některé soudce. Zároveň si z nich dělal bohapustou legraci. Ve svých prostopravdách jim věnoval báseň Právní řečníci jsou pohlcovači lidí.

Erb Dačických z Heslova. Rodová kronika Dačických.

Každý se vystříhej toho,
bys nepotřeboval mnoho
práv světských s jeho řečníky,
škodlivými nájemníky,
neb nouze řečníky rodí
a z toho se lháři plodí.
Mnohý je jen řemeslníkem,
krejčím, ševcem, kožišníkem,
hleďme, a on již řečníkem.
Těžko rukama dělati,
lehčeji hubou hýbati,
nechce se k řemeslu znáti,
radši bude z peněž lháti.
Motají divné okliky,
nezdravé jsou jejich líky,
pan čert jim brousí jazyky.
Dobře říkají Poláci,
že řečníci jsou štěkavci.
Jako psi hryžou a dáví,
že to jejich pluh jest, praví,
jazyk jest jejich radlice,
umí vyorat z truhlice.
Od karet a kostek se berou,
o cizí se měšec derou,
na to hodují a žerou.
Divně to řemeslo páší,
prostého hnedky vystraší,
k soudům a nevolím radí,
a přátele spolu svadí.

Mikuláš využil dávné rivality mezi Prahou a Kutnou Horou. Vzpíral se být souzen v Praze, kam náležel před komorní soud jako šlechtic. On chtěl stát před soudem v Kutné Hoře? Ale to by tam musel stát – jako měšťan. A to on chtěl. Spoléhal na mírnější soud. Jak to jenom šlo, tak Dačický protahoval soud, odvolával se na nové a nové artikuly zemského i městského práva, a tím dosáhl toho, že spor se táhl po celých třiatřicet let. Soudní pře skončila výrokem, že Mikuláš Dačický z Heslova zaplatí 125 kop grošů českých.

„Byl to docela laciný trest, nepřihlížíme-li k tomu, že Dačický si poseděl ve vězení s krátkou přestávkou téměř tři léta a měl s vedením rozepře značné výlohy. Z vězení musel být vyručen, nechtěl-li v něm sedět ještě déle. Kutnohorské vězení pro šlechtice nebylo přísné a tak mohl Dačický i ve vězení pokračovat v pitkách, k nimž si zval všelijaké přátele. Pán z Heslova dokázal učinit z městského vězení krčmu, ze které se ozýval zpěv a křik, a tak na stížnosti sousedů, kteří v noci pro hluk, ozývající se z vězení, nemohli usnout, byly mu zapověděny návštěvy přátel i pití a byl držen ve vězení v poutech.“

Dačického rukopis jeho pamětí

Vyhnanství ze země a odvolání k císaři

Pokud se nám podařilo zjistit, mobilní telefon pan Dačický ve své cele neměl. Rozsudek nad ním nakonec vynesl komorní soud v Praze a Mikuláš jím byl odsouzen k desetiletému vyhnanství z české země. On ovšem rozsudek nepřijal a odvolal se k císaři. Mezitím (aby se dostal snadno a lacino na svobodu) přihlásil se pán z Heslova se svými přáteli k tažení proti Turkovi. Z vězení byl propuštěn a kutnohorští šepmistři (to byli konzulové stojící v čele města), si náramně oddychli, protože se domnívali, že je to pro ně nejlepší řešení – zbavili se najednou vleklého sporu i obžalovaného. Jenomže Dačický se brzy z tažení vrátil. Vedení města dělalo, jako že si ničeho nevšimlo. Byla tu však vdova po zabitém a ta nedala pokoj a že musí jít pán z Heslova do vězení, a to hned!

Ještě se jim i to vidí
– že tě o statek ošidí,
a když pak nemáš co dáti,
radši se tomu zasmáti,
s jiným proti tobě státi,
kdo je toliko přeplatí.
Lidským svárům se radují,
pod tím sobě nahánějí.
Ať jim všecko všudy nesou,
berou přece, až se třesou.
A k je v tom pilně poznej,
na sebe dobrý pozor měj,
aby neupadl v jejich tenata,
sic po tobě bude veta,
to pravila jejich teta,
paní Dorota, Kedruta,
tvrdila to i Markéta
a svědčila paní Běta,
že čert řečníky peklo vymetá.

Dačický šel znovu do šatlavy a tentokrát si tam pobyl dlouhý čas. Ven se dostal vyručením pěti tisíc kop českých grošů. Takže mu přišlo docela vhod, že se oženil. „Mikuláš Dačický z Heslova, pojal za manželku pannu Alžbětu, dcera pana Jiřího Mládka, dne 20. února Léta Páně 1590 o masopustě. Oddával nás farář svatobarborského chrámu. Při tom svatebním veselí byl hostem pan Hoffmann ze Štýrska. Brzo se roznemohl a zemřel. Jeho tělo bylo vykucháno a položeno do cínové rakve.“ Smutná skutečnost při všem tom svatebním veselí, ale pro pana Mikuláše podstatné bylo, že Alžběta mu přinesla věnem dost velké věno, takže měl z čeho utrácet. Žil většinou z hotového. Jedinou výdělečnou činností byla jeho účast při dolování stříbra, leč valný užitek z tohoto podnikání neměl. To se dozvídáme z Dačického Pamětí, kterými se jako červená niť táhnou stížnosti na zpustnutí a chudobu dolů, okrádaných ještě navíc nepoctivými úředníky.

