222. schůzka: Smrt Jana Želivského

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Žižka vede husity. Mozaika na pardubickém městském divadle

Ještě je pořád zima roku 1422, do Prahy se vracejí husitští vítězové od Kutné Hory, Habrů a Německého Brodu, ale v zemi české, najmě v jejím hlavním místě klid pořád není. V Praze se totiž chystá spiknutí, které má odstranit jednoho z nejvlivnějších, ne-li vůbec nejmocnějších mužů ve státě, kněze Jana Želivského.

„Události a způsoby, kterými před Hromnicemi Léta Páně 1422 hejtmanství městské odňato jest Janu Hvězdovi z Vícemilic, řečenému Bzdinka, nejsou zcela známy; že však nebyly pokojné, dosvědčuje sám zápis od dne 5. února, hovořící o různicích, rozstrcích, nechuti a zášti, kteréžto měli prý mezi sebou purkmistr, konšelé i všecka obec staroměstská s jednotkami novoměstskými. Nejbližší příčina vypuknutí jejich byla tajemná ztráta pečeti městské, jednalo se však vlastně o to, měla-li v Praze panovati strana kališnická i šlechtická, čili strana demokratická kněze Jana.“

Komplot proti Janu Želivskému

Mikoláš Aleš: Jan Roháč z Dubé (1898)

Když táboři vtáhli do Prahy, tak to mohlo znamenat podporu vládnoucí straně Jana Želivského. Leč neznamenalo, protože ona se zároveň vrátila i spojenecká husitská šlechta. Závan nového větru pocítili hlavně konšelé a úředníci, kteří už nemohli počítat se záštitou vojenské diktatury. Jan Hvězda z Vícemilic ustoupil do pozadí, zůstala mu jenom dočasně funkce vrchního hejtmana pražských vojsk. O to, že se pan Bzdinka nějakou zanedbatelnou dobu ještě udržel na zbytku výsluní, se nejspíš zasloužili táborští hejtmané Jan Roháč a Zbyněk z Buchova. Pro pražské měšťany a šlechtu však stejně znamenal daleko těžšího protivníka Jan Želivský. A právě proti němu vznikl komplot. Byla ustavena devatenáctičlenná komise, do které byli jmenováni po devíti členech konzervativci a radikálové.

Žižka pravděpodobně nebyl stoupencem Janovým. Výsledek této rozhodčí o tom svědčí. Byl to zřejmě právě jeho hlas, který rozhodl o výroku, z něhož Želivský neměl vůbec žádnou radost. „Nově zvolení konšelé hned po nastoupení v úřad odňali hejtmanství čili správu vojenského lidu Janu Bzdinkovi a obce obojího města zvolily na místo jeho na nejvyššího hejtmana pana Haška Ostrovského z Valdštejna,“ vysvětluje příčiny konfliktní situace historik Václav Vladivoj Tomek. „Z toho byla nová nespokojenost kněze Jana Želivského a jeho stoupenců, kteří láli na zrádné pány. Přišlo proto k nějakým výtržnostem, pro které konšelé dali některé sousedy zajmouti. Krom toho byly různice mezi čtyřmi správci duchovenstva, z nichž Jan Želivský druhým třem odporoval a nadržoval proti nim rušitelům předepsaného řádu v náboženství.“

Hugo Schüllinger: Útok Pražanů na Malou Stranu roku 1419

Čeho se tak velice bál Jan Želivský? Že přichází o svoje pozice. A přicházel. Tedy – on o ně prakticky už přišel. Podle rozhodčího výroku měli obecní starší okamžitě zbavit purkmistra, konšely a současné úředníky jejich pravomocí a převzít od nich současně městské pečetě. Oni byli zbaveni nejen svých úřadů, ale byl jim dokonce zakázán až do voleb členů nové rady přístup do obce. Tak jim byla znemožněna příležitost jakýmkoli způsobem ovlivňovat průběh a výsledky voleb. Další část výroku se týkala samotných voleb: měly být uskutečněny po čtvrtích na Starém i Novém Městě s vyloučením kandidatury mužů, kteří byli členy některé z posledních tří městských rad. Co s tím vším měl společného Želivský?

