224. schůzka: Kterak slepý hejtman válčil

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Památník v Hořicích

Hejtmana Jana Žižku jsme opustili ve chvíli, kdy začal mít starosti (pokud se jich ovšem někdy předtím zbavil). Ozbrojené srážky mezi ním na straně jedné a pražany a vznikající panskou jednotou na straně druhé byly na denním pořádku. Kvůli čemu se prali? O to, oč v této zemi (a nejenom v ní) jde dodnes: kdo tu bude mít moc..

„Čechové, opuštěni jsouce od světa i nemajíce se co báti nepřátel zahraničních, zabředli tím hlouběji do různic a válek domácích. Staré paměti připomínají dvě války domácí, které strhly se zjara roku 1423 téměř současně: jednu vedl Žižka proti pánům českým, druhou počali pražané proti táborské posádce na tvrzi Kříženci. Žižkovi přátelé nad jiné milí, bratří Bartoš a Bernart z Valečova měli jakési roztržky s panem Čeňkem z Vartemberka již od delšího času a Žižka, svolav bojovníky své ze všech krajů k Německému Brodu na den 8. dubna, táhl odtud bratřím Valečovským k pomoci; to ale byl počátek dlouhých a krvavých bojů mezi ním a šlechtou českou vůbec.“

Žižka diktuje podmínky boje

Erb pánů z Vartenberka

K prvnímu střetnutí se Žižkou se odhodlal Čeněk z Vartemberka. Toho podporovaly jednotky některých kališníků i katolíků. Žižka se mezitím přesunul od Německého Brodu na Bydžovsko. Díky Bořkovi z Miletínka a taky hradecké hotovosti jeho vojsko sice vzrostlo, ale nikoli do té míry, aby to stačilo k dobytí pevných hradů Veliše a Brady. Čiperný pan Čeněk stačil mezitím povolat spojence. Byli mezi nimi pravděpodobně Jindřich Berka z Dubé a Arnošt Flaška z Pardubic. Všechno bylo nachystáno, a mohlo dojít k bitvě. Skutečně k ní došlo – po tolikerých přípravách by to taky byl hřích jaksepatří si nezaválčit, že... Přihodilo se to na vyvýšenině s kostelem svatého Gotharda nedaleko Hořic v Podkrknoší. Od historika Václava Vladivoje Tomka se dovídáme, jak to tenkrát bylo:

„Žižka vytáhl, jak se zdá, od Hradce do krajin Čeňkových a zdělal v nich nejprve škody dosti daleko a široko, nepotkávaje se hned se žádným dostatečným odporem. Když však se sebrali proti němu okolní páni strany královské pod vedením pana Čeňka a pana Arnošta Flašky z Pardubic, Žižka, zvěděv o tom, ustoupil před nimi z rovin nad řekou Cidlinou ku pohoří, na jehož svahu stojí město Hořice. Tam pak postavil se na vršku hned vedle města na straně jihovýchodní, kde tehdáž stál již kostel svatého Gotharda na vyhlídce do širé krajiny. Zde spořádal vojsko své k bitvě, maje dva řády vozů, na nichž postavil děla obrácená proti rovině. Páni táhli za ním, silni jsouce jízdou, a hned hotovili se k útoku. Koňmo však nemohli hnáti se do vrchu, nýbrž musili ssednouti z koní a podstoupiti boj pěší, který jim byl nesnadný pro nezvyklost i pro těžké odění.“

Nemusíme být zrovna příznivci Žižkovými, ale jedno mu upřít nemůžeme: byl to on, kdo pokaždé diktoval podmínky, za kterých se bude bojovat. Ty podmínky byly vždycky výhodné pro něho. Staré letopisy české nám prozrazují, jakou taktiku slepý vojevůdce na hořickém návrší zvolil: „Když oni k vrchu jdouce, ustali, k vozům začali šturmovat. Žižka jich však čekal s děly, a když je od vozů odbil, pustil na ně lidi čerstvé. A to mu Pán Bůh pomohl, že pana Čeňka i pana Arnošta s jinými vojensky porazil i s jejich lidmi, a vozy a pušky jim pobral; koně, jichž neměli k čemu uvázati, když z nich ssedli, jak se zdá rozutíkali se. A sám pan Čeněk z pole utekl s málem lidu svého.“

Erb pánů ze Švamberka

20. dubna 1423 uplynulo patnáct měsíců od doby, kdy Žižka vybojoval bitvu u Německého Brodu. Věren svému zvyku, pronikl na Vartemberkovo území a během několik dní se zmocnil jeho opevněné tvrze Kozojed mezi Jičínem a Bydžovem. „Šedesát lidí z její posádky zahynulo přitom ohněm.“ Mezitím vojsko pražanů oblehlo táborskou tvrz Kříženec, „ale nedobylo jí, ač doráželi na tu tvrz s velkým úsilím, jmenovitě silnou střelbou z praků a pušek. Posádka statečně se hájila a činili obléhajícím i škody znamenité. Tu přitáhl k pomoci pan Bohuslav ze Švamberka s vojskem táborským. Pražané neodvážili se svésti s ním boj, nýbrž dali se ve smlouvání a přičiněním prostředníků stala se úmluva, podle které jest obležení zdviženo, vojsko obléhajících se navrátilo k domovům a ustanoveno, aby se obě strany po několika dnech sešly v ustanoveném místě nedaleko hradu Konopiště k srovnání se o rozepře mezi sebou.“

Snaha o smír

A právě tam začalo hádání. Tedy nikoli hádka, ale učený spor. „V ustanovený den dostavili se z jedné strany pražané a táboři z druhé strany v poli nedaleko Konopiště, z obou stran ve velkém počtu branného lidu, pěšího a jízdného, s děly a jinými stroji válečnými, a místo smlouvání podobalo se zpočátku spíše bitvě. Nevíme, čím se jedni proti druhým tak popudili, že hoříce hněvem spořádali se v šiky a strojili se k udeření na sebe. Nicméně podařilo se opět prostředníkům zabrániti krveprolití, tak že po jisté předběžné rozmluvě mezi mistry pražskými a kněžími táborskými zvoleni byli úmluvci.“ Těmi prostředníky byl prostředník jeden, a to jistý Mikuláš Kornicz Sestřenec. Sestřenec byl z Polska. Přímo od polského krále Vladislava. Polský panovník zasahoval do našich vnitřních záležitostí – zapřísahal ve svém květnatém listu pražské husity, aby se smilovali nad vlastním národem, přestali prolévat krev a odřeknutím čtyř artikulů dosáhli narovnání s církví. Nic by ho prý nemrzelo víc než okupace krajiny slovanského jazyka cizími dobyvateli.

Vladislav u pražských mistrů příliš neuspěl. Zdvořilou odpověď, která kladla důraz na věrnost nevyvratitelným zásadám čtyř artikulů, podepsal za universitu Křišťan z Prachatic. V té odpovědi bylo, že se jednání s církví nevylučuje, leč za předpokladu rovnosti a rozhodčí autority Písma či řádu prvotní církve. Sestřenec, šlechtic slezského původu, byl zřejmě diplomat značného kalibru. Během devítidenních rozhovorů poslechl rady několika pánů, kteří podle Sestřencových slov drželi s husity jenom ze strachu před nimi, a všemožně se vyhýbal jakýmkoli zmínkám o Zikmundovi i kritice evangelických pravd.

Velkokníže litevský Vytautas na malbě ze 16. stol.

Tím se mu podařilo vzbudit zdání o prospěšnost nového poselstva k polskému dvoru. Pan Vilém Kostka z Postupic se skutečně do Polska rozjel, jenomže on i jeho doprovod se vzápětí vrátili zpět. Cestou totiž narazili na protijedoucího posla velkoknížete Vitolda, Z jeho listu vyplynulo, že vyjednáváním s husity pověřil oba panovníky – římský král Zikmund. A bylo po cestě. A hádání mohlo začít znovu. Proběhlo bez valného výsledku. Jako obvykle, když se kněží pustili do dialogu o věroučných otázkách, „zvláště pak o sloužení mše v ornátech nebo bez ornátů. Úmluvci zvolení z mistrů pražských a kněží táborských se v tom vespolek srovnali, že čtení mše v ornátech není z přikázání zákonem božím, nýbrž z nařízení a z obyčeje církve, a učinili výpověď takovou, aby na znamení snášenlivosti a svobody hned kněží táborští sloužili v ornátech a pražští bez ornátů. A tak sloužil z táborů kněz Prokop Holý hned tu chvíli mši v ornátě; od kněží pražských dle mínění táborů nebyla výpověď úplně držena, protože při posluhování svátostí nezanechali užití bílých komžiček. Nicméně rozešly se strany konečně přátelsky a smíření bylo v tu chvíli úplné.“ V tu chvíli. Protože v jiné chvíli, která po této chvíli následovala, v té chvíli bylo všecko jinak.

