225. schůzka: Poslední boje Jana Žižky z Trocnova

22. listopadu 1423 poslal hejtman Jan Hvězda z Vícemilic a kněz Ambrož Hradecký Janu Žižkovi zprávu s velice závažným obsahem: „Pán Bůh všemohoucí rač býti s tebou, se všemi bratřími věrnými i s námi hříšnými svou svatou milostí. Bratře Žižko i naši bratří nejmilejší!“

Varovný list

To bylo zatím oslovení a pozdrav. To závažné na sebe však už nedá dlouho čekat: „Věz, žeť jsme jednoho z Opočenských strany zajali, vězně dosti znamenitého, který nás bezpečně zpravil, že již jeden jest s tebou ve vojsku, kterýž tě má zamordovati, a za to má ještě 30 kop grošů vzíti a již 10 kop hotových vzal. Toho mordéře zná Pavel s černou hlavou kadeřavou, tohoto listu ukazatel. A proto jsme my jeho k tobě vypravili, kterýž tě má o všem úplně zpraviti, kdož to jednají a kterak to má zjednáno býti a kdo to má učiniti, toho tobě ukázati. Kterémužto Pavlovi prosíme, abys jemu věřil, co s tebou od nás o té věci mluviti bude. Pán všemohoucí rač tě zachovati k své chvále a k prospěchu věrným obcím. Dáno v Hradci nad Labem v pondělí v třetí hodinu v noci před svatou Kateřinou, rukou tvého kněze Ambrože, Jan Hvězda, purkmistr, konšelé i tvůj kněz Ambrož.“

Jelikož doručitel varovného listu, onen „Pavel s černou hlavou kadeřavou,“ znal úkladníka osobně, ztratil dotyčný jistě víc než zbytek své vysoké odměny. Maně nás napadá: neměli bychom se nad zlořečenými praktikami husitských nepřátel pohoršit? A my si odpovíme: nikoli víc, než je nezbytně nutno. Rožmberské prameny nás naopak zpravují o travičství táborů. Stačí, když víme, na kolik Opočenští cenili Žižkovu hlavu. Rovných čtyřicet kop pražských grošů. Jistě by za ni byli ochotni dát i víc, kdyby tušili, co je zakrátko postihne.

Žižkova pomsta

Těžce naštvaný bratr Žižka se rozhodl, že to tak nenechá, že takový čin volá o pomstu přímo až do nebes. Pro něj neplatilo „udeří-li tě kdo v jednu tvář, nastav mu i druhou“. Ani náhodou. Pokud to bylo jen trochu možné, vracel Žižka každý projev nepřátelství i s bohatými úroky. Nikdy nedopřál klid nikomu, kdo proti němu vystoupil. A protože atentát na něj chystala „strana Opočenských“, byl na ráně opočenský pán. Jan Městecký z Opočna spolu s Půtou z Častolovic však zrovna v té době dleli jako vyjednávači českého panstva u Zikmunda, Žižka si proto musel najít náhradní cíl, s čímž neměl žádné problémy, protože katoličtí páni z okolí Náchoda, Opočna a Rýzmburka patřili k úhlavním nepřátelům hradeckých orebitů. Odvetou tedy sledoval Žižka několik cílů současně, a podle toho i jednal. Z Plzeňska se rychle stáhl do Hradce. Tam strávil poslední Vánoce svého života přípravou na lednovou ofenzívu. Hned po Novém roce pak vyrazil směrem na Českou Skalici.

„V den Zjevení Páně porazil bratr Žižka s Hradeckými ve Skalici u Jaroměře pana Jana Červenohorského, pana Arnošta z Černčic a pana Jana Městeckého z Opočna; některé z jeho lidí pobil a některé zajal.“ Zpráva o novém Žižkově vítězství vylekala kdekoho. Hlavně poděsila stavy z Lužice, které sháněly pomoc na všech stranách. K Žitavě však směřovala jenom část orebského vojska pod vedením Hynka z Kunštátu, zatímco Žižka, o kterém nebylo do té doby několik týdnů slyšet, tak ten oblehl koncem února v Hostinném pana Jana Krušinu z Lichtenburka. Jenomže tatíku Žižkovi se nějak šturm nezdařil a tak s nepořízenou odtáhl někam k Jičínu a Bydžovu. Tam si trochu zchladil žáhu – dobyl tvrz Mlázovice a vypálil Smidary. Držitelem Mlázovic byl Jan Černín. Ten jako hejtman podřízený Haškovi z Valdštejna porazil v srpnu loňského roku u Týnce husitskou posilu vyslanou z Hradce a vlastní rukou sprovodil ze světa Matěje Lupáka. Za tento čin nyní splatil nejenom tvrzí, ale i životem. Žižka nezapomínal.

