223. schůzka: Menší Tábor

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Alfons Mucha: Na Křížku
0:00
/
0:00

„Toho roku 1422 kníže Zikmund Korybutovič litevský, o kterého Čechové velmi usilovali, aby vládl v české zemi proti Zikmundovi, králi uherskému, aby zemi bránil a hájil proti všem nepřátelům domácím i cizím, přijel nejprve na Moravu do Uničova a tu přijímal velebnou svátost pod obojí způsobou, neboť předtím slíbil pánům poslům, kteří za ním přišli ještě před jeho příchodem do české země, že tu pravdu, kterouž poznal, chce naplnit skutkem, a to také učinil.“

„A z Moravy psal listy vojsku proti Žižkovi, aby neničil a neplenil zemi. A Žižka mu na ty jeho listy odpověděl sám od sebe velmi tvrdě a psal to, co si myslel.“

To dělal Žižka vždycky. V tom bylo na něj spolehnutí. Vždycky říkal, co si myslel. Hejtman tehdy zrovna vedl takovou menší, drobnou válku proti Rožmberkům a plzeňskému landfrídu, zřejmě aby nevyšel ze cviku, a Litevec Zikmund, sotva pětadvacetiletý, nezkušený, ale o to víc sebevědomý, poslal zřejmě Žižkovi výhrůžný dopis, aby toho ráčil nechat. On byl vůbec ten mladíček poněkud špatně zpraven o poměrech v království, které přijel správcovat. Zřejmě proto se u nás prezentoval jako politik pevné ruky. Koncem dubna v tomto roce 1422 zaútočil na katolickou Olomouc, a ani Žižka ho nějak nechtěl poslouchat. Na jeho list mu odpověděl s neskrývaným naštváním. „Řečí takovou, hodící se proti buřiči a nikoli proti hájiteli a mstiteli zákona Božího, za něhož se pokládal, Žižka cítil se velice uražen: i odpověděl mu slovy příkrými, nazývaje ho knížetem vražedným a proklatým," píše František Palacký, ale pro jistotu dodává: „Ač pravda-li jest, co staré rukopisy o tom vypravují...

Jezdecká pečeť Zikmunda Korybutoviče

Zikmund Korybutovič si nejspíš uvědomil, že přestřelil, a tak raději zacouval: „V této nebezpečné věci zachoval se pak opatrně – trpělivě snášeje výtky vůdce uraženého, tím horlivěji o hájení slova Božího, upokojení země a obnovení pořádku se snažil, takže vbrzku nejen uchlácholil, ale získal Žižku docela pro sebe.“ Ta náhlá oboustranná sympatie asi moc věrohodná nebyla, ale je fakt, že už v létě Zikmunda Korybutoviče uznali táborští hejtmané, Žižka, Chval a Buchovec za nejvyššího správce země. Dokonce se s ním přátelsky setkali, a přitom „kníže říkal Žižkovi a Žižka knížeti pane synu“.

Dojemný okamžik. Oko nezůstává suché. V tom náhlém obratu sehrála svoji roli určitě skutečnost, že kníže slíbil na novém sněmu v Čáslavi respektovat čtyři artikuly. Jinak vztahy těch dvou asi zůstaly. No, dejme tomu vlažné, i když navenek dával každý najevo příkladnou shodu. Jako například Jan Žižka ve svém psaní pražanům: „S Boží pomocí, amen. Račtež slyšeti, páni a bratří, že my s bratřími táborskými, Domažlice, Klatovy, Sušice, Písek, jiní páni, rytíři, panoši i jiné obce, Prachatice Horažďovice, kteréžto dobrovolně k nám hledí, že my knížecí Milost jsme přijali za pomocníka a za správce nejvyššího této země. I chceme Jeho Milost rádi poslouchati, ve všech věcech pomoci a radou býti věrně bohdá; i vás také prosíme všech, abyste všichni vespolek po dnešní den věrně všecky nechuti, hněvy, kyselosti, kteréžto jste mezi sebe, jak jste živi byli, měli, konečně opustili, tak abyste moh-li spravedlivě páteř pěti řkouce: odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme.“

