280. schůzka: Konec uherského Havrana

Matyáš Korvín
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Matyáš Korvín

Matyáš Korvín by velmi rád chtěl sjednati pokoj s císařem Fridrichem a uvoloval se za částku sedmi set tisíc dukátů postoupiti jemu všeho, čeho v posledních letech na něm byl dobyl; ale Fridrich, byv od astrologů svých ujištěn, že Matyáš zemře ke konci roku 1489, nechtěl odpustiti jemu provinění jeho ani smířiti se s ním, leč by vrátil bezplatně všechno, co bezprávně mu byl odňal. Sjezd obou panovníků, jenž uložen byl k 8. září, pro Matyášovu nemoc nedošel k místu. 

Choroby jeho přibývalo v té míře, že pro podagru nemohl více choditi, ale duch jeho nepotratil své obyčejné čilosti a pružnosti, takže nepřestával odmýšleti návrhy dalekosáhlé.

Že by hvězdopravci, připravující římského císaře na tu radostnou událost, že jeho uherský sok už dlouho nevydrží, že by měli nakonec pravdu? Jestli byli vskutku obdařeni takovou jasnozřivostí, anebo měli k dispozici informace o Matyášově zdravotním stavu, to těžko můžeme dnes posoudit.

Matyášův zdravotní stav se horš

Matyášův zdravotní stav nebyl nejlepší. Nebylo mu ještě ani padesát, ale s jeho zdravím to bylo přímo povážlivé. „Choroby jeho přibývalo v té míře, že pro podagru nemohl více choditi; ale duch jeho neztratil své obyčejné čilosti a pružnosti, takže nepřestával obmýšleti návrhy dalekosáhlé.“

Jánoš Korvín

Musel se přece postarat o svého levobočka Jana Korvína. Ne že by se stal uherským králem, ale – uherskému králi patřilo kupříkladu takové Slezsko. Nevybíravými metodami tam Matyáš postupně odstranil většinu slezských knížat. Z původního počtu dvaceti jich tam na konci uherské vlády zbylo sotva pět. A musel nějak zabezpečit svého nemanželského. Všechna rozsáhlá území ve Slezsku, která najednou byla bez dosavadních vládců, prohlásil za dědictví Jana Korvína.

To všechno Matyáš ještě nemohl tušit. Předpokládal, že to dopadne úplně jinak. Proto se velice staral. „Předtucha nedlouhého jeho živobytí zaměstnávala jej i poddané otázkou o budoucím jeho nástupci. Matyáš neobmeškával ničeho, aby svého synovi pojistil posloupnost po sobě, nic se neohlížeje na nářky a prosby manželky své, která jinak velikou nad ním měla moc a sama po něm kralovati si přála: museli mu přísahati mnozí páni uherští, že po smrti jeho nedají hlasů svých nikomu než mladému Korvínovi. Učinil jej náměstkem svým ve vládě a svěřil mu i skvělý tehdáž hrad Visegrád na Dunaji, na němž chovány byly koruna i všecky klenoty říše uherské.“

Matyáš opravdu stále neopustil myšlenku, že jeho nemanželský synek po něm usedne na trůně. Ne na uherském, ale že by mu stačil ten český. Dohodl se sice s Jagelloncem Vladislavem, že mu tu korunu prý nechá, tedy v případě, že Matyáš zemře dřív, jenomže známe to: V politice jsou dohody jedna věc, a skutečnost druhá, od té první začasté velice vzdálená. „Když na čas pozdravěl, vydal se Matyáš z Budína do Vídně, která se v posledních letech stala hlavním jeho sídlem. Tu konaly se přes zimu veliké přípravy, aby z jara zabrati se mohl slavně do Vratislavě a odevzdati tam na velikolepém sjezdu velmožů svých i okolních zemí synovi svému titul království českého a panování skutečné nad zeměmi koruny české.“

Vladislav Jagellonský na malbě z roku 1509, autorem je mistr Litoměřického oltáře

„Ale smrt nenadálá předstihla vykonání takových úmyslů. O Květné neděli 4. dubna roku 1490. požádal, dříve než se královna z kostela navrátila, o pár fíků k jídlu. Když podány byly nedosti čisté a chutné, rozčilil se a rozhněval se tak, že raněn jest mrtvicí a když přichvátali k němu královna, syn, páni mnozí a lékaři, nemohl již mluviti; svíraje se v nesmírných bolestech řval jako lev, takže až do města prý ho slyšeti bylo. Pracoval ke smrti až do třetího dne a tehdy ohluchnuv a nepromluviv více ani slova srozumitelného, skonal v úterý ráno dne 6. dubna. Tělo jeho převezeno potom do Stoličného Bělehradu a tam slavně pochováno.“

