404. schůzka: Přípravné práce k vyhazování

V pondělí 21. května 1618 se ráno objevují v Karolinu dva poslové z české královské kanceláře s oznámením, že přišel nový císařský list z Vídně, obsahující důležitá nařízení pro shromážděné stavy. Měli se dostavit do kanceláře Jeho Milosti císařského české okolo deváté hodiny, tam jim bude přečten list Jeho Milosti císaře a krále.

Ten list ležel v úřadě místodržících už tři dny. Byl ten dopis zdržován proto, že byla neděle, nebo úmyslně. pro větší moment překvapení? Těžko soudit. V každém pádě v pondělí kolem jedenácté hodiny přišlo karolinské shromáždění na Hrad, „takže se dveře kanceláře české docela otevřené zanechány býti musely, neboť nemohli všickni do kanceláře vjíti a ve dveřích a vně přede dveřmi stáli.“ Sekretář místodržitelské kanceláře Filip Fabricius četl slovo od slova císařův přípis místodržícím, datovaný ve Vídni 16. května 1618: „Urození a stateční věrní naši milí!“ Oslovení milé, vstřícné, jakoby naznačovalo, že ostatek bude podobného charakteru. Nebyl.

Tón zůstává přátelský, však v dálce ozývá se hrom

„Proč sjezd do koleje císaře Karla IV. ku pondělí 21. května podle poručení našeho odvolán nebyl, ráčili jsme tomu z psaní Vašeho milostivě vyrozuměti.“ Nic. Pořád ještě dobré. Ono to však pokračuje dál. Tón zůstává stále jakoby přátelský, ale v dálce jako by se ozýval hrom. „I poněvadž jsme my z jistých a hodných příčin s dobrým uvažováním týchž sjezdů do některého krátkého času poodložiti ráčili, milostivě poroučeti ráčíme: pokudž by se k témuž dni někteří ze stavů vyšších neb vyslaných z měst do měst Pražských k témuž sjezdu najíti dali, abyste je před sebe do kanceláře společně nebo rozdílně povolati, jim tuto milostivou vůli naši, a že se to vše pro dobré jich od nás činí, též že to nemá býti na porušení svobod, majestátů a privilegií jejich, v známost uvedli a je napomenuli, aby přestávajíce na tom, k čemu právo mají, cizích věcí se neujímali a raději příčinu k lásce a svornosti nežli k zbytečným nedorozuměním dávali.“

Hrabě Jindřich Matyáš Thurn, rytina Meriana Matthaeuse z roku 1662

Sloh na naše gusto poněkud komplikovaný, leč všichni pochopili, nač se dopis císařův místodržícím odvolává. „Těžké psaní“ z března toho roku říká přece jasně: „Poněvadž oni (defensorové, tedy ti, co chránili a bránili v království svobodu víry a byli zástupci evangelických stavů) dobrotivosti císařovy zle užívati a vždycky dále, než jim náleží, a týž Majestát a porovnání, na něž se odvolávají, to s sebou přinášejí, sahati chtějí, a jemu jakožto králi a pánu země české časně dříve, nežli by týž oheň roznícen byl, to předcházeti sluší, protož že bude nutno to se dále ve vší bedlivosti vyptati a k nim (tedy defensorům) se spravedlivě podle zasloužení jednoho každého zachovati.“

Diskuze skončila, začíná jít o krky

Obsah toho dvorského přípisu shromážděné defensory ohromil. Oni si uvědomili, že by „týmž psaním netoliko páni defensorové, ale i páni stavové již jako na svých hrdlech odsouzeni byli.“ Zkrátka že diskuse dávno skončila, teď už začíná jít pomalu o krky. Vilém starší z Lobkovic neodolal a požádal, aby mu originál listu půjčili. Pořád nemohl uvěřit. Pochyboval (jakož i četní další), že ten list je pravdivý. Lobkovic se skupinou pánů ten list vzal a odešel s ním do vedlejšího Vladislavského sálu „a tu v kole měli spolu promluvení, pilně toho šetříce, zdali to psaní bylo v Praze aneb ve Vídni napsané a zdali vlastní rukou podpis Jeho Milosti císaře Matyáše se nachází.“ Nakonec Lobkovic požádal o opis listu a shromáždění se rozešlo s tím, že do druhého dne (tedy do úterka 22. května) vypracuje sjezd své vyjádření. Mezitím v pražských ulicích vypukla panika. Někteří ustrašeně couvali a opouštěli sněm. Jindřich Matyáš Thurn (ten patřil k defensorům a tudíž byl v opozici proti císaři) posílá účastníkům sjezdu spěšnou zprávu: „Přišlo nás jedno vystříhající vzkázání, pokudž my nařízení a jmenovaní defensoři na Hrad najíti se dáme, tehdy že jest při vartě nařízeno, aby nás jala, do vězení dala a nad námi exekuce ihned vykonána byla.“

Císař Matyáš na dodržování Rudolfova Majestátu i přes svůj slib příliš nedohlédl (rytina z roku 1611).

