389. schůzka: Další drobty na stole doby aneb Lichváři

„Své bohatství získali během nedlouhé doby provozováním značných lichvářských obchodů s penězi a na troskách majetkových domén zadlužených velmožů.“¨

Lichvou sluje každé smluvní jednání, přičemž jeden kontrahent těží z nesnází, lehkomyslnosti a podobného stavu druhého kontrahenta ziskem, který nestojí v žádném poměru k materiální výhodě poskytnuté druhému kontrahentovi.
Jan Otta

To konstatoval ve své knize o Rytířích renesančních Čech historik doktor Václav Bůžek.
Lichva je ošklivá věc. Pouze s tímto povzdechem bychom si však nevystačili. Musíme vysvětlit. Co je to lichva? Správná otázka. Ale s odpovědí na ni budeme hotovi raz dva. Je to trestný čin. „Lichvou sluje každé smluvní jednání, přičemž jeden kontrahent těží z nesnází, lehkomyslnosti a podobného stavu druhého kontrahenta ziskem, který nestojí v žádném poměru k materiální výhodě poskytnuté druhému kontrahentovi.“ Lépe než Jan Otta a jeho slovník to nikdo nevyjádří. Jeho kvalifikovanost uznáváme, leč obáváme se, že nejsme sami, kdo tak zcela porozuměl nikoli úplně... Jinými slovy by se snad dalo říct, že takový lichvář využije něčí tísně nebo nezkušenosti a podobně, aby se neúměrně obohatil. Jako například, když půjčuje peněz na neúměrně vysoký úrok. A právě touto Bohu nemilou činností proslula již dříve jmenovaná pětice českých rytířů, z jejichž osudů vybereme jeden příklad nade vše. Týká se jednoho z již jmenovaných pánů – pana Malovce.

První peněžní půjčky na dlužní úpisy byly podle vzoru vyspělého italského prostředí doloženy v Českém království až na počátku 13. století. Jejich uplatnění souviselo především s pozvolným budováním měst jako nových obchodních středisek. Dlouhou dobu však u nás bylo půjčování peněz ovlivněno přísnými zákazy katolické církve. Zvyšování splátek nad velikost původní půjčky posuzovalo kanonické právo jako nedovolenou lichvu, příčící se morálním zásadám křesťanského života. Vybírání úroku se ve vrcholném středověku připouštělo jen u židovských půjček. Teprve pohusitská doba vnesla do úvěrové praxe českých zemí zásadnější změny. Husitskými válkami oslabená katolická církev už neměla tolik možností, jak lichvářské operace kontrolovat, a tak začaly u nás postupně zdomácňovat. Začal se běžně vybírat úrok i z peněžních půjček od křesťanských věřitelů; bezúročným zůstával jen úvěr poskytovaný kupci za nakoupené zboží. Rozšiřování a postupné převládnutí peněžních půjček na úrok vynutilo za vlády Jagellonců právní regulaci tohoto stavu. Nálezem zemského soudu bylo uzákoněno, že z křesťanských půjček se mohl vybírat 10procentní úrok.“

Tímtéž nálezem byla stanovena i výška židovských půjček. 20 až 25 %. Víc ne. V století 16. se už půjčovalo o sto šest. Šlechtici nedokázali ani za pomoci zkušených úředníků odhadnout hospodářské možnosti pivovarů, rybníků, poplužních dvorů, hamrů, sklářských hutí a dalších režijních podniků na svých velkostatcích. Tuto větu si můžeme přeložit tak, že přecenili jejich výnosnost a ve snaze o dosažení vyšších zisků je rozšiřovali extenzivními způsoby. Což je opak intenzifikace. Pokud se jim nedostávalo peněz plynoucích z vlastního hospodářského podnikání, tak si je vypůjčili na úrok u lichvářů. Peněz ovšem byla potřeba, reprezentace u dvora taky něco stála, a taky tu byly ty staré dluhy. Pokud chtěli zadlužení velmoži splatit svoje dosavadní závazky a z nich plynoucí úroky aspoň těm nejhůře dotírajícím věřitelům, tak si museli obstarávat další a další peněžní úvěr. Něco jako bludný kruh, ze kterého nebylo úniku. Hrozícímu bankrotu zabraňovala pouze společenská prestiž urozených aristokratů, a také částečný rozprodej jejich statků. Jestliže v 1. polovině 16. století byli vlastníky volných peněžních prostředků hlavně měšťané z bohatých královských měst, Židé, zahraniční obchodníci a bankovní a podnikatelské firmy z ciziny, tak v polovině druhé téhož století pocházely víc než dvě třetiny všech věřitelů zadlužených panských rodů ze stejného prostředí jako kupříkladu pan Malovec z Malovic. Což znamená, že to byli nižší šlechtici. Rytíři.

