226. schůzka: Osud jménem Přibyslav

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karel Javůrek: Smrt Jana Žižky z Trocnova

„Po společných úmluvách na poli Špitálském před Prahou utichly na chvíli všecky bouře v zemi a brzy po svatém Václavu počala se valná výprava vojsk husitských k osvobození Moravy. V té se zúčastnili kromě Žižky a přátel jeho kníže Korybut s pražany, Hynek z Valdštejna i Diviš Bořek z Miletínka s vojsky svými. Ti na cestě přitáhnuvše k hradu Přibyslavi, nedaleko hranic moravských, všickni kromě pana Diviše Bořka, jenže vpředu táhl, obehnali hrad ten, usilovně jeho dobývajíce.“

Září 1424 bylo naplněno činností přímo horečnou: V Žebráce se sešli na předporadách katoličtí páni, v Berouně zase pražané a táboři i zástupci Žižkova bratrstva. Upřesňovali své programy, na jejichž základě bude jednáno o příměří. Na poloviční cestě mezi Berounem a Žebrákem leží Zdice. Tady se konal buďto koncem září nebo začátkem října památný sněm, na kterém byly přijaty závažné úmluvy. Zatím měl podle nich být dodržen status quo, což se týkalo majetkových poměrů i politických sfér. Šestnáctičlenný rozhodčí sbor měl bdít nad dodržováním příměří. Což ovšem neplatí, pokud napadne zemi „cizozemec“.

Výprava na Moravu kolem hradu Přibyslav

A taky jestliže kdo z domácích poruší klid v Čechách a na Moravě, obě strany společně ho přimějí k pořádku. Zemský sněm proběhne v Kouřimi na jaře příštího roku a tak se vyřeší všechny sporné církevní a světské otázky. Na sněmu budou mít katolíci 50 hlasů, husité taky tolik. Jenomže právě v tuto dobu je Morava napadena Zikmundovým zetěm Albrechtem, a tak v prvních říjnových dnech vyráží z Prahy na Moravu dvacetitisícová armáda pražanů, táborů i příslušníků Žižkova svazu. Výprava na Moravu vedla kolem hradu Přibyslav, který patřil Zikmundovu přívrženci panu Čeňkovi z Ronova.

Nejstarší známé vyobrazení města Přibyslav z roku 1824

Kdo přišel s návrhem oblehnout ten hrad? To se neví. Přibyslav sice ležela na pochodové ose tažení, ale její obležení nebylo z hlediska celkového operačního záměru k ničemu. Co tedy vedlo Žižku, že se před Přibyslaví vůbec objevil? Žižka se na hrad Čeňka z Ronova vrhl jenom tak mimochodem. No... tak úplně mimochodem to nebylo – chtěl se pomstít. Za tři roky starý zločin. Z Čeňkův podíl na někdejším povraždění táboritů v Chotěboři. Už jsme si přece několikrát připomínali, že Žižka měl dobrou paměť. Nezapomínal. Za každou křivdu, skutečnou i domnělou, se mstil. Se vší nelítostností. Než však stačil zaútočit, onemocněl.

Než stačil zaútočit, zemřel

„Když Zikmund zpozoroval, že se Žižkovi daří vše podle přání a že už je jediný, na němž závisejí záležitosti v Čechách, pokoušel se tajně ho naklonit a sliboval mu správu celého království, rovněž velení nad vojskem a každoroční značnou dávku zlata, jestliže ho uzná za krále a přiměje města, aby mu přísahala poslušnost. Zajisté velká pohana královského majestátu, potupa císařské slávy i věčná hanba křesťanské obce, že Zikmunda, pána mnoha království, potomka císařů a jeho samotného císaře, spatřil náš věk jako prosebníka, který člověku pocházejícímu z rodičů ani dost málo urozených, starci, slepci, kacíři, svatokrádežníku, schopnému každého zločinu nabízí peníze a nejvyšší hodnosti, aby se ráčil přiklonit na jeho stranu.“

Zda chtěl Zikmund skutečně korumpovat, o tom můžeme jenom pochybovat. Eneáš Silvius Piccolomini si buďto bohapustě vymýšlel, nebo měl špatné informace. Žižku Zikmund nekupoval, nehledě na to, že by se hejtman prostě koupit nedal. Ani ani další pasáž Eneášovy Historie české se nezakládá na pravdě: „Když Žižka, který s podmínkami souhlasil, zamířil k Zikmundovi, aby dohodu splnil, byl během cesty u hradu Přibyslavě božím řízením, jak sluší věřit, a zachvácen morem a zemřel.“

