391. schůzka: Mizerný pohřeb tak velkého potentáta

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rudolf II.

První zprávy o císařově novém ochoření pronikly na veřejnost teprve kolem Vánoc roku 1611 a jejich rozpačitý obsah opravňoval domněnku, že císař onemocněl už dříve a že jeho potíže byly zpočátku záměrně zamlčovány. Císařovi důvěrní služebníci se už nějaký čas snažili utajit konkrétní informace o Rudolfově fyzickém chátrání, ačkoli se s jeho příznaky setkávali den co den a o všech císařových neduzích velmi dobře věděli.

Že těch neduhů tento Habsburk, jemuž od května roku 1611 zbyl pouze titul císaře, že jich měl. Dost jich měl. Dá se říci, že byl takřka všemi nemocemi stižený. Ale přece jenom – kterými nejvíc? Z důvěrných lékařských výroků, z císařových nářků i z vlastních zkušeností osobních Rudolfových služebníků prosáklo navenek, že císař má plicní chorobu. Pravděpodobně to byla tuberkulóza. Určité indicie vypovídají však také o chorobě jaterní. Tu si císař prý sám zhoršoval požíváním příliš chladných nápojů.

Rudolfa sužuje francouzská nemoc neboli syfilis

S určitostí se dá předpokládat, že lidem vyskytujícím se v Rudolfově blízkosti neušly ani průvodní znaky syfilidy. O těch se ovšem v duchu soudobých etických zásad zmiňovali lékaři jenom s největší diskrétností, což čeští, potažmo českoslovenští lékaři činili i ve století minulém, neboť bylo nepřípustné, aby jedna z hlav našeho státu trpěla příjicí.

Joseph Heintz starší: Portrét Rudolfa II. (1592)

Teprve po Rudolfově smrti se odvážil doktor medicíny Jan Atemstedt sdělit saskému vyslanci, že císař se už před nějakým časem nakazil pohlavní chorobou a musel se léčit „in membro pudendo.“ Latina. Tady je překlad: „Na stydkém údu.“ Neboli na pohlavním orgánu. Jakýsi dr. Ruland dokonce témuž diplomatovi prohlásil: „Císař musel být plný morbus gallicus!“ Morbus gallicus je „francouzská nemoc“. Neboli lues. Syfilis. Příjice. Jisté je, že první zpráva o císařově nemoci byla z Prahy odeslána až v okamžiku, kdy byl Rudolfův stav už hodně vážný a kdy si v císařských předpokojích podávali dveře Rudolfovi osobní lékaři.

„Pouze z těchto prvních zpráv z Prahy se mohlo zdát, že císařovo nové onemocnění vyhlíží záhadně,“ píše historik doktor Josef Janáček ve knize o Rudolfovi II. „Jednu z nich odeslal 24. prosince 1611 falckrabě Vilém Neuburský a uváděl v ní, že se císaři na stehnech udělaly nepříjemné vředy a trápily ho tak, že přicházel k audiencím v pantoflích. To už se vědělo, že k Rudolfovi docházejí i další lékaři a že jsou neustále k dispozici i zkušení barvíři, aby v nutném případě provedli jednoduché chirurgické zákroky. I když se z těchto kruhů ozvala i optimistická slova vyvracející obavy o císařův život jako přehnané, už na sklonku prosince převládlo mezi lékaři mínění, že Rudolfův stav je neobyčejně vážný, a nikdo si netroufal vzít za bernou minci naivní názor, že vředy na stehnech nemocného jsou jenom jednou z cest, kterou hledají vášně mozku a srdce průchod z churavého těla.“

