221. schůzka: Nepřítel rohatý

„Když v Kutné Hoře zazněla zpráva o příchodu krále Zikmunda, vytáhli bratr Žižka s tábory a pražany do pole. A když král příchod nějak oddaloval, vtáhli do Čáslavě, aby se posílili branným lidem, a pak se vrátili do Hory. Na den svatého Tomáše pak dali zvoniti na zvon a vyjeli z Hory bránou, která vede k městu Kouřimi.“

Proč vlastně Jan Žižka „vypadl“ z Kutné Hory a nechal její hradby za zády? Jednak ty hradby nebyly nějak zvlášť bezpečné, jednak hejtmanovi hrozila zrada ze strany kutnohorských Němců. Ještě před královým příchodem se zástupci města nabídli, že na dané znamení vpustí část Zikmundova města do Hory a sami že si to vyřídí s místními kališníky. Proto se rozhodl raději svést bitvu před hradbami. Žižka odtáhl z města, ale daleko neodešel. Zůstal na dohled. Sešikoval vozovou hradbu na výšině asi čtyři sta metrů od Kouřimské brány. Jednotky Zikmundovy jízdy se mezitím činily. Taky jich byla hotová záplava – uherští jezdci, kterých mohlo být víc než deset tisíc, naháněli strach. Strach však měli nahánět ještě spojenci úplně jiného živočišného druhu: „V největším králově houfu bylo mezi množstvím ozbrojenců uzavřeno mnoho set volů a krav, aby pohledem na ně nahnali strachu a obraceli na útěk.“ Něco jako psychologická zbraň – jiný význam ten pohled na valící se stádo rohatého dobytka nemohl mít. Nohy skotu zvířily sníh, takže se zdálo, že se žene sněhová bouře; jenom rohy trčely z vločkových oblak. „Hle, čerti se na nás ženou! Rohatci!“ volali husité a se smíchem pootevřeli branky mezi vozy, hodně těch dobytčat vpustili do ležení, a tím pádem měli vystaráno o zásobování.

Vraždění kališníků

Zbytek stáda se rozprchl a křižáčtí jezdci, kteří se za ním hnali, byli tvrdě přijati kulemi z houfnic a pušek a ranami z cepů a sudlic. Jenomže zatímco husité na hlavním bojišti odráželi jeden útok za druhým, za jejich zády horníci dokonávali dlouho připravované dílo zrady. Kutnohorští špióni dodávali Zikmundovi už řadu měsíců tajné informace, takže teď mohly královské jednotky bez potíží vpadnout do města a pro zdejší kališníky nastala bartolomějská noc. Bartolomějská, i když v prosinci. Vraždění kališníků se odehrávalo podle podobného scénáře, jako mnohem později pobíjení hugenotů v Paříži. Všichni, kteří neměli znamení nebo neznali heslo, byli nemilosrdně pobiti. To znamení spočívalo v tom, že ti, jichž se to týkalo, před svými domy vystavili náboženské obrazy. „Rozličné obrazy Kristovy nebo jeho svatých, dříve schované, dávaly jako znamení přicházejícím na známost, že nejsou ani nebyli ze sekty pražských kacířů, jak říkali.“

A všichni vespolek si poté, co vítězně ovládli město, zopakovali takovou jednu oblíbenou kratochvíli. Hon na husity a jejich přívržence. Nejhůř to odnesli – jako obvykle – kněží. „Ti nelidští lotři mečem zahubili kněze, které našli. Někteří pak se utekli na kostelní věž, aby zachránili život, a ani ty nenechali, nýbrž je zabili a shodili z té věže. Také jednoho kněze, starého a šedivého, kterého nalezli klečícího před oltářem, beze studu poranili a zahubili, až vypustil duši.“ Husité před hradbami Kutné Hory sice odrazili útok spojených jednotek křižáků a volů, ale – jinak si moc nepomohli. Pozbyli všech předpokládaných výhod. Tím, že jim byla odříznuta zásobovací základna, byl vyloučen zdržovací boj v obležení ze všech stran. Proto Žižka vsadil na jednu kartu. Udělal to dva dny před Štědrým večerem.

Odveta husitů

„Potom když obě vojska sváděla až do noci v poli rytířské půtky, položilo se královské vojsko nedaleko od vojska pražského, aby dostávalo z Hory potraviny. Ale táboři s pražany, majíce velice málo jídla a pití, v mrazu vykonávali půst Bohu. A zdvihnuvše se přitrhli k místu, které král se svým lidem obsadil, a vystřelivše z děl, zahnali krále s celým jeho vojskem z místa, kde se položil. A když nastalo ráno...“ Dál už v Husitské kronice Vavřince z Březové nic není. Husitská kronika končí náhle uprostřed věty. Vavřinec ji asi psal ještě dál, ale její pokračování se někde ztratilo.

Ale abychom se vrátili zpět před kutnohorské hradby, i když se už budeme muset obejít bez Vavřincova zpravodajského servisu: V pondělí 22. prosince ještě před rozedněním Žižka prolomil jeden úsek obležení a mistrovsky provedeným výpadem pronikl na severní úpatí kopce Kaňku. On tam snad chtěl původně svést bitvu, jenomže zmatený a nočními přesuny unavený nepřítel ho už neměl chuť pronásledovat. Žižka dal tedy příkaz k pochodu, a bez větší úhony svoje vojsko z té nebezpečné oblasti odvedl. V Kutné Hoře si spokojení dobyvatelé vyložili ústup jako porážku, ze které se husité dlouhou dobu nevzpamatují. „Vojsko Zikmundovo se rozptýlilo po krajině okolo Kutné Hory a Čáslavě a pálilo a loupilo města, vsi, dvory a tvrze, páchajíc všelikou ukrutnost proti obyvatelstvu, které se nezachránilo útěkem,“ líčí situaci historik Václav Vladivoj Tomek.

Zatímco Žižka, když se ocitl mimo dosah nepřítele, začal nabírat lidi. Dělal to v okolí Jičína a rozeslal posly i do vzdálenějších krajin, aby nabral co nejvíc zbrojných. Tak sešikoval docela slušné vojsko, i když pořád ještě nepřevyšovalo počet křižáků. „V úterý, v den Tří králů roku 1422 vytáhl Žižka nenadále od Kolína a položil se proti hlavnímu oddílu vojska Zikmundova u Nebovid, vesnice asi na polovic cesty mezi Kolínem a Horou ležící, hotov jsa opět svésti bitvu. Vojsko královské postavilo se na vrších blízkých v hustém šiku, jako by prý na les hleděl, ale opět nedovážilo se samo útoku, jak Žižka očekával. Bojovníci Žižkovi však hořeli dychtivostí boje. Nešťastný osud dívky, nalezené v Nebovidech, které byli drábové uherští v jedné stodole tamější, kdež se skryla, učinila násilí až do smrti, rozhorlil v tu chvíli vojsko velice. Jest nám toho pomstíti, pravili prý bojovníci, za to svoje hrdla dáme.“

Zachránění Kutné Hory

Zikmund byl bezstarostný. Ani se nezajímal, jestli se husité nepřipravují k odvetě. Tím větší muselo být jeho leknutí, když 6. ledna 1422 se silné vojsko pražanů a táborů objevilo zničehonic v těsné blízkosti Kutné Hory. Na předsunutou obranu už nebylo ani pomyšlení, ale zůstat ve městě znamenalo pro krále nebezpečí, že by případně mohl padnout do rukou husitů spolu s Kutnou Horou. No, a Zikmund zatím vždy vítězil tím, že dovedl včas utéct...

Věren této své zásadě, nechal kvapně sbalit dvůr a ujížděl z města, které dal zapálit. Co se dělo dál, se dozvídáme od Františka Palackého: „Avšak Čechové, přikvačivše za ním, uhasili oheň, takže jen neveliká část Hory té noci zpustošena jest.“ To sice zrovna nepatřilo k husitským zvykům – jako něco hasit, ale tentokrát bratří skutečně zachraňovali: Kutná Hora a její stříbrné doly měly pro husity příliš velký význam, než aby oboje jen tak lehlo popelem.