Z východních Čech si to hejtman Žižka namířil na jihozápad. Tedy do kraje, který byl pokládán za táborskou sféru vlivu. K jeho svazu se tady připojili někteří významní šlechtici, mimo jiné i Přibík z Klenové. Na Žižkovu stranu se přidaly Domažlice a po nich i Klatovy a Sušice. Aby toho nebylo ještě dost, otevřely slepému vojevůdci svoje brány Žatec a Louny, které patřily doposud k pražským spojencům. Žižkův svaz sílil, což způsobil jednak jeho přitažlivý program, jednak paktování umírněných husitů s katolíky. Ale ani jeho nepřátelé nespali. Odhadli přesně okamžik, kdy se Žižka bude vracet se svým nepočetným vojskem do východních Čech. V tu chvíli udeřili. „Téhož roku před Svatým Duchem oblehli Žižku v Kostelci nad Labem pražané spolu s jinými,“ dozvídáme se ze Starých letopisů českých; a historik Václav Vladivoj Tomek ty pohnuté události upřesňuje: „Zdálo se, že se Žižka nacházel v tísni veliké, aspoň protivníci jeho pokládali zkázu jeho za jistou.“ Řeka Labe, její ramena a přítoky obklopovaly městečko ze tří stran, všechny přístupové cesty pečlivě hlídalo vojsko svatohavelské koalice. Většina bojovníků pocházela z Prahy a uvěřila slovům kněze Jana Rokycany, že Žižku je třeba zneškodnit silou. Byly zde i družiny kališnických a katolických šlechticů. Několik desítek jezdců poslal před Kostelec karlštejnský purkrabí a další vojáky sliboval dodat. I kdyby však nepřijeli, nic by se nestalo. Katoličtí páni už vypravili jízdního posla, který měl v uherském Budíně oznámit králi Zikmundovi radostnou zvěst: Tentokrát je s Žižkou amen!

Únik z obklíčení

„V té době,“ jak píše dvorní historiograf Windecke, „přišla do Budína zpráva, že pražané v Čechách obklíčili Žižku, hejtmana husáků, který dozajista odtamtud již neunikne. Několik baronů, zvláště pak pán z Rožmberka, na to řekli: Vaše Výsosti, Žižka je tak stísněn, že tentokráte neujde.“ Zikmund však nevěřil – po trpkých vlastních zkušenostech nebylo divu, „a stál na svém, že ujde, i když páni chtěli se s ním vsaditi o koně mimochodníka.“ „Neujde!“ „Ujde!“ „Neujde!“ „Ujde!“ A co Žižka? Ušel.

V ranních hodinách 3. června proklouzl z Kostelce muž. Nikdo ho nezpozoroval. Směřoval na Poděbrady. Na koni se tato vzdálenost dala snadno urazit během dne. I pěšky ji bylo lze za usilovného nasazení zvládnout. Kdy Žižkův posel na poděbradský hrad dorazil, není známo, nejpozději však už 4. června ráno po probuzení věděl čelný husitský šlechtic Hynek z Poděbrad a Kunštátu, že vojsku slepého hejtmana hrozí smrtelné nebezpečí. Jeho jezdci se vyhoupli do sedel a po pravém břehu Labe se opatrně blížili ke Kostelci. Přiblížit se k městu ovšem mohli až za úplné tmy, moment překvapení hrál v jejich riskantním plánu hlavní roli. Většina Žižkových nepřátel zaujala postavení na levém břehu, tam, kde se rozkládalo městečko. Pravý břeh hlídala pouze vyčleněná skupina. Nebylo pravděpodobné, že by se Žižka pokusil probít právě tudy, přes široký vodní tok.

Situaci jako vystřiženou z akčního filmu přibližuje historik Petr Čornej: „Noc se již přehoupla do své druhé poloviny, ale ráno bylo ještě daleko. Hynkovi z Poděbrad kolovala v žilách dobrodružná krev a riskantní akce miloval. Jeho lidé se neslyšně přiblížili k nepočetnému oddílu, střežícímu pravý břeh, a bleskurychle na něj udeřili. Překvapení vyšlo dokonale. Než se kdokoli stačil vzpamatovat, Žižkovo vojsko prchalo i s nezbytnými vozy z Kostelce na druhou stranu řeky. Tam rychle zformovalo své šiky a vydalo se na cestu k Poděbradům.“

Zklamání a rozladění svatohavelských spojenců muselo být obrovské. Co teď? Zaútočit přímo přes řeku nemohli, a tak se rozhodli postupovat souběžně se Žižkou, ovšem po protilehlém břehu. Vesničanům v Polabí se naskytlo takové zvláštní divadlo: Po pravém břehu táhlo Žižkovo vojsko a na protější straně rozzuřené oddíly jeho protivníků.

