403. schůzka: Prostý, laskavý, dobromyslný, bezpříkladně štědrý a příslovečně zbožný

Právě jste nás zastihli před jednou z úhlavních křižovatek, na níž se ocitl ke konci druhého desetiletí 17. století i celý náš národ. Na královský trůn byl právě nominován další Habsburk, nebude trvat dlouho a až ten, který na něm sedí doposud, tedy až zemře, stane se Ferdinand ze Štýrska naším panovníkem. Zpočátku to tak vůbec nevypadalo, ale zanedlouho se ukázalo, jaký dárek jsme v jeho osobě dostali.

„Ferdinand narodil se v Štýrském Hradci 9. července roku 1578.; v době přijetí českým králem bylo mu tedy čtyřicet let. Byl malý, zavalitý, s dlouhým nosem, mdlýma očima, řídkým, bledě ryšavým vlasem. Vlas a vous nosil po španělsku, což nerušilo celkový výraz tváře, jenž svědčil o člověku nevelkého ducha. Měl všecky vlastnosti výborného faráře venkovského, bylť veselý, dobré mysli, omezeného vědění, také i bázlivý a úzkostlivý.“

Panovník bez kapky žluči

Takto stručně a protikladně, ale (prý) výstižně charakterizoval francouzský historik Ernest Denis 47. panovníka na českém trůně. Ferdinand, doposud pouze Štýrský – zanedlouho však (po smrti svého bratrance Matyáše) si připojí ke svému jménu číslovku Druhý, mimo jiné král český, pochopitelně z Boží Milosti. Navzdory nedobrým zkušenostem, jež jsme s touto hlavou svého státu učinili, nepatřila jeho pověst k nejhorším. „Tento panovník, jehož vláda je jednou z nejkrvavějších v dějinách, neměl ani kapku žluči,“ tvrdí profesor Denis, a dodává: „Tento panovník, který na chvíli moc rodu svého povznesl na stupeň; jehož nikdy potom nedosáhli Habsburkové, neměl ctižádosti.“

V soukromém životě prý byl prostý, laskavý, dobromyslný, bezpříkladně štědrý a příslovečně zbožný. Říkalo se, že má ctnosti mnicha. Často držel dlouhé půsty, účastnil se procesí a poutí, nekonečně dlouho se modlil. Nosil žíněné roucho, kterým se za svobodna a potom v době svého vdovství bránil tělesným chtíčům a v době postní se do krve bičoval důtkami. Když už bylo krve dost, tak sepisoval myšlenky, jež ho v té chvíle napadaly a které by se vyjímaly v lecjakém extatickém kázání: „Pane, srdce mé se nevyvýšilo, jsem červ a ne člověk, vyvrhel lidstva a vyvrhel chátry!“

Koruna přísluší bojujícím za právo

A jak na tom byl, co se týče vztahů k opačnému pohlaví? To lze vyčíst ze spisu jeho dlouholetého zpovědníka, jezuity Lamormaina. Jezuita chválí svého svěřence za to, že se nikdy nezahleděl na hezkou dívku a že nikdy nepřijal žádnou ženu k audienci o samotě. Ferdinand byl zkrátka spíš ideálem mnišského života než člověkem z masa a kostí. Přitom byl však ženat. Dokonce dvakrát. Zmohl se i na plození dětí, s první manželkou Marií Annou Bavorskou jich měl sedm. S druhou ženou (jíž byla Eleonora z rodu mantovských Gonzagů), sice děti neměl, ale zprávy praví jednoznačně, že k této o dvacet let mladší ženě známé svou krásou nezůstal jako manžel věru chladným. Zdali před ní padal na kolena, o tom zprávy nemáme, zato před kněžími a mnichy tak činil. On, arcikníže a později král a dokonce císař padal před sluhy božími na kolena do prachu a bláta. Víme o jeho zálibě v duchovní literatuře, zvláště rád čítával životopisy svatých, znovu a znovu se k nim vracel. Proslulá je jeho úcta k ostatkům svatých a k Panně Marii. Ač byl povahy skoro plaché, svou vírou nabyl nezlomné důvěry a zmužilosti, jež někdy až hrdinství se podobala. Jeho heslem bylo: Legitime certantibus corona. Česky: Koruna přísluší bojujícím za právo.