„Jelikož veliké obtížnosti jsou stran úroků, které se v tomto království zachovávají – takže z desíti kop jedna kopa grošů úroku se bere – skrze to mnozí dědičné statky své, kteří na nich poctivě živnost mají, je prodávají a na takové úroky si půjčují. Tudíž sami jedni druhé hubíme a o živnost se strojíme a v okolních zemích toho, aby týž způsob zachovávali, se nenachází, a nadto všecko i proti pánu Bohu to přílišným hříchem jest, proto při tom zůstavujeme tak, aby ze sta kop grošů českých šest kop toliko dáváno bylo a z tisíce kop šedesát kop, a tak podle velikosti a malosti sum aby se v tom rovnost zachovala.“ Z těchto poněkud šroubovaných vět vyplývá jedno. Výška úroků. Nikoli 10 procent, ale 6.

Leč nadešel již čas věnovat se slíbenému reprezentantu poctivé profese lichvářské. Bohuslavu Malovcovi z Malovic. Na rodných tvrzích v Dřítni a Vlhlavech obývala jeho rodina původně jednu větší světnici. Další dvě až tři komory sloužily jako skladiště zemědělského náčiní. „Kol tvrzí rozprostíraly se nevelké zahrady pro vaření a všelijaké kuchyňské věci i pro kvítí.“ Na přepych si pan Malovec nepotrpěl, ale rád jedl z cínového nádobí. Do malovaných truhliček ukládal pytlíky s kořením, peníze a stále častěji také dluhopisy a kvitance. Na těch lejstrech bylo nejčastěji jméno pana Adama z Hradce. Finanční hotovost na půjčování bral pan Malovec z výnosu svých statků, něco podědil po otci, taky manželka přinesla nějaké to věno, nesmí se zapomenout na drobné dary a další zdroje. A to všecko Bohuslav Malovec investoval. Za pouhé desetiletí poskytl pánu z Hradce úvěr asi 10 000 kop grošů českých, to je přes půl milionu grošíků. Dalších deset let trpělivě čekal, než mu zadlužený hradecký pán mohl splatit aspoň symbolickou část dluhu. On začal ještě navíc skupovat dluhopisy u svých příbuzných, kteří také poskytli pánovi z Hradce finanční půjčky. Tím vším se neustále zvyšovaly Malovcovy pohledávky vůči hradecké komoře. Během dalších deseti let už pánům z Hradce neposkytl pan lichvář ani groš. Za tu dobu však jenom na úrocích obdržel přibližně stejnou desetitisícovou sumu, kterou zámecké pokladně v Jindřichově Hradci před deseti lety půjčil, takže se mu začaly penízky kutálet sice pomalu, ale jistě nazpátek. Copak s nimi dělal? Vylepšoval si svoje politické postavení? Anebo je snad investoval do vlastního hospodářství? Ještě třetí možnost: věnoval je na podporu kultury a vzdělání.Za čtvrté je správně. Ale uvedeny byly pouze tři body. Jak zní ten čtvrtý?

Vycvičený nos lichvářů

„Úrokové zisky zcela promyšleně vkládal do nových lichvářských obchodů s penězi. Ze zkušenosti věděl, že je třeba obrátit pozornost ke komorám zadlužených a k bankrotu rychle směřujících velmožů, jimž starobylost rodu, funkce ve vlivném zemském úřadě i všeobecná vážnost ve stavovské obci dodávaly na první pohled zdání seriózních dlužníků. To byl jeden z pádných důvodů, proč Bohuslav Malovec upřel svůj zrak do Českého Krumlova – k finančně vyčerpané pokladně prvního velmože království Viléma z Rožmberka a posléze i jeho dědice Petra Voka.“

Zdá se, že vycvičený nos lichvářův na dálku cítil budoucí tučné zisky.Na řádně vystavené dluhopisy půjčil Malovec do rožmberské komory 127 000 kop grošů. V těch kopách - když si to vynásobíme – se skrývá těch grošů víc než sedm a půl milionu. Další desetitisíce kop putovaly do Jindřichova Hradce. Desetitisíce. statisíce kop. Může si našinec za těmi číslovkami představit něco konkrétního? Za 1500 kop bylo možné koupit přepychový renesanční dům v centru velkého města i s bohatým hospodářským zázemím. A za 5000 kop takový menší venkovský statek s několika vesnicemi. Jenomže malovecký lichvář si žádné domy ani statky, natož vesnice nekupoval, nýbrž půjčoval peníze. Všechno si vždycky dobře připravil, finančně propočítal, hlavně neponechal zcela nic náhodě. Brousil si zuby na panství Libějovice, které bylo nejúrodnější na rožmberském dominiu. Kdyby pan Petr Vok nesplatil půjčku 45 000, mělo být Malovcovo. Z té smyčky rožmberský vladař ještě vyklouzl, ale už se to nepovedlo pánovi z Hradce. Síla dluhopisů, které svému malovickému věřiteli podepsal, ho přinutila, aby souhlasil s prodejem toho nejlepšího, co bylo doposud jeho majetkem. Panství Hluboká.

„A tak se stala ta smlouva přátelská a trh celý dokonalý mezi urozeným pánem, panem Jáchymem Oldřichem z Hradce a na Hradci, jeho Milosti císařské radou a hejtmanem kraje bechyňského na jedné, a urozeným a statečným rytířem panem Bohuslavem Malovcem z Malovic na Dřítni a Vlhlavech na straně druhé.“ Pan z Malovic zaplatil sumu, kterou si mohl dovolit jen málokdo – 160 000 kop grošů. Hodně přes devět milionů grošíků. Vzápětí začaly obchody. Od hlubockého panství odprodal zboží Protivín. O mimořádných finančních možnostech maloveckého lichváře svědčila skutečnost, že tu ohromující cenu za Hlubokou zaplatil během tří let, takže mohla být v prvním roce 17. století zapsána do zemských desk.

„Hlubocké panství přebral i se všemi poplužními dvory, ovčíny, mlýny, pivovary, cihelnami, vápenicemi, hamry, hřebčínem, pilou a husou sítí asi šesti desítek výnosných rybníků,“ dočítáme se v knize dr. Václava Bůžka. „S největší pravděpodobností neprováděl žádné personální změny ve složení vrchnostenských úředníků, a správu svěřil do rukou hejtmana. V té době žilo na hlubockém panství téměř 1000 osedlých. Tímto počtem k berni přiznaných poddaných se malovecký lichvář stal na začátku 17. století po neméně známém lichvářském zbohatlíkovi Adamu Hrzánovi z Harasova druhým nejbohatším rytířem v předbělohorských Čechách.“

Pan Malovec si na přepych moc nepotrpěl, přesto se najednou ocitl z ponurého prostředí chladných tvrzí v Dřítni a Vlhlavech ve světlém, barvami zářícím a pohodlném zámeckém sídle. Většinu z reprezentativních pokojů do konce svého života neobýval a ani je nijak nezařizoval. Měl dost peněz, aby si mohl kupovat drahé stolní nádobí, luxusní šperky i cizokrajné koberce, ale nic z toho neudělal. Celý život se zabýval lichvářskými obchody a tato vášeň ho neopustila ani ve stáří. Peníze mu nahrazovaly společnost blízkých přátel. Když se cítil na hlubockém zámku osamocený, odebíral se do velké renesanční světnice a odemykal zámky těžkých truhel. Častěji než dřív pečlivě přepočítával stovky a tisíce kop grošů. Dlouho se s nimi mazlil a vzpomínal na první půjčky zadluženým pánům z Hradce. Znovu a znovu se těšil pohledem na zažloutlé dluhopisy a kvitance, kterým i v posledních dnech života tolik důvěřoval.