Pronásledování však netrvalo dlouho. Žižkovi nepřátelé se brzy dostali na pravý břeh a octli se slepému vojevůdci v patách. „Dramatická honička však ještě zdaleka neskončila. Žižkův náskok byl minimální, v otevřené, rovinaté krajině se nepříteli postavit nemohl a k sestavení vozové hradby mu chyběl dostatek času. Ostatně, kdoví, zda by mu v nepříhodném terénu byla něco platná. Se spásným nápadem přišel v nejvyšší nouzi Hynek z Poděbrad.“

Hynek z Poděbrad získává pro Žižku čas

Zkusí s protivníky vyjednávat, tím je aspoň trochu zdrží. Šlechtici z druhé strany nebyli proti. Zasedli s panem Hynkem a rokovali – snad o podmínkách příměří. Zatím však Žižka se svými lidmi přešel Labe a získal opět předstih. Rozčilení vyjednavači svatohavelské koalice, ti se už s poděbradským pánem nevybavovali, prostě ho zajali a poslali pod dozorem do Nymburka. „Žižka již věděl, co udělá. Vyhne se obloukem Kolínu i Kutné Hoře a zamíří do Čáslavi. S jejím opevněním měl nedávno dobrou zkušenost. Dopoledne 7. června ještě věřil, že do Čáslavi unikne. Brzy nato mu však hlídky sdělily, že se náskok znovu výrazně ztenčil.“

Začala porada. Žižkovi radil Hvězda z Vícemilic, řečený Bzdinka, Jan Roháč z Dubé, a ještě Viktorin z Poděbrad a Kunštátu, Hynkův bratr. Zvlášť Roháčovy a Bzdinkovy postřehy byly cenné. Žižka si při poslechu jejich slov vybavoval terén aspoň ve svých vzpomínkách a představách. Nakonec dal pravdu Bzdinkovi: Nebude pokoušet osud a hnát se do Čáslavi v šiku, který je snadno napadnutelný, ale. ano! Už to ví! Postaví se nepříteli tady u té vesnice. Jakže se jenom jmenuje? Kdo to ví? Jak? Ach tak. Malešov!
„Žižka pak táhl k Malešovu poblíž Kutné Hory a Pražané stále šli za ním, když se spojili s některými pány a chtěli ho porazit. Žižka před nimi rychle ustupoval, aby si někde našel příhodné místo k boji. Uchýlil se se svými vozy na jeden kopec, tam se opevnil a čekal na pražany, kteří ho pronásledovali a říkali, že už před nimi utíká. Ani nečekali, až se shromáždí všichni, a táhli přes údolí, kde na ně Žižka čekal.“

Malešov leží asi sedm kilometrů stranou od Kutné Hory. Do Čáslavi jsou odtud dvě hodiny rychlé chůze. Právě tady začíná alespoň trochu kopcovitá krajina. Do jejího profilu se zarývá potok Bohynka, kterému říkali Kutnohorští po německu Pách – dnes má jméno Vrchlice. V souladu se Bzdinkovými návrhy zaujal Žižka postavení v blízkosti Malešova, na mírném svahu, a to tak, aby kontroloval cestu i údolí. Část vojska předvídavě vyčlenil pro případné boční údery. „Vozy srazil k sobě a seřadil houfy,“ popisují situaci podrobně Staré letopisy české. „Potom vybral několik pícních vozů a přikázal je naplnit kamením, a ty postavil doprostřed houfu mezi jezdce tak, aby je nepřátelé nezpozorovali. Pak pustil polovinu pražanů přes to údolí a poslal na ně své jezdce. Pěší uprostřed mezi jezdci tlačili ty vozy. A když už se k nim přiblížili, přikázal pustit na ně shora ty vozy a tak jejich šiky úplně rozbil. Potom dal na ně střílet z děl a svým lidem přikázal, aby na ně udeřili. Pražané, když jim jejich šiky nebyly nic platné, se obrátili na útěk a cestou strhávali s sebou ty, kteří táhli za nimi, a tak utíkali všichni.“