Jeho víra a jeho zbožnost byly jeho věcí osobní, ale co kupříkladu jeho kvality jako politika? Musíme konstatovat, že vladařskými schopnostmi nevynikal. Ještě jednou se dovoláme slov Ernesta Denise: „Tento císař, který málem by byl provedl to, co nezdařilo se Karlu V., neměl ani důmyslu ani záliby pro vysokou politiku.“ A k tomu přidáme konstatování dějepisce domácího, který se zejména dobou před a kolem Bílé hory zabýval vskutku důkladně, totiž doktora Josefa Janáčka: „Rozhodně výjimečnou postavou na trůně nebyl. Do života českých zemí zasáhl však tento přívětivý a usměvavý muž, který na nešťastné a chudé laskav byl, neobyčejně tvrdě a krutě. Jako snad žádný jiný z Habsburků.“
„Otec jeho Karel a matka Marie, velice zbožní a poněkud slabí, útěchu za své nezdary nalézali v tom, že v něm připravovali mstitele víry. Jezuité byli přáteli domu, rádci ve dnech zlých, po vůli své vychovali ducha příštího císaře.“

„Věčné spasení dětí našich a štěstí jejich na tomto světě,“ pravil k Marii vyslanec císařský, „závisí na vychování, jaké jim dáte; svěřte je jen lidem, kteří vnitř i vně jsou katolíky.“ „První učitelé mladého arciknížete byli vybráni s úzkostlivou péčí; potom poslán byl do Ingolstadtu, bašty víry. Měl tu znamenité učitele, kteří s vynikajícími ctnostmi a znamenitým nadáním spojovali nelítostné přesvědčení: jeden byl znám jako horlivý a učený obránce neomylnosti papežské, druhý slul jako kladivo na kacíře, třetí myšlení své a všeho Tovaryšstva shrnoval v známou větu: Mluvíme-li o církvi, rozumíme tím papeže.“ „Sami stavové rakouští lekali se, jaký pán se jim vychovává, a členové rodu habsburského též potřásali hlavou, zda panovníku přísluší takové vychování klášterní. Leč matka neustoupila – Ferdinand zůstal pět let v Ingolstadtě, oddán jsa téže neustálé a neodolatelné činnosti, a když se vrátil, byl tím, čím zůstal pro všecken život svůj.“

Jeho vzdělání nebylo nijak zvlášť hluboké, dalo by se říct: takové prostřední. Národy, nad nimiž měl v budoucnosti panovat, ty neznal, o čem však jasnou představu měl, to bylo, aby nevydával v nebezpečí spásu duše své. Ušlechtilá pohnutka. Vypravuje se, že na pouti do Lorety učinil slib, že raději zemře, nežli by dopustil, aby církev byla ponížena. Na tu svoji přísahu nikdy nezapomněl, později to dokonce upřesnil, že raději chce míti království spuštěné než zatracené. Tím královstvím jsme se stali my, a jaksepatří jsme to odnesli. No řekněte sami, co nám bylo do přísah jakéhosi štýrského Habsburka, malého, zavalitého, s dlouhým nosem, mdlýma očima, řídkým, bledě ryšavým vlasem?

„Bylo stálou péčí jeho, aby neznepokojil svědomí svého, ale svědomí bývá rozdílné, jeho svědomí však nebylo svědomí panovníka, ale kostelníka,“ říká s přesností takřka matematickou Ernest Denis. „Každého dne dvě nebo tři hodiny věnoval modlitbě nebo zbožnému rozjímání, každý den počínal dlouhou modlitbou, potom přítomen býval dvěma mším, do kostela přicházel opět odpoledne, určitý čas věnoval zpytování svědomí a dlouho modlíval se před spaním; v neděli a ve svátek slyšel dvě kázaní a jestliže v sobotu zdržel se na honbě, strhal několik koní, aby nezanedbal pobožnost Panny Marie. Jeho zbožnost nebyla nijak oduševnělá: podobal se žáku bázlivému, kterýž obává se, že zapomněl na některou úlohu a zasluhuje trestu. Povahy jsa mírné, ctnostný bez boje, vedl život jednotvárný a pokojný uprostřed dětí svých, byl velmi něžný, laskavý k sluhům svým, jimž rád odpouštěl poklesky jich; okolo sebe rád viděl tváře spokojené, byl velmi štědrý, ba až marnotratný.“