Kutná Hora jest zajisté
všech poběhlíků stanoviště,
kteří berou, kradou čistě,
chtějí vládnout v každém místě,
když si pak dosti naberou,
odtud se zas poberou,
z toho své rozkoše mají
a Čechům se posmívají.
I když se oženil, tak se nezměnil. Byl pořád tím starým hýřilem, který pil, rval se, hádal, soudil a skládal veršíky věru velmi necudné. Lze demonstrovat? Pouze s jistými rozpaky.
Nech toulání, milý mnišku,
obejmi raději jeptišku,
polib ji v řiť nebo v čelo,
však je všudy jedno tělo.

Pohled na Kutnou Horu s chrámem Sv. Jakuba

No... dnes to pohorší už jen málokoho. On si ale ještě ke všemu nechal udělat prsten! Staré zápisy říkají, že „nezpůsobný a sodomský.“ Ten prsten mu šepmistři zabavili, protože jím pohoršoval kutnohorské panny a paní, a s obsáhlou stížností na pána z Heslova ho poslali do Prahy. Kde skončil? Dopis kdovíkde, prsten zmizel v rudolfinské sbírce. Císař pán měl pro nemravnosti podobného druhu vytříbený smysl. „Když bratři Jan a Václav zemřeli, stal se pan Mikuláš posledním přímým mužským členem rodu Dačických a dědil i po svých bratřích. Věkem však jmění neustále ztenčoval, leč do zřetelné bídy do konce svého života nepadl. Z tísně si občas vypomáhal, jak z jeho zápisů můžeme soudit, tím, že prodával své díly na statcích nebo domy, pokud mu připadly z dědictví.“

Když mu bylo sedmapadesát, musil Dačický opět do vězení. Nic nového neprovedl, to pořád ten starý spor o zabití pana Šťastného Novohradského z Kolovrat. Ten byl snad nekonečný... Už se chýlil ke konci. Na žádost Mikulášovu, vznesenou k tehdejšímu nejvyššímu mincmistrovi, byl z vězení propuštěn. Stalo se ovšem na záruku jednoho tisíce kop českých grošů. No, a hlásilo se stáří... Každému se hlásí. Když Mikuláš Dačický zešedivěl, změnil se. Šediny člověka změní. Jeho nejenom navenek, ale i uvnitř. Nebyla to senilita, spíš jakési zmoudření. Zanechal všech výstřelků. Alespoň na něj už nejsou žádné stížnosti. Hlavně začal psát svoje Paměti a věnoval se i veršovaným Prostopravdám – s těmi začal jako pětašedesátiletý. V tomto věku už nám připadá jako vyrovnaný, zkušený, klidný muž, který ukládá do svých vět život své doby bez ozdob i obhajoby; myšlenky, znalosti a postřehy dává potomkům, a smí namnoze mluvit hodně volně, protože tak i žil.

Úvodní stránka Tragedie masopusta od Mikuláše Dačického z heslova

Zeď čelem chtíti proraziti,
moudím ježka zabíti,
to se nepřihodí nikoli
pokus se o to kdokoli.
Spíše mozek z hlavy vyrazíš,
varlata sobě pokazíš.
Tluč radši pěkně na dveře,
až se povlovně otevře.
Hněvem, zlostí nezískáš věc,
kde nemůžeš, přeskoč, podlez,
zle-li navaříš, sám to sněz.

Podle jednoho zápisu ho ve vysokém věku navštívil mor. Podle svědectví Dačického byla však tato nemoc většinou nebezpečná dětem a lidem prostředního věku, on sám přežil. Dožil se sedmdesáti let a jeho Paměti se staly majetkem rodu a později národa. Ale kdyby si jeho spisů, které za jeho života tiskem nevyšly a ani vyjít neměly, nevšimli vlastencové ve století 19. a filmaři ve století 20., tak by ty listy hustě popsané úhledným rukopisem odpočívaly v depozitáři bez povšimnutí dodnes a nikomu, ale vůbec nikomu by nic neříkaly, stejně jako jméno Mikuláš Dačický z Heslova, pán erbu s červeným štítem, na němž je stříbrná zeď a ruce napínající luk zlaté barvy.

Již jsem starý, sešlý kmet,
minula mi kopa osm let,
Pane Bože, pomoz dále,
k své věčné nebeské slávě,
a buď vždy na věky chválen
smiluj se nad námi. Amen.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová