390. schůzka: Rozpaky a činy

Když už za nic jiného, tak za tu výdrž si ji zasloužil. Zdaleka ne všichni čeští páni si ovšem mysleli totéž. Někteří považovali volbu dalšího Habsburka za dočasné zlo, kterému se zatím nelze vyhnout. Jiní se domnívali, že s Habsburky lze vyjít. Tedy za předpokladu, že nový panovník či panovníci budou vůči stavům vstřícní a ponechají jim patřičný díl pravomocí. 

A ještě další oceňovali, že Matyáš je nábožensky docela tolerantní a spíš než Rudolf uvede ve skutečnost literu Majestátu na náboženské svobody. Opravdu tomu věřili. Věřili – a ovšem se mýlili. Matyáš, nucen okolnostmi, pouze manévroval. A pak tu ještě byli katoličtí radikálové. Ti kalkulovali s tím, že dřív nebo později se Matyáš musí plnou vahou své autority postavit za úhlavní linii habsburské politiky, a ta spočívala na principech absolutismu a rigorózního katolictví. Ať už si panstvo myslelo co chtělo, Matyáš se stal českým králem.

Částí sněmu byl zvolen, částí přijat, a 23. května 1611 korunován. „Ráno toto dne se čeští stavové shromáždili ve Staré sněmovně na Hradě a tady na vyzvání nejvyššího purkrabího pana Adama ze Šternberka proklamačně vyjádřili souhlas s Matyášovou korunovací. Nikdo nevznesl proti Matyášovi námitky, nikdo se nepokoušel Rudolfa II. hájit. Vyhlášení korunovace vyznělo tak jednomyslně, jako by šlo o pouhou formalitu. Ale s tím se vlastně předem počítalo.“

Ze sněmovní světnice se stavové odebrali ihned za Matyášem do jeho nového obydlí v paláci pána z Lobkovic na Hradčanském náměstí a odtud ho všichni doprovodili do svatovítské katedrály. I když to bylo jenom pár kroků, Matyáš jel na drahocenném koni, oblečen do slavnostního kroje uherské šlechty. Zástup zemských hodnostářů a stavů ho doprovázel celou cestu pěšky. Vichni se sice snažili dát najevo, že svého nového krále vedou ke korunovaci s radostným nadšením, ale v projevech radosti se ozývaly i falešné tóny. Nido sice nepéskal, ale příliš mnoho okolností bránilo tomu, aby se radost z Matyášovy korunovace projevila spontánně a upřímně a aby všude v Praze zavládla tak slavnostní atmosféra jako při jiných podobných událostech. Ani fontánky nefungovaly. Ty, ze kterých na královy útraty prýštilo víno pro všechny. Nic neprýštilo. Ani kapka. Diváků se seběhlo jenom málo, a ti, co přišli, narazili na Hradě a na Hradčanském náměstí i jinde v pražských městech na ozbrojené hlídky, které mnoho důvodů k veselí neslibovaly.

Matyáš nebyl lakomec, nicméně panoval všeobecný strach, že by se korunovace mohla stát záminkou k nějaké zákeřné akci Matyášových protivníků nebo k nežádoucím výtržnostem. V jižních Čechách stále ještě v té době pobývali pasovští vojáci, kteří vymáhali zaplacení dlužného žoldu, a zemí se šířily poplašné zprávy, že arcikníže a biskup v jedné osobě chce tento svůj sbor reorganizovat a uvést do stavu bojové pohotovosti. Po Čechách se potulovali cizí vojáci a agenti v tak podezřelých počtech, že naháněli hrůzu. Krajně nepříjemná překvapení se dala očekávat i od nevyzpytatelné pražské chasy, která se mohla kdykoli probrat a zasáhnout do vývoje událostí podle svých představ. Jak se dodatečně ukázalo, byla drtivá většina těchto obav planá a bezpředmětná, jenomže nikdo nechtěl ponechat nic náhodě.

Bylo sice předem jisto, že tato korunovace Matyášovi mnoho slávy nepřinese a že se nestane skvělou společenskou událostí, jak by se na korunovaci českého krále slušelo, ale o bezpečnost korunovačního aktu bylo nutno postarat se dokonale. Korunovační ceremoniál v katedrále se odehrával podle vžitých zvyklostí za účasti všech zemských hodnostářů.

