429. schůzka: Normalizace po habsbursku

Básník Viktor Dyk napsal před sto lety truchlivě: „...a zvláštním smutkem dnes má duše chora, francouzsky Mont Blanc, česky Bílá hora.“ Ne pro všechny však byla ta původně nevýznamná šarvátka důvodem k zvláštnímu smutku. Byli tací, a bylo jich dost, kteří jásali, neboť na Bílé hoře se podle nich neprohrálo, na Bílé hoře se podle nich zvítězilo.

Bělohorská bitva a další neúspěšné zásahy stavovských vojsk měly bezprostřední vliv na postavení nekatolíků v zemi. Obnovení vlády panovníka Ferdinanda II. jim neskýtalo valné perspektivy. Ferdinand II. byl člověk bigotně zbožný, muž, jenž byl neochvějně přesvědčen, že je k panovnickému úřadu povolán z Boží milosti, a nejlepší, co může pro své národy učinit, je přivést obyvatelstvo zpět do lůna římské církve.

Další osud jezuitů

Pro císaře Habsburka neexistovalo jiné náboženství než katolické. V tom ho utvrzoval jeho zpovědník a duchovní rádce Vilém Lamormain. Kdysi studoval na pražské klementinské akademii. Původem byl z Flander, ale české poměry znal velmi dobře. Řádová příslušnost: jezuita. Byl to člověk energický, netolerantní až agresivní, napsal o něm americký historik Robert Bireley, sám rovněž člen jezuitského řádu. Vypracoval plány na postup rekatolizace v Říši a je autorem jedné z koncepcí rekatolizace v zemích Koruny české. Hledal takové cesty k nápravě poměrů, co se vyznání týká, jež by prospěly nejen obecné církvi, ale i jeho Tovaryšstvu Ježíšovu.

V létě 1618 museli čeští jezuité opustit své školy při kolejích. Zpátky se vrátili za dva roky nato – 22. listopadu 1620. Podle tištěného svědectví neznámého katolíka, které uvádí ve své kronice Pavel Skála ze Zhoře, však někteří cizí jezuité vstoupili do Prahy hned s vítězným vojskem. Uplynuly pouhé tři dny, co čeští jezuité připutovali nazpátek do Prahy, a už jim bylo vráceno Klementinum. O to se postaral sám císař.

Otcové jezuité si ještě netroufli vstoupit do pražských měst v řádových černých oděvech. Raději dali přednost civilnímu oblečení. Nechtěli vzbuzovat přílišnou pozornost. Do Jindřichova Hradce se navrátili jezuité před Vánocemi roku 1620, zjišťujeme v knize historika Bořivoje Benetky Jezuité v Čechách. Ke konci července 1621 se vracejí i do Chomutova. Také na Moravě dochází k obnovení kolejního života – v lednu 1621 v Brně a téhož měsíce i v Olomouci, kde se mezi vítajícími katolíky ozvalo několik hlasů, pokřikujících na jezuity „černí ďáblové“. Brněnský biskup vysvětil kolejní chrám. V Olomouci dostali jezuité hlavní farní kostel sv. Mořice i s farou. Pouze do Kladska se vrátit ještě nemohli. A mohlo se začít čile rekatolizovat...

