405. schůzka: Z okna ven!

Druhá defenestrace na dobové mědirytině od Matthäuse Meriana st.

Pro Pražský hrad byly připraveny dva scénáře. Jeden veřejný (ten byl dohodnut na schůzi českých protestantů v Karolinu), druhý přísně utajený, který byl zřejmě připraven na konspirativní schůzce v domě Albrechta Jana Smiřického na Malé Straně, zvaném později U Montágů. Veřejný plán se měl uskutečňovat navenek. Ve skutečnosti se měl naplňovat plán tajný.

„Vtom i vyšší stavy sešly se hlučně v paláci, a pobyvše v něm malou chvíli, všichni ouhrnkem do Zelené světnice šli.“ Zelená světnice, která se nachází hned vedle Vladislavského sálu, sloužila obvykle k soudům a poradám rytířského stavu. „Za nimi veliké množství obecného lidu tisknouti se chtělo, ale od osob k tomu zvolených ze stavu panského, rytířského i městského jim v tom zbráněno bylo. A vtom se všickni stavové podobojí z míst svých vyzdvihli a ze Zelené světnice u velikém množství i s přimíšením přišlých měšťanů pražských do kanceláře české šli, kde je již místodržící očekávali a (aby se všickni tam směstnati mohli) stolice i truhly v jedno snésti dali.“ Když se utišil hluk, ujal se slova Pavel Kavka z Říčan, aby přednesl v místodržícím dotaz ohledně původu císařova těžkého psaní.

Veřejně dohodnutý program se hroutí

Pavel z Říčan měl vlastně tlumočit odpověď na císařovo „těžké psaní“, namísto toho přečetl stavovskou interpelaci, sepsanou zřejmě na schůzce u Smiřických. Později Kavka u výslechu popřel, že by byl do druhého plánu zasvěcen, což mu místo trestu smrti vyneslo „jen“ doživotí. Už se vlastně ani nemluvilo o obsahu císařova těžkého psaní, ale o tom, kdo je ve skutečnosti napsal či kdo k němu dal podnět. A co se dělo dál? Na nějakou dobu se události jakoby zadrhly. Ve skutečnosti nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka po krátké poradě s místodržícími prohlásil: „Je neslýchané chtít na členech královské rady, vázaných nejpřísnějším úředním tajemstvím, aby řekli, co radili nebo neradili králi, oni pak (páni místodržící) že pány podobojí žádají, aby je tou otázkou neobtěžovali a k nějakému vyjednávání, přiznání neb odpírání nenutili.“

V kanceláři nastal hluk a zmatek a hlasy byly zvýšené. „Veliký křik a těžké domlouvání se zvedlo, aby páni místodržící na tu otázku odpověď dali.“ Nejvyšší purkrabí pod dojmem obecné nálady uhnul zcela banální vytáčkou. Napadlo ho, že místodržících je v kanceláři málo na to, aby mohli dát platnou odpověď, zejména že chybí nejvyšší hofmistr přítomný v Praze (to byl Adam z Valdštejna).

Vilém Slavata. Mědirytina Wolfganga Kiliana ze 17. století.

Veřejně dohodnutý program se zhroutil. Vilém z Lobkovic oznámil, že „není potřebí pro nejvyššího hofmistra posílati, poněvadž o jeho smýšlení stavové již vědí; on, Vilém z Lobkovic, že u něj včerejšího dne byl a jeho se jménem všech stavů podobojí dotazoval, zdali také k tomu poručení na odsouzení jejich ctí a hrdel radil a k němu schvaloval. On že mu dal na to zřejmou odpověď, že nikdy k takto doloženému jednání neradil. Odtud že lze souditi, že Vilém Slavata a Bořita z Martinic jsou toho původcové a příčina.“ Padlo tedy první adresné obvinění. Nebylo poslední. Zdaleka ne. Další se dostavila ve sledu stále kratších časových úseků.

Do jaké míry jsou ta svědectví hodnověrná, o tom svědčí písemné výpovědi tří postižených účastníků – Slavaty, Martinice a Fabricia. O té květnové středě psal i protestant Pavel Skála ze Zhoře, který studoval všechny dostupné prameny, a jelikož byl za českého povstání úředníkem direktoria, měl snadný přístup k důležitým písemnostem, shromážděným v kanceláři odbojné vlády – řadu si jich opsal a později ve své Historii využil. Nejdůkladnějším informátorem ze všech byl Slavata. Byl ovšem předpojatý – vyhození z okna, to nikomu na objektivitě nepřidá. Přesto je až obdivuhodné, do jakých podrobností dokázal zrekonstruovat průběh událostí, obsah jednotlivých vystoupení účastníků i průběh vzrušené debaty, i když byl sám velmi rozrušen a při nenadálém finále utrpěl šok. Jenomže on to byl nadto všechno úředník střízlivě myslící, málo podléhající autosugesci a vcelku docela objektivní, což nakonec uznávali i jeho protivníci.