Zase na druhé straně – on to Ferdinand neměl úplně jednoduché. To taky nikdo netvrdí. Když panoval jeho bratranec Rudolf II., zmítal se on v přenicích, které měl císař se svým mladším bráškou Matyášem, dá se říct, že v nich plachtil jako prádlo ve větru. Několikrát se snažil převzít úlohu zprostředkovatele mezi těma dvěma rozvaděnými kohouty. Pokoušel se o smír, protože se obával, že z té jejich rivality bude mít největší prospěch nekatolická šlechta. Což by byl průšvih. Ten největší. Když Rudolf II. odešel do politického důchodu a brzy na věčnost, ocitl se František ze Štýrska v blízkosti Matyáše. Měl naději. Byl přece nejstarší představitel své, tzn. štýrské linie Habsburků. Ještě jednou – měl naději na co? Na dědictví přece. Po stárnoucím císaři Matyáši, který byl... no, copak byl? Hodný. Ale bezdětný byl. No, to je fakt, potomků neměl. Ovšem ještě tu byli konkurenti: Maxmilián a Albrecht. Matyášovi bratři, arcivévodové. Ti měli přece taky nárok, řekl bych, že ještě větší, než bratranec...Čeští stavové však rozhodli svou volbou, že zrovna on, právě Ferdinand a nikdo jiný se po Matyášovi má stát jejich králem.

Jakou měl Ferdinand pro zastávání nejvyššího úřadu v této zemi kvalifikaci? Tato otázka není tak úplně od věci, a to ani tehdy, kdy čas od času horečně přemýšlíme, jestli se mezi deseti miliony občanů českého státu najde aspoň jedna osoba, dostatečně vhodná, aby usedla na nejvyšší úřední sesli...

Katolický vládce dopouští se hříchu, nechá-li kacířů bez trestu; více hřeší se mírností, nežli násilností. Svoboda náboženská odporuje vůli boží, a snášelivost jest příčinou všeho zla.

V těch několika slovech je obsaženo všecko učení, které Ferdinandovi vštípili za pobytu v Ingolstadtě. Ano, on je přece vyvolencem nebes, ustanoveným, aby mír uvedl na zemi vyhlazením odbojníků a bezbožníků. „Po celý život jeho zpovědníci denně hudou mu tutéž píseň, vyličují mu povinnost jeho a kdyby váhal, ukazují peklo otevřené.“ Zachovaly se výpisky z jakési příruční zpovědnické knihy, a ty svědčí velice plasticky o tom, koho bylo třeba z Ferdinanda udělat: „Protože vládcové jsou Bohem ustanovení ochránci víry svaté a církve, zda přihlížel císař, aby církvi dostalo se opět práva jejího, a aby poddaní vzdávali úctu duchovenstvu, farářům a vyšším řádům? Zda nezdržoval činnost svaté inkvizice proti kacířům a odpadlíkům? Zda nezanedbával vykonávati její nálezy a poskytovati jí žádoucí ochrany? Protože cílem života jest spása věčná, povinností panovníkovou jest vésti poddané své k dobrému životu, aby zasloužili si blaženost věčnou, a nařizovati věci potřebné k spasení.“

Panovník sice má naslouchat hlasům svých poddaných – od toho má konec po obou stranách své hlavy sluchové orgány, že. Jestliže platí tento bod jedna, platí i bod dvě, že jeho vůle jest všemocná. A mají-li stavy nějaké svobody, tak je to jen žalostný následek roztržek náboženských. Chápali vůbec čeští pánové, co volili, když volili za svého budoucího krále právě Ferdinanda? „V zemích, kde jest několik vyznání,“ hlásal štýrský Ferdinand už v roce 1609., dávno předtím, než ho nějaký volba potkala, „v těch zemích nevládne ani vzájemná důvěra, ani milost pána nebeského, ale nedůvěrou vždy vzrůstající rozmáhá se zkáza a porušuje blaho politické. Poddaní a manové mají vyznávati totéž náboženství, jako pán jejich.“ To si Ferdinand myslel už tenkrát, a myslel si to – pravdaže vlídně, dobromyslně, laskavě v době, když se chystal na český královský stolec, a nepřestal si to myslet ani v budoucnu.