Tak – pondělí 21. května skončilo, a máme tu úterek a píše se datum 22. května 1618. Normální pracovní den. Platilo to i pro místodržící. Ti ovšem museli ještě ráno absolvovat procesí, a když se dostavili na své pracoviště, tak už na ně čekala v královské kanceláři návštěva. Byla to deputace šesti sněmovníků, po dvou z každého stavu. Mluvčím byl Jáchym Ondřej Šlik. Dotazoval se, zda je pravda, že na Hradě byly posíleny stráže s příkazem, „když páni podobojí na Hrad pražský půjdou, aby toliko osoby u pánů stavů do bran Hradu pražského pouštěni byli, ale žádného ze služebníků a čeládky aby za nimi nepouštěli, a táž varta aby na to dobrý pozor dala, aby některé přední osoby ze stavů, obzvláště pak pana hraběte Thurna na zámku drželi a jemu odtud podejíti nedopouštěli.“ A odpověď na toto vážné podezření? „Co?“, zvolal nejvyšší purkrabí s tváří zcela nevinnou, „pana hraběte z Thurnu abychom zajmouti dáti chtěli? Našeho nejmilejšího ujce a švakříčka? Uchovejž toho milý Pán Bůh!“ Hejtmanem Pražského hradu byl Diviš Černín. Ten zprávu o zesílení stráží nevyvrátil, toto opatření však vykládal tak, že „jest se takový obyčej v tyto křížové dni, v kterýchž procesí z kostela svatého Víta na Strahov k svatému Benediktu a do kostelů jiných vykonávány bývají, zachovává a pro lepší řád a bezpečnost větší varta nařizována bývá.“ O hodnověrnosti takového vysvětlení nelze ani v tom nejmenším pochybovati!

Jindřich hrabě Šlik

Nato nejvyšší purkrabí požádal, aby stavové oznámili jméno osoby, kteří šíří takové pomluvy. Jestli se skutečně připravovalo zatčení Jindřicha Matyáše Thurna a některých dalších, kteří patřili mezi radikály, to z těch sporých pramenů nevíme. Ale Thurn to tvrdil. Tvrdil a ostatní pochopili, že důvodů je víc než dost. V těch chvílích hrabě Thurn nejenom jedním z těch, kdo nesli vinu za neuposlechnutí královského rozkazu, ale také rebelem, který se nedostavil do Vídně na královo vyzvání.

Rekonstrukce osudových květnových dní

Snad by bylo užitečné, kdybychom se pokusili zrekonstruovat den po dni, hodinu po hodině, minutu po minutě, jak to v těch vzrušených a pro nás osudových květnových dnech v roce 1618 vlastně probíhalo. V tom případě nesmíme zapomenout na návrat do časného úterního rána. Tedy ještě před cestou stavovské deputace na Hrad. Ano. V to úterý (to máme 22. května) probíhala v Karolinu velmi vzrušená scéna. „Hrabě Thurn oznámil přede všemi, kterak jest jemu těchto dnů pominulých od císaře psaní s přísným poručením z Vídně učiněno, aby ihned, nedada sobě ničemuž kromě mocí Boží překážeti, ke dvoru jeho se vypravil, což on vykonati a dle téhož poručení jakožto věrný služebník pána svého zachovati se byl by a jest povinen. Avšak s tím se vším, že jest pro přítomný sjezd s tou jízdou prodlel, odeslal mezitím císaři omluvu svou psanou s tím při tom doložením, jestliže k tomu stavové podobojí dovolení své dají. Svým svědomím a duší jest jist, že pojede; pojede-li pak, tak neví, kterak se zase vrátí a se stavy se shledá. Začež hraběti ode všech přítomných stavů šetrně poděkováno a připovědíno s přísahou, na které osvědčení dva prsty jeden každý z nich pozdvihl, řkouce: jestliže by na něho saženo bylo, že všickni při něm státi a jeho jakožto po pánu Bohu a Jeho Milosti císařské defensora svého úředního do přemožení zastávati chtějí.“ Přesně tak se to toho časného rána v Karolina stalo. Alespoň pokud to Pavel Skála ze Zhoře zachytil věrně.