Kříže v dlažbě Staroměstkého náměstí připomínající popravu 27 českých pánů

Nabízel se samozřejmě nejsnazší prostředek vedoucí k úspěchu. Co to bylo? No přece hrubá síla. Tlak ale vzbuzuje vždy protitlak...To dobře věděli už tenkrát, a proto šli na věc raději jinak. Po dobrém. Na rozdíl od protestantů vábila katolická církev barvitou velkolepostí svých slavností – dalo se tudíž předpokládat, že se hodně lidí dá zlákat vnějškovou okázalostí k niternému obratu. Katolíci uctívali obrazy světců v duchu tridentských zásad, uznávali oprávněnost jejich přímluv, poukazovali na důležitost procesí a poutí jako očistných a kajícných aktů. Uměli však také porozumět lidským slabostem a věřili v možnost nápravy poklesků pod chápavým duchovním dohledem. Tím vším byla katolická víra přitažlivá, ale automatický úspěch zaručen neměla. To opravdu ne - na území Koruny české nežili jenom dědicové husitské víry, ale i vášniví a nesmiřitelní čeští bratři, kalvíni a luteráni. Kdyby do toho souboje o duše věřících nevstoupila světská moc, mohly se odehrávat na poli důstojného soupeření. Jenomže ona do něj vstoupila. Ona začala zasahovat, korigovat, řídit a veškeré dění u nás dostalo dočista jiný spád. Taková situace u nás nastala po Bílé hoře. Nebudeme a ani nechceme hodnotit, zda se naši předkové měli chovat „statečněji“, jestli si měli počínat jinak, zda mrzce zradili své původní přesvědčení nebo ne. Mnozí se trápili výčitkami. Další dospěli ke konverzi bez větších zábran – často i proto, aby zachránili pozemské statky. Jenom ti nejpevnější, kteří se nechtěli snížit ke zradě svého Boha a vlastního já, byli nuceni opustit vlast i majetek a odejít do exilu. Často však byli strženi příkladem svého okolí. Jak početná byla česká emigrace? Měla několik vln. První přišla bezprostředně po Bílé hoře, druhá, když byly vydány patenty proti nekatolíkům, třetí po Obnoveném zřízení zemském, čtvrtá po smrti Albrechta z Valdštejna. Celkem třicet až třicet pět tisíc obyvatel. Ti exulanti, kteří si v cizině vydobyli aspoň trochu slušné postavení, ztratili v dalších generacích povědomí sounáležitosti se starou vlastí. Část méně úspěšných se po smutných zkušenostech vrátila nazpátek. Podrobila se novým zákonům a přijala katolickou víru.

Středoevropský malíř: Portrét Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna (sbírky Valdštejnského paláce, Praha)

„I když byl Ferdinand II. nesmiřitelným odpůrcem všeho, co odporovalo záměrům obecné církve, nemohl si ani on, ani vídeňská vláda dovolit bezprostředně po Bílé hoře rychlý a tvrdý zásah, který by postihl široké vrstvy obyvatelstva. O tom podává svědectví celá řada vleklých světských jednání a návrhů, jak naložit se zpronevěřilým královstvím, o tom vypovídají i četné rekatolizační projekty, vypracované duchovními osobami.“

Především jezuité měli plné ruce práce. Roku 1622 vydal místodržitel Karel z Lichtenštejna mandát proti všem nekatolickým duchovním. Toho roku v květnu na svátek Božího těla se v pražských městech při katolických farách konala slavná procesí, ale jezuitům veřejné uctívání Božího těla nedoporučil sám Lichtenštejn. „Raději ne. Ještě ne. Abychom nekatolický lid zbytečně nedráždili. Všechno má svůj čas.“ S pompou o to větší slavilo Tovaryšstvo kanonizaci svých řádových světců, což byli svatý Ignác z Loyoly a svatý František Xaverský. Procesí se zúčastnili nejenom jezuitů, ale i dominikáni, augustiniáni, minorité, františkáni, milosrdní bratří. Ve skvostných průvodech byly neseny obrazy obou nových světců, jely v něm i alegorické vozy, které vyjadřovaly sílu katolického náboženství. Vší té podívané přihlížel značný počet diváků. Papežský nuncius Caraffa zjistil, ze 6. července se v Čechách nepracuje a lidé chodí na mše. Důvod byl jasný – lidé vzpomínali výročí Husova i Jeronýmova upálení. Nuncius to vyřešil jednoduše: přikázal farářům v ten den zamykat kostely.