„S králem utíkali cestou k Německému Brodu netoliko všichni měšťané katoličtí, ale i ženy a děti jejich v takovém zmatku a nedostatku všech potřeb, že útlejší mezi nimi na cestě zimou zkřehnuvše zahynuli. Ve čtvrtek dne 8. ledna zastavil Zikmundův vojevůdce Pippo Spano vojsko své na jakémsi návrší u Habrů. Sešikoval je k bitvě a chtěl s Žižkou potýkati se.“ Chtění ovšem nestačilo. K boji je totiž třeba také statečnosti. A ta čackým křižákům evidentně chyběla. „Část vojska utíkajícího seřadila se v šik a vyzdvihla korouhve do výše vojsko Žižkovo se značným troubením a s velkým křikem válečným hnalo k útoku.“ Psychologie byla silnou zbraní husitů. „První, do kterých husité vrazili, jsou poraženi, a zadnější, jmenovitě Uhři, dali se ve zmatku na útěk, a s nimi také král, jenž se bál, aby sám nepadl do zajetí.“ No, bojujte s takovým mužstvem! Všichni však zaječí úmysly neměli. Což sice bylo k jejich cti, ale jinak k neprospěchu. „Mnoho znamenitých šlechticů, kteří sobě pokládali za hanbu utíkati, bylo zabito neb zajato, aniž mohli zastaviti návalu vojska českého, které nyní stíhalo nepřítele bez přestání tři míle cesty od Habru až k Brodu Německému, porážejíc rozptýlené zástupy.“

Průběh této bitvy zdá se probíhal podle předem známého schématu. Za prvé: Zikmund se připravuje k bitvě. Za druhé: Přiblíží se Žižka. A za třetí: Zikmund utíká. Přesně tak to zpočátku vypadalo a nakonec i celé proběhlo u Habrů: Zikmundovo vojsko se hotovilo k obraně, ale husitům ukázalo záda dřív, než se ti přiblížili na dostřel. Ústup byl doslova panický a zahynuly při něm stovky žoldnéřů, když překračovaly Sázavu, opozdilé skupiny byly dobity postupujícími tábory a pražany. Soudobý zpravodaj si evidentně s husitským úspěchem nevěděl rady, tak si pomohl zásahem shůry: „Co by mohla dokázati moc králova, když Bůh spustil silnou hrůzu na ně?“

Husité vítězili bez větší bitvy

„Teprv u Německého Brodu,“ dovídáme se opět od Františka Palackého, „města hrazeného a králi oddaného, postavili se Uhři vpodvečer zase k odporu, snad jen proto, aby králi, který dále utíkal, volnější zjednali oddech; také vozy královské s nákladem bohatým a vzácným, nemohouce tak rychle skrze brány do města vniknouti, potřebovaly ochrany.“
Husité vlastně vítězili nad Zikmundem bez větší bitvy. Mohli bychom tedy čekat, že alespoň známá porážka u Německého Brodu byla něco pořádného. A nebyla? Nebyla. „Král Zikmund se ani v Brodě Německém necítil býti bezpečen; proto odjel ještě v noci dále po cestě k Jihlavě, zůstaviv k obraně města posádku, nad níž převzal hejtmanství polský pán Záviš Černý z Garbova.“ Skvělé. Král nechá vojsko Polákovi, aby za něj bojoval v. z. Neboli: „v zastoupení“. „S ním zůstalo více šlechticů polských, českých a německých s lidem svým; ostatní odtáhli za králem.“ Polský rytíř, kterému Zikmund svěřil obranu města, sice první útok odrazil, ale hned druhého dne nato začal vyjednávat o vydání Brodu. Dřív však, než se vůbec mohlo něco dojednat, pronikla část husitů do města přes hradby, které pobořila silná dělostřelba.

„Když začaly obě strany rokovati mezi sebou,“ dozvídáme se zase od Františka Palackého, „tak, jedni prý rokují a druzí do města lezou, a tak vpadnouce v město, ztepou lidu na několik set, smetavše mnohé z domu radního na meče, na oštěpy a na sudlice. Podnes toho znamení jest, kde krev stříkala na zeď.“ Útok na Brod během jednání nenařídil Žižka. Ono se leccos mohlo slepému hejtmanovi vyčítat, ale že by nedodržoval závazky a ujednání, která na sebe vzal a která uznával, to tedy ne. Jakmile začal vyjednávat se Závišem, bylo vyloučeno, aby za jeho zády dal povel k útoku. Když uplynul zhruba rok po německobrodských událostech, tak sám Žižka na ně takto vzpomínal: „Napomínámť vás skrze dobrodiní Pána našeho všemohoucího, kterýž jest nám mnoho pomáhal a vysvobozoval od nepřátel velikých, jakož jest ráčil učiniti u Brodu Německého moc svou a ukázal nad nepřáteli svými, že sám za nás ráčil bojovati. A my toho vděčně nepřijali jsme, aniž Jeho Milosti chvály vzdali jsme na tom místě. Ale v lakomství, v loupeže, v pejchu a nevěru dali jsme se a tudy jsme Pána Boha rozhněvali. A od toho času málo jsme co dobrého učinili.“

Sedm let pak stálo to město pusté; vlci a psi jedli těla mrtvá na rynku, a některá pochovávali sedláci.