„Nejbohatším z českých lichvářů byl Adam Hrzán z Harasova. Snad právě strach z jeho obrovského pozemkového i peněžního bohatství byl tou pravou příčinou, proč pyšného Hrzána nikdy nepřijali urození páni do svého stavu. Jeho však aspoň uspokojoval pocit, že byl zámožnější než mnozí příslušníci známých a starobylých panských rodů v Čechách. Víc majetku než Adam Hrzán vlastnili na prahu 17. století jenom pan Trčka z Lípy, pan Smiřický ze Smiřic a Petr Vok z Rožmberka.“

Lišila se nějak Hrzánova cesta za majetkem od té, kterou ušel Bohuslav Malovec? Nepříliš. Stejně jako v jeho případě zdědil po otci majetek, navázal osobní styky s předními velmoži království a uzavřel finančně výhodný sňatek. Po tatíkovi na něj přešla drobná rodová tvrz Ctěnice s několika okolními vesnicemi; mnohem víc si však pomohl, kdy se oženil s Annou Kaplířovou ze Sulevic, která přinesla do manželství bohatý velkostatek Skalka na Litoměřicku. Kaplířové ze Sulevic byli předními mecenáši humanistického písemnictví v Českém království a někteří z nich se pokoušeli napsat vlastní literární díla... Hrzán mezi ně nezapadl. Nestal se sběratelem knih, obrazů ani jiných uměleckých předmětů. Něco samozřejmě sbíral. Namísto knih a šperků hromadil dluhopisy. Ušlechtilá záliba. A s jakou láskou ji pan Hrzán vykonával! Celé čtvrtstoletí půjčoval rodu Pernštejnů a Rožmberků a byl počítán i mezi věřitele císaře Maxmiliána. Od Pernštejnů zakoupil značně podhodnocený velkostatek Lanškroun ve východních Čechách. Ono se řekne „velkostatek“, ale Hrzán tím získal tři města, několik městeček, asi pět desítek vesnic, dvory, ovčíny, mlýny, rybníky, lesy. Koupil jej za 45 000 kop grošů, za pár let nato byla hodnota tohoto zboží vyčíslena částkou 150 000 kop grošů českých.

„Podstatnou část svých peněžních obchodů zaměřil Hrzán z Harasova do rožmberských residencí. S prohlubujícím se zadlužením stupňovali jihočeští velmožové výši Hrzánových půjček. Pan Hrzán půjčoval peníze zajímavým způsobem.“ Pochopitelně že lichvářským... Jakým jiným... „Finanční částku neposkytl v hotovosti. Postoupil pánu z Rožmberka jistoty svých deseti dlužníků. Rožmberský vladař měl Hrzánovy dlužníky rychle upomínat, převzít od nich dlužné peníze, zaplatit Hrzánovi úroky a společně s ním a několika rukojmími vystavit dluhopis. Hrzán dobře věděl, proč to udělal.“ Proč? Protože rožmberský vladař mnohé ty dlužníky dobře znal, potkával se s nimi v pražských úřadech, nebo ho s nimi pojily příbuzenské či aspoň stavovské vazby. Během pár měsíců z nich ty peníze spolehlivě dostal. „Adam Hrzán však vážně pomýšlel na zástavu a pozdější trvalé získání některého z rožmberských velkostatků. V zástavní držbě měl rožmberské panství Drslavice, ale především díky finanční výpomoci svých úředníků a dvořanů dokázal Petr Vok svůj dluh splatit.“