Rudolf II. měl – kromě svých neduhů – mnohé pozoruhodné vlastnosti, o kterých je toho však známo málo. Například že to byl opravdu vzdělaný člověk. Rozuměl výtvarnému umění jako málokdo a jeho sbírky vynikaly nejenom kvantitou, ale i kvalitou. Na těch byl znát kvalifikovaný výběr a tím se na hony lišil od obvyklých dobových „kunstkamer“. Měl reálný zájem o vědu a vědecký pokrok, samozřejmě pomíchaný nerozlišitelně od alchymie a astrologie. Pod jeho patronací vznikl roku 1600 v Praze první mezinárodní vědecký tým na světě ve složení Čech Tadeáš Hájek z Hájku, Dán Tycho Brahe, Němec Jan Kepler. Také jazykově schopnosti císařovy byly nemalé – vedle španělštiny a němčiny mluvil plynně francouzsky, italsky, latinsky a dost slušně i česky, což myslím by se mělo od českého krále i očekávat. Rudolf měl svého osobního učitele češtiny – Šebestiána Pachovského z Palatína. Podle soudobé zprávy mluvil s moskevským poselstvem cara Fjodora Ivanoviče „slovanským jazykem“.

Portrét Jana Keplera z roku 1610

Začátek Rudolfovy duševní choroby

Současníci udávají, že císař a král Rudolf byl laskavý, ale také samotářský, podléhal depresím a vyhýbal se styku s lidmi. V souvislosti s jeho povahou se často používá slovo melancholie. Byl málo přístupný, přehnaně si byl ve své výše vědom svého významu panovníka z boží milosti, což byl nejzřejmější důsledek jeho španělské výchovy. Často přeceňoval své vladařské schopnosti, a domníval se, že stejně kvalitní jsou i jeho schopnosti vojenské, i když nikdy v žádném vojenském táboře nebyl, natož pak ve válce. Jeho střídání stavů depresí a agresivity bylo trvalé, ale mezi nimi měl období, kdy si počínal naprosto normálně, i když i tehdy dával přednost samotě. Strach o moc a nedůtklivost ke všemu, co by se mohlo dotknout císařského majestátu, byly také začátkem Rudolfovy duševní choroby.

Do které kategorie patřila jeho diagnóza? To se dá určit jenom stěží – její anatomický podklad zůstane asi navždy záhadou, i když psychické symptomy přece jenom jakousi představu o Rudolfově stavu podávají. „Svým povahovým založením byl Rudolf melancholik; jeho nervová soustava byla slabá a Rudolf sám se staral, aby ji ještě oslabil svým způsobem života,“ konstatoval v roce 1935 po pečlivém studiu pramenů historik Bedřich Novák. Vedle přesného popisu maniodepresivních stavů se u něj objevuje paranoidní komplex a v neposlední řadě se zdůrazňuje Rudolfova sexuální nezdrženlivost. Císařovy psychické stavy měly své vyvolávající činitele. První takové poruchy se objevují už v roce 1580. Panovník, dosud snad jen trochu zvláštní, nejevil do té doby žádné známky choroby. Pak ale onemocněl na několik měsíců vleklou a zřejmě dost vážnou chorobou, o které chybějí v pramenech podrobnější zprávy. Zdá se však, že šlo o onemocnění infekční a horečnaté. Už tehdy vzniklo podezření – na francouzskou nemoc. Jakékoli bližší zprávy o této chorobě, která byla tehdy už dost známá, však nejsou k dispozici – zdá se však, že šlo o chronickou nebo subchronickou infekci. Jeho záchvaty deprese a apatie ještě nebyly příliš časté, o agresivitě dosud není řeč.

Patnáctiletý Rudolf při pobytu ve Španělsku. Autor Alonso Sánchez Coello.