Národ má takovou vládu, jakou si zaslouží

„Protestanté čeští znali jeho povahu – vychování, program a minulost,“ říká hlasem poněkud zvýšeným historik Ernest Denis, kterého ta česká nechápavost nepřestávala štvát ani po stovkách let. „Jakým poblouzením nebo jakou zbabělostí přijali ho za krále? Volba byla velmi dobře připravena; katolíci velmi obratně užili slibů i výhrůžek. Někteří z rozkolníků nedostavili se ke sněmu ze strachu, jiní neodvážili se hlasovati dle svědomí svého. Mezi stavy nebylo žádné shody; již na předešlých sněmech evangelíci byli rozděleni na dvě strany. Neznáme příčin, které způsobily tuto roztržku; ale pokud lze souditi dle jmen předních vůdců, zdá se, že mnozí luteráni nedůvěřovali straně radikální, jejíž členové byli z největší části bratří, a klonili se k mírnosti, pracujíce k narovnání s Habsburky. Důvody práva historického působily na ně velmi mocně, a katolíci velmi úspěšně hájili stránku právní: stavové, namítali, panovníka jen přijímají, ale nevolí. Někteří byli přesvědčeni, mnozí tvářili se tak, vítajíce záminku, kterou by zakryli ústup svůj. Nejvyšší úředníci skoro všickni přáli Ferdinandovi, a rady jejich padaly na váhu ve stavu panském, kterýž obyčejně ovládal sněm; stav městský byl získán dosti lehce. Když přistoupilo se k hlasování, jen několik osamělých hlasů domáhalo se práva volebního pro stavy, a arcikníže štýrský téměř jednohlasně přijat byl za krále českého.“

Každý národ má takovou vládu a jistě i takovou hlavu státu, jakou si zaslouží. My jsme si holt zasloužili Ferdinanda. Roku 1617. váhal, jestli má složit korunovační slib, ten mimo jiné obsahoval nepřímé potvrzení Majestátu Rudolfa II., zajišťující českým nekatolíkům svobodu jejich víry. Jezuité z pražské staroměstské koleje Tovaryšstva Ježíšova vyhotovili budoucímu panovníkovi odbornou expertizu, ve které je řečeno zcela pragmaticky: „stvrzujeme takový slib, nemůže-li se Jeho Milost k trůnu jinak dostati.“ Posléze řekl Ferdinand Slavatovi: „Chvála Panu Bohu, že toto korunování mé vykoná se bez urážky svědomí mého.“ Slavata pokrčil rameny: Majestát císaře Rudolfa II. byl potvrzen, svoboda náboženská trvala dále. Ferdinand se k tomuto ústupku neodhodlal se bez nepokoje a bez úzkosti, ale byla to podmínka, bez níž nemohl být korunován, a kdyby odmítl, k jeho volbě císařem by nedošlo. „Čtyři jezuité tázaní o radu prohlásili, že Ferdinand bez nebezpečí pro spasení své nemohl by uděliti Majestát, ale nedopustí se smrtelného hříchu přijetím skutku hotového. Ostatně – co platí slib vynucený?“

Nový panovník Ferdinand se ani moc netajil, že má výhrady k tápavé politice svého císařského bratrance, a starý panovník Matyáš svého nástupce docela upřímně nesnášel. Vzájemné nevraživosti obou Habsburků napomohl i náš starý známý vídeňský arcibiskup Klesl, který nechával dvorního šaška Nelliho šířit naprosto nepodložené anekdoty o údajných pletkách mladé císařovny s Ferdinandem. A za téhleté trochu nenormální situace, kdy u nás zřejmě opět jednou panovala blbá nálada, dochází k aféře kolem evangelických kostelů v Broumově a Hrobech.

„V době, kdy všeobecná byla snaha o povznesení víry katolické po všem království, jak by pražský arcibiskup mohl lhostejně přihlížeti ku vítězství kacířstva na bezprostředních statcích svých?“ Tuto řečnickou otázku nechává viset ve vzduchu historik Ernest Denis a vzápětí začne vysvětlovat, oč tu vlastně šlo: „Spor počal pro dvě městečka německá, položená blízko hranice zemské, o Broumov a Hrob. Po vítězství protestantů obec povolala duchovního evangelického a vydala mu kostel městský; porušení práv patronátních bylo křiklavé, a když obyvatelé na stížnosti opatovy byli přinuceni navrátiti kostel, defensoři nezakročili, a rozkolníci počali tehdáž stavěti si chrám, jenž vysvěcen byl roku 1612. Opat zakázal jim konati v něm služby boží a dostal výslovné nařízení rady královské; obyvatelé však nedbali toho a defensoři ujali se pře jejich. Věc protahovala se; několikráte novými mandáty přikazováno zavříti chrám; to však nebylo vykonáno. Když roku 1617. císař Matyáš vracel se do Vídně, předvolal v Pardubicích zástupce obyvatelstva, přísně vytýkal jim neposlušnost jejich a hrozil jim, neupustí-li od odporu svého; vyzval je, aby klíče chrámu odevzdali opatu a list svědomí od něho vydaný aby předložili místodržícím v Praze. Obyvatelé neposlechli jako dříve, a když do města přibyla komise královská, chopili se zbraně i vypukla vzpoura. Královští komisaři odjeli bez pořízení (to bylo v březnu 1618). Osm předních měšťanů obeslaných do Prahy, vrženo bylo do vězení; obec však neustoupila.“