Krvavý kněz

Měšťané už dobře znali Želivského politické praktiky. Což znamená puče na radnicích, a dále využívání konšelů jako prodloužené ruky při ovládání městských záležitostí. O tom svědčilo znění dalších dvou článků: V prvním se mluví o tom, že po dobu jednoho roku nesmí v městské radě dojít k žádné změně, ve druhém se zakazuje přístup na radnici všem mistrům i kněžím s výjimkou případů, kdy budou požádáni o radu týkající se zákona Božího. „Tehdy kněz radu svou tu učiní aneb k otázce ze zákona Božího odpovídá a ihned aby pryč šel.“ A to ještě nebyla nejtvrdší formulace. Byly tam i tvrdší. „Potřebí jest kněžím opatřiti se, kteří jsou byli na vojně – snad najdou, z čeho by pokání činili, jinak zatraceni budou.“ To jsou slova mistra Jakoubka ze Stříbra. „Aby žádný kněz v zlém domnění a kněz krvavý neměl svobody v sloužení ani v kázání, leč by se před obcí vyčistil a zjevné pokání činil.“

Kněz krvavý... Koho pak asi mohl mít Jakoubek & spol. na mysli? Kohopak asi? Jakýchkoli pochybností nás zbavuje obžaloba, kterou Jakoubek vmetl Želivskému přímo do tváře: „Ty jsi vinen všemi těmi bouřemi a tím vším krveprolitím; a zavedl jsi českou a moravskou zemi!“ Měl ji zavést do zkázy, samozřejmě. Jakoubek a ostatní bouřili proti Želivskému z kazatelen, což určitě vyvolalo podobnou odezvu z protivné strany. Události se začaly nezadržitelně řítit ke svému tragického vyústění. 7. března se Jakoubek odvolal na radnici před konšely na ten článek rozhodčího výroku, podle něhož i ten, kdo by „bouřil kterou obec, má od dřívepsaných hejtmanů, purkmistrů, konšelů a obcí trestán býti, a z obcí vyhnán, a trpěn nemá býti. Pakli by od těch mistrů a dalších k tomu usazených v bludech shledán byl neústupně, tehdy buď nad jeho životem popraveno, jakožto nad bludným neústupným sluší.“

Past na Želivského

Míře obvinění měla odpovídat i míra trestu, která je určena slovy: „Tehdy buď na jeho životem popraveno!“ Snad úplně poslední kapka odkápla do přetékajícího poháru Želivského života, když zaútočil Jakoubek před konšely přímo na novoměstské kněze, „že činí rozdíl v lidu a k bouřím káží.“ Věci následující pak podnítil hned nato těmito kárajícími slovy na adresu konšelů: „Ó, jste příliš vlažní a nedbanliví! Přičiňte pilnost, abyste to stavili!“ A oni tu pilnost přičinili? Přičinili.

Městský konšel

„Konšelé pojali nešťastnou myšlenku, aby se všech vzdorů a odbojů zbavili usmrcením kněze Jana a hlavních jeho přívrženců. Dne 9. března pozvali jej na radnici Staroměstskou pod záminkou porady o pilné věci. Za předmět vzata jest tehdejší otázka vojenská, kam by se mělo vytáhnouti do pole, zdali na Moravu nebo ke Krasíkovu či k táborům samým do jich krajiny, poněvadž prý sami toho velmi žádají.“ Na první pohled celkem nevinná porada. Želivský netušil, že za ním zaklapne na radnici past. Pozvání vypadalo nevinně. Dochovalo se nám velice podrobné svědectví. Byl to určitě některý z radikálních kněží, každopádně člověk o všem podrobně informovaný. Vypovídá přesně nejenom o událostech na radnici, ale líčí do detailů, jak se konšelé pokoušeli najít kněze v mateřské kostele Panny Marie Sněžné jednak sami, jednak prostřednictvím vyslaných poslů už od nedělního kázání den předtím, tedy 8. března.

„Několik poslů přišlo, a kněz Jan vždy doma nebyl nalezen. Potom po dvou hodinách opět posel přišel, a tu jest nalezl ho doma a řekl jemu: Kněže Jene, páni jsou vzkázali, abys již dnes na rathúz nechodil, neb již jsou páni dolů sešli – než v jitře po samém kázání rač přijíti!“ Docela uctivé pozvání. Jak se patřilo osobnosti Želivského významu.