Věnceslav Černý: Smrt Jana Žižky z Trocnova

Na této větě je pravdivé pouze jedno slovíčko: „Zemřel“. Copak Žižka nemohl podlehnout morové nákaze? To jistě mohl, ale je tu příliš mnoho nejasností, rozporných údajů, ba i záhad, abychom mohli vyřknout jednoznačný soud. Když dobyl Ronov, začal Žižka obléhat hrad Přibyslav. To bylo 7. října 1424. Za čtyři dny nato, 11. října, zemřel. Ze Starých letopisů českých se dozvídáme, jak se to stalo: „Tady se bratr Žižka smrtelně roznemohl od hlízy a učinil odkaz svým věrným bratřím Čechům, panu Viktorinovi z Kunštátu, panu Janu Bzdinkovi a Kunešovi z Bělovic, aby se báli Pána Boha, neustále a věrně bránili pravdu boží a spoléhali na odplatu věčnou. Pak se bratr Žižka poručil milému Pánu Bohu a skonal ve středu před svatým Havlem.“

Příčina Žižkovy smrti

Podle Prokopa Lupáče z Hlavačova a jeho Kalendáře historického měl Žižka zemřít sedmý den od chvíle, co onemocněl. Lupáč uvádí datum smrti 21. října, jenže toho dne byl Žižka pohřben, takže šlo asi o omyl v datu. Žádný další historický pramen už neuvádí, nač slepý hejtman před Přibyslaví zemřel. Pouze Staré letopisy české: „Roznemohl se od hlízy.“ Vratislavský rukopis téže kroniky opakuje skoro stejnými slovy: „Roznemohl se jest tu těžkou nemocí od hlíz.“ Jednou hlíza v jednotném čísle, podruhé v množném. Hlíza: Každého ale musí nejdříve napadnout – mor. Mor u nás opravdu řádil, Ale o rok později, Léta Páně 1425.: „Téhož léta byl mor veliký po vší české zemi. I umřela jest v Prešpurce králová Žofie Česká před svatým Václavem. A také umřel pan Čeněk na Veliši.“

Královna Žofie sice odešla navždy o něco později, ale s tím morem se letopisec nespletl. Takže mor. Tímto problémem se v roce 1911 zabýval i universitní profesor, přítel Jiráskův i Vrchlického, doktor Josef Thomayer. Ano, dr. Thomayera zaujalo, že se v Žižkově životopisu od Václava Vladivoje Tomka praví: „V ležení před Přibyslaví roznemohl se Žižka nemocí morovou od hlíz, která v málo dnech učinila konec jeho životu.“ V jiné Tomkově práci, Dějepisu města Prahy, se však říká něco trošku jiného: „Při obležení tomto roznemohl se však Žižka od hlíz a krátce ulehl k smrti.“ Thomayer si tady poznamenal: „Zde tedy není o moru ani zmínky.“ Jak to tedy opravdu se Žižkovou nemocí bylo? Josef Thomayer, vynikající lékař a vědec, se pokusil tento problém vyřešit: „Legenda, že by Žižka zahynul na mor, vynořila se asi z toho údaje, že jedna forma moru se vyznačovala tvořením hlíz v tříslech, v podpaží i jinde. Přišel-li mor do země, byla to příhoda zlá, vzrušující, kronikáři zaznamenávaná. Ale Staří letopisové čeští o dalším řádění moru ve vojště Žižkově roku 1424. ničeho nevypravují. Byla by tedy smrt Žižkova ojedinělým případem moru, což při eminentní nakažlivosti nemocí této mysleti se nedá. Není žádné zprávy, která by ověřeným způsobem oznamovala, že v čas, kdy Žižka se roznemohl, v Čechách mor panoval.“

Adolf Liebscher: Smrt Jana Žižky z Trocnova před Přibyslaví dne 11. října 1424

Nemohl být Žižka otráven? Nepřátel měl skutečně mnoho, a listem z podzimu 1423 ho věrný kazatel Ambrož varoval, že má být zavražděn a že vrah dostal už na svůj čin zálohu. Co když se vražda povedla až tady, před Přibyslaví? Je to možné, ale... dokázat to prakticky nelze. Ledaže by vrah použil arsenik a my jsme dnes zjistili v Žižkových kostech jeho stopy. Jenomže: arsenik jako vražedný prostředek by byl snad pravděpodobný ve městě, na hradě, prostě nikoli na polním tažní, kde všichni jedli totéž. Z jednoho kotle. Ani s rostlinným jedem, který nezanechává v kostech nebožtíka stopy, se při polním tažení nepracovalo lehce, zase tu platí to, co o arseniku: lze totiž předpokládat, že Žižka jedl totéž co ostatní. Zemřel však jenom on. Kromě toho u Žižky v době jeho umírání byli kolem jeho lože jeho přátelé a spolubojovníci, kdyby to byl mor, asi by tam nestáli, tenkrát se přece věřilo, že morová nákaza se šíří vzduchem.