Až na ty vozy naplněné kamením, tedy až na ty vozy byla i bitva u Malešova taková... no... dost stereotypní. Stereotypnost byla ovšem překonána důmyslným manévrem, který kladl vysoké nároky na koordinovanou činnost jízdy, pěchoty, vozatajstva a dělostřelectva. Přípravná fáze bitvy vykazuje základní rysy Žižkovy taktiky. I tady Žižka nepříteli vnutil bojiště, i tady jej očekával s vozovou hradbou na strategicky výhodné výšině. Tentokrát se však musel bránit proti odpůrci, který dobře způsob jeho boje znal. Proto Žižka poněkud překvapivě zaútočil, i když se podle všech předpokladů měl zprvu hájit za vozovou hradbou. Proto dokonce zaútočil dřív, než pražská koalice měla pohromadě celé vojsko. V tom mu ovšem pomohli sami pražané, kteří „ani se právě všickni nesčekavše, postupovali po svahu proti Žižkově hradbě.“

Dřív než se stačili všichni označit, aby se v tom bitevním mumraji poznali a nepletli si nepřítele s našincem, Žižka zaútočil a pobil „mnoho lidí rytířských tak, že to v přísloví vešlo.“ Je to přísloví jadrné, neboť i tehdejší čeština byla taková. „Item zesrali se pražané u Malešova žitem, neb všichni pražané byli na znamení žitem opásáni.“ Poraženým nezbývalo než utíkat údolím Vrchlice, po cestách a pěšinkách, vedoucích k Bykáni, Chlístovicům a Týništi. „Tak nad nimi Žižka zvítězil, a to ve středu před svatým Duchem 7. června roku 1424, pobral jim děla, vozy, zbraně i výstroj, i když už byl na obě oči slepý. Padlo tu mnoho měšťanů z Prahy a rytířů – říká se, že tu pobili přes 1400 lidí.“ Z toho 1200 mrtvých na straně poražených. Zahynul zde rytíř Čeněk z Myšlína a Hlas z Kamenice, smrt tu našel i Žižkův zeť. Někteří letopisci ho nazývají Ondřejem, jiní Jindřichem z Dubé.

Generální zkouška na bitvu u Lipan

V Praze vypukl ještě větší nářek než po porážce u Mostu. Ten starý lišák vybojoval jednu ze svých největších bitev a udělil tak tvrdou lekci všem, kteří ho chtěli přemistrovat. Ten snad už pětašedesátiletý slepec byl nejmocnějším mužem v zemi. Generální zkouška na bitvu u Lipan propadla na celé čáře. „Hned ten den vtrhl Žižka do Kutné Hory a dobyl města prvním útokem, přičemž mnoho lidí zbito, mnoho, kteří se v kostele zavřeli, upáleno, také pak město, co ho od vypálení králem Zikmundem zbylo, celkem zpustošeno jest ohněm. Stalo se to nepochybně proti vůli Žižky, jenž hned snažil se město znovu osaditi ku prospěchu strany své, ovšem jinými lidmi, než kteří drželi doposud s pražany. K tomu cíli rozdávána byla městiště domů spálených, kterých majitelé buď zahynuli, buď utekli, též zahrady, vinice, doly od Žižky co správce tovaryšstva jeho a od Jana Bzdinky co hejtmana táborského novým osadníkům. Učiněn byl konec mincmistrovství Haška Valdštejnského a správa mince odevzdána obci horské, a oběma bratrstvům, táborskému i Žižkovu.“

Po Kutné Hoře si ještě Žižka podrobil Kouřim, obsadil Český Brod a Nymburk, a pak oprášil svůj předešlý záměr a namířil si to k Plzni. „Dá se souditi, že někde u Živohoště nedaleko Knína přešel přes Vltavu a táhl s největší rychlostí. Již asi týden po bitvě u Malešova nacházel se v krajině mezi Plzní a Klatovy, kde podobně jako předtím v kraji hradeckém spálil množství vsí a městeček strany protivné. V pomstu vypálil předměstí Klatov a několik vesnic a všecky mlýny na půl míle cesty okolo města. Pak se s vojskem svým uchýlil do Žatce.“ Ale vypalování na západu Čech, to nebylo to hlavní, co měl Žižka na práci. Vítězství u Malešova především otevřelo Žižkovi cestu na Prahu. Hodlal si to vyřídit s matkou stověžatou. Hodlal ten „Babylón zrádný“ dobýt, obsadit, pokořit.

