392. schůzka: První Čech na Islandii čili na ostrově Sněhovém neb Ledovém

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Abraham Ortelius: Islandia (Island v roce 1590).

Tentokrát jsme vám nachystali výpravu daleko na sever, nicméně vy ji můžete strávit v teple svých domovů, neboť již drahná staletí před vámi ji vykonal krajan Daniel, řečený Strejc, po německu Vetter, to jest „Bratranec“ v českém překladu, po latinsku pak Vetterus zvaný. Tážete se, proč tolik zájmu o nějakého bratrance, byť s velkým B? Inu, on byl Prvním Čechem na Ledovém ostrově, jinak též na ostrově Sněhovém neboli na Islandě.

„Upřímnému a křesťanskému čtenáři pozdravení. Maje vypsání toto krátké o ostrovu Islandu na žádost některých urozených lidí, pánů a přátel vzácně milých, na světlo vydati, usoudil jsem za hodné, abych především zmínku nějakou učinil o našem na ostrov Islandu vypravení, v něm se zdržování a z něho se zase navrácení. Ostrov tento jméno své má od slovíčka Eis, to jest od ledu, jehož tam veliká hojnost bývá z příčiny zimy náramně veliké. Svou moc netoliko na čas ten (jako u nás) provozuje, ale i tehdáž, když od nás odchází. U nich zůstává z té příčiny, že ostrov na studené straně, totiž půlnoční, leží. Příčinou zim ukrutných ledové se jim tam dělají, a často i odjinud, zvláště z Grunlandu množství ledu silní větrové po moři přihánějí, a to s hrozným hlukem a hromotem. A také i jiné věci se tam dostávají s tím ledem jako stromy veliké i s kořáním, jež v Grónsku, jakož i v Norveji vyvracejí se větry silnými a voda to bere a do moře odnáší a ony v čas povětří velikého až k Islandu přicházejí. S tím ledem se tam také někdy dostávají i bílí medvědi, kteří z Grónska za zvěří daleko i na moře se pouštějí, a když led u břehu taje, tehdy oni s ledem až do Islandu se dostávají. Nazýván také tento ostrov někdy Schneeland, totiž od sněhu, jehož převelice mnoho mívají, takže v čas zimy z domů svých ani vycházeti nemohou, ba i v létě v hojnosti se spatřuje, zvláště na horách a vrších, neboť z nich ani úplně neschází a často i uprostřed léta ho přibývá. Jakož i léta 1613. od nás spatříno, že na svatého Jana, kdy u nás nejtepleji bývá, tam tak hrubě sníh pršel, že ho za hodinu neb dvě dobře na půl lokte bylo.“

První Čech na Islandu

Toto to jsou slova vůbec prvního Čecha, který kdy spatřil ostrov Island. Stalo se tak v pátek po neděli svaté Trojice roku 1613., což jest 7. června. Jméno toho českého odvážlivce tu již padlo. (Přesněji: moravského. Neboť Daniel Strejc, řečený Vetter či po latinsku Vetterus byl rodilý Moravan z Hranic tamtéž, tedy – na Moravě. Byl to syn známého duchovního Jednoty bratrské, spisovatele a překladatele Žalmů Jiřího Strejce-Vettera. Tomu cestovateli na ostrov Islandia neboli Island nebylo moc. Věru málo mu bylo. Jedenadvacet. Stejně tolik jako jeho nejbližšímu příteli Janu Salmonovi. To byl Danielův krajan, pocházel z Podhoří blízko Hranic. Kromě Brém se Strejc zapsal na školu v Herbronnu a pak se jal studovat bohosloví na universitě v Heidelberku. Tam si musel přivydělávat – dával kondice. Nejstaršímu synovi budoucího českého krále Fridricha Falckého. Dával mu hodiny češtiny. Ještě později se Strejc učil na akademii v holandském Leydenu, ale odtud se už domů nevrátil. Mezitím se doma odehrála Bílá hora a jedinec s jeho smýšlením zde nebyl zrovna vítán. A když jsme se dostali v čase tak dopředu, tak ještě můžeme prozradit, že se oženil, a že si nevzal jen tak někoho, on se totiž oženil s krásnou schovankou Jana Amose Komenského, s osiřelou Polkou Kristinou Poniatowskou, známou svými extatickými viděními. Měl s ní tři dcery a dva syny.