V pondělí 9. března zrána doprovázel Jana Želivského na Staroměstskou radnici buďto kněz Vilém nebo Jakub Vlk. Tento průvodce chtěl zůstat v předsálí, ale jeden z konšelů ho pozval dál. Lze si to vysvětlit tím, že mu snad měl shodou okolností připadl úkol předurčenou oběť vyzpovídat. Takže vešli, a první otázka, se kterou se konšel Petr Věžecký na něj obrátil, se ptala, kam teď táhnout, jestli na Moravu nebo ke Krasíkovu či na pomoc táborům, to už jsme slyšeli. Ta otázka zřejmě neměla ten smysl, který předstírala. Tak jaký měla? Získat čas. Mezitím totiž poslal staroměstský purkmistr jednoho posla pro nového hejtmana Haška a druhého pro purkmistra a konšely Nového Města. „Po malé chvíli vece purkmistr staroměstský: Zdali již jsou přišli všickni, pro které jsme lístky rozeslali?“ Na kladnou odpověď byli nově příchozí pozváni do sálu. „A kde je Jeroným Štol a Jíra rukavičník?“ Ti dva tu ještě nebyli, což purkmistra velmi rozhněvalo a dal pro ně speciálně znovu poslat. Kdyby byli konečně všichni, obrátil se purkmistr Starého Města na Želivského, aby předložil návrhy ke smíření obce před tím, než se vytáhne do pole: „Milý kněže Jene, tebe jsou poslušni, přičiň se k tomu, abychom je smířili, než do pole vyjedem!“

Ortel smrti podepsán

Ten s tím předem počítal a začal předčítat „z předem připravených destiček“ stížnosti vlastní strany. Nevinná porada se začala pomalu, poznenáhlu měnit na cosi mnohem závažnějšího. „Chcete-li obec sjednati, toto máte zachovati: neberte domů, vinic i jiných věcí, což jest komu veliká obec dala; a služebníků zkušených, Pánu Bohu i obci věrných, hanebně nelučte od sebe, zvláště Bzdinky, i jiných, neb nic jiného nesjednáte než že k větším kyselostem vzbouříte!“ Když to řekl, tak se Želivský obrátil na hejtmana Haška: „Pane Hašku, kdybys ty co dobrého této obci učinil a jí věrně něčím posloužil, a oni tě potom od sebe jako nevěrného odstrčili, bylo-li by ti to libo?“ Co na tom mohl Hašek říct? „Ne, jistě nebylo!“ A kněz Jan nato: „Tak toho nepřej jiným!“ To opravdu nebyla „nevinná porada,“ a taky ve skutečnosti nešlo o žádné smiřování. Ale chování purkmistrovo vůči Želivskému bylo docela přátelské: „Nechme toho všeho, kněže Jene, stane se podle tvé rady! Pro milého Boha, pusťte všecky kyselosti ze srdcí, abychom vás mohli smířiti, zvláště kteří jste byli ondy zjímáni!“

Staroměstská radnice, pamětní deska – Jan Želivský

No, a tehdy to Petřík Rezek řekl. Kdo to je Petřík Rezek? A co řekl? Jeden z radikálů. Zřejmě před pár dny skončil ve vazbě, jak jsme o tom slyšeli už od dějepisce Tomka: „Přišlo k nějakým výtržnostem, pro které konšelé dali některé sousedy zajmouti. No a nyní dotyčný a nedávno i dotčený Rezek řekl: Páni, proč já jsem ondy ve vězení byl? Ještě to vám pravím, a dá-li mi Pán Bůh, chci na tom umříti: že s těmi zrádnými pány a jinými protivníky nechci se zapisovati, dokavad neuzřím, že skutečně plní zákon Boží!“ To byla ta pravá jiskra v sudu prachu. Záminka? Kdyby nebyla tato, našla by se jiná, ale je fakt, že právě těmito slovy podepsal definitivně Petřík svůj ortel smrti, protože pak už bylo jenom dílem okamžiku: „Stůjte! Jste zatčeni!“ Dopřejme si prosím originální znění: „Stuojte! Zjímáni jste!“

