281. schůzka: Jedna královna pro dva krále

„Vídní sice obíhaly pověsti, že Beatrice podala svému manželovi italský lék, to jest jed, avšak tyto dohady byly stejně nepravdivé jako fáma, že svého vladaře dal zavraždit čelný představitel uherské stavovské obce, hrabě Štěpán Zápolský, královský místodržitel v Rakousích a velitel vídeňské posádky. Ani podezření, že Korvínova smrt nastala z návodu římského krále, nemělo žádné opodstatnění, naznačovalo však už v zárodku, jaké boje o uherskou korunu lze očekávat.“

r_2100x1400_dvojka.png

Tolik historik, které se jagellonské době u nás věnoval opravdu důkladně, doktor Josef Macek. Královna-vdova Beatrice byl po Matyášově smrti nejmocnější uchazečkou o nástupnictví na trůně. Díky svým stykům s italskými bankéři a hornickými podnikateli z Horních Uher vlastnila dostatek hotových peněz, takže mohla někdejší Matyášově armádě zaplatit žold. Vdova Beatrice se tedy na oko smířila s mladým Korvínem, aby ho vyřadila dočasně ze hry. Zdálo se, že se zemský sněm vysloví jednoznačně pro ni. Po dohodě s budínskými rádci dala převézt manželovo tělo do Budína a organizovala slavnostní pohřeb do tradiční hrobky uherských králů ve Stoličném Bělehradě.

Královna-vdova na pohřeb nepřijela

Průběh královského pohřbu byl jako obvykle? Dosavadní královské pečetě nad Matyášovou mrtvolou zlomeny a na listinách vydávaných královskou kanceláří se objevily nové pečetě – královny vdovy a její nevlastního syna Jana Korvína. Všecko vypadalo v nejlepším pořádku, ale – nebylo. Královna-vdova na pohřeb nepřijela. Což je dozajista divné. Její neúčast ve Stoličném Bělehradě naznačila zasvěcené veřejnosti, že mezi ní a Janem Korvínem je konec smíru. Začátkem května se začali ti dva proklínat a chystali se na válečné střetnutí.

„Vstávám na úsvitě a prvou část dne zasvěcuji bohoslužbě. Snažím se neodvracet svou mysl od zbožnosti a pilně plním své církevní povinnosti. Poté přicházejí ke mně učitelé, kteří mne a mé bratry vzdělávají v různých naukách. Rozprava s nimi pomáhá rozvíjet mého ducha. V doprovodu učitelů navštěvujeme potom dílny tkalců a barvířů sukna.“ 
Jsme stále v minulosti. V té sice vězíme pořád, ale teď jsme se ponořili do ještě větší hloubky. Jsme v Neapoli a pozorujeme, kterak se chová a učí a projevuje budoucí uherská a česká královna. Beatrice Aragonská, které se podle místa jejího narození říkalo taky Neapolská. Dle líčení z pera samotné Beatrice to bylo idylické dětství. Leč pouze do šesti let jejího věku. Tehdy ji otec zasnoubil s pětiletým synem svého švagra, přičemž svatba se konala ještě téhož roku. Dlouho si to děvčátko manželského štěstí však neužilo. Tatík totiž hrad svého pětiletého zetě přepadl, dcerku transportoval zpátky domů a své novopečené příbuzné nechal shnít v okovech. Těch dětí se nikdo na nic neptal. Ty děti byly těmi úplně nejmenšími figurkami na šachovnici, které ani trochu nerozuměly. Děvčátko Beatrice vyrůstalo dál v paláci, v jehož sklepeních umíral tchán, a taky manžel-chlapec.

r_2100x1400_dvojka.png

Jsme bezmocní, hledajíce odpovědi na tyto a další otázky, a tím naléhavě si uvědomujeme, jak málo stále ještě rozumíme středověkým lidem, jejich mentalitě, jejich duchovnímu a citovému světu, který asi i pro ně samé byl tajemným bludištěm. Co však přece jen vytušit můžeme: že totiž Beatrice Aragonská nebyla nějakou křehkou bytostí, hluboce citově naladěnou, nýbrž chladnou, velice realisticky uvažující ženou, nepodléhající tlaku citů a morálky.