Jan Amos Komenský

V Lešně se ještě chvilku zdržme. „Město mělo na 12 000 obyvatel,“ píše jeden z jeho dvanácti tisíc občanů, Jan Amos Komenský. „Vzrostlo na velmi rozsáhlé město, jež mělo na tři náměstí, čtyři chrámy, slavné gymnasium, více než dvacet ulic, 1600 domů, na 2000 zapsaných měšťanů a mnoho lidu bez práva městského. Byly tu prostředky, z nichž bylo možno město obklopit valem a příkopem, bylo možno postavit brány s krásnými věžemi a konečně nádhernou radnici uprostřed náměstí, již rovnou mimo Poznaň sotva ještě mělo Velkopolsko. Zkrátka tak vykvetly tu občanská ctnost, řemeslo, obchod i zbožnost, že toto město daleko předčilo jakýmsi obdivuhodným půvabem všechna města v Polsku. Četné větrné mlýny vtiskly nejbližšímu okolí města rázovitou podobu.“ Daniel Strejc se měl právě v tom Lešně stát seniorem jednoty a nástupcem Komenského, ale pro svůj již vysoký věk se stal jako jedenasedmdesátiletý jen spolustarším jednoty. V roce, kdy dovršil 77 let, se o něm Komenský ještě zmiňuje v jednom listě, ale od té doby jakékoli zprávy o něm mizí. Daniel zřejmě žil v Lešně v době, kdy bylo požárem zničeno. Pak odešel do slezského Břehu, staral se o bratrské sbory ve Slezsku a zemřel někdy před Komenským, asi v roce 1669.

Cesta na Island

Ale abychom se z Islandu nevzdálili na příliš dlouhou dobu. Ve století 17. nebyly výlety na tento ostrov věru běžnou záležitostí. Jak se dvěma našim mladistvým suchozemcům Danielovi a Janovi podařilo do té dálky dostat? Šlo o věru dobrodružný podnik. Chtěli se prostě podívat na tu exotickou zemi uprostřed Atlantiku na polovině cesty mezi Starýma a Novým světem. Oba dva přistáli na brémské lodi u západního pobřeží Islandu na dohled od kostelíka Helgafell, když měli za sebou celé tři měsíce plavby.

„První nebezpečenství měli jsme od loupežníků mořských, kteří druhého dne našeho plavení na nás natrefili a za námi na svém velikém šífu se hnali, my pak plachtu horní na prostředním sloupu kvůli tomu, že vystřelili z jednoho kusu velkého, spustili, domnívajíce se, že to nějací konfojové neboli průvodcové mořští jsou; ale když k nám blíže připluli, spatřili jsme, že to loupežníci jsou a proto jsme se jich velmi báti počali, pročež co kdo lepšího a obzvláštního měl, do slamníků, do obuvi, za bednění v šífě a jinam schoval. Ale Bůh je zdržel, že k nám samotným nepřipluli; vidouce šíf chatrný propustili nás. Sami pak v jinou stranu se pustili, a na druhý šíf, který též na Island plul, přitrefili a za ním se hnali až do samého večera, ale vše nadarmo, protože těch lotrů šíf tak dobrého běhu neměl jak těch druhých.“

Pohled na Reykjavík v roce 1835. Autor Paul Gaimard.