Žižka chce zúčtovat s matkou stověžatou

V srpnu stanul před branami hlavního města na Špitálském poli. „Před Prahou se zatím jen harcovalo. Bojovníci Žižkovi přibližovali se od Libně stále častěji a vyzývavěji ke zdem novoměstským a dráždili všelijak hajitele jejich; kdykoli pak městští dali se popuditi k výpadům z bran, jsou pokaždé zahnáni; k větším věcem teprve připravoval Žižka, čeho bylo potřebí, čekaje nepochybně, až by měl moc dostatečnou k rychlému konečnému rozhodnutí.“ To rozhodnutí nakonec sice bylo rychlé, leč vůbec ne konečné. A taky bylo docela jiné, než se původně mělo zato, že bude. „Ve městě i ve vojsku byli velmi mnozí, kteří rozkol zavrhovali; jedni obviňovali Žižku, druzí pražany,“ dozvídáme se od Eneáše Silvia Piccolominiho.

„V táboře docházelo k bouřím, protože vojáci tvrdili, že je nedůstojné dotírat zbraněmi na to město, které je hlavou království a neliší se od Žižky ve víře. Že v krátké době upadne moc Čechů, jestliže se nepřátelé dozvědí, že jsou Češi nejednotni. Že dosti velkým podnětem k válce je král Zikmund a že je pošetilé rozhodnutí obracet zbraň proti sobě navzájem.“ Žižka se podle Eneáše Silvia Piccolominiho doslechl, co se všude říkalo, svolal lid na shromáždění, „vystoupil na vinný sud, který tam náhodou byl“ a takto se jal k nastoupenému mužstvu řečňovat: „Bratři, nechtějte se nade mne povyšovat a obviňovat člověka, který vás zachránil. Vítězství, ke kterým jsem vás dovedl, jsou dosud živá a nikdy jsem vás nevedl jinam, odkud byste se nevrátili jako vítězové. Stali jste se slavnými a bohatými. Já jsem pro vás ztratil zrak a žiji teď v temnotách. Z tolika šťastných bitev mi nezbylo nic než prázdné jméno. Nepronásleduji pražany kvůli sobě; sami žízní po naší krvi, ne po mé. Málo by jim pomohlo, kdyby zahubili mne, který jsem už starý a na obě oči slepý. Bojí se vašich rukou a ducha statečného v nebezpečí.“

A tak dále, domnělý Žižkův proslov pokračuje ještě dál, přičemž netušíme, nakolik je to výmysl páně Piccolomiův a nakolik se snad něco takového na Špitálském poli říkalo. Ze všeho nejvíc mě zaujala o tom vinném sudu, který tam zrovna náhodou byl. „Když Žižka domluvil, bojovníci změnili mínění a rozhodli se pro válku. Dav se chopí zbraní, spěchá, přistupuje k hradbám, vybízí nepřítele k zápasu, před branami města vyvolává boj a vycházející měšťany zahání zpět do města; Žižka připravuje vše k obléhání města.“ K tomu však nedošlo. Proč, to nám vysvětlí Eneáš Silvius. Jak je jeho zvykem, činí tak zgruntu a málem od Adama:

„Nedaleko od Plzně je městečko pražského kostela, jmenuje se Rokycany. Z toho místa přišel do Prahy hoch jménem Jan, pocházející z prostých rodičů a chudých poměrů; živil se žebrotou a vzdělal se v gramatice a dialektice. Když dospěl, stal se vychovatelem kteréhosi šlechtického syna, a protože byl nadaný a obratný řečník, byl přijat do koleje chudých a stal se posluchačem Jakoubkovým. Posléze byl vysvěcen na kněze a začal pražanům kázat boží slovo a přijal příjmení Rokycana podle města, z něhož pocházel. Byl už proslulý a vážený muž, když Žižka obléhal Prahu. Vyšel tedy se souhlasem měšťanů, odebral se do tábora a smířil Žižku s městem.“

Smír vedl k dalšímu sblížení – k tomu došlo ve Zdicích u Berouna. Mezi včerejšími soky byla domluvena společná akce – výprava proti Albrechtovi Habsburskému na Moravu. Spojená husitská vojska se pod vrchním velením Jana Žižky vydala na cestu. Ale pak najednou jako by sjel blesk z čistého nebe – 11. října 1424 kdesi pod hradem Přibyslaví, na poli, které pak dostalo jméno „Žižkovo“, největší z českých válečníků náhle zemřel.“