Obléhání hradu Karlštejn

Věnceslav Černý: Husité obléhají Karlštýn

Žižka se ale nikdy nezbavil nedůvěry vůči tomuto muži, který byl zjevně obojetný a nedělalo mu naprosto žádné problémy vyjednávat současně se všemi stranami včetně spojenců svého jmenovce, uherského a stále ještě korunovaného českého krále Zikmunda. Žižka dal tu svoji nedůvěru svým způsobem najevo. Nepomohl Korybutovičovi při obléhání Karlštejna. Karlštejn byla Zikmundova pevnost, a Korybutovič jej chtěl získat, aby dosáhl alespoň nějakého, dílčího vítězství ve formální válce, kterou Lucemburkovi vyhlásil. Svoje vojsko ke Karlštejnu vypravili i pražané. Ti ovšem měli takový zvláštní důvod. Korybutovičovo vojsko v počtu nejvýš dvou a půl tisíce jezdců nikoho v Praze neoslnilo. To spíš do ní zanesli lecjaké nemravy, takže velká obec musela vydat zákaz, zapovídající „hry v kostky, lání, oplzlosti slovem i skutkem“. Když byla v osobní půtce tasena zbraň, hrozilo useknutí ruky, poranění soupeře v souboji mělo už za následek hrdelní trest. Stejný postih čekal hospodáře, který by ze svého domu učinil útulek „prázdných žen frejovných“. Zkrátka – velká obec Prahy se zřejmě docela ráda svých hostů z Polska, Litvy i odjinud zbavila. A tak byl uspořádán piknik u Karlštejna. Oprava: Obléhání hradu Karlštejna.

„Kníže Zikmund s Pražany a Poláky oblehl hrad Karlštejn, ale nedobyli jej, ačkoli dobývali s velikou silou a mocí a z praku vrhali do hradu mnoho smradlavých sudů.“ To byl tedy opravdu velice krutý způsob vedení války. „Do hradu vrhli z praku devět set dvaatřicet kamenů, a k tomu ještě sudy se smradlavými nečistotami, které přiváželi mršinami a lejny naplněné z Prahy; těch sudů bylo z praků vrženo 822. Z děla jménem Pražka stříleli sedmkrát denně, z Jaroměřky sedmkrát a z Rychlice třicetkrát za den, ale hradu nezpůsobili žádnou škodu.“ Těmi lejny Karlštejn asi opravdu pobořit nešlo, ale: kdo to měl proboha vydržet? Mezitím se evropské veřejnosti zřejmě zželelo královského Karlštejna, a na záchranu tohoto královského hradu vypravila na podzim 1422 v pořadí třetí křižáckou výpravu. Ze všech zahraničních úderů, vedených do Čech, byla tahleta evidentně nejslabší.

Victor Nehlig: Odjezd křižáků

„Veliká důležitost hradu karlštejnského jevila se netoliko dlouhým a nákladným dobýváním, ale také vyjednáváním o něm na sněmu norimberském. Tam bylo uzavřeno, že kromě výpravy k osvobození hradu Karlštejna zřízena bude takřečená denní válka proti husitům, a to skrze vojsko stálé, do služby za žold řádně najaté a mající setrvati v poli až do konečného vyhlazení kacířů.“ Kruciátu vedl braniborský kurfiřt, jenomže více než rozpačitě. Což se v praxi projevilo tím, že říšská armáda měla od samého začátku zpoždění. V polovině října se sice ukázala u Tachova, ale rozpadla se dřív, než došlo k rozhodné bitvě. Koordinace velení špatná, síly naprosto nedostatečné. Dotyční se ke Karlštejnu vůbec nedostali, nestihli to. V listopadu bylo sjednáno příměří. Třetí křížová výprava prostě skončila neslavně.

Papež Martin V.