Smrt krále Matyáše

Tak skončil král Matyáš. Stařenky na jižní Moravě vyprávěly pověsti o „dobrém králi Matěji“. Málokdo věděl a ví, že ten „dobrý král Matěj“ byl uherský Matyáš Korvín. Ten si nechával dvacet let říkat „český král“ a fakticky celou tu dobu ovládal Moravu, Slezsko a obě Lužice. ze kterého pocházel, je dodnes snad nejvýznamnějším maďarským domácím rodem. Málokdo však ví, že pochází nikoli z Uher, ale – z Rumunska. V Transsylvánských Alpách se nachází historické městečko Hunedoara a v tom městečku zachovalý hrad a právě na něm se roku 1387 narodil Jan Hunyady.

V Uhrách tehdy vládl Zikmund Lucemburský. Domácí páni ho neměli zrovna ve velké lásce. „Tobě, české svini, nebudu sloužit“ – ano, tuto historickou větu pronesl jeho, tedy Zikmundův maďarský panoš. V Čechách byl Zikmund zase „ta liška ryšavá“. Jan Hunyady bránil Uhry proti Benátčanům a Turkům za vydatné pomoci českých husitů, vedených Janem Jiskrou z Brandýsa, čímž se stal první osobou po králi Zikmundovi a po jeho smrti první osobou po jeho nástupci a jinak zeti Albrechtovi. Hunyady stoupá po společenském žebříčku. Podobně jako Jiří z Poděbrad v českých zemích se stává Jan Hunyady zemským správcem v Uhrách. Stačil ještě porazit Turky u Bělehradu, ale podléhá morové nákaze, načež se faktickým šéfem uherského státu stává jeho syn Ladislav. Ten však skončil následujícího roku na popravišti, přičemž jeho mladší bratr Matyáš řečený Havran neboli Korvín putuje do českého vězení, odtud se ale dostává rovnou ke svatebnímu oltáři, neboť milostivé oko Jiřího z Poděbrad na něm spočinulo natolik, že jeho, čtrnáctiletého, zasnubuje se dává svou dcerkou, teprve pětiletou Kateřinkou. Když potom tato uherská královna ve svých čtrnácti letech rodí, tak to nepřežije a uherský Havran se brzy nato žení, a to s portugalskou princeznou Beatricí.

János Hunyadi

Po pouhých padesáti letech života Matyáš Korvín z rodu Hunyadyů ve Vídni umírá. Zdravotní komplikace u něj nastaly, komplikace, když mu byly servírovány nepříliš čisté a nepříliš čerstvé fíky. Z fíků však žádnou otravu nedostal. Dostal ji ze vzteku, a vinen nebyl žádný jed. „Rozhněval se tak, že raněn jest mrtvicí.“ Líčení Otce národa svědčí jednoznačně pro krvácení do mozku, a to nejspíš do levé hemisféry předního mozku. Pacient, zasažen šlakem, nemohl totiž mluvit – měl afázii. Všemu předcházela stressová záležitost: rozčilení, hněv, vztek kvůli fíkům; následovalo krvácení do mozku, jak už tomu bývá u ruptury neboli prasknutí některé z mozkových tepen. Král Matyáš měl na mrtvici zaděláno. Byl robustní postavy, ale nebyl příliš starý – necelá padesátka. Což je právě věk pro krvácení. Pro embolii byl moc starý, pro trombózu příliš mladý. Kdyby žil o nějakých 450 let později, tedy ve dvacátém nebo tom našem století,tak by mu lékaři nejspíš naměřili vysoký krevní tlak, hypertenzi. Ani ještě jinou příčinu, třeba náhlou příhodu mozkovou nemůžeme vyloučit, kupříkladu to mohla být ruptura cévní výdutě, krvácení do nádoru a podobně, ale vůbec nejpravděpodobnější se zdá být prostá mozková hemoargie z důvodu postižení cévní stěny nebo vyššího krevního tlaku. To se zdá být nejprostším vysvětlením smrti uherského panovníka. Matyáš se asi hodně trápil, ale netrvalo to dlouho.

Matyášem sešel ze světa nejmocnější a nejslavnější panovník uherský a současně nejkrutější škůdce českého národa.