Celá země byla kvůli tem dvěma malým obcím kdesi daleko od Prahy skoro u hranic s Německem na nohou. Nejenom země – mluvilo se o nich po celé Evropě. Městečko Hrob u Duchova nedaleko saské hranice chtělo mít svůj protestantský kostel – Ivana – jenomže pražský arcibiskup ho dal zavřít, ačkoli jeho práva k tomuto městu byla víc než pochybná. Navíc: nespokojil se jenom tím, že protestantům zakázal konání jejich služeb: mnohem křiklavějším porušením zákona jim zapovídal chodit do okolních kostelů a trestal ty, kteří byli proti. Arcibiskupský úředník (nějaký dr. Ponzon) chtěl hrozbami poddané přivést pěkně zpátky k víře římské, no a arcibiskup (aby nikdo nemohl pochybovati o jeho úmyslech), rozkázal konečně protestantský kostel zbořit: ve třech dnech byl srovnán s zemí. Pohrdání Majestátem se zhmotnilo v rozvalinách protestantského svatostánku.

„Provokace to byla zřejmá, výkřik hněvu rozlehl se zemí a pohnutím všecko zachváceno,“ píše profesor Denis. Pražská dvorská kancelář odpověděla, že církevní vrchnost v Broumově i v Hrobu jednala se souhlasem císařem. Ať už místodržící lhali nebo ne, hněv nekatolíků to jenom prohloubilo. „Defensoři užívajíce privilegia povoleného jím Majestátem, svolali do Prahy sjezd protestantský.“ A to na 5. březen roku 1618. „Thurn přednesl stížnosti evangelíků, a shromáždění poslalo žádost císaři, dožadujíc se spravedlnosti; zároveň domáhalo se zakročení druhých zemí korunních.“ Deputace nesla list na Hrad, ale tam ji odmítlo místodržitelství přijmout. List byl tedy odeslán rovnou do Vídně. Na to, co se u nás dělo, byly formulace stížnosti ještě docela mírné a zdrženlivé. Císař v nich nebyl obviňován ani slovem. Naopak – Češi se dovolávali jeho velkomyslné pomoci. Žádali, aby zasáhl proti „nehodným“ vykonavatelům moci, proti byrokracii, která zkresluje vládní politiku a ohrožuje uznávanou autoritu císaře jako ochránce náboženských svobod.

Krotčeji to snad už ani napsat nešlo. „Sněm byl odročen na měsíc květen, aby vyslechl odpověď panovníkovu. Matyáš však přijal velmi nelibě stížnosti těch kacířů a nejen odepřel jim všeliké zadostiučinění, ale přísně zakázal i všeliké nové shromáždění a vší váhou hněvu svého hrozil těm, kdož by neuposlechli rozkazů jeho.“ Matyášově odpovědi se později říkalo „těžké psaní“. Ještě víc než těžké bylo ostré a přišlo na tehdejší poměry velice rychle. V jeho pravost uvěřil jenom málokdo – něco takového opravdu nikdo nečekal. Matyáš v rozporu se stavovským právem na konání sjezdu jeho další činnost zakázal. A kromě toho svolavatelům pohrozil potrestáním. Byli jsme pořád ještě suverénní stát... nebo jsme už byli jednou z habsburských provincií? České stavy se mysleli to prvé, vídeňský Habsburk byl přesvědčen o tom druhém. Tvrdost císařovy reakce dokonce vyvolala domněnku, že se text nezrodil ve Vídni. A kde jako měl vzniknout? V Praze. Na stolech pražských místodržících Slavaty a Martinice. A měli ti dva v tom svoje prstíky? Ale neměli. Text vznikl opravdu ve Vídni. A důvod? Císařský dvůr prostě nabyl přesvědčení, že opozice zmlkne, když bude zhurta okřiknuta. Loni (při volbě Ferdinanda) tahleta zastrašovací metoda zafungovala stoprocentně. A když zafungovala jednou, mohla i podruhé. Vždyť ono stačí si pěkně po habsbursku dupnout a čeští pánové aby si převlíkali gaťata... Jenomže tentokrát se v Praze nezalekli. Číše české trpělivosti (a ta byla tradičně velká) tentokrát přetekla.