Karel I. z Lichtenštejna

Očista Týnského chrámu

Důkladnou očistu prodělal Týnský chrám na pražském Staroměstském náměstí. Jezuité zde vykopali kosti někdejšího Poděbradova arcibiskupa, kališníka Jana Rokycany a společně s náhrobním kamenem je důkladně roztloukli. Ještě tu ale byly jiné chrámy a v nich mrtvoly protestantských kněží... Co s nimi? Vykopat, vyházet, vyčistit! Slavnostní čistkou prošla Svatovítská katedrála. Tam leželi čeští králové a taky nějaký ten římský císař...Z těch králů mimo jiné Jiří z Poděbrad. Nekatolík. Svého času v klatbě. No právě. Co teď s ním? Nic. Vůbec nic. Na rozdíl od jiných nebezpečných nebožtíků byly ostatky kacíře Jiříka ušetřeny. Mstitelé přece jenom respektovali posvátnost královské hrobky. Samotná katedrála se však změnila k nepoznání. Zatímco předchozí evangelická správa chrámu na ornátech, obrazech a sochách příliš nelpěla, mohl se teď svatý Vít zaskvět ve vší své honosnosti. Hlavně byl obohacen o poklad vzácných relikvií. Přibylo svaté chrastí z hořícího keře Mojžíšova... několik vlasů Panny Marie... ubrus Ježíše Krista... dokonce i kameny vržené po svatém Štěpánu.

„Císař Ferdinand, zcela ovládaný svými jezuitskými zpovědníky a zejména vojevůdcem protireformace, nunciem Caraffou, nad výsledky rekatolizační akce jásal. Byl nadšen od samého počátku, od Bílé hory. Když mu jeho přítel, energický vítěz nad českými povstalci Maxmilián Bavorský poslal z Prahy Rudolfův Majestát, samou radostí ten dokument zaručující každému svobodu svědomí rozstřihl.“ S tím šrámem po nůžkách se originál Majestátu dochoval dodnes. „Když před Staroměstskou radnicí popadaly hlavy znamenitých právníků, vynikajících spisovatelů a proslulých politiků, zaradoval se dobromyslný Ferdinand opět. Sice neokázale, nicméně ulevilo se jeho svědomí – vždyť před podepsáním rozsudků strávil v modlitbách bezesnou noc! Teprve po jejich vykonání z něho úzkost spadla. Učinil přece vše pro vlastní spásu a taky pro spásu říše. Byl spokojen sám se sebou, se svými skutky, a nechápal zřejmě jejich důsledky a nechtěné účinky. Jestliže neviděl propast, která se rozevřela mezi dynastií Habsburků a českým národem po staroměstské popravě, tím méně si mohl všimnout hrozících komplikací, jež rychlé tempo a příliš silný rekatolizační tlak pro budoucnost přinášel.“

Bavorský kurfiřt Maxmilián I., portrét od Joachima von Sandrarta z roku 1643

Kromě jezuitů se do zemí Koruny české úspěšně vrátily i další mnišské řády. Především kapucíni a premonstráti. V nádherné ofenzívě se však ocitlo zejména Tovaryšstvo Ježíšovo. Během necelých deseti let zbudovali jezuité k původním šesti ústavům osm dalších kolejí a čtyři residence. Vyhnali všechny evangelické učence z pražské university, zmocnili se jí a spojili ji s klementinskou kolejí – vznikla Karlo-Ferdinandova universita. Jezuité se stali vrchní cenzory nad knihami a tiskárnami. Všechno to vypadalo jako úspěch. Jako vítězství. Jenže některým vítězstvím se říká Pyrrhova.

„Po první vlně nadšení bělohorští vítězové vystřízlivěli. Mělo se ukázat, že bleskový návrat českého lidu do lůna pravé a jediné církve nebude ani snadný, ani opravdový, ba dokonce ani možný. Postup rekatolizace nebyl přímo úměrný vzrůstající tvrdosti represí. Teprve při zpětném pohledu zjišťujeme, že proces pokatoličtění českého státu se vlekl takřka po celé 17. století a fakticky se nikdy nepodařilo vyhladit kacířství úplně. Zejména venkov, zdánlivě šedý, mlčící, bezejmenný dav, prokázal přes veškerý náboženský a ekonomický útlak značnou resistenci. Na půdách a trámoví seníků a stodol byly až do časů národního obrození poschovávány Bible kralické. A v prostých myslích vesničanů zůstala po generace uchována vzpomínka na mrtvé, pýcha na dávný odboj i víra odlišná od vnucené víry oficiální.“

Praha, Karolinum, historická kaple (kolem 1400)

Našince obdařeného přemýšlivým mozkem v hlavě musí nutně přepadnout neodbytné myšlenky, kupříkladu: jak to, že se to nepovedlo? Jak to, když to měl Ferdinand a Caraffa a Larormaine a celá ta armáda výborně vycvičených, vzdělaných a na vše připravených kluků jezuitských tak výborně vymyšleno a naplánováno? Kde udělali chybu? Ono těch chyb bylo hodně. Člověk je tvor chybující. Strategie byla sice promyšlená, leč uspěchaná. Byla to strategie co nejrychlejšího vítězství. Normalizátoři sekali jednu chybu za druhou. Normalizátoři? Nepatří tenhleten termín náhodou do úplně jiného století? Normalizátor je ten, kdo se snaží uvést věci do normy. Tedy do stavu, který on sám považuje za normu.