Tedy, já vám řeknu: vzácná sebekritika... Už to, že ještě v jiném listě uvádí Žižka výslovně u dobývání Německého Brodu: „kdež jsme zhřešili“, tak to mělo z jeho, tedy Žižkova hlediska, zřejmě hlubší smysl. Někteří historikové se celkem oprávněně domnívají, že Žižka měl na mysli rozbroje a celkově pokleslou kázeň husitů. Tedy že se jeho slova o loupežích, lakomství, pýše a zradě netýkají bezprostředně 9. a 10. ledna 1422? Ano, ale – nejspíš platila i v tomto případě. Jednou porušená disciplína přispěla k uvolnění zábran, které měly ctít vítěze...

„Sedm let pak stálo to město pusté; vlci a psi jedli těla mrtvá na rynku, a některá pochovávali sedláci.“ Čemu utekla Kutná Hora, to si odskákal Brod, tehdy Německý, dnes Havlíčkův. Město bylo vypáleno do základů a dlouhé měsíce, ba léta zůstávalo v troskách. Ušetřeny byly jenom ženy, z mužů se zachránili pouze královští hejtmani, kteří vyjednávali se Žižkou. Pocit viny byl u husitů přehlušen opojením z vítězství. Do rukou jim padla opravdu pozoruhodná kořist, „naložených vrchovatě nejrůznějšími věcmi, i klenoty, penězi, různými rouchy, truhlicemi, různými knihami židovskými i křesťanskými“.

Pro kalich dovedl vítězit i bez zraku

Není divu, že jsou knihy uváděny mezi klenoty – jedna kniha znamenala celé jmění. Pronásledovat poražené dál už nemělo smysl. Nebylo to zapotřebí. Křižáci se ničili docela sami. „Poněvadž most přes Sázavu řeku na jižní straně od města ve spěchu pro všecky nestačil, dala se jízda uherská, čítající 15 000 mužů pod vedením Pippa Spana na cestu přes zamrzlou řeku. To pod velikou tíží tolika koňstva a lidí nevydržel a prolomil se led, a utonulo mnoho lidu, takže nalezených potom sečteno 548 oděnců. Přepraviti zavadla tím méně bylo lze, a tak zůstala Čechům opět nesmírná kořist, zůstavená před městem. Bylo to devět kop vozů, plně natlačených a vrchovatých s rozličným zbožím.“

V sérii porážek od Kutné Hory po Habry až k Německému Brodu ztratil Zikmund bez větší bitvy nejméně pět tisíc mužů, což bylo sedmi – až osminásobek víc než na Vítkově. A tak čeští husité vyhráli nad druhou kruciátou.

„V neděli dne 11. ledna 1422, nazítří po dobytí Německého Brodu, konána jest v ležení před městem velká slavnost; slepý vojevůdce táborský, bratr Žižka, pasován jest na rytířství, a učiněna jemu tím pocta skvěle zasloužená tolika slavnými skutky v boji v obraně vlasti, v pondělí pak po tom pasováno jest více jiných zasloužilých bojovníků pod korouhvemi dobytými v bitvě.“

Pro slepého hejtmana byla ta lednová neděle zvlášť významná. Dokázal sobě i jiným, že pro kalich dovede vítězit i bez zraku. Úspěšné tažení potvrdilo jeho vedoucí postavení ve spojeneckém vojsku. Právem se mohl v listu Třeboňským podepisovat jako „správce obcí České země příchylných a plnících zákona Božího.“ Zásluha o vítězství nad Zikmundem patřila Žižkovi, ale největší prospěch z něj měli pražané a jejich spojenců. Posílil svou převahu v husitském táboře a poněkud sebejistě si přisvojovali hlavní slovo v zemských záležitostech. Jejich přičiněním ustupovali vůdcové táborského bratrstva do pozadí. Že by byl Žižka s tímto stavem věcí smířen, to tedy rozhodně nebyl, ale nic vážného nepodnikal, aby neporušil vnější husitskou jednotu. Což dělal tak dlouho, dokud pražané 9. března nepopravili kazatele a faktického vůdce Jana Želivského.