Když se mu nezdařil pokus ukousnout si z rožmberského koláče, soustředil se pan Adam na severní Čechy. Ke svému statku Skalka u Litoměřic by mohl připojit další majetek... kupříkladu takové královské komorní panství Červený Hrádek – to by se náramně vyjímalo v jeho barvách! Jenomže jak na to? Jak je dostat? Při promýšlení strategie zvolil osvědčený lichvářský způsob nátlaku. Královská komora nesplácela řadu let staré Hrzánovy pohledávky. Zatím příliš nenaléhal – teď ale svůj postoj změnil. Urychlené vyřízení těchto pohledávek bylo pro královskou komoru neproveditelné, proto pod tlakem lichvářského úvěru mu královští úředníci Červený Hrádek prodali. Za 125 000 kop grošů českých. Ještě nějaká další akvizice? Panství Stolinky. Dosud v držení velice zadluženého Jana z Vartemberka. Pro syna. Za 25 000 kop. Prakticky v hotovosti. Se svými třemi syny ale pán Hrzán z Harasova příliš štěstí neměl. Nevyvedli se mu, zvlášť jeden z nich, Zdeslav. Provedl něco, co by zvláště syn lichváře neměl nikdy udělat. Půjčoval si. Na dluh. A dost. Protože věděl, že z měšce svého chamtivého otce se nedočká žádného příspěvku na financování svých prostopášností v hlavním městě, no tak ochotně potvrzoval dluhopisy a věřitelé mu s nemenším potěšením půjčovali. Vlastně - ony to byly z velké části věřitelky. Dámy z těch nejlepších kruhů. Z panských a rytířských rodů. Mladík neměl v Praze o urozenou dámskou společnost nouzi. Půjčovaly paní Švihovská, Příchovská, Černínová, Vchynská, Kocová, Kaplířová. V době zaneprázdnění svých manželů přijížděly do Prahy na freje s mladými kavalíry, a v případě potřeby zaplatily útratu i za mladého Hrzána. Vysvětlily nějak pražské peněžní výlohy svým manželům? Ukázaly jim jednoduše dluhopis vystavený na finanční půjčku Zdeslavu Hrzánovi z Harasova.

„Když za povstání českých stavů shromažďoval vláda direktorů každou kopu grošů na verbování a vydržování stavovského vojska, adresovala svou žádost o finanční pomoc také hrzánskému lichváři. Zpočátku se katolík Hrzán stejně jako ostatní šlechtičtí boháči vzpouzel, proto na jeho sídlo v Červeném Hrádku vyslala direktorská vláda úředníky s doprovodem stovky mušketýrů a stovky rejtarů.“ Jaké měla ta podivná výprava rozkazy? „Aby uvážíce se v něm jakýmkoli způsobem a fortelem, co tam koli peněz na hotově od něho složených najdou, ty všecky aby dobře do soudků zabedněné s sebou na Hrad pražský přivézti hleděli.“ Výborný způsob, jak zalepit díry ve státním rozpočtu. A našli? „Adam Hrzán lekl se ozbrojeného doprovodu pražských úředníků a vydal jim na hotovosti 59 000 kop grošů českých. Podobným způsobem si úředníci vypůjčili i na Hrzánových dalších zbožích Skalka a Lanškroun. Vzbouření stavové získali od pana Adama Hrzána na hotovosti více než 150 000 kop grošů českých (to máme bezmála deset milionů kvalitních českých grošíků).“ Vše na běžný šestiprocentní úrok. Za nejpozoruhodnější na těchto transakcích i současníci považovali skutečnost, jakou ohromující peněžní částku na svých zámcích Hrzán vlastnil. Ale nebylo se čemu divit – rok před svou smrtí patřil k bezkonkurenčně nejbohatším lidem tehdejšího království Českého. Rok před svou smrtí? Tak to si zisku z té půjčky už moc neužil... Žádný nebyl. Ta půjčka byla na věčnou oplátku.
No... Takový konec je snad až příliš krutý. I pro lichváře.