Vzdělání měla docela na výši. Učila se rétorice, dramatice, historii a filosofii. Její učitelé byli obdivovateli římské antiky. Už v deseti letech četla s učiteli Ciceronův spis O stáří, a v její knihovničce bylo už několik rukopisů antických autorů. Prvou knihu vydanou tiskem dostala do rukou jako patnáctiletá. Zase Cicero – O povinnostech se to dílko jmenovalo. Dívenka byla od nejútlejšího mládí připravována na politickou dráhu. Počítalo se s tím, za několik let stane se svým manželem v čele monarchie. Její výchova byla cílevědomě zaměřena k všestranné přípravě budoucí vladařky. Utužovala si i tělesnou zdatnost, především na lovech, a vyspívala v mladou ženu. Klenotníci pro ni upravili zlatý náhrdelník, dědictví po zesnulé matce, krejčí přešívali pro mladou princeznu královnina roucha. Bylo jí právě šestnáct.

„Po celé Neapoli počínali se hlásit první zájemci o princeznu, jež slibovala být bohatou nevěstou,“ zpravuje nás historik doktor Josef Macek. „Jako první nápadník objevil se savojský princ Filibert. Sňatek sedmiletého knížete se šestnáctiletou královskou dcerou se však jejímu otci zdál přece jen nesmyslným, zejména když uvážil, že mu z dalekého Savojska nemůže kynout žádný prospěch. Větší zájem vyvolal pokus francouzského krále Ludvíka XI., získat aragonskou princeznu pro následníka trůnu, prince Karla. A kromě toho nebylo jasné, zda přelétavý a nevypočitatelný Ludvík opravdu Karlovi francouzský trůn odkáže.“

Žila si celkem nad poměry

Z francouzských námluv sešlo. Beatrice si zatím žila celkem nad poměry. Tatínek jí dával ze svého rozpočtu tisíc dukátů ročně, což byla obrovská částka, o které si kupříkladu český Vladislav mohl nechat leda zdát. Na Beatricině dvoře žili její učitelé, vychovatelé, lékař, profesor z neapolské university, osobní sekretáři, účetní, sluhové, nákupčí, komorníci, šéfkuchař a kuchaři, pekaři, podkoní, vrátní, pradleny a celá kupa služebných děvčat. Princezně však ani tyto peníze nestačily. Rozhazovala je plnými hrstmi, připravovala hody, lovy, organizovala slavnosti a tance, nakupovala šperky a skvosty, a byla v dluzích. Až po krk. A to tu ještě nepadlo slovo o honbě a lovu. V jízdě na koni se jí málokdo vyrovnal. Beatrice si nechala ušít pro lov zvláštní šaty barvy mandlového květů, tvarem připomínající bájné Amazonky. Oblíbila si hlavně lov ptáků pomocí cvičených sokolů. Nejušlechtilejší opeření dravci museli být importováni ze Sicílie.

r_2100x1400_dvojka.png

„Beatrice si oblíbila přímo vášnivě i novou, módní hru, hru v karty. Vášeň pro lov a karetní hru upozorňuje, že asi měli pravdu ti soudobí informátoři, kteří o Beatrici mluvili i jako o vášnivé milence, která si sama od šestnácti let vybírala z rytířů své partnery. Vyprávělo se, že se dokonce zamilovala do jednoho mladičkého pážete a že s ním byla přistižena v choulostivé situaci. Zanedlouho nato byla v koutě nádvoří nalezena mrtvola.“

Zvláštní krásou nevynikala

Přitom se dá říct, že Beatrice nějakou zvláštní krásou nevynikala. Byla sice příjemného vzezření, ale postavy takové, poněkud statnější. Za každou cenu se chtěla líbit, a tak se dala zvěčňovat. Objednala si řada svých bust. Celkem jich bylo 13. „Na jaře 1474. roku se na královském dvoře v Neapoli objevili dva uherští magnáti, páni Bánffy a Handó, a požádali krále o ruku dcery Beatrice pro svého pána, krále Matyáše. Už před devíti lety nabízel neapolský král prostřednictvím Benátčanů jednu ze svých dcer. Jednání o uzavření sňatku však ztroskotalo i v roce 1468., kdy už bylo manželství Beatricino papežem zrušeno. Teprve do třetice všeho dobrého začaly mít uherské námluvy v Neapoli naději na úspěch.“