Tažení na Hradec

Pak nebylo nějakou dobu o Žižkovi a jeho vojsku slyšet. Menší Tábor, který předtím ve východních v Čechách založil, neměl svoje centrum, svoji organizační základnu. Tedy – zatím ji neměl. A poohlížel se Žižka po něčem? Poohlížel. A zalíbilo se mu něco? Zalíbilo. A to? Hradec Králové. „V Hradci vládl tehdy pan Diviš Bořek z Miletínka a dosadil tam svého bratra Jetřicha. Dali to vědět bratru Žižkovi a on přitáhl od Litoměřic k Hradci. Lid ho pustil do města, vyhnali pana Jetřicha z Hradce a hrad pobořili.“ No... ono bylo všecko možná trošku jinak, než jak to líčí letopisec. S Bořkovou správou Hradce se nikdy nesmířili příznivci zdejšího kněze Ambrože. Oni nemohli Bořkovi hlavně zapomenout způsob, jakým ho Korybutovič dosadil k moci. Jenomže – čilý a obezřetný Bořek byl dobrým spojencem Prahy i Žižky a tak bylo poněkud obtížné ho vyhodit ze sedla. Příležitost se naskytla, když byl kocour pryč a myši měli pré. Tak ty naše myšky v době Bořkovy nepřítomnosti udělaly převrat a radnice byla obsazena ambrožovci.

Postavili Hradečtí svým převratem Žižku před hotovou věc, nebo byl uskutečněn s jeho vědomím? Na tuto otázku jednoznačná odpověď neexistuje. V zásadních věcech vojevůdce nejednal nikdy v neprospěch svého mocenského postavení. Jeho prospěch byl i ku prospěchu Boží při. A tady byla v sázce moc a síla nového bratrstva. Žižka se zřejmě záměrně nepřipojil k tažení na Moravu, protože měl v úmyslu dát do pořádku svoje bratrstvo, a přitom mu šlo i o Hradec. Vzhledem k Bořkovi se nemohl města zmocnit obvyklým způsobem, ale Hradečtí by se do tohoto podniku nepustili, kdyby za sebou necítili vojenskou pomoc Žižkovu. Ostatně – celá ta akce byla příliš průhledná, než aby se dala utajit, zvlášť když se krátce nato Ambrožova skupina dostala k moci i v Jaroměři, Dvoře Králové a v Čáslavi.

„Pan Diviš byl právě na Moravě; když se vrátil, vzal s sebou pražany a přitáhl k Hradci, aby se Hradeckým pomstil za to, že vyhnali jeho bratra. Bratr Žižka vytáhl s Hradeckými a bitva mezi oběma stranami se strhla u Strachova dvora. A postupovala archa oproti arše." Tedy jedna husitská monstrance proti druhé husitské monstranci. Bratr proti bratru. „Pražané byli na tom poli poraženi a utekli. Žižka mnoho lidí pobil a na dvě stě jich zajal. Diviš se svými ujel na Kunětickou Horu. Kněze, který nesl archu na pražské straně, Žižka zabil palcátem.“

Žižka podruhé bojuje proti vlastním

Erb rodu Valdštejnů

U Strachova dvora válčil Žižka podruhé proti přívržencům svých vlastních, tedy husitů. Poprvé to bylo proti pikartům, jenomže tam šlo o jakési vyhlazovací tažení. Tady válčila proti sobě dvě husitská vojska, jejichž vojáci bojovali spolu dřív bok po boku. Zažehnutý plamínek občanské války se hrozil ještě rozrůst. Od Hradce totiž Žižka zamířil s celým vojskem na Kutnou Horu, aby potrestal mincmistra Haška z Valdštejna. Město obsadil a do čela postavil vylosované konšely. Vylosované, skoro jako v loterii. Tento nezvyklý způsob – velice nezvyklý – výměny městské rady nasvědčuje, že Žižka neměl v Hoře své stoupence a že ji taky nemínil trvale držet. Bez větší posádky to nebylo možné, a tu Žižka nemohl v městě nechat, protože potřeboval každého vojáka. Těch bitev, kde se Žižka v té době objevil, bylo víc. U Kutné Hory. U Čáslavě. U Týnce nad Labem. V tom posledním případě, u Labského Týnce, Žižka sám nebojoval. Snad proto to taky pro husity nedopadlo nejlíp. „Když odjel Žižka do Čáslavě, obléhali ho tam, ale nedobyli. Matěj Lupák,“ zvaný též zdrobněle Lupáček, byl to táborský hejtman, „táhl mu na pomoc s dobrovolníky z Jaroměře a z Hradce Králové. V neděli po Nanebevzetí Panny Marie proti nim z Kolína vytáhl Hašek Ostrovský z Valdštejna se svými lidmi a udeřil na ně nad přívozem u Týnce poblíž Kutné Hory a přemohl je: některé pobil, ostatní zajal. Matěj Lupáček byl zabit v konopí.“