Druhé a třetí zhoršení nastalo po psychických stresech. Do nich patří třeba chystané a nikdy neuskutečněné Rudolfovy sňatky. Nápadník nechal své nevěsty čekat. Dlouho je nechal čekat. Popřípadě ještě déle. a tak se pro ně našly jiné partie, což ovšem Rudolf shledal pro sebe jako smrtelnou urážku. Když se v roce 1598 oznámilo, že Rudolfovu stárnoucí nevěstu Isabelu Kastilskou si bere jeho mladší bratr Albrecht, tak se císařova nemoc dále zhoršila. Daleko větší ataka depresí však nastala, když roku 1600 přijel do Prahy francouzský vyslanec oznámit sňatek svého pána s Marií Medicejskou. Dost dlouho jí byla. Tehdy se u něj objevila nápadná agrese paranoidně založená. On si ji vybil na kapucínském řádu, který obvinil ze zrady, a na svých nejbližších spolupracovnících, hofmistrech Rumpfovi a Trautsonovi. K dalšímu zhoršování Rudolfova psychického stavu docházelo zejména po křivdách. Jestli skutečných nebo domnělých, Rudolf nerozlišoval, křivda jako křivda. Nejvíc křivd mu uštědřoval jeho bratr Matyáš.

Po Majestátu o náboženských otázkách, vynucených v roce 1609, přestává Rudolf téměř vůbec vnímat osobní i státní záležitosti – jenom málokdy se probouzí z apatie, pouze stihomam ho dokáže ještě vyburcovat ke krátkodobé činnosti. To ho nakonec přivede k šílenému dobrodružství s Leopoldem Pasovským, které ho stálo českou korunu. Z jedné těžké melancholické ataky vyléčil Rudolfa dočasně jezuitský lékař dr. Pistorius tím, že ho přidržoval spíš u jeho sbírek než u státnické činnosti. „Obraz střídání depresí a agresivních aktivit, prokládaný delšími intervaly chování jinak v normě, dává málo pochyb o své skutečné povaze,“ píše věhlasný český neurolog profesor Ivan Lesný ve své knize o nemocech mocných. „Každému lékaři s psychiatrickým vzděláním je hned jasné, že jde o cyklickou maniodepresivní psychózu, jedno z nejčastějších psychiatrických onemocnění civilizovaného světa. Rudolfův stav se stále zhoršoval, protože v jeho době nebyla známa žádná účinná léčba, a navíc exogenních faktorů bylo v jeho životě víc než dost.“ Rudolf byl kromě toho zatížen i dědičně.

Pražská lůza drancuje klášter a kostel na Karlově při vpádu Pasovských v roce 1611.

O dědičné zátěži se toho už napsalo hodně. A o té habsburské ještě víc. Mnohdy to sice bylo přehnané, jenomže pokud jde o Rudolfa, máme k dispozici několik zcela nepochybných údajů: Jeho prababičkou byla Johana Šílená. Podle dochovaných portrétů to byla žena s nesmírným půvabem, ale také s nepříznivou dispozicí: má se za to, že trpěla schizofrenií. Z jejích dvou synů císař Karel V. měl nepochybnou endogenní depresi. A jeho bratr Ferdinand I., král český a uherský: u něj se objevila zcela zřetelná deprese po smrti manželky Anny Jagellonské. A ještě tu máme Rudolfova bratrance, španělského infanta Dona Carlose: těžká duševní nemoc, o které není jasno, jestli to byla schizofrenie nebo epileptická demence. A je třeba znovu zdůraznit, že Rudolfovi rodiče byli vlastní bratranec a sestřenice, čímž se pravděpodobnost zdědění nevhodných vloh při vnitřním křížení mnohonásobně zvyšuje. Ještě bychom mohli pátrat dál – už jsme si vyprávěli o tragickém životním příběhu nemanželského Rudolfova syna dona Caesara d'Austria, jinak sexuálního a vražedného maniaka. „Je to zřítelnice mého oka,“ prohlašoval o něm císař, nicméně tato zřítelnice zhasla v izolaci na krumlovském zámku, když se předtím dopustila vraždy. Don Caesar zemřel buď vlastní rukou, anebo jako alkoholik v deliriu tremens. Jeho psychiatrická diagnóza zní co nejpravděpodobněji: schizofrenie. K císařovým charakteristickým rysům patřily však také stihomam a slavomam. Mezi námi dost nehezké projevy osobnosti. Ovšem do obrazu maniodepresivity pokud vím nepatří.