Matyášova korunovace

„Když kardinál František z Dietrichštejna vložil králi Matyášovi na hlavu českou korunu a přítomní šlechtici skládali novému panovníkovi slib věrnosti, dotýkajíce se dvěma prsty jeho koruny, ozvala se na Hradčanech a na Petříně střelba z děl a mušket a Pražané se dozvěděli, že České království má nového panovníka a tudíž i důvod k jásotu. Když korunovační ceremoniál skončil, odebral se král Matyáš se svými hosty pěšky z katedrály do Starého paláce“ a cestou královští služebníci rozhazovali mezi přítomné diváky pamětní korunovační mince, ražené pro tuto příležitost ze stříbra i ze zlata. Stříbro se rozhazovalo mezi plebs, zlato si rozebrala mocenská garnitura. „Hostina se konala ve sněmovní světnici, kde hosté zasedli u několik tabulí. Král seděl u svého stolu v korunovačním oděvu s korunou na hlavě a spolu s ním hodovali jeho vznešení hosté.“ Jejich výčtem netřeba zdržovat. Mezi všemi těmi bratranci a biskupy a nuncii a vyslanci mě zaujal akorát Jan Ústecký z Ústí – dědičný kráječ Království českého. Jako takový zřejmě krájel.

Výčet hostů nebyl ovšem nikterak reprezentativní ani z hlediska habsburského, ani stavovského. Nedostavila se žádná korunovaná hlava, doma zůstala i většina Habsburků, a seznam cizích hostů, ten nemohl věru nikoho nadchnout. Na Rudolfův výslovný rozkaz nepřišel na tu korunovaci nikdo z císařských ministrů, chyběli stálí diplomatičtí zástupci sasští a brunšvičtí, nedostavili se ani diplomati a agenti, kteří respektovali rozpačitá stanoviska svých vrchností. Mezi námi: korunovační slavnost dopadla nedůstojně chudě a neuspokojila ani nejbližší Matyášovy stoupence. Všechny jakoby mátl stín sesazeného Rudolfa, který žil jenom několik desítek metrů od katedrály a Starého paláce a proklínal korunovační akt jako nejzlovolnější křivdu od svého bratra a svých nevděčných poddaných. Zdá se, jako by všichni pospíchali, aby měli korunovaci brzy za sebou.

„Ještě pochmurněji vyzněla Matyášova korunovace v pražských městech. Jenom malá hrstka lidí se vypravila na Hrad, jinak bylo všude pusto a prázdno, protože ulicemi neustále procházely vojenské hlídky, které měly zabránit nebezpečnému shlukování lidí, a v krčmách se po celý den dodržoval zákaz čepování piva a vína. Nikdo sice neměl konkrétní představu konkrétní představu o tom, co by se mohlo přihodit, ale živé zkušenosti z nedávného vpádu Pasovských zůstávaly v paměti a nabádaly obyvatele města, aby respektovali policejní opatření k ochraně klidu a pořádku. Stráže v branách byly zesíleny a napomenuty k největší ostražitosti,“ neboť nepřítel nikdy nespí!, „a na příjezdových cestách do města vykonávaly hlídkovou službu patroly stavovské jízdy po velením samotného Jindřicha Matyáše z Thurnu. Za těchto okolností neměl nikdo důvod ani k jásání nad Matyášovou korunovací, ani k okázalým projevům lítosti nad odstoupením Rudolfa II. I ti největší optimisté si však museli přiznat, že Matyášova korunovace je přinejmenším tak podivná, jak podivný byl jeho vstup na český trůn.“