Jaroslav Bořita z Martinic. Mědirytina zřejmě od Wolfganga Kiliana.

O čem se dál vedla v české kanceláři řeč? Začalo se vyčítat. „Pavel Kaplíř doložil, že Slavata své poddané k náboženství římskému proti Majestátu mocí nutí, bohaté kupce, když nechtějí přistoupit, z města Jindřichova Hradce vypovídá a vyprodávat se jim poroučí. A jeho hejtman na Telči že z jeho poručení s některými tyransky zacházel, koňmi po nich šlapati poroučel, věznil je a ukrutně s nimi nakládal. Načež odpověděl Slavata bázlivě: co se kupců tkne, nikdá nenutil žádného z nich k náboženství, než jak kdo od starodávna vyznával, nenutil je k vyprodání se z města a o ukrutenství hejtmana telečského žádné vědomosti nemá. Jiný ze stavu rytířského, z rodu Štampachů, otevřel pravdu Jaroslavovi z Martinic, že po potvrzeném Majestátu poddané své tuchlovské taktéž k náboženství nutil a prostě nejvíce proti tomu Majestátu byl a zrušiti jej usiloval.“ Načež on velmi rozpačitě odpověděl, aby se to o něm stavové nedomnívali. „Ale oni všickni s posměškem a jekotem vzkřikli, nedavše mu více mluviti: Ty jsi dobrý, dobrý! Ty však nejsi ten a takový, co býti máš! A jeden druhému řka: Bratře, ujče, švagře, on není takový! A potom všickni: Mlč, mlč! Však o tobě víme, co jsi a co jsi činil! Jáchym Ondřej Šlik horlivě a slzavě jakožto věrný a horlivý milovník svého náboženství také se ozval a obořil se ohromně na Slavatu a Martinice, připomínaje jim ty křivdy, které jak některým osobám podobojím, tak celé straně evangelické učinil, a jak s nimi z nabádání jízlivých mistrů ze sekty jezovitské zacházeli, jak je bezprávně o jejich práva a úřady připravovali, což dokázali, když toho šlechetného hrdinu českého, hraběte z Thurnu, připravili o purkrabství karlštejnské.“

Jindřich hrabě Šlik

„Vy pak, vy ničemná jezuitská pacholátka! S těmi vašimi pochlebníky, sekretáříčky jste to předsevzíti se opovážili, nevědouce již, kterak jináč nás šiditi! Abyste věděli, že baby nejsme a my se vám šiditi nedáme, protože s vámi osobami v stavu rovnými máme činiti a Jeho Milost císařskou za pána našeho nejmilostivějšího uznáváme a s ním na ten čas dobře spokojeni jsouce proti Jeho Milosti nic podnikati nechceme. Dokud staří páni, rozšafní a moudří, toto království spravovali, dobře ono stálo; ale jak vás, jezuvitská pacholátka, na přední místa vlepili, tak se v něm všecko naopak děje! Abyste nám vy měli vzíti to, co nám Pán Bůh dal a milostivá vrchnost potvrdila, na to nemáte moci, a my do našeho přemožení toho nedopustíme! Tu jeden ze stavu rytířského řekl: Páni, přejte nám království nebeského, však my vám pekla nezávidíme!“

Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Josef Scheiwl (1833 - 1912) podle kresby Aegidiua Sadelera.

Vášnivá debata na radnici

Bylo to věru husté v té české kanceláři. Debata byla vskutku více než volná, jeden překřikoval druhého. Hlavními řečníky, kteří budili pozornost, byli zase Thurn, Colonna z Felsu a Lobkovic. Ti označovali Slavatu a Martinice za úhlavní nepřátele podobojích. K nim se přidal ještě Vilém Václav z Roupova. „Ten pěknou hlasitou řeč rozumně učinil, připomínaje Slavatovi a Martinicovi, že na sněmech i jinde několikráte proti straně podobojí se brali a neupřímně s ní zacházeli. Pročež že stavové apologii sepsanou mají a ji bohdá v brzkém čase tisknouti a publikovati dají, tak aby všemu světu známo bylo o křivdách těch od strany podjednou straně podobojí učiněných.“ Protože by vytištění přece jenom trvalo dlouho, tak páni raději na místě vyzvali Pavla z Říčan, aby z apologie citoval pasáž, že „kdokoli by proti Majestátu postupoval, tak by se na něj jako na nepřítele hleděti muselo.“

A pak ta slova padla. Byla řečena v tónu velice rozrušeném: „Pokud oni v tomto království budou, stavové podobojí netoliko svým náboženstvím, ale ani životy bezpečni nebudou. Pročež nejlépe bude jim konec učiniti, z tohoto světa je spraviti a skrze to tím lépe sebe ujistiti.“ To byl vlastně rozsudek.