Není divu, že sám papež Martin V. se nezdržel a svoje veliké zklamání vyjádřil i v dopise: „Všecky povstalé nevole mezi králem římským a králem polským a knížetem litevským byly urovnány a nastalo smíření, ve kterém ti panovníci měli táhnouti do Čech společně. Byloť slovo kříže hlásáno k povzbuzení věrných po celé říši německé; slyšeli jsme, že i král dánský se přeplavil již se svým vojskem přes moře, aby účastnil se svaté výpravy s ostatními věrnými; povzbuzena byla knížata, prelátové a národové psaními našimi i krále římského, aby vypleli neduh kazící církev Páně; a viděli jsme, že vévoda rakouský s hojným lidem již na Moravu vtrhl, markrabata míšeňská nápodobně se strojila – tak nám vše odevšad dávalo příčiny naděje a veselí, aniž jsme pochybovati mohli, že by tak hojné vojsko nemělo proti kacířům vytáhnout a je z kořenů vyhubiti aneb obrátiti. Ale když jsme později spatřili, že vojsko sebrané pro víru ani dočekáno není, že král polský nepřišel, dánské vojsko se zase domů obrátilo, Němců horlivost ustydla, svatá napomínání a snažení všecko nazmar bylo a tolikeré na slovo vzaté přípravy vniveč se rozpadly, v podivení a úžasu a ztrativše všecku naději ocitli jsme se v žalosti a v hoři nevýslovném.“

Mise Zikmunda Korybutoviče v Českém království trvala rok, a v podstatě nepřinesla o mnoho víc, než to, co padalo na Karlštejn. Přinesla snad jedině poznání, že mladý prozatímní správce tohoto státu je pouhou nastrčenou figurkou, která jedná podle pokynů z domova. Když pak polský král Vladislav, litevský kníže Vitold a uherský Zikmund uzavřeli spojenecké úmluvy, vládce Litvy svého synovce z českých zemí odvolal. A Korybutovič poslechl. Co jiného mu zbývalo. Ostatně – on stejně neměl dostatek sil ani schopností k samostatní politice.

Věnceslav Černý: Zajatý Zikmund Korybutovič veden na hrad Pražský

„Žižka neschvaloval nikdy novot kněží táborských v náboženství,“ čteme v knížce historika Václava Vladivoje Tomka, kterou věnoval autor právě husitskému hejtmanovi. „Jisté je, že se nechtěl více účastniti planých služeb Božích táborů, odbývaných otčenášem a posvěcením i podáváním svátostí od kněží v obecném oděvu, nýbrž choval kněží a přidržel se jich, kteří četli řádnou mši dle obyčeje církevního v ornátě a s pleší i v komži a vystavovali tělo Boží v monstranci. Táboři přezdívali kněžím takovým pláteníků neboli plachetníků. Žižka nazývali kněží táborské ševci. Některé měl zvláště v nenávisti, jako vášnivého Václava Korandu, jehož nazýval zjevně kacířem a pikartem. Koranda vystříhal se Žižky ho po dvě jeho poslední léta, z čehož právě lze viděti, že vlastní vypuknutí nenávisti připadá do roku 1422.“

Koranda nikdy nezapomněl Žižkovi přílišnou tvrdost, s jakou zakročil proti sektářům. Ale i velitelé ozbrojených houfů měli dost výhrad proti autoritativnosti Žižkově, například Bohuslav ze Švamberka. Ten se snažil vymanit z Žižkova vrchního velení. Nešlo mu o vzpouru, to určitě ne. Ani o rozdílné bohoslužebné představy, v tom si také rozuměli, ale – Švamberk chtěl větší prostor pro vlastní iniciativu. Což se Žižkovi nelíbilo... Považoval to přímo za porušení vůdcovské autority. A kromě toho na Táboře se pořád a dokola vzrušeně diskutovalo o otázkách, ve kterých si Žižka dávno a jednou provždy zjednal jasno. Nepochyboval, že jeho výklad čtyř pražských artikulů je jediný správný. Za husitské ideály bylo třeba bojovat mečem, a ne se pořád o něčem dohadovat! Našeho starého hejtmana zkrátka svrběl v ruce samou nečinností palcát... nebo co to v ní svíral...

Na jaře 1423 se udělal pro sebe. Se svým polním vojskem odešel na východ mezi orebity, ke knězi Ambrožovi, ke kterému měl osobní sympatie. Ani jeden z těch dvou totiž neznal slitování s odpůrci zákona Božího a čtyř artikulů, a ani jeden z nich nemohl chybět u toho, když se zažíhaly hranice a kláštery. Zdá se, že byli stejné krevní skupiny. „A takéť vám dávám věděti, žeť jsem s táborskými zůstal za jeden člověk,“ píše Žižka v dopise v jakémsi manifestu z konce března, „poddali jsou se dobrovolně mne poslušni býti jakožto kdy.“ To bylo v době, kdy dělal poslední přípravy k založení vlastního bratrstva.