Ještě že tak. Nechybělo moc a namísto prvního česky mluvícího našince na Islandu mohly vlny u pobřeží vyplavit jeho důkladně očesanou mrtvolu. Jeden spolucestující tak skutečně skončil. Očesán nikoli piráty, ale mořem. Od začátku trpěl mořskou nemocí, stejně jako dva mladí Čechové. Na rozdíl od nich však dopadl špatně. Hodně špatně. Umřel. To už byli skoro u islandských břehů, ale když chtěli nešťastníka pohřbít do moře, ale nepovedlo se to. „Do truhly jsme ho zabednili, chtějíc jej rádi někam k břehu přivézti a pochovati, čehož však dovésti jsme nemohli. Neboť moře hned ten den bouřiti se počalo: vítr odporný odtud, kamž jsme se plaviti měli, tak násilně vál, že znamenitou bouři na moři způsobil. V ten čas nechtějíce, abychom zase zpátkem hnáni byli, divně sem i tam za čtyři dni a tři noci lavírovati jsme museli. Když se pak moře upokojiti nechtělo a my vždy s tím mrtvým nikde k břehu připlouti jsme nemohli, spustili jsme jej po provazech do moře. Kam jej vítr zanesl, nevíme; než za to máme, že jej dřív tří hodin někde na břeh vyvrhl.“

Nakonec přistáli. Tedy i ti živí. Ovšem ještě než se noha prvního Čecha dotkla islandské země, čekalo na příchozí hanslování. „To hanslování takové pro ty, kteří nikdy v Islandu nebyli, od těch, kteří tam prvé bývali, v tom vězelo, že vsazeni byli každý jeden po druhém na provaz, po skřipci třikráte do moře vpuštěn a pohřížen, a když ho z vody vytáhli, tedy myli mu hlavu mořskou vodou a provazem velikým ruky ztloušti ho mydlili. Tak podobně i s námi zacházet chtěli.“ Zdá se, že Daniel tomu mydlení unikl. „My jsme viděli nepříjemnost takové lázně, ovšem pak i nebezpečenství, neboť kdyby se kdo provazu dobře nedržel, snadno by z něho do moře spadnouti mohl, a než by jej oni odtud zase vytáhli, v tom čase by se dokonale utopil aneb dobře vody napil.“ Abychom to však nezamluvili: Jakpak se Češi z toho mydlení vyvlékli? „A za příčinou toho hanslování nezastavují se, nýbrž i v tom nejsilnější plavení je vykonávají.“ Ale – jak to, že je nehanslovali? „Raději jsme se jim vyplatili.“

Korupce, úplatek, všimné

„Cesta, kterouž jsme se na Islandě ubírali, byla velmi nezvolná, neboť přes hrozné vrchy skalnaté a opálené, z nichž i dým jakýsi časem vystupoval, až vlasy na hlavách hrůzou vstávaly, jsme jeli; k tomu přes hrozná místa vypálená a pohořelá, též přes veliká bahna víře téměř nepodobná. Syn rychtáře zapůjčil nám dva koně a nás s sebou na sněm vzal, který tehdáž držán býti měl u přítomnosti hejtmana vyslaného od krále danmarského, a velmi přívětivě a laskavě k nám se měl a choval po všechen ten čas, co jsme u něho byli. Strava naše na té cestě, než jsme se dostali na sněm jejich, větším dílem byla tato: suchý štokfiš neslaný a nevařený s máslem putrovým. Dostali-li jsme kdy kousek masa vařeného, i to bylo bez soli vařené, a vše bez chleba jsme jísti musili. Nápojem byla voda nebo syrovátka, ale vždycky chutnější byla voda nežli syrovátka. Když jsme se na ten jejich sněm dostali, nemalý, ale dosti veliký počet obyvatelů ostrova tam pospolu shromážděných jsme spatřili. Jiní z nich vida nás, nám se divili, jiní pak otevrouce ústa co telata na nová vrata na nás hleděli, pěkně však mnozí, přívětivě i uctivě, k nám se měli a chovali.“

Logo

Tomu sněmu, o kterém mluví Daniel Strejc-Vetterus, se říkalo a dodnes říká Althing, a je to nejstarší evropský parlament. Althing zasedal po staletí, a to už od roku 930, na severním břehu jezera Thingvalavatn pod otevřeným nebem. Na rozdíl od dnešních zástupců lidu byli ti islandští zřejmě mnohem otužilejší. Myslím fyzicky. Co do otrlosti jsou ti dnešní ovšem nepřekonatelní. Sněmovníci byli voleni na čtyři roky. V roce 1000 přijali pro Island křesťanství.