Krátce na to utrpěli Hradečtí vážné škody, když Jan Městecký s Půtou z Častolovic vtrhli do jejich předměstí a vypálili jednu ulici. Tímhletím vojenským výpadem vyjádřili oba katoličtí páni ochotu spolupracovat se šlechtickými předáky pražského svazu. A první panská jednota byla na světě. Zatím se prosazovala spíš na politickém než na vojenské poli, ale: byla už tady. „A potom táhl bratr Žižka na Moravu kolem Jihlavy a Jihlavští proti němu vyrazili. Bratru Žižkovi Bůh v bitvě přál, Jihlavané se obrátili zpět k městu a Žižka je bil a pronásledoval až k příkopu. A Žižka táhl dál na Moravu a podroboval si lidi. Přitáhl také ke Hranicím a tam se na nějakou dobu utábořil. Bratří ho přemlouvali, aby vyrazil na tažení, a vzal čtyři řády vozů a co nejvíce děl a táhl přes hory do Uher.“ Což byly Uhry Horní neboli dnešní Slovensko. „Uhři mu v tažení nebránili a nikde se mu nepostavili. Čekali, jestli přestane být opatrný a poruší někde řády svých vozů, aby ho tak mohli porazit, neboť shromáždili silnou jízdu a mnoho děl a táhli na něj. Ale on viděl, že hrozí nebezpečí, obrátil vozy směrem k moravské zemi a sešikoval je takto: nejprve určil lidi k vozům, jízdné i pěší, a táhl se zavřenými vozy. Krajní vozy zajistil tak, že vedle každého vozu dal z boku dvě pavézy a za nimi umístil po dvou nebo po třech střelcích, aby bránili tomu, kdyby mu při cestě chtěli vniknout do vozů.“

Neomylná přesnost a předvídavost

Jaroslav Hořánek: Husita ve zbroji

Žižkovo tažení na východ bylo takové... zvláštní. Hejtman jako by ostýchal... nebo snad obával napadnout katolické pány v blízkém sousedství. Anebo snad chtěl před husitskou veřejností napravit, co hradeckým pučem pokazil? Obojí vysvětlení je možné. „Jakmile se Žižka jen na chvíli zastavil, hned na něj útočili. Aby se ubránil, táhl až do noci, a to proto, že ve tmě tak dobře neviděli, kde se zastaví a nemohli na něj útočit. Ve svém vojsku nedovolil rozdělávat oheň. Nepřátelé chvíli jezdili kolem něho, a protože neměli kde uvázat koně, museli se rozjet do vsí, a to do vzdálenějších, aby také byli v bezpečí.“ Žižkovi protivníci to rozhodně neměli jednoduché. Na husitského hejtmana byli krátcí. „Když si Žižka odpočinul, táhl k nějakému rybníku, a rozložil se zde jedním bokem k rybníku, druhým ke kopci, a to proto, kdyby na něj chtěli z vrchu střílet, aby přestřelovali. Pak vzal vozy na píci, vyvezl je na kopec a udělal z nich u přední brány baštu a u zadní brány druhou. Zakopal je do země a dal do nich děla, takže nepřátelé se neodvážili zůstat na kopcích. A tak tu přečkal v bezpečí další den a noc.“