„V tu chvíli počal rychtář biřické pacholky palcátem bíti, aby je chutě svláčili a svázali. I přistoupili dva, aby zvedli kněze Jana, a on kynuv rukou vece: Ponechejte mne, již vám rozumím!“ Došlo aspoň teď Želivskému, oč tu běží? Jemu už asi ano. Ostatním ne? Podle dochovaného svědectví se jaksi neorientoval onen Petřík Rezek. Požádal totiž Jana Želivského – o jakousi protekci. „Milý kněže Jene, přimluv se, ať z toho něco horšího nevyjde!“ Želivský na to odpověděl: „Toť se přimlouvám, milý bratře. Buď nám žel hříchů! Zemrouce půjdeme spolu k Pánu Bohu.“ Pak jako by pochopil pravý význam toho, oč Petříkovi šlo: „Mníš ty, že já odsud vyjdu? Nevyjde již Jan odsud!“ Takže to už vzdal... Ale ne. Jako poslední v řadě přece umírá naděje. Jak jenom mohl, tak se snažil purkmistrovi a radním jejich záměr rozmluvit s poukazem na možné hrozivé důsledky.

Pražský orloj u Staroměstské radnice

„Probůh, rozmyslete se o to! O mou smrt by nic nebylo, ale sám neumřu. Vizte, co ještě z toho přijde!“ Byla nějaká reakce na to varování? Odmítavá. Našla se už jenom chvíle na zpověď. „Odpusťte mi tedy ke knězi jíti!“ Jedna události rychle střídala druhou. Nezapomněl ani na tato Janova slova: „Milý bratře, dá-li Bůh, pros tam všechny kněze, ať s lidem, s těmi nebožátky ubohými až do poslední kapky krve věrně pracují a odradit se nedají.“ Vzkázal, komu budou patřit po smrti jeho knihy a po zpovědi jako první vyšel ze světnice nastavit katovi hlavu, neboť o tu hlavu celou tu dobu šlo. Neboť o ni šlo. „Sepnul ruce řekl: Otče nebeský, děkuji, žes mi dal od svých trpěti. A jak dále praví, kdož tu byli, pokorně se měl a beze všeho strachu pod meč hlavu naklonil. A kat nám pravil, že on klekl a sepnul ruce, a kat jemu řekl: Milý kněže Jene, dej mi ruce, ať je sváži, neboť bych nemohl jinak nic činiti. A tak mu svázal ruce a sťal hlavu jemu i jeho bratřím, a to léta od narození Syna Božího 1422. v pondělí v den svatých Strachoty a Crhy.“

To všecko se stalo přímo ve Staroměstské radnici. Na radničním dvoře. Voda s krví, která odsud vytékala zpod radničních vrat, kolemjdoucím pochopitelně neunikla. Předtucha zrádných úkladů proběhla městem jako blesk a původně poklidné pondělní poledne vystřídala davová bouře a emoce. Původci hromadné popravy s něčím podobným ale počítali. V předstihu obeslali služebné panoše z pražského okolí a ty potom spolu s městskými žoldnéři nasadili k ochraně radnice. „Po malé chvíli zvěděvši to Novoměstští,“ dozvídáme se pořád ještě ze zprávy očitého svědka popravy, „zvonili ke šturmu u Matky Boží Sněžné. Chudí obce běželi do Starého Města k rathúzu a v tu chvíli konšelé utekli z rathúzu někudy vzadu. A tu přiběhnuvše nalezli Haška, zkurvysyna toho zrádného, an jezdí a krotí lid právě, že knězi Janovi nic není. A mnozí nato volali řkouce, není-li mu nic, kaž nám jeho ukázati! A vidouce, an se plete, vzkřikli naň druzí: Ha, ha, zrádný, nevěrný pane, i s jinými zlosyny zamordovali jste nám kazatele našeho milého!“

A uzřevše lidé hlavu kněze Jana, v taký křik a v taký pláč a v taký hřmot a v takovou žalost dali se, že já nevím, že by který člověk uměl to právě vypraviti.