Ten projev Thurnův v Karolinu je klíčem k dalším příběhům. Hrabě, předvolaný osobně k císaři, váže uposlechnutí rozkazu na souhlas stavů. Dále: zavazuje přítomné přísahou až „do přemožení“. „Já, ubohý hrabě, neproviniv proti žádnému nic a nic žádnému neublíživ,“ měl Thurn prohlásit podle Pavla Skály ze Zhoře, „tak těžkým poručením jsem citován; nepojedu-li, v nemilost padnu, pojedu-li, nevím, kterak se zase vrátím. Snad na mně se chce něco začíti a k mému hrdlu sáhnouti, potom pak i k jiným by přikročováno bylo. Já poznávám, že to jsou oni, Slavata a z Martinic, a rovněž ten šelma sakramentská, Michna sekretář, kterého kdybychom dostati mohli, dali bychom jim za pamětnou – takové poručení vymyslili, sepsali a jménem císařským k němu pro mou záhubu odeslali.“ Všechno? Ne. Ono šlo ještě o něco víc. O předehru a přípravu rozhodného činu, který se měl stát nazítří. Thurn se ujistil, že shromáždění bude stát za ním. A to bylo důležité.

Praha, Karolinum, historická kaple (kolem 1400)

„Zpráva, která byla rozšířena během dopoledního jednání v Karolinu, že místodržící dali zesílit hradní stráže při branách, mohla přispět k vyvolání patřičné nálady. Už na tomto zasedání podal Jáchym Ondřej Šlik návrh, aby se všichni shromáždění odebrali do české kanceláře a dotázali se místodržících (hlavně Slavaty a Martinice), zda radili k listu císařovu. Proslýchalo se, že psaní bylo koncipováno v Praze a do Vídně posláno toliko k podpisu. Ten, kdo stál v pozadí Šlikova návrhu, měl už asi za lubem nějakou demonstraci. Proč by jinak Šlikovými ústy vyzýval všechny účastníky sjezdu, aby se účastnili jednání v české kanceláři? To se mohlo odbýt deputací. Proč se mluvilo o čeledi, jež údajně nemá být vpuštěna se stav do Hradu? Co tam měla co pohledávat?“

Táže se historik Josef Petráň ve své knize o Staroměstské exekuci a i nás podobné otázky napadají, protože pozadí všech událostí je... no, přinejmenším podezřelé. V tom shromáždění byli dva muži, o kterých bylo obecně známo, že rádi hodně mluví. To se některým politikům stává. Dost je takových, kteří napřed mluví a potom teprve myslí. Ti dva se jmenovali Šlik (ten už se naším příběhem mihl), druhý nesl jméno Pavel z Říčan. Oběma (alespoň se to tak zdá) byla svěřena úloha řečníků, aniž snad sami tušili, čemu mají jejich projevy nakonec sloužit. V této chvíli bylo nutné dostat stavy na Hrad. Šlik je k tomu ochotně vyznal, ale kdo ho k tomu inspiroval? No... někdo, kdo myslel na to, co přijde. Nějaký šachista, možná. Uvažoval o pár tahů dopředu. Ale kdo to byl? Jindřich Matyáš Thurn. Mezi ohroženými je vyslovováno právě jeho jméno. Je tu císařův dopis, který ho vyzývá, aby se dostavil do Vídně. A právě Thurn při dopolední úterní rozpravě v Karolinu se jakoby mimochodem v rozhovoru s některými pány zmíní, že „je prý nutné provést nějakou demonstraci proti nepřátelům Majestátu.“ A je tu i svědectví Martina Fruweina. Tedy, svědectví... Řekněme raději výpověď. Učinil ji při výslechu, když byl po prohrané bitvě na Bílé hoře zatčen a vyslýchán. Toto jméno patří pražskému měšťanu, který působil na Starém Městě pražském jako advokát a stal se defensorem neboli voleným zástupcem evangelických stavů, byl jmenován i do direktoria (tedy do stavovské vlády). Právě Martinu Fruweinovi sdělil Thurn ve svém domě téhož dne, že stavové musejí některé nepřátele vyhodit oknem. Fruwein to pokládal za žert.