Mnohé vysvětluje podezření na císařovo onemocnění syfilidou. Doklady však chyběly. Dnes už ne. Nová prohlídka dobře zachovalé kostry Rudolfa II. týmem profesora Emanuela Vlčka z Národního muzea v Praze ukázala nepochybné známky luetické ostitidy, což je syfilitický zánět kostí, projevující se zejména na dlouhých kostech dolních končetin. To zřejmě způsobovalo Rudolfovi v pokročilejším věku potíže při chůzi. Při nevázaném způsobu jeho života by bylo spíš překvapení, kdyby se syfilidou dřív nebo později nenakazil. Na konci 16. století byla příjice velice častou nemocí, na začátku téhož století byla v Evropě dokonce pandemií. Při nedostatku ochranných opatření a léčebných prostředků docházelo k infekcích velmi často. A kromě toho – Rudolf svou „francouzskou nemoc“ určitě tajil, takže nejsou zmínky ani o tehdy obvyklé léčbě rtuťovými vtírkami. Syfilitické onemocnění v jeho době obvykle rychleji než ve stoletích pozdějších vyúsťovalo v progresivní paralýzu, ve čtvrté stadium, které postihuje převážně koru předního mozku.

„V prvních lednových dnech roku 1612 měl Rudolf na stehnech tak velké a citlivé abscesy, že měl potíže nejen při chůzi, ale nevydržel ani sedět při audiencích. Zdá se zcela nepravděpodobné, že by v tomto stadiu sbor císařových osobních lékařů neměl stále tušení o tom, že císař je nakažen syfilidou a že jeho potíže s touto chorobou souvisí přímo těsně. Okolkování lékařů s objasněním diagnózy a s jejím zveřejněním nebylo zřejmě způsobeno jejich nejistotou, ale ohledem na tajnost nemoci, respektovanou obzvláště přísně u pacientů vysoko společensky postavených. Je tudíž téměř jisto, že Rudolfovi lékaři znali velmi dobře pravdu od samého začátku a že také tušili hrozící nebezpečí, ale z ohledů na pacienta mlčeli. V každém případě všechny dochované popisy Rudolfových hlavních zdravotních potíží od Vánoc roku 1611. odpovídají moderním odborným popisům terciální syfilidy.“

Takže Rudolfovi lékaři vše tušili. Samozřejmě, že neznali tuto chorobu jako současní venerologové a taky si nevěděli rady s jejím léčením, ale už v prvních lednových dnech roku 1612 pochopili, že císařova nemoc pokročila do stadia, ve kterém jejich kontrole uniká a stává se nezvládnutelnou. Resignovali. Oni se péče o nemocného císaře nezřekli, ale jejich prognózy zněly vesměs pesimisticky, a také pod dojmem hlavní choroby posuzovali shovívavěji i vývoj vedlejších chorobných jevů, mezi něž patřily: aktivizace plicní choroby, doprovázená chrlením krve; neuhasitelná žízeň; a narůstající postižení jaterních funkcí. Císařův stav se zhoršoval tak rychle, že to bylo nápadné i náhodným pozorovatelům, kteří neměli k dispozici žádné podrobnější informace. Ano, i Mikuláš Dačický z Heslova si všiml, že „císař stonal nedlouho.“