Takže uherský král Matyáš se rozhodl skoncovat se svým vdovstvím. On už o to usiloval delší dobu, vlastně celých deset let, které uplynuly od smrti manželky Kateřiny z Poděbrad. Možná se mu žádná nelíbila, ale spíše se žádné nelíbil on. Lépe řečeno: nezamlouval se rodičům. Odmítl ho saský vévoda, svou dceru nedal Matyášovi do manželství ani císař Fridrich, s výsměchem ho odbyl i polský král Kazimír. Nebyl jim dost dobrý. Pro všecky ty starobylé panovnické rody znamenal Matyáš jenom ubohého povýšence, vetřelce bez řádného, urozeného rodokmenu. S nadšením o to větším přivítal Korvín možnost, že se si vezme za ženu aragonskou princeznu. Ta zpráva ho zastihla ve Vratislavi. Samou radostí dal zapálit ohně na oslavu zásnub, zvony vyzváněly a při hostinách teklo víno proudem. Zanedlouho uzavřel v Neapoli sňatek. Osobně ne. V zastoupení. Na dálku. Aragonská princezna se stala legitimní Matyášovou manželkou a začala si říkat „uherská královna“.

Ten sňatek v Evropě vzbudil pozornost

r_2100x1400_dvojka.png

„Ten sňatek vzbudil v Evropě velikou pozornost a někteří škodolibí kronikáři poznamenali, že si bastard vzal za ženu bastardku. Matyáš Korvín stále totiž platil za vladaře bez urozených předků a Beatrice byla dcerou nemanželského syna neapolského krále.“ Ty zlovolné jazyky měly v podstatě pravdu, jenomže Beatrice patřila v tehdejší Evropě mezi nejbohatší nevěsty a uherský a český král Matyáš mezi nemocnější evropské panovníky.
„V září 1476. roku opouštělo tisícihlavé císařské vojsko Neapol. Princezna směřovala k pobřeží, kde se nalodila a plula po moři až k ústí řeky Pádu. V Benátkách odpověděla představitelům republiky latinsky spatra předneseným projevem, který udivil posluchače uhlazeností a vtipem. Pak vedla cesta po pevnině přes Treviso do Uherského království. Dvojí nepřítel tu hrozil neapolské princezně: Turci a studené vichry. Proto byly zesíleny hlídky a pro choulostivou jižní nevěstu nechal poslat manžel nádherný pozlacený vůz. Až dosud jela na koni, teprve na uherské hranici se ukryla do vozu. Přijela v něm Matyášova matka Alžběta, která ji přivítala na půdě Uher. Kdo znal povahy obou královen, nezapochyboval na okamžik, že nebudou žít spolu ve shodě a že se i na uherském královském dvoře potvrdí, jak obtížné je smířit tchyni se snachou.“

Slavnostní přivítání se nekonalo na Budíně, ale ve Stoličném Bělehradě. Při něm opěvovali Beatricinu nebeskou krásu, přirovnávali ji k Venuši i k Dianě, a podle jednoho lichometníka byla prý nová uherská královna tak rozkošná, že by rozpálila k obdivu a lásce i srdce filosofa, starce Sókrata. Ženich zahořel prudkou láskou ke své nevěstě a prokazoval jí úctu všemi prostředky, které měl k dispozici. Svatební hostinu dal připravit celkem o čtyřiadvaceti chodech. Kníže Hynek z Poděbrad a další přední šlechtici rozdělovali noži maso na obrovských mísách a kladli je do středu stolu, odkud si hodovníci rukama vybírali nejsvůdnější sousta. Pak si král s novou královnou smočili prsty v nádobce s vodou a zahájili tanec. Svatební veselí trvalo v Budíně celý měsíc. Padl však na ni jeden malý stín: že se totiž mezi svatebčany neobjevil ani jeden z králů, nemluvě o císaři, ač byli pozváni.