Normalizace po Bílé hoře

Takže se normalizovalo i po Bílé hoře? Normalizovalo. Někdy to bylo při vší tragice až komické. Nějaký příklad? Jeden za mnohé. V letech 1621 až 24 byli císařskými patenty vyhnáni ze země prakticky všichni nekatoličtí kněží. Nejdřív byli vypovězeni kazatelé hlásící se k takzvané české konfesi. Následovali novokřtěnci a příbuzné sekty, pak došlo na luterány, a v roce 1624 zakázaly císařské mandáty obyvatelům Čech a Moravy vyznávat jiné než katolické náboženství. Kolik tehdy bylo u nás katolíků a nekatolíků? To je těžké určit a historikové se o to přou dlouhou dobu. Někteří tvrdí, že katolíků u nás bylo pouhých 10 procent, jiní, že tvořili čtvrtinu. Ať tak či onak – absolutní většina českých obyvatel byla nekatolická, a to už nějaké to století. V zemi přitom fungovalo asi 1350 až 1400 far. Nucená emigrace kněží a kazatelů způsobila kolaps nejenom církevní administrativy, ale i běžných církevních úkonů. Najednou vznikl akutní nedostatek duchovních pastýřů, kteří by sloužili mše, křtili by, udělovali poslední pomazání a pohřbívali.

Majestát Rudolfa II. z roku 1609

Situace se vyhrotila natolik, že místodržící ji chtěl vyřešit absurdním návrhem. Copak navrhoval? Ať prý se povolají kališničtí kazatelé. Ať odpřísáhnou své bludy a ať se jim svěří správa far. Ale kališničtí duchovní přece měli manželky a děti... To jaksi nešlo dohromady s katolickým celibátem?... Nevadí. Ono by stačilo, kdyby kněží své manželky označili za pouhé kuchařky a na farách by bylo vymalováno. „Stovky far zůstaly nadlouho opuštěných. Nešlo jen o to, že zejména venkov se ocitl bez pastýřské péče, bez božího slova.“ Oč ještě šlo? „Při farních úřadech fungovaly elementárky, základní školy. Náš školský systém, patřící tehdy k nejvyspělejším v Evropě se na dlouho vyloženě zhroutil.“ Jak u nás něco funguje, je nutno to zničit. „Před Bílou horou uměl v Čechách a na Moravě číst, psát a počítat kdekterý venkovan. Nyní se dostavila éra nové negramotnosti, a jak vidno, nikoli jen kvůli vichřici třicetileté války. Přinejmenším touž měrou se na obecné devastaci podílel pokus Habsburků a katolické církve o násilné dosažení ideologické totality.“

Což se neříká zrovna lehce, tohleto, a ne každý to dozajista přijme, ale se skutečným stavem věcí naše pochopení či odmítání tohoto faktu věru nehne. Potíže s protireformací byly neskutečné, ale neuhnulo se. Tam, kde o duše poddaných začali pečovat katoličtí kněží, se z dříve dobrovolné, avšak samozřejmé návštěvy kostela stala povinnost. V Kutné Hoře vyšlo nařízení, že měšťan za neomluvenou nepřítomnost rodiny na mši bude pokutován v rozmezí od 25 do 50 kop míšeňských grošů. V některých obcích dostávali poddaní od vrchnosti dokonce zvláštní cedulky, které pak při odchodu z kostela musili odevzdat kostelníkovi. Kontrola účasti na pobožnostech tak byla zdárně zajištěna. Ale to pořád ještě nic nebylo. Národ čekaly horší věci a smutnější čas...

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...