Logo

Lékařská zpráva z 9. ledna 1612 přisuzovala Rudolfovi Druhému nejvýše tři dny života a znamenala vlastně rozsudek smrti. „Tato lékařská zpráva byla sice tajná, ale dvorský komorník Martin Hastal se prý postaral, aby se její opis dostal do rukou všem zájemcům, kteří se mu mohli za poskytnou informaci nějak odvděčit. Ve zprávě se hovořilo o špatné funkci plic a jater, o vodnatelnosti a nádorech na nohou, a ti, kdo se ocitli císaři nablízku, se mohli přesvědčit, že Rudolf II. skutečně pracuje k smrti. Po mnoha zkušenostech s císařovým častým a mnohdy velmi zlým churavěním přicházel nyní konec velmi neočekávaně. Pravděpodobně už 9. ledna císařovi lékaři rozpoznali první neklamné příznaky sněti a tím se také utvrdili v názoru, že jeho smrt je neodvratná. V následujících dnech se sněť dále šířila. Snad tomu napomohli i lékaři a ošetřovatelé tím, že neošetřovali císaře vždy asepticky a důsledně – po císařově smrti vyčítal kníže Jan Saský chirurgům, že zavinili kritické zhoršení choroby, ale ve svých obviněních potom nepokračoval a proto je možné, že byla vyslovena bez opodstatnění. Nebylo však vyloučeno, že krajně nepříznivý vývoj sněti uspíšil Rudolf II. sám, když se o své újmě a bez ohledu na rady lékařů pokoušel léčit své rány záhadnými alchymistickými prostředky, jimž přičítal zázračnou léčivou moc.“

Ta zpráva z 9. ledna nebyla nikdy zveřejněna, ale její ohlas byl značný. Znamenala totiž definitivní konec nadějí na Rudolfovo uzdravení. Po 9. lednu si lidé v souvislosti s Rudolfovým onemocněním kladli jedinou otázku: Ano, jak dlouho bude císařův boj se smrtí trvat?... Pozorovatelé u pražského dvora hovořili většinou o několika dnech, které císaři zbývají, a prozíraví politikové mysleli na to, jak by předešli zmatkům, které mohly po Rudolfově smrti nastat. Vyrojily se nejrůznější poplašné zprávy a arcikníže Maxmilián varoval svého bratra Matyáše před potížemi, které je čekají. Zda z toho všeho něco vnímal Rudolf II.? Ještě 18. ledna sice podepisoval nějaké dokumenty, ale celková sepse dokonávala své dílo. Brzy nato upadl císař do deliria. Datum: 19. ledna 1612. Nejvyšší komorník sice zakázal od tohoto okamžiku poskytovat jakékoli informace o císařově zdravotním stavu, ale sám za pomoci zvláštních poslů zásoboval čerstvými zprávami krále Matyáše ve Vídni. Následujícího dne se Rudolf časně ráno na chvíli probral k vědomí a s jeho souhlasem k němu nejvyšší komorník Pruskovský povolal pátera Jiřího, kazatele z chrámu sv. Víta,a by císaře vyzpovídal a podal mu naposledy svátost oltářní. Kněz pobyl u císaře přibližně půl hodiny, nikdo se však bezpečně nedozvěděl, zda se císař rozloučil se světem jako věřící katolík, ačkoli právě tato otázka mnoho čelných katolických politiků ještě dlouho potom trápila. Mezi šestou a sedmou hodinou ranní si císař nechal převléci čistou košili a krátce nato vydechl naposledy. Verze o jeho smrti se však rozcházejí. Podle první zemřel ve spánku, podle druhé zemřel v náručí topiče Markerta.

Rudolf II. zpodobněný jako Vertumnus, římský bůh ročních období (1591–2, Giuseppe Arcimboldo).