Díky tomuto podrobnému vyprávění si můžeme udělat dokonalou představu o způsobu hejtmanova boje. Opakujeme, že Žižka byl prakticky slepý. Přesto se v terénu orientoval s neomylnou přesností a předvídavostí. „Příští den táhl k jedné řece, která teče k Nárhedu. Velmi se obával porážky, protože by ho mohli nechat přepravit část vojska přes řeku a potom na zbytek zaútočit. Proto celou noc zakopával krajní vozy podél břehu a pícní vozy přepravil na druhý břeh a také je zakopával, tak aby na ně jízda nemohla útočit v plné rychlosti. Pak zkopal oba břehy, aby mohl přes řeku přepravit všechny čtyři řády vozů vedle sebe. Když ho pustili do té vody s vozy, zaútočili na zadní vozy jízdou i pěšími, ale on je od svých zákopů odrazil a mnoho jich zranil a pobil.“

Řečeno dnešním slovníkem – dokonalá ženijní příprava. „Další dny se Žižka skrýval mezi loukami a v bažinách, aby na něj nemohli střílet z děl. Pak táhl k rybníkům, které jsou za Trnavou, a tam opravoval a znovu šikoval vozy a některými z pícních vozů doplnil krajní řády bojových vozů, protože mu nepřátelé mnoho vozů rozbili a pobili mnoho koní.“ To byli ovšem Žižkovi protivníci na koních; jakmile z nich museli sesednout, poměr sil se obracel. „Nepřítel měl početnou jízdu a pěšky se neodvažoval proti Žižkovi útočit; několikrát se o to pokusil, když jezdci sesedali z koní a útočili pěšky, ale on je vždycky porazil a působil jim značné ztráty. Jezdecký útok se totiž provádí jinak než pěší,a to je pro ně neznámá věc; nejsou na to zvyklí a museli by se to učit a to vždycky nějakou dobu trvá.“ Svatá pravda. „Další část pochodu nastala, když musel Žižka opustit ochranu svahu a táhnout k horám, po cestě, kudy mohl projet jen jedním vozovým řádem. Viděli to také Uhři a chystali se k boji, protože doufali, že tady mu vozová hradba nebude nic platná a že vojsko bude muset vyjít z její ochrany. Žižka se ale proti tomu zabezpečil: zastavil se s vojskem až u okraje lesů pod jedním kopcem, aby ho přestřelovali, kdyby na něj chtěli shora střílet z děl. Sám pak se se svými děly uchýlil k tomu kopci. Dal vypřáhnout koně z vozů, aby na ně mohli nasednout s lopatami a rýči, aby prohlédli cesty, nejsou-li někde nadělané záseky. Cesty dal rozšířit, aby mu ze stran nemohli na vozy zaútočit. Před koncem lesa dal asi dvě stě kroků od staré cesty vybudovat po její levé i pravé straně nové cesty; kdyby ho totiž nepřítel předstihl a chtěl zaútočit při východu z lesa, aby mohl po staré cestě poslat děla a pěchotu, což by nepřítele odrazilo.“

Žižka zkrátka myslel na všechno. „Do lesa táhl takto: ze čtyř řádů udělal dva. Vzal pícní vozy, rozdělil je a udělal z nich čtyřmi řády hradbu od jednoho konce lesa až k druhému; vozy dal k sobě svázat houžvemi, aby je nemohli tak snadno od sebe odtrhnout nebo převrátit a aby se za těmito vozy mohl bránit jako za zdí, kdyby ho chtěli napadnout nebo mu zezadu pobrat děla.“ Neboli stejný princip, s jakým dnes operuje konvoj obrněných transportérů. „Své vojsko pouštěl do lesa takto: nejprve část děl, potom něco pěších a pak padesát vozů z pravé strany a mezi ně dal nějaké pěšáky, za nimi pustil zase padesát vozů z levé strany, mezi nimi opět něco pěchoty. A tak posílal vozy vždy z každé strany po padesáti a mezi ně dával pěchotu, a to proto, aby bránila nepříteli, kdyby chtěl v lesích pobít vozataje nebo vyloupit vozy.“

Uhři se nakonec sice rozhoupali k jakémus takémus útoku, ale výsledek byl žalostný: „Tu se Žižkovi vojáci uchýlili za hradbu z písních vozů a bránili se, dokud děla nevjela do lesa a za nimi pěšáci; Uhrů se nic nebáli a nakonec i oni vjeli do lesa a na cestě za sebou nadělali záseky, aby za nimi nemohla nepřátelská jízda. Když Uhři viděli, že nemohou proti Žižkovi nic dělat, táhli někteří vpřed, aby mu zabránili vyjít z lesa, ale někteří táhli raději domů a říkali, že to není člověk, ale ďábel, že mu sám čert dává rozumy a že proti němu nemohou nic dělat.“