Padla tu zmínka o císaři Rudolfovi. Asi to nebylo pro něj snadné, mít bratra Matyáše na dohled i s jeho někdejší korunou na hlavě... Rudolf se po celý den zdržoval ve svých komnatách na Hradě. Jak referoval z Prahy jeden z cizích diplomatů, císař se snažil ovládnout natolik, aby na něm nebylo patrno žádné dojetí. Jenomže Pavel Skála ze Zhoře, jak víme, naopak zaznamenal, že císař „velmi smutně truchlil“. Pravda byla asi někde uprostřed. Císař, který byl impulsivní, sotva mohl potlačit zklamání a lítost a předstírat, že se ho Matyášova korunovace vůbec nedotýká, v ten osudný den se však nedal strhnout k žádným nepředloženým projevům nespokojenosti a vzteku, i když důvod k obému měl. On byl ve skutečnosti bezmocný. Možná ho potěšily zprávy o skromném rázu celé slavnosti, a taky zřejmě přivítal, že ministři a cizí diplomaté uchovávali od korunovace odstup – to všecko však byla pro něj jenom slabá útěcha. Rudolf pochopil, že je stejně jenom otázkou času, dokdy budou na jeho straně stát ministři a tajní radové, jimž už neměl co nabídnout, že spíš musejí počítat s tím, jak je začnou jednoho po druhém propouštět.

„V den korunovace se mezi oportunisty hledajícími cesty ker sklížení s králem Matyášem blýskl devótními gratulačními verši lékař Jan Jessenius. Svým pochlebováním udal tón dalším oslavným projevům. Bez rozpaků vychvaloval dosavadní Matyášovu politickou dráhu a v rozporu s mnohem střízlivější realitou ozdobil Matyáše gloriolou velkého a neobyčejně úspěšného politika. Doktor Jessenius, který se kdysi v Praze snažil prodrat mezi osobní císařovy lékaře, patřil k Matyášovým stoupencům už několik let a o jeho protekci se neucházel sám. Stejný cíl sledovali i lidé, kteří si až dosud budovali kariéru pod ochranou Rudolfovou. Až do Matyášovy korunovace se sice ještě někteří z nich zabývali myšlenkou, zda si nezahrávají se zradou, po korunovaci však ztratil přechod na Matyášovu stranu hanlivý přídech a lidé přebíhali z Rudolfovy tábora k Matyášovi zcela běžně.“

Rozdíl mezi těmi dvěma bratry musel být na první pohled nápadný...To taky byl, i když jinak: žádný velký věkový rozdíl. Rudolf se narodil 5 let před Matyášem. Kontrast Matyášova elánu a Rudolfova chátrání však bil do očí. Nový král jezdil na hony do královských obor u Prahy a za teplých letních tu pořádal pro hosty nákladné večeře, často a rád se účastnil honění ke kroužku a jiných rytířských her, které pořádali na jeho počest čeští šlechtici, zajížděl na lov až na královská panství v Polabí, a vůbec vedl náročný společenský život, který českému panstvu imponoval. Po Praze se sice vyprávělo, že nový král dřív nebo později přestěhuje svou residenci do Vídně, kde se cítil spokojeněji, ale zatím nebyly všechny formální účty s Rudolfem uzavřeny a Matyáš se stěhováním nepospíchal. Hned po korunovaci následovalo v pražských městech jedno katolické procesí za druhým a Matyáš se některých slavností osobně zúčastnil a předváděl tak veřejnosti savou zbožnost s oddanost církvi. Náboženské povinnosti spojoval se společenskými a osobním příkladem dodával více váhy katolické agitaci. Na Hradě, tam bydlel pořád Rudolf... dá se předpokládat, že mu Matyáš nechodil příliš na oči... Nový český král sídlil v Lobkovickém paláci na Hradčanském náměstí a snažil se císaře nedráždit příliš nároky na bydlení na Hradě, i když se v jeho blízkém okolí uvažovalo o nových stavebních akcích v hradním areálu. Ještě jednou: Rudolfova blízkost asi nebyla Matyášovi příliš příjemná... To nebyla - na druhé straně to přinášelo nespornou výhodou, že měl svého vrtkavého a nebezpečného bratra pořád pod dohledem.