„Náboženství již od mnoha let Islandeři jsou křesťanského a nyní lutheránského, k čemuž jim napomoženo bylo od krále danmarského. Kněží práci mají při kázání, aniž jim je potřebí mysl trápiti, neboť kázání svá dávno připravená a vytištěná mají, takže kněz toliko knihu vezma čte, co již dávno přihotoveno. A to se jim tam dobře líbí, čehož kdyby kněží nečinili, nechtěl by jich lid obecný slyšeti, nýbrž byli by kněží v podezření, že ne to, co Duch svatý skrze předky jejich jim již dávno připravil, ale ze svého rozumu a hlavy (třebas i něco scestného) jim mluví. Starým však kněžím, kteří již zrak mdlý mají, když z paměti káží, za zlé jim nemají.“

Daniel Strejc už bohužel dále nerozvádí, jak to bylo na Islandu s kněžími, kterým kromě zraku nesloužila dobře ani paměť. Na druhé straně se velice záslužně věnuje místnímu strašidlopisu. Ano, tak to je správná připomínka, ale abychom hned na začátek někoho příliš nevyplašili!... No... mohli bychom mohli začít kupříkladu tím, jak pan Strejc popisuje setkání i s takovým docela věrohodným živočichem, jakým je velryba: „Ryb obecných velmi mnoho v těch místech se zdržuje, a proto v půlnoční moři mnoho ryb divných a velikých spatřiti se může. Vyživení tu mají jedny z druhých. Obzvláště pak velrybové jsou tu hodní k spatření, velicí a náramně hrozní, kteří se silným zvukem a hromotem po moři se procházejí a až k samým šífům přicházejí a dva a tři pospolu podle nich plovou, a tu vystrčíce hřbety svoje a půl oka z vody, pilně na šíf i lidi hledí. Jsou na pohledění velrybové velice hrozní, jak pro svou velikost, tak pro svou černost, neboť samy oči toliko jejich blyští se a ohni podobné jsou. Když se po moři procházejí, tedy mnoho vody vysoko před sebou ženou, a kdekoli se vyskytují, tu voda se vzhůru jako ze skály dme a zdvíhá skrze chřípě jejich, a tu vodu, která se v nich zadrží, vysoko nahoru vydmychují a v tom vydmychnutí tak ji zdrobí, že nejinak než mlha býti se zdá, a vítr to bere a do povětří zanáší.“

No a teď to teprve přijde, neboť „vídávány bývají také na Islandu ve vodách potvory náramné a hrozné, které se lidem ukazují, a často ti, kteří je spatřují, sotva pro hrůzu při životu zachováni bývají. Mezi kterýmižto potvorami jsou i tyto dvě, které se nejobecněji zjevují. První jest jako had náramně veliká a v dlouhosti své na půl míle býti se soudí; a ta z moře po jedné řece veliké přicházívá a ze sebe tři, čtyři, i víc oblouků velmi vysoko nad vodu dělává, takže by se pod každým volně s šífem největším podjeti mohlo. Tato potvora kdykoli se ukazuje, očekávají hned za tím Islandeři proměny nějaké, kteréž se ve světě státi mají. Druhá potvora spatřovaná bývá o třech hlavách, také velmi hrubá a náramně hrozná, kterouž kdykoli uhlídají, hned za tím rovněž něco nového očekávají.“

Jak dlouho trvala Strejcova cesta na Island? Asi devět až jedenáct týdnů. Z toho musíme odečíst na cestu nejméně tři týdny tam, a taky tři týdny zpátky, takže pobyt prvních českých návštěvníků na ostrově trval – no... plus minus jeden měsíc. Taková trošku náročnější turistika. Stačil se tady ale podívat po krajině, vypravil se na zasedání místního parlamentu, a setkal se i se zástupcem dánského neboli „danmarského“ krále. Toho navštívili na jeho dvorci. A když se krátké léto na Ledovém ostrově chýlilo ke konci, tak si to raději namířili na hamburském šífu zpátky na evropskou pevninu. Doma je doma... Říkal si zřejmě Daniel. Jenom než se dostal zpátky, musel si prožít pořádnou bouři, která v těchto zeměpisných šířkách není věru žádný špás...