r_2100x1400_dvojka.png

„Jak trávili novomanželé líbánky, nevíme. Ze zpráv benátských diplomatů a domácích kronikářů můžeme usuzovat, že se v milostném objetí ocitl vášnivý milenec a dychtivá milenka. Obdobně o Matyášovi slyšíme, že od mládí pilně navštěvoval nevěstince, a že zejména ve městech nebyla žádná dívka a paní před mocným svůdcem v bezpečí. Vypravuje se dokonce, že měl ve zvláštní oblibě panny a že pak nutil své kazatele, aby prohlašovali, že pohlavní styk panny s králem nikterak neporušuje její panenskou čistotu a nevinnost. Jistá Barbora, měštka z dolnorakouského Steinu, porodila svému královskému milenci chlapce Jánose a nikdo netušil, že tento nemanželský syn bude hrát v budoucnu tak výraznou úlohu v bojích o uherskou korunu. Beatrice byla se svým prudkým, divokým chotěm spokojena. Odpouštěla mu všechny výlevy vzteku, pokud se týkaly podřízených služebníků. Na něco podobného si ostatně pamatovala už z domu. Matyáš dovedl pozorně naslouchat lyrickým písním a básním, s potěšením prodléval v tichu knihovny, debatoval s učenci a pěl chválu na krásu sochy, obrazu, architektury, takřka současně však vybuchl v lítém hněvu a zkrvavil každého, kdo mu odporoval nebo snad vzdoroval. Chtěl hrůzou světa se zdáti,“ říká o něm český humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, a český kronikář Bartoš Písař k tomu podotýká: „Byl to člověk vzrůstu nevelikého, zato však naplněný velkými tužbami a divokostí. Uherský král byl člověk smyslný a zuřivý.“ A benátský vyslanec píše domů: „Vládne zemi železnou metlou.“

Pán ze Švamberka končí v žaláři

Doplatil na to jeho oddaný stoupenec, vůdce české panské jednoty Bohuslav ze Švamberka. Hledal totiž cesty k příměří a míru po dlouholetých válkách. „Pan Bohuslav byl rodu švamberského,“ dozvídáme od jistého současníka, kronikáře františkána, „muž slušné výšky, všecek hnátovitý a v ramenou a plecích rozšířený, prsou vysazených a silných, v obličeji přísný a ve svém, vzezření hrozný, vlasů šedivých, v řeči skrovný, avšak pravdomluvný, v slibu věrný a drženlivý – dobrým byl milostiv, ale zlým hrozný a mstitelný. Veliká opravdovost a neoblomná přímost jeho mravní povahy nehodila se příliš králi Matyášovi, který sám neznaje mravních rozpaků, podobně povolné chtěl mít také služebníky svoje. Usiloval zmocniti se hradů některých v zemi české a šel i na Bohuslava Švamberka rozličnými chytrostmi a podvody, aby k té zradě povolil a některého zámku postoupil jemu. K takové službě by se ani pan Zdeněk ze Šternberka nepropůjčil, tím méně mravně přísný pan Bohuslav. Aby zbavil se nepohodlného služebníka, vypravil k němu Matyáš mladého pána Jaroslava z Boskovic a kázal zmocniti se osoby jeho i uvésti jej v moc královu.“