„S Boží pomocí Jan Žižka, svatého kalicha slouha nestatečný, v naději Boží.“ To je nadpis listu, kterým hejtman, jinak skromnost sama, svolává sjezd. Místo konání: Německý Brod. Na toto město mohl mít Žižka ty nejlepší vzpomínky. Ale – jak už víme – neměl. „Nejmilejší bratří! Napomínám vás skrze dobrodiní Pána našeho všemohoucího, který jest nám mnoho pomáhal i vysvobozoval od nepřátel velikých, jakož jest ráčil učiniti u Brodu Německého moc svou a ukázal nad nepřáteli, že sám za nás ráčil bojovati. A my jsme vděčně nepřijali toho, ani jeho milosti chvály jsme nevzdali na tom místě, ale v lakomství, loupeže, pejchu a v nevěru dali jsme a tudy jsme Pána Boha rozhněvali.“ Když všem věrným bratřím Žižka jaksepatří vyčinil, tak jim poslal pozvánku: „I napomínám ještě všecky, abychom se sešli nyní mezi hody ve středu z Veliké noci do tohoto Brodu Německého, abychom na tom místě pokání učinili, svých hříchů želíce a Pánu Bohu poděkovali za ten dar veliký a nesmírný, jehož nám ráčil dáti náš nejdobrotivější otec, kterémuž jest chvála na věky věkův, amen. Dále abychom se ustanovili na témž místě s radou Pána Boha a jeho svatým zákonem i se všemi věrnými, radou chudých i bohatých, a zůstali za jeden člověk proti všem pokrytcům domácím i cizozemským.“

Založení Menšího Tábora

Věnceslav Černý: Žižkův stůl

Ve chvíli, kdy se Žižka usadil ve východních Čechách, začali mít tamní husité jeden problém za druhým. Jednak proto, že si hlavní město činilo nárok i na vrchní správu orebitských měst, ale taky proto, že tady na východě doutnala skoro permanentní válka s některými konzervativními husitskými šlechtici, především s naším dobrým známým Čeňkem z Vartemberka. No a teď tu najednou mají ještě navíc Žižku. Vojenským a politickým vládcem orebitů byl rytíř Diviš Bořek z Miletínka. Což byl pán statečný a rovněž kalichu oddaný, ale současně neobyčejně ambiciózní a evidentně sledující svoje osobní politické cíle. S příchodem Žižky a jednáním orebitských představitelů v Německém Brodě se všecko změnilo. Byl tam založen Menší Tábor. Na rozdíl od dosavadního velkého Tábora se mu také říkalo „Nový“. Vzniklo nové bratrstvo, a tím pádem jsme už měli v Čechách hnedle tři husitské skupiny. Svaz měst ovládaný jihočeským Táborem, tak ten nejradikálnější. Nejsilnější zase byl pražský svaz. A co si máme myslet o Žižkově Menším Táboře? Dnešním slovníkem bychom mohli říct, že to byl takový politický střed.

„Hnuti jsouce duchem dobrým, vědouce a rozumějíce, že všecky tohoto světa věci jsou padoucí a minulé, ale pravda Jezukrista, Boha všemohoucího, zůstává na věky.“ On to vlastně je takový zápis z toho rokování. V jeho úvodu jsou citovány čtyři husitské artikuly, což je program vznikajícího bratrstva. Řád začíná výkladem, proč se husité chopili zbraně a za jaké pravdy bojují. Už úvodním důrazem na fakt, že husité bojují ve jménu boží pře a ne pro žold a pro kořist, se tento Žižkův řád výrazně lišil od jiných vojenských řádů existujících v té době. „My, Jan bratr Žižka z Kalichu, Jan Roháč z Dubé, Aleš z Rýzmburka a Vřešťova, Jan z Potštejna a na Žampachu, Bartoš a Bernart, bratří z Valečova, Bartoš, Jan a Martin, bratří z Vysoké,“ seznam všech bratří pokračuje skutečně dlouhým zástupem jmen, jakož i blíže neurčených „hejtmanů, pánů, rytířů, panošů, purkmistrů, konšelů i všech obcí panských, panošských, městských... my všichni svrchupsaní všech prosíme, řádně napomínajíce přikazujeme a chceme tomu, aby řádné poslušenství bylo.“