„Nejvyšší komorník Pruskovský se pokusil v prvních hodinách Rudolfovu smrt před celým dvorem utajit, protože chtěl zajistit náskok svým poslům, kteří pospíchali se zprávou o císařově skonu do Vídně ke králi Matyášovi. Na Pruskovského příkaz nosili přítomní služebníci do císařovy komnaty jídlo a nápoje, jako kdyby Rudolf žil, ale tato hra nemohla trvat dlouho, protože o události vědělo mnoho lidí a téměř každý z nich si sliboval nějaký prospěch z toho, že zprávu předá dál. Václav Vchynský a Adam z Trautmannsdorfu se nedali upokojit výmluvami Pruskovského a vynutili si vstup do císařova pokoje. Tam odhalili celou pravdu. A zatímco se zpráva o císařově smrti šířila Prahou a dále do světa, scházeli se na Hradě významní dvořané a politikové, aby jim neušlo nic z následujících událostí. Většina z nich se také chtěla zúčastnit odpoledne 20. ledna pitvy zesnulého císaře, kterou měl provést dr. Roboreto za přítomnosti tolika diváků, že šlo vlastně o pitvu veřejnou. Pitevní protokol sepsal dr. Roboreto až 28. ledna a uváděl v ní, že císař zemřel na sněť, která porušila obě stehna až ke kolenům. Kromě této hlavní příčiny smrti Roboreto zjistil, že Rudolf II. měl vážně poškozené plíce, pokročilou vodnatelnost, játra černá a zatvrdlá a slezin u bílou.“

Pitva jako nechutná fraška

Byla to divná doba. Jako by tělo právě zemřelého člověka už nepatřilo jemu samému, ale stalo se vlastnictvím zvědavé veřejnosti. Pitva se neobešla bez skandálů. Podle svědectví Pavla Skály ze Zhoře se o první a hodně nechutný přičinil Václav Vchynský: „Ten dostav do rukou srdce císařovo, ze zazlené proti nebožtíkovy nevážnosti v ruce je stiskl, až krev z něho vypištěla, a ta slova přitom propověděv, až aspoň tak pomstil se úhlavnímu nepříteli svému a nebožtíka otce svého, kterýž oběma dvěma nic dobrého nepřál, ale usiloval je do konce zkaziti.“ Stejné pohoršení však vyvolal vévoda Jindřich Julius Brunšvický, když se neomaleně snažil spolupracovat s lékaři přímo na pitvě a prohlašoval, že si povede obratněji než renomovaní chirurgové. Tím vším dostala pitva zesnulého císaře ráz nechutné frašky, znevažující Rudolfa II. i celou dynastii.

Portrét císaře Matyáše z roku 1583 od Lucase van Valckenborch

„Nazítří 21. ledna se v poledne na hodinu rozezněly všechny pražské zvony, aby vzdaly poslední poctu mrtvému císaři, a v Rudolfovu úmrtnímu loži se dostavili vznešení návštěvníci. Nabalzamované mrtvé tělo bylo oblečeno, upraveno a vystaveno v audienční síni s okny obrácenými k jihu, na márách, přikrytých drahým bílým plátnem, s vysokými stříbrnými svícny. Král Matyáš, který právě trávil ve Vídni líbánky se svou manželkou Annou, dorazil do Prahy nakvap 30. ledna. V audienční síni byl Rudolf vystaven až do 6. února a pozdě navečer toho dne byl bez jakékoliv pompy přenesen přes Vladislavský sál do Kostela Všech svatých, kde měl zůstat až do vlastního pohřbu. S tím se vyčkávalo a teprve v průběhu září bylo rozhodnuto o jeho velmi skromném uspořádání. Král Matyáš se ani po Rudolfově smrti nezbavil obav z mrtvého bratra a strachoval se, že by se okázalý pohřeb mohl stát záminkou k nějaké demonstraci proti jeho osobě. V pozdních večerních hodinách 1. října 1612. roku byla rakev v Rudolfovými pozůstatky přenesena za asistence kněží, dvořanů a úředníků (nikoli však krále Matyáše ani nikoho jiného z rodu Habsburků) z kostela Všech svatých do katedrály sv. Víta a tam ihned uložena do sklípku. Podle písemných údajů se vše odehrálo bez zvláštní slávy. Král s manželkou se zúčastnil až smuteční mše 2. října.“

S velkou upřímností si do svých rodinných zápisů poznamenal Natanael Vodňanský z Uračova: „Mizerný pohřeb tak velkého potentáta.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související