„Když jsme na šíf vstoupili, zpočátku prostředně dobrého větru jsme užívali, pak jsem dokonce žádného neměli. Ale když jsme mezi Škoty a Hytlandy projížděl, bouře veliká se strhla a po více než tři dny a tři noci se rozmáhala. Tato bouře byla mnohem větší nežli onano prvnější, kterouž jsme měli do Islandu jedouce. Plavci všecky plachty dolů spustiti museli a nechali větru šíf hnáti tam, kamž vál. Nebylo tu lze ani navrch šífu vyjíti, nechtěl-li člověk od vln zlit a zkropen býti. Jaký strach tu ovšem byl tehdáž, když jednoho času v noci šíf lámati se počal a voda pomalu se do šífu lila, to povědíti téměř nelze. Jak nám to vděčnou věcí bylo, když v druhou noc vlna okno dosti silně ucpané a železnými hřebíky zacvokované nad hlavami našimi v komoře, v níž jsme odpočívali, vyrazila, na nás plným oknem hrubou chvíli tekla, takže jsme již sotva zívali, i to v dobré paměti zůstává. Jaké též pohodlí a zvůle byla, když v odpočinutí hlava i celé tělo sem tam sebou házelo a odpočinutí žádného míti nemohlo, každý rozumný snadně souditi může.“

Kdo sám zažil cosi podobného, dá věru za pravdu. Když se Daniel Strejc vrátil, nebylo to domů, ale (jak už víme) do Lešna. A tam sedl, namočil brk, a dokud si to všecko ještě pamatoval, dal to na papír. Na papír to dal, ale než tak učinil, uplynulo celých pětadvacet let. Moc nespěchal. Byly jiné starosti. Byla třicetiletá válka. Inter arma silent musae. Naštěstí mu paměť sloužila dobře, a tak mohl vydat v roce 1638 spis zvaný Islandia aneb krátké vypsání ostrova Islandu. Pozoruhodné... Na tu dobu tak stručný název. On ale není celý. Islandia aneb krátké vypsání ostrova Islandu, v němž věci divné a zvláštní, v krajinách těchto našich nevídané očitě spatříny a některé od obyvatelů ostrova tohoto hodnověrných slyšány i pravdivě poznamenány. Tomu říkám aspoň titulek. Zřejmě latinský... Ne, nikoli. První vydání bylo polské a tentýž rok následovala i čeština. Za dva roky nato němčina. Takže hnedle dva překlady... Nebyly to překlady, ale celkem tři různá zpracování Strejcových zápisů o cestě, které si doplnil údaji z literatury, z tehdejších historií, kosmografií a map. Takže tři originály...Dalo by se to tak nazvat.

„Až dosud podotknuto jest o některých věcech, kteréž se na Islandu spatřiti mohou. Mnoho však ještě pomíjím, a to ze slušných příčin: předně, že v čase krátkém nebylo možno všeho v dokonalosti shlédnouti, a proto než bych měl o něčem necele a omylně psáti, raději toho nechávám. Líbí-li se komu více věděti a viděti, může se tam sám vypraviti. A to i z té příčiny, že kdyby vše to vypsáno býti mělo, co od obyvatelů ostrova toho vypravováno bylo, nejedni snad našli by se, kteří by to za pravdu nepovažovali, neboť mnozí lidé rádi podle vlasti své, v níž zrozeni jsou, jiné krajiny a země měří neb soudí, myslíce, že všude jednostejný způsob jest, a když něco divného uslyší, tak tedy tomu odpírati obyčej mají. Ale každý rozumný a soudný člověk, zvlášť pak ten, jemuž se dostává jiné krajiny a země viděti, povolnější bývá k přijetí za pravdu toho, co se divného o jiných zemích vypravuje. Tak se zajisté líbilo Pánu Bohu, aby na světě v krajinách a zemích divní rozdílové byli, a může řečeno býti, že ani jedné země není, aby ve všem všudy s jinými se srovnávala, neboť jednokaždá něco obzvláštního má..“

Což by mělo nejspíš platit i dnes... navzdory vší té zjednostejňující globalizaci, širým světem moderním všemi směry táhnoucí a rozdíly veškeré šmahem smazávající...

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související