„Rudolf II. žil po Matyášově korunovaci na Pražském hradě v tak nápadném ústraní, že se podobalo přísné izolaci. Stýkal se sice s některými ministry a dvorskými hodnostáři, ale obklopoval ho stále těsněji neprodyšný kruh osobních služebníků, který si svůj vliv na císaře střežil žárlivěji než kdy dřív. Na první pohled se mohlo zdát, že císař, zbaven vladařských povinností a osvobozen od vážnějších finančních starostí, pocítí vzácnou úlevu a najde v poklidném závětří svého soukromí alespoň částečně ztracenou duševní rovnováhu. Je pravda, že si císař po své abdikaci počínal klidněji a uvážlivěji a dokonce se se zaujetím vracel k některým svým zálibám – stále ještě nakupoval přírůstky do hradního zvěřince a nové klenoty pro svou šackomoru. Soudobí zpravodajové se zmiňovali nyní nezřídka o starém hodném pánovi. Císař se sice nezbavil stihomamu a psychopatických příznaků, ale na vše reagoval pokojněji, protože mu ubývalo sil a životní energie.“

Takže konec? Rudolf se už nevzmohl na žádný odpor? Kdo to tvrdí? Přece tu bylo řečeno, že sil měl málo... a energie taky že z něj unikala... To je sice pravda, ale přitom ho nic na světě nemohlo přimět k tomu, aby se vzdal falešných snů o rehabilitaci na účet bratra Matyáše. On si nedal pokoj. V tom nejostřejším rozporu s realitou, která dost neúprosně vyvracela Rudolfovy utkvělé představy o novém účtování se zrádným Matyášem, zaváděl chorý mozek císaře do říše fantastických plánů, které nemohly vést nikam jinam než ke katastrofě. Už za několik týdnů po Matyášově korunovaci českým králem dostalo podezření, že Rudolf kuje proti Matyášovi nové zrádné pikle, velmi konkrétní podobu. Vzhledem k nepopiratelnému úpadku Rudolfových tělesných i duševních sil to znělo sice neuvěřitelně, ale Matyáš měl v rukou přesvědčivé důkazy o Rudolfových konspirativních jednáních. S kýmpak Rudolf kul? Tedy ten svůj pikl... Nebo jich bylo víc, piklů?

Bylo jich několik. Matyáši nedělalo problém si opatřit důkazy, protože doslova prošpikoval bratrovo bezprostřední okolí svými donašeči a kromě toho Rudolf už nemyslel na nějakou opatrnost. Navzdory svému slibu, že bude podporovat Matyášovu kandidaturu na císařskou korunu, se Rudolf s pomocí některých říšských hodnostářů snažil naopak zabránit, aby k takové volbě došlo. Tento zrádný tah ve skutečnosti nikoho nepřekvapil, protože na podobné zvraty v Rudolfových postojích si už všichni zvykli, překvapující však bylo, že Rudolf přes svoje omezené možnosti přece jenom nějaká říšská knížata pro svůj záměr získal. Byli to v první řadě protestanti – ti podporovali císařův návrh, aby byl sjezd svolaný do Norimberku odložen. Protestantským knížatům nešlo přitom vůbec o Rudolfa – oni chtěli s pomocí pomstychtivého císaře ochromit politiku Habsburků a katolíků. Když se o tom katolické kruhy dozvěděly, zareagovaly obdobně jako Rudolf. To znamená stejně zákeřně, zrádně a podle. V praxi to bylo tak, že se spojily Rudolfovy politické pikle s jeho nenávistnými výroky o katolické církvi a jejích institucích a nechaly rozšiřovat nepodložené zprávy, že císař chce přestoupit k protestantismu. Což pravda nebyla. Byla to lež. Ovšem politická. A politická lež je jiná lež než normální lež? Samozřejmě. Politika přece světí takřka všechny myslitelné prostředky, a lež patří k těm nejoblíbenějším. Dodnes. Prokázat to obvinění Rudolfovi se nedalo – ale na tom pramálo záleželo.

„V průběhu několika týdnů rozkol mezi Rudolfem a Matyášem znovu nebezpečně obživl a zamořil politickou atmosféru kolem pražského císařského dvora. Zatímco se kamarila Rudolfových osobních služebníků snažila císaře vehnat do otevřeného střetnutí s králem Matyášem a neohlížela se na to, co by mohl případný konflikt Rudolfa II. stát, jiná skupina dvořanů, v každém směru uvážlivější a serióznější, chtěla Rudolfa od nové konfrontace odvrátit a zabránit tak jeho nové a tentokrát nepochybně katastrofální porážce. Dlouho se zdálo, že císaře ovládne bezohledná a krátkozraká skupina osobních služebníků, ale dříve než se mohla situace takto vyhrotit, Rudolf II. těžce onemocněl a vývoj událostí dostal rázem jiný směr.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související