Maďarští historikové ho staví na vrchol. U nás si získal poněkud horší pověst. „Matyášem sešel ze světa nejmocnější a nejslavnější panovník uherský,“ což vůbec není od Františka Palackého špatné dobrozdání, jenomže ta věta ještě neměla tečku. „Nejmocnější a nejslavnější panovník uherský a současně nejkrutější škůdce českého národa. Blesk a sláva, kterou získal uherskému jménu, zatměla se po něm brzy zase; rána, kterou zasadil koruně české, stala se smrtelnou, aniž dala se zaceliti více. Proto rozcházeti se budou vždy hlasy uherské a české, kdykoli o památce jeho řeč bude. Že měl neobyčejné ducha dary i veliké panovnické přednosti a ctnosti a že v tom ohledu rovnal se mnohým v historii proslaveným mocnářům, o tom nebude bohdá sporu: tím více ale o povaze a hodnosti jeho mravní.“

Beatrice Aragonská a Matyáš Korvín

Palackého odsudek byl opravdu hodně tvrdý. Snad až nespravedlivě. Matyáš měl totiž velkou úctu k české řeči. Česky mluvil stejně plynně jako maďarsky. Velmi se toužil stát českým králem, a byl pro to ochoten udělat cokoli. Když se mu to alespoň zčásti povedlo, tak tam svou část Českého království spravoval víc než dobře. Hlavně na Moravě nedali na svého „dobrého krále Matěje“ dopustit, takže jako jeden z mála panovníků vešel do pověstí, a to v tom nejlepším světle.

„Úmrtí krále Matyáše bez dědice napřed uznaného způsobilo shon samozvaných nápadníků tím usilovnější, čím skvělejší bylo pozůstalé dědictví. Hlásilo se jich neméně nežli pět: královna vdova Beatrice, poboční kralevic Jan Korvín, syn císaře Fridricha Maxmilián, král český Vladislav a bratr jeho Jan Albrecht, kralevic polský.“ Slušná kandidátská sestava... „Každý z nich měl již dávno své přívržence, svou stranu v národě – neměla-li říše uherská roztrženy býti na kusy, musela jednomu z nich zjednána býti převaha v té míře, aby zmařiti mohl úsilí všech ostatních.“

To znamená, že si museli jít po krku: pokud jde o královnu Beatrici a jejího nevlastního syna, levobočka Jana Korvína, vypadalo to zpočátku, že nich dokonce budou spojenci... „Ještě ve Vídni, když ukládána byla do rakve mrtvola královská u valném prolévání slz, vrhl se Jan Korvín k nohám macechy své s prosbou, aby z lásky k manželu a otci oplakávanému přijmula jej za syna a neopouštěla sirotka radou i pomocí – ona, pozdvihnuvši jej a políbivši nejen slíbila mu býti matkou a ochranitelkou, ale žádala i přítomných velmožů, aby také oni neopouštěli jeho.“ Zdá se, že ti dva měli hezké vztahy. Leč všeho do času. „Rozčilenost myslí ustoupila brzy úvahám chladným a jako obyčejně sobeckým; protože bažili oba po moci, netrvalo dlouho a oba zapomenuli na slzy prolité a postavili se matka i syn proti sobě co úhlavní nepřátelé a pomáhali zničiti navzájem své prospěchy.“ Když se dva perou, třetí se směje...V tomto případě tím třetím byl náš milý král Dobře, toho času král český, vládnoucí pouze v Čechách, král Vladislav.

„Nastala Vladislavovi pojednou dvojí úloha: jedna připojiti zase ke koruně české země odtržené na čas smlouvou olomouckou; druhá získati uherskou korunu pro sebe.“ Oč mu šlo víc? Případná otázka. Podle Františka Palackého stál především o Uhry. „Koruna uherská ležela mu na srdce více nežli koruna česká. Nejen že nepocítil k Čechám nikdy opravdové lásky jakožto k zemi, kacířstvím notně zprzněné, ale dosednutím na trůn uherský doufal dostati se přímo a nejpohodlněji též ke vládě nad zeměmi odtrženými, aniž mu záleželo mnoho na rozdílu, českým-li či uherským jménem nad nimi panovati měl.“ Já bych navrhoval, abychom tady nepitvali, kterak Vladislav zápasil o svatoštěpánskou korunu, a taky to není tak úplně podstatné. My bychom nyní vlastně měli lehce zpravit, kterak jsme přišli o krále, aniž nám umřel. Uhři nám ho v podstatě ukradli. On se Vladislav rád nechal ukrást. Podmínky se domluvily na Vlčím Mostě. Ve Farkashídě. Po česku Vlčím Mostě. Tak se jmenovala ona uherská vesnice, kde se Vladislav setkal se svými milými Uhry.