Připojení Moravy k rakouským zemím

Albrecht II. Habsburský

Výprava Žižkova bratrstva na Moravu a na Slovensko nejspíš urychlila Zikmundův záměr předat Moravu jako léno svému zeti Albrechtovi. Proti původnímu záměru si král vyhradil pro sebe pouze moravské hrady Brumov a Světlov. Tím také odpadla zamýšlená úprava hranic ve prospěch uherského státu, proti ní se totiž postavili moravští páni. Pod přímou královskou svrchovaností zůstala města Jihlava, Znojmo, Jemnice a Pohořelice. Velmi podrobně listina upravovala budoucí závazky pro případ, kdyby král měl ještě mužského potomka, kdyby Albrecht zemřel bezdětný a podobně. Fakticky však tato předávací smlouva znamená vynětí Moravy ze svazku České koruny a její personální připojení k Albrechtovým rakouským zemím. A to si Morava nechala líbit? Moravské panstvo se smířilo, česká kališnická šlechta a hlavně Praha to vzala na vědomí s krajní nevolí. „Pražané ještě neodřekli se naděje spojení se s Poláky; hrozící jim Albrechtovo panství pohnulo nejednoho do opozice proti Zikmundovi, který by třebas v ohledu církevním i rád byl s ním se srovnal.“

A zatímco Žižka válčil na Moravě a na Slovensku, sešli se šlechtici a města pražského svazu na jakési... no, říkejme jí třeba „předporada“ v Nymburce. Po předporadě svolali pražané poradu neboli zemský sněm do Kolína a tam už se jednalo s královskou stranou. Jak se ukázalo, byla najednou na světě značná ochota k ústupkům a hlavně ke zprostředkování se Zikmundem. Šlo hlavně o oboustranné náboženské disputace, protože bez určitého kompromisu na poli věrouky nebylo možné uvažovat o případném Zikmundově přijetí za krále. Od této služby si čeští páni slibovali, že jim dopomůže – k čemu? Ke ztraceným mocenským pozicím přece. A v tom se skutečně nemýlili, jak ukázalo jednání na následujícím, takzvaném svatohavelském sněmu, který se sešel v druhé polovině října roku 1423 v Praze. Do čela země byla postavena 12členná vláda. Kdopak v ní měl zasednout? Mimo jiné Čeněk z Vartemberka, Oldřich z Rožmberka, Hašek z Valdštejna, Hynek Krušina a Diviš Bořek z Miletínka. Byl v nové vladařské radě nějaký měšťan? Ani jeden.

Prahu, „hlavu království“, v ní zastupovali její panští spojenci. Sněm vyhlásil roční příměří, během něhož mělo být všechno dobyté zboží vráceno původním majitelům. Čili z jedna vícera restitucí v našich dějinách... Závaznost tohoto a ještě dalších usnesení byla striktně vyžadována od všech obyvatel království. Moment! A co husité... konkrétně táboři... a Žižka... O těch všech se na sněmu taky nemluvilo? Mluvilo – a nemluvilo. Nechť laskavý čtenář posoudí sám, koho se následující slova týkají: „Stavové zavázali se poslouchati dvanácti správců čili hejtmanů zemských a ku každému rozkazu jejich vzhůru býti proti zhoubcům zemským a každému, kdo by chtěl v zemi bouřiti neb neřády vésti.“ Těmi zhoubci a buřiči a neřádů vůdci byli míněni – táboři, samozřejmě. „Tímto usnesením z účastenství ve správě země byli docela vyloučeni, a proti nim hlavně zaměřeno bylo ustanovení jiné, kterým se všem pánům, rytířům, panošům a obcím na tomto sněmě nepřítomným ustanovovala krátká lhůta, do které měli k nálezům sněmu přistoupiti; kdož by toho neučinil, měl donucen býti a pokládán za nepřítele.“ Intriky všech těch nepřátel a hlavně zrádců ve vlastních řadách Žižku zřejmě pořádně rozzuřily. Zvláště, když prvním mezi „zhoubci“ byl pro představitele panské koalice on. Nemohl ho zastavit ani pokus o atentát.