Aktéři budoucího děje, přesněji: ti, kteří budou zítra vyhazováni: „V malostranském domě, zvaném později U Montágů, který patřil Albrechtu Janu Smiřickému, sešlo se shromáždění.“ Čas? Tak to máme úterý dvaadvacátého, samozřejmě května, odpoledne... nebo spíš už navečer. Nic velkého, schůzka několika přátel pána domu. Nic by na tom podezřelého nebylo, kdyby nešlo o ty nejradikálnější politiky ze sjezdu stavů. Kdo se zúčastnil, to se nikdy přesně nedovíme. Schůzka byla tajná a ani při pozdějších výsleších nikdo neměl chuť přiznávat se k účasti. V literatuře se však opakuje seznam, jehož hodnověrnost je značná: „Thurn, Smiřický, Budovec. Kromě této trojice také Oldřich Vchynský a pravděpodobně i Václav Vilém z Roupova a Colonna z Felsu. Není vyloučeno, že se zúčastnil i Vilém z Lobkovic, Martin Fruwein spolu s dalšími měšťany, jako Sixtem z Ottersdorfu, Kochanem, Štefkem a ještě jinými.“

Co bylo na pořadu té schůzky? Potrestání místodržících jako rušitelů Majestátu. Bod jedna. Bod dvě: způsob jak to provést. Bod tři: Kdo a jak se té akce zúčastní. Docela nabitý program. Zúčastnění politici musili předem počítat s tím, že čin, který chystají, bude třeba řádně zdůvodnit před veřejností. A tu se nabízela písemná dohoda mezi stavy podobojí a katolíky, která byla uzavřena v roce 1609, když se stavovská obec (tenkrát ještě kupodivu svorná) domáhala okamžitého vyřízení pětadvaceti požadavků, předložených Rudolfovi. Ano, vzpomínám si, čeští stavové si svobodu na Rudolfovi doslova vydupali. No a na samém konci těch požadavků byla připojena pohrůžka: „Kdokoli by budoucně při tom společném porovnání státi nemínil anebo je rušiti chtěl, aby jej z okna vyhodili!“ Tím bylo rozhodnuto o způsobu exekuce. Katolík Slavata sice později tvrdil, že uvedenou dohodu spolu uzavřeli jenom stavové podobojí, „a v to se zavázali, že chtějí stále podle sebe státi a jeden pod druhého pod pokutou vyhození z okna se neodtrhovati,“ povstalci však dokazovali opak dotyčnou listinou, kterou měl u sebe od roku 1609 Václav Budovec, kde prý bylo na 400 podpisů katolíků i protestantů. Mezi signatáři chyběla jenom některá katolická města a z významných politiků pouze Zdeněk z Lobkovic, Slavata a Martinic.

Majestát Rudolfa II. z roku 1609

Místo budoucího děje: Česká kancelář. Dodnes vystupuje z linie Hradčan jako úzké křídlo třípatrové budovy směrem k Vltavě. Není nijak zvlášť výrazné, připomíná jakýsi vnější výklenek v masivní frontě. Přesně tam se nacházely úřadovny České kanceláře. Přesněji titul toho ouřadu zněl: „Česká kancelář dvorská Království českého.“ On to byl takový ústřední úřad. V pouhých dvou místnostech se vyřizovaly záležitosti, pro něž má Česká republika celou řadu ministerstev, od zahraničních věcí přes vojenství, obchod a dopravu až po spravedlnost a záležitosti vnitra. Odtud vycházely všechny vyhlášky, dekrety, nařízení, s jedinou výjimkou: Finance měla na starosti královská komora.

Českou kancelář budoval prakticky od roku 1599 nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch z Lobkovic. Byl do své funkce jmenován císařem Rudolfem už v jedenatřiceti letech, především proto, aby císař ukázal, že chce dát příležitost mladým, dvoru oddaným katolíkům. A Lobkovic si důvěru v něj vloženou chtěl zasloužit. Modernizoval všechno, počínaje vybavením úřadoven nábytkem. Kancelářská práce, to pro něj nebyla povinnost, ale přímo koníček, kterému věnoval všechen svůj elán. Charakteristické pro tohoto epileptika jsou poznámky v jeho diářích. Trávil v kanceláři čas úřadováním mezi ranní mší a večeří. Často za ním posílali spisy domů nebo i na letní sídlo do Roudnice. Docílil toho, že česká kancelář byla úřadem stálým, s pevnými úředními hodinami. Chápe to vůbec někdo? Pevné úřední hodiny... Cosi takového v českých stavovských poměrech?! Roku 1612 císař Matyáš přesídlil do Vídně a spolu s ním i část kanceláře. Agenda se rozdělila.

Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, portrét od Bartholomea Sprangera

Zbývá snad dodat jména nedobrovolných aktérů událostí, jež se měly co nevidět rozehrát. Jsou to ti, co budou vyhazováni. První z nich: „Hrabě Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Někdejší žák bratrské školy, přestoupil po dalším vzdělávání v Itálii a s ohledem na lepší možnosti kariéry ke katolictví. Tím sice rozhněval otce a jiné příbuzné, ale zároveň si připravil cestu k sňatku s bohatou dědičkou statků pánů z Hradce. Předtím nějaký čas strávil na cestách po západní Evropě, což patřilo k průpravě politika. V roce 1600 se stal královským komořím a maršálkem, v České dvorské komoře dosáhl funkci nejvyšší, totiž presidenta. Kromě toho zastával v královské radě post nejvyššího sudího. Patřil k takzvaným španělům, byl pravou rukou vůdce tak řečené španělské strany kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic.“

Vilém Slavata. Mědirytina Wolfganga Kiliana ze 17. století.

A máme tu druhého: „Hrabě Jaroslav Bořita z Martinic. Pocházel z rodiny nevynikající bohatstvím ani společenskou prestiží, byl vychováván jezuity doma a katolickými školami v Itálii. Dvorskou kariéru zahájil díky svému sňatku s dcerou Šternberkovou dost brzy, už jako jedenadvacetiletý byl roku 1603 královským radou. Tchán Adam ze Šternberka byl nejvyšším purkrabím. Martinic se záhy začal věnovat politice, tvrdí se ovšem, že vynikal spíš horlivostí než státnickým uměním. Dvorskou kariéru mu dočasně zabrzdil jeho nepružný postoj při výměně osob na trůně v roce 1611. Příliš dlouho zůstal věren Rudolfovi. Dotáhl to až na maršálka a stal se jedním z deseti místodržících.“ Aby byl počet úplný, je důležité míti Filipa. Tedy v našem seznamu. „Universitní mistr Filip Fabricius. Druhý sekretář dvorské kanceláře. Na rozdíl od předešlých kolegů povýšil mezi šlechtice až poté, co byl vyhozen z okna svého pracoviště v České kanceláři. Jako odškodnění dostal čestný přídomek von Hohefall.“ Česky by se řeklo „z Vysokého pádu.“ Trefné. „Měl tu smůlu i štěstí zároveň, že zbyl v Praze mezi několika málo úředníky České kanceláře poté, co se císař odstěhoval do Vídně.“

Jaroslav Bořita z Martinic. Mědirytina zřejmě od Wolfganga Kiliana.

Ještě pořád nenastala středa 23. května, stále je na kalendáři i na pražském orloji květen dvaadvacátý, tudíž úterek. Ale v pražských ulicích se už projevuje jakýsi neklid, židovské i katolické krámy jsou pro jistotu zavřeny, kolem Karolina se shromažďuje pražská chasa, kolují zvěsti, že se potáhne na Hrad. Místodržící byli varováni, a jeden z nich vzal to varování vážně, totiž sekretář České kanceláře Pavel Michna z Vacínova. Pro jistotu se z Prahy vypařil – směr Vídeň. Podle císařské instrukce nemusili místodržící do kanceláře chodit ve středu a v sobotu, ale v onu středu, ano, už tu konečně máme středu s datem 23. května 1618, v tu středu po procesí z chrámu svatého Víta někteří páni do kanceláře přišli. Proč? Čekali delegaci z Karolina. Dokonce provedli jakýsi úklid – nechali vynést nábytek z radní místnosti, aby pojala pokud možno co nejvíc lidí. Zřejmě se domnívali, že se stanou svědky veřejné kapitulace protestantských stavů v odpovědi na císařské psaní. Takové divadlo si nemohli nechat ujít.

Pražský hrad - místo defenestrace. Snímek uživatele DigitalExtropy.

„Ráno 23. května 1618 nevěděla většina těch, kteří se vydali ozbrojeni na koních i pěšky na Hrad a shromáždili se ve Vladislavském sále, že je připravena změna programu. Předešlého dne se na řádném zasedání sjezdu v Karolinu stavové dohodli, že se v co největším počtu shromáždí v České kanceláři a přednesou dotaz, určený zejména Martinicovi a Slavatovi, kdo radil císařovi k těžkému psaní. Nebyl snad sepsán v Praze a do Vídně poslán jen k podpisu? Pouze malá skupinka zasvěcených znala plán, který měl přinést zvrat v nerozhodném postoji stavů, plán, v němž se počítalo s tím, že celé toto velké shromáždění odejde z kanceláře zavázáno spoluúčastí na činu s následky vskutku dalekosáhlými.“