Vladislavova majestátní pečeť

„V ležení na poli u Vlčího Mostu (Farkashídě) podepsal Vladislav výminky, pod kterými preláti a páni uherští povolají jej na trůn své vlasti: aby práva, svobody a obyčeje všech obyvatel zachoval neporušené a zrušil vše, co proti nim od Matyáše ustanoveno bylo; zejména aby nikdy nežádal berně válečné po jednom zlatém, ale spokojil se obyčejnými důchody komory královské; aby navrátil statky a práva těm, kterým od nebožtíka krále a od královny neřádně a mimo způsob právní odňaty byly; aby korunu a klenoty říšské na hradě Visegrádu opatrovati dal; aby Moravy, Slezska i Lužici obojí od uherského království neodcizil; čeho Matyáš dobyl v Rakousích, Štýrsku, Krajině a v Korutanech aby toho císaři nepodstupoval; o státních věcech jen s Uhry, nikdy s cizozemci se radíval a také jen Uhrům propůjčoval statky, úřady a důstojenství; aby dvorem býval v Uhřích.“

Přesně touto metodou jsme tedy přišli o krále. Uherské stavy ho v červenci přijaly za svého panovníka, brzy nato se Vladislav z Prahy odstěhoval do Budína, a panovnická moc v Českém království tím okamžikem přestala existovat. Vladislava obklopili uherští magnáti, jeho energii odčerpávala nadále problematika Uher. Jevil Vladislav, český král, nějaký zájem o české země... vlastně – o Čechy, protože Morava a další vedlejší země měly zůstat součástí Uherského království? Zájem jevil pouze okrajový. On byl takový... no, hasič. Hasil u nás požáry. A to ještě na dálku. Na návraty se mu nedostávalo ani chuti, ani sil. Od Dunaje to byl k nám lán cesty... kdo by se trmácel až tam... jak se to město vlastně jmenuje? Praha. Až do Prahy... Kontakty s panovníkem byly obtížné i pro české politiky. Pro ně to byl taky lán cesty až do Budína? Taky. Každá taková cesta byla dost nákladná, většinou nepřinášela žádný větší prospěch, semtam se dokonce stávalo, že české poselstvo ani nepřijal.

Získat audienci přímo u krále znamenalo zpravidla sáhnout k tučným halafancím. Čekali na ně v Budíně nejenom dvorní úředníci, ale i dveřníci, zřízenci, ba i královští trpaslíci a šaškové... Všechna tahle kuřátka si ráda zobla. Jen vycítila zrno, užuž natahovala zobáčky. Ještě horší bylo, co musel při nástupu nový král uherským stavům slíbit. Že vedlejší české země zůstanou až do výplaty čtyř set tisíc zlatých součástí uherského státu. Tím se otevřel vleklý spor. Výplata se sice nikdy neuskutečnila, ale handrkování o to, čí jsou Morava, Slezsko a obě Lužice trvalo fakticky až do druhého nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526. Dva roky před objevením Ameriky došlo k vytvoření velkého soustátí uprostřed Evropy. Soustátí česko-uherského, ano. To pak v rámci habsburské říše trvalo až do roku 1918. Oba celky žily odděleně, pojítkem mezi nimi zůstával pouze osoba panovníka. Ale vzájemné vztahy přece jenom zesílily, a taky se začaly pozvolna vznikat a zesilovat vztahy mezi Čechy a Slováky. Poprvé od času Velkomoravské říše se tyto dva národy ocitly v jednom soustátí.

„Toho roku 1491. po Svatém Duchu nastala v království Českém velká drahota, ačkoli obilí byl dostatek. Ale tu drahotu způsobila lidská lakota a také měna, ve které se zmenšil obsah stříbra, a také to, že zmizela láska mezi lidmi; všude byli samí sobci, kteří mají plná ústa zákona Kristova, ale jeho přikázání buďte milosrdní je jim proti mysli. A bylo to také proto, že němečtí sestavovatelé pranostik předpovídali, že bude nedostatek, a z toho vznikla ta drahota. To předvídání může být v něčem pravdivé, ale kdyby všechno mělo být tak jak oni řeknou nebo napíší, pak by museli být bohové. Ale všechny věci řídí a určuje Pán Bůh a na něm všechno záleží. A proto bychom těm pranostikářům měli věřit stejně jako ostatním lhářům.“