Dopadlo to tak, že pan ze Švamberka skončí v žaláři, a na popravišti se posléze skutálí i hlava Korvínova ministra, kancléře Jaroslava z Boskovic. Těžká služba pod takovým pánem... Jeho otcovský přítel a učitel, ostřihomský arcibiskup Jan Vitéz se jednou odvážil před Matyášem vyslovit námitku proti vojenskému vpádu do Čech. Král se v divém vzteku na starce vrhl a před veřejností mu vrazil facku. Jako násilník se projevoval i vůči magnátům a prelátům, o to zběsileji bil své poddané a sluhy. Krejčímu, který se dopustil chyby, dal uříznout nos. Beatrice si tedy vzala surovce a násilníka... I když... vůči ní se Matyáš předháněl ve dvornosti. A Beatrici ta milencova divokost nikterak neznepokojovala, ba dá se říct, že v ní nalézala jisté uspokojení. V Uhrách jí vadily úplně jiné věci. Především počasí. Přijela do Budína ze země, kde neznají tuhé mrazy, kde nezuří celé týdny vánice, kde na podzim a na jaře v jednom kuse neprší, kde nejsou louže na každém kroku. „Uhry asi leží blízko severního pólu,“ vyjádřil se věhlasný italský básník Lodovico Ariosto. „Ledový dech Karpat tam ničí lidské plíce.“ Beatrice dávala italskému mistrovu za pravdu a tuhé zimy se bála. Za víc než dvacet let svého pobytu v Uhrách se ani jednou nerozjela do jejich východních provincií – poměry se jí tam zdály ještě barbarštější a surovější než v Budíně. Dávala přednost pobytu na západě – zajížděla do Prešpurku (tedy do Bratislavy), a po dobytí Rakous se na dlouhý čas ubytovala ve Vídni. Mrazivý dech Karpat a velké uherské nížiny ji děsil a nepochybně přispěl i k jejímu trvalému onemocnění – trpěla kloubovým revmatismem.

Za blyštivou fasádou dvora počínaly trhliny

„Zhýčkané a zmlsaná Beatrice postrádala záhy v Budíně to, co bylo v Neapoli běžně k dostání. Nemohla nikde nakoupit drahé barevné látky, marně sháněla schopné krejčí a švadleny, na královské tabuli postrádala kvalitní potraviny, hlavně lahůdky.“ Král sledoval zpočátku Beatriciny záliby jako roztomilé libůstky, brzy jim však i on jim přišel na chuť. „Tak kupříkladu v úpravě vlasů a vousů se podřídil italskému vkusu a začal si vousy upravovat a holit bradu. Až dosud bylo totiž v Uhřích pravidlem pyšnit se dlouhým, bujným vousem, Věřilo se, že vousem porostlá brada jsou odznakem a statné mužnosti. Nyní se král, jeho okolí i další aristokraté přizpůsobili pokynům královny, která si předsevzala to bojovné uherské plémě zušlechtit.“

Což bylo ovšem náramně obtížné. To tedy bylo. Tak třeba bytová kultura... V celých Uhrách se nesetkala ani s jedním... komínem. Buď se nad střechy zdvíhaly komíny, které sály do sebe kouř z krbů a kamen, anebo se topilo v obytné místnosti zvenčí, ze síně, a jizba byla vyhřívána teplem z pece. Z jizby se tak stávala místnost bez kouře, „světlá místnost“ neboli: „světnice“. Tohleto slovo – světnice se objevuje v češtině právě v polovině 15. století. V Uhrách tehdy topili pořád krbem nebo pecí a kouř unikal ven dýmníky, otvory ve stropě.

„Za blyštivou fasádou budínského dvora počínaly se rozvíjet trhliny. Prvý a trvalý impuls k manželským neshodám vzešel z míst, kde by jej Beatrice vůbec neočekávala – z manželského lože.“ Zasvěcení lékaři podávají zprávu, že prý královna je „amoris impotens.“ Doslova přeloženo: „neschopna lásky“. Což možná trochu překvapí, protože víme o jejích četných milostných dobrodružstvích z Neapole, a kromě toho Korvína poutal k manželce silný milostný cit. Jenomže on lékař měl na mysli něco jiného. Beatrice nebyla schopna otěhotnět. „Královská láska měla v očích lékařů ve středověku své opodstatnění jen tehdy, vyústila-li ve zrození dítěte, dědice či dědičky státu. Zejména korvínovská dynastie, která teprve zamýšlela vstoupit mezi evropské vladařské rody, nezbytně potřebovala děťátko, od kterého by se odvíjely další články dynastického řetězce. Od uherské královny očekávali Korvín, jeho dvůr a političtí činitelé nejenom vášnivé projevy lásky a rafinované milostné hry, ale především zrod potomka, korvínovského dědice.“ Čehož Beatrice zřejmě schopna nebyla. A nepodařilo se jí to ani do jejích dvaatřiceti let, kdy její manžel ve Vídni sotva padesátiletý umírá. Beatrice se stala královnou-vdovou. Ale nikoli nadlouho.