A ty hlízy. Nevede právě od zmínky o nich nějaká stopa? Hlízy jsou v podstatě zvětšené uzliny a vznikají při jakémkoli hnisavém procesu. Nelze tedy z nich vyvozovat, že by jejich původ musel být nutně morový nebo způsoben otravou. Což si uvědomil už dr. Thomayer. Navíc zjistil, že v 15. století nebylo lékařské názvosloví jednotné: „Máme z 15. století, tedy ze století smrti Žižkovy, dva české spisy lékařské: Razesovo ranné lékařství a Salicetovo ranné lékařství. V těchto dvou spisech máme dostatečně prokázáno, že názvosloví lékařské nebylo ustáleno. V Salicetově ranném lékařství ukazují tak již nadpisy některých kapitol, kupříkladu. O nežitu neb hlíze na kořenu jazyka. Užívalo se obou těchto slov patrně ve stejném smyslu. A na jiném místě čteme nadpis: Hlízy neb nežity. Naproti tomu zase další kapitola má nadpis: O otoku neb nežitu horkém i studeném. Viděti z toho bez sebemenšího násilí, že právě ve století Žižkovy smrti označovaly se názvem otok, hlíza, nežit více méně tytéž věci.“

Z toho všeho si dr. Thomayer otevřel cestu k závěru, že Žižkovým onemocněním byly „pravděpodobně nežity, totiž menší zánětlivý proces v kůži a vazivu podkožním, spojený se snětí malé části tkáně.“ Podle Thomayera se občas vytvářejí nežity neobyčejných rozměrů, „a to tak, že vznikají zánětlivé otoky, někdy rozměry pěsti přesahující. V této formě sluje obrovský nežit v jazyku latinském carbunbulus, kdežto menší nežity označuje latina názvem furunculus. Karbunkul jest onemocnění těžké s velkou bolestí a s vysokou horečkou spojené. Postihuje hlavně osoby starší, po čtyřicátém roce věku, a ohrožuje život postiženého. Při kočovném způsobu života, jaký po čas válek husitských u Žižky vidíme, sotva mohl dbáti skrupulózní čistoty tělesné a jeho tělo bylo vydáno plnou měrou infekci karbunkulové. Mám proto za to, že Žižka s jistou pravděpodobností zahynul nemocí zde vylíčenou, tedy karbunkulem.“

Tento závěr vynesl Thomayerovi u „ochránců vznešenosti českých dějin“ hodně nesouhlasu a dokonce osočování. Copak mohli připustit, že by slavný hrdina naší minulosti mohl zemřít tak neheroickým způsobem? Žižka mohl dostat nemoc, při které vznikají hnisavé procesy. Třeba vozhřivku. Tou se mohou od koně nakazit i lidé. 11. října 1424 hejtman Jan Žižka z Trocnova, který si pár posledních měsíců nechal říkat Jan Žižka z Kalicha, umírá.
„Tu příšeru ohavnou, krutou, strašlivou, bezohlednou zahubil boží prst, když ji nemohla zničit lidská ruka. Když se ho prý za nemoci otázali, kde chce být po smrti pochován, rozkázal, aby z jeho mrtvoly stáhli kůži, tělo předhodili ptákům a šelmám, z jeho kůže udělali buben a ten aby jim byl v bitvách vůdcem; že se nepřátelé dají na útěk, jakmile uslyší zvuk toho bubnu. Táborští, kteří si jinak oškliví obrazy, namalovali nad městskou bránu obraz Žižky a jakéhosi anděla, držícího v ruce kalich, a k Žižkově uctění slouží každoročně mši,“ napsal o Žižkovi Eneáš Silvius Piccolomini, k čemuž my dodáváme: Bez komentáře.

Kosterní pozůstatky z tzv. čáslavského nálezu. Některé z ostatků s velkou pravděpodobností náleží husitskému vojevůdci Janu Žižkovi.

Od Eneáše převzal tuto smyšlenku do své kroniky Václav Hájek z Libočan a ještě další; a je zajímavé, že se dostala do evropského povědomí: psala o ní například George Sandová: onen buben měl dokonce ukořistit slavný válečník Friedrich II. Pojem, že vojevůdce zemřel „u hradu Přibyslav“, nebo „před hradem“, tak ten pojem je značně široký. Tradice kladla místo Žižkova skonu k vesnici tehdy zvané Schönfeld, přesněji řečeno na cestě od ní ke dvoru Keřkovu, kde se ještě v 16. století ukazovala hruška, u níž byl Žižkův stan. Kolem neorané pole, snad z úcty... nebo ze strachu. Ale jinak v pramenech není o místu smrti ani slovo, celé 15. století se spokojovalo pouze s konstatováním, že „poručil duši svou Pánu Bohu“, bližší okolnosti však nikdo nezachytil. Co se pak stalo s jeho tělem?

První pohřeb v Hradci Králové

„Potom jest táhl Žižka na Moravu a dobývali Přibyslavě,“ dozvídáme se v Kronice velmi pěkné o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Tu Kroniku sepsal nějaký Žižkův obdivovatel, který buď pocházel z Hradce Králové, anebo byl velice dobře informován o tom, co se zde událo: „Tehdy jest se u Přibyslavě Žižkovi vyvrhla hlíza a umřel jest Žižka.“ To všechno už víme; nám teď jde o zmínku o pohřbu. „I pochovali jsou jeho v Králové Hradci, a tu leží. Tehdy jsou jeho vojskům přezděli sirotci, a tak jsou vždy sluli. A Hradečtí kázali jsou sobě Žižku namalovati na korouhvi na bílém koni v rytířské