Takže šlo o poslušnost. A o pořádek. A o disciplínu. Zbývající text už je poměrně stručný. Pouhých dvanáct článků. Jeden po druhém upravují kázeňské principy platné ve vojsku. V pěti z nich formuloval autor požadavky disciplíny při plnění bojových úkolů za pochodu, v poli a ve strážní službě. „Když bychom chtěli vytrhnouti z místa kterého neboli kde se chtěli hnouti z místa, kde bychom polem leželi, tak aby nižádný napřed nejezdil k místu aniž šel, aniž se vezl, sobě místa aneb hospody zastávat, ani se kde polem kladl bez dopuštění a rozkázání jmenovaných starších hejtmanů, kteří na to jsou a k tomu vydáni a jmenováni budou.“

Pořádek musí být...

Eduard Vojan v roli Jana Žižky (Nakladatelství B. Kočí, Praha, 1908)

Zkrátka – pořádek musí být – kompetence se obcházet nebudou a basta! Žižka přikazoval povinnost dodržovat pochodový pořádek, neopouštět jednotku, zakazoval samostatné ubytování jednotlivců. „A žádný aby nezapaloval boudy aniž kde jinde pálil, kdybychom táhli nebo leželi, s výjimkou těch, kdo k tomu vydáni a ustaveni budou, a to pod velikou pokutou aby toho žádní jiní nečinili.“ Jasně – když vypalovat, tak pouze osobami k tomu určenými! Tři z toho tuctu článků se zabývaly otázkami morálky, mravnosti a pořádku v armádě. Pod těmi nejpřísnějšími tresty byly zakázány hádky, rvačky, neposlušnost vůči nadřízeným, hraní hazardních her, opilství, zkrátka „nechceme trpěti mezi sebou nevěrných, neposlušných, lhářů, zlodějů, kostkařů, loupežníků, plundréřů, taktéž opilců, lájců, smilníků, cizoložníků, smilnic a cizoložnic i všech zjevných hříšníků a hříšnic – ty všeckny od sebe chceme puditi a honiti, nad nimi popravovati s pomocí Trojice svaté vedle Božího zákona.“

Zvláštní články se týkaly zběhů, zacházení s nimi – jednoznačný trest smrti, a také spravedlivého rozdílení kořisti. „Jestliže by kde Pán Bůh dal nepřátele přemoci a poraziti, města, tvrze, hradu dobýti, táhnouce pole nebo polem ležíce kterých kořist dobýti, aby ty kořisti byly sneseny, svedeny, svezeny a na hromadu skladeny a ty věci chudým i bohatým, jakž na koho sluší, rozdány a rozděleny byly, aby nižádný sám sobě nebral ani co kdo zachoval.“ Pokud by si snad něco sám vzal nebo „si to zachoval“, no tak by byl plundréř. „A jestli by co kdo vzal neboli zachoval a to bylo usvědčeno dobrým svědomím, takoví budou popraveni k jejich hrdlu i statku, buď jak buď, žádných osob nevyjímajíce.“

Jeden z článků uvádí povinnost modlitby. „Než bychom se z místa hnuli, prve než by se které věci činily a rozkázaly, abychom se nejprv k Pánu Bohu modlili, kleknouce a padnouce před tělem Božím a před tváří Boží, když vytržení bude z vojska nebo z místa, aby Pán Bůh všemohoucí ráčil svou pomoc dáti a tu svou při svatou provésti k své svaté chvále a k rozmnožení toho dobrého a věrným k spasení a ku pomoci.“ Od první chvíle bylo vytvoření Menšího Tábora solí v očích jak pražanům, tak mnohým kališnickým a samozřejmě katolickým pánům na východě Čech. A brzy nato došlo k sérii ozbrojených srážek mezi pražany a vznikající panskou koalicí na straně jedné a novým Žižkovým bratrstvem na straně druhé. Důvod? Začala pranice o přerozdělení sfér vlivu. A tak stála archa proti arše.