Hašek se dostal do bezpečí jenom díky tomu, že seděl na koni. Mezitím však už vnikl rozbouřený dav na radniční dvůr. „A tu brzo některý bratr nalezl hlavu kněze Jana, i vyběhl s ní z rathúzu a vběhl s ní na hromadu hnojovou a jal se jí lidu ukazovati.“ Zdá se, že s výstavností staroměstského rynku poněkud ostře kontrastovaly smrduté strouhy a hromady odpadků a hnoje uprostřed hlavního města království, ale co se tam nyní začalo dít, tak to je pro nás představou ještě mnohem drastičtější: „A uzřevše lidé hlavu kněze Jana, v taký křik a v taký pláč a v taký hřmot a v takovou žalost dali se, že já nevím, že by který člověk uměl to právě vypraviti.“ Reakce v lidech mísila ohromený žal s pudovou touhou po odvetě. „Janovy hlavy dosáhl nějaký robenec, a běžel s ní pryč přes ulice s jakousi velmi divnou chtivostí.“

Žal a touha po odvetě

Knězi Gaudentiovi se jenom s námahou podařilo tomu robenci krvavou relikvii odejmout, avšak ani on si nepočínal jinak. S uťatou hlavou křižoval město a na všech stranách povzbuzoval lamentace, pláč, projevy smutku. Pozůstatky popraveného kněze pak musely být večer „pro ukrocení lidu“ uzamčeny v kapli klášterního chrámu, ale při pohřebních obřadech druhého dne se pohnuté výjevy opakovaly: „Tu opět nevýslovný křik nastal a kněz jeden vzav hlavu Janovu, vstoupil na stolici a chtěl všem potvrditi a napomenouti, aby pomněli a skutečně plnili, co jsou dobrého z té hlavy slýchali, ale vida ten kněz přílišný zármutek v lidu, nemohl k nim slova promluviti. Neb tak veliké zarmoucení bylo v lidu, že některé jako napolo mrtvé vláčeli z kostela, a někteří jsou se zbláznili a v ložích leželi, nemocni jsouce. Janovo tělo pak pochovali v korytu z kmene vydlabaného pod stolicí, na které mnoho pravdy Boží lidu věrnému zvěstoval. Budiž Pán Bůh navěky pochválen, že českou zemi takovým mučedlníkem oslavil! A dejž, milý Bože, takové správce i takový lid, aby v lásce a v pravdě zde bydlíce k tobě se dostali, amen.“

Upalování Židů za pogromu. Schedelova kronika světa z roku 1493

Všecky ty výbuchy davové odvety způsobily hlavnímu městu podle jednoho pamětníka větší škody, „než kdy král Zikmund ležel okolo Prahy, maje lidu více nežli sto tisíc.“ Během honby na úkladné vrahy a jejich pomocníky byly vybity domy konšelů a jiných zámožných měšťanů. Záštiplné vlně neunikly ani příbytky universitních mistrů. Za své přitom vzal i Husův kostnický rukopis. Těžká hodina udeřila i na staroměstské židovské ghetto – pogromy se konaly vzápětí i v Chomutově, Kutné Hoře a Písku. „Ta chasa obořila se na Židy a zloupila a pobrala jim všecko.“

A co oběti na životech? Prvního dne byli zabiti pouze dva novoměstští konšelé, ale už za dva dny nato poslal soudní tribunál nové převratové rady pod katovu sekyru dalších pět konšelů. „Usmrcením kněze Jana Želivského v Praze stala se ve věcech českých proměna větší a důležitější, nežli tuším chtěli a zamýšleli skutku toho původcové sami. Veškeren dosavadní prospěch husitství, všecka rozhodná vítězství Čechů nad nepřáteli počtem i silou mocnějšími, tudíž i všecky naděje do budoucího bezpečí zakládaly se na jedné výmince, na svornosti a součinnosti pražanů a táborů vůči cizincům. Ani Praha bez pomoci Žižkovy ani Žižka bez pomoci pražské nebyli by odolali velikým návalům spojeného křesťanstva. Po smrti kněze Jana stal se Žižka pražanům z přítele nepřítelem, Pražané hledali sice v jiných spolcích náhradu za ztracení Žižky, ale nadarmo. Stalo se velikým pro husity štěstím, že zahraniční nepřátelé, ochromeni a omráčeni jsouce předešlými porážkami, nemohli se po několik let zotaviti k důraznějšímu podniku vůči Čechům. Celý tento článek dějin husitských, který sahá od smrti kněze Jana do smrti Žižkovy, vyznačuje se na jedné straně nezdařilým usilováním vystrojiti novou do Čech výpravu, na straně druhé pak krutými bohužel rozbroji a boji vnitřními, v nichž převaha moci a tudíž náčelnictví v zemi vůbec převedeno jest z Prahy na velikého válečníka Žižku.“