Jindřich Matyáš Thurn

Ještě ne. Po chvilce vystoupil Colonna z Felsu a žádal, aby se shromáždění vyslovilo, zda Slavata a Martinic jsou nepřátelé náboženství a rušitelé obecného dobrého. Jaká byla odezva? Žádná. Ticho. „Všickni mlčeli a žádný se k tomu nehlásil.“

Rozsudek nad Slavatou a Martincem

Přihlásit se by znamenalo odsoudit. Radikálním pánům se ještě nepodařilo přesvědčit a strhnout shromáždění natolik, aby vyneslo kolektivně rozsudek nad oběma místodržícími. Proto se vrátili k původnímu předmětu jednání a ještě jednou udeřili na místodržící, jestli k tomu těžkému psaní od pana císaře přišlého pomáhali na svět, a oni samozřejmě, že neradili, že by je to ani nepadlo. Nejvyšší purkrabí po poradě se svými kolegy zvolil úhybný manévr: „Odpověděl, že k ničemu neradili, nýbrž jim to předpovídali, začnou-li co, že se všechno na jejich hlavy shrne, a bude-li jim z toho nějaká škoda, aby to ne jemu, než samým sobě přičítali.“ Pak už debata nabrala jiný směr. Byl požádán Pavel z Říčan (mluvčí byl toho dne na roztrhání), aby přečetl zdůvodnění rozsudku nad Slavatou a Martinicem. Ten bylo ovšem nutno nejprve vypracovat...Ten už byl vypracován, a to písemně, pohotově přinesen do kanceláře. To znamená, že byl předem hotov, a že defenestrace byla výsledkem promyšleného plánu, a ne dílem okamžiku, jakési nezvládnuté energie. Oni tam s tím záměrem přišli...

Zdůvodněný rozsudek měl předešlému jednání pouze vtisknout ráz rychlého soudního procesu se dvěma provinilými místodržícími. „Poněvadž páni stavové podobojí to vskutku shledali, že oni dva proti náboženství a Majestátu jich se dočinili, proto je za své nepřátele, rušitele pokoje a obecného dobrého drží a vyhlašují.“ Na dotaz Pavla z Říčan, zda shromáždění s výrokem souhlasí, všichni mu hlučně přisvědčili, jenom ze sálu se ozvaly hlasy, litující, že nemají ještě toho dlouhého. Mysleli tím Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, který byl zrovna ve Vídni. Nejvyšší kancléř Českého království, muž vysoce vzdělaný, s mimořádnými jazykovými znalostmi a stejně fanaticky zaujatý jako schopný. „Protestanté ho nenáviděli a báli se ho,“ napsal o něm francouzský historik Ernest Denis.

Kvůli své postavě a své politické orientaci měl přezdívku dlouhý Hišpán. „V tom rozsudku nebyla uvedena výše trestu,“ teď jsme začetli do knihy doktora Josefa Petráně Staroměstská exekuce. „Nebyla výslovně stanovena, jinak by to jistě Slavata zaznamenal. Z jeho relace i z jiných zpráv je zřejmé, že místodržící neměli do poslední chvíle tušení, k čemu je odsuzují. Zvážíme-li všechny okolnosti, dospějeme k závěru, že organizátoři tohoto krátkého procesu záměrně nestanovili trest, a to nejen s ohledem na budoucnost, ale i proto, že by patrně předčasně mnohé z účastníků překvapil a snad i odradil od vyjádření souhlasu. Překvapení si nechávali nakonec.“

Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, portrét od Bartholomea Sprangera

Události teď nabraly patřičný spád. Tedy: páni nejprve nabrali nejvyššího purkrabího a k němu i Matouše Děpolta z Lobkovic, že by se jim tam něco nepříjemného mohlo stát, a vyvedli je ven. Oba pánové se velice vzpouzeli. Proč? Jak víme, tak se tím vyhnuli exekuci. Jenže to oni nevěděli. Mysleli si, že je vedou do vězení. Namísto toho byli propuštěni. Organizátoři celé akce jenom nechtěli mít zbytečné svědky. O Martinicovi a Slavatovi pak ti dva propuštění prohlásili, že „tu nic činiti nemáme s královskými místodržícími aneb nejvyššími úředníky zemskými než s nepřáteli svými a protivníky našeho náboženství, též rušiteli obecného dobrého.“ A mohli jít. Po jejich odchodu nazval Thurn Slavatu a Martinice „rušiteli obecného pokoje a dobrého,“ a ještě tu trestní kvalifikací rozšířil na „odbojníky Království českého vůbec.“ Pak se zeptal všech přítomných, jestli je vskutku pokládají za takové, aby velikou přísahou a zdvižením dvou prstů a hlučným křikem byli jako tací prohlášeni. „A hned byl slyšen hlas mezi stavy, aby s šelmami do arestu nebo do Černé věže bylo pospíšeno; jiní pak volali, aby zrádci ven z okna vandrovali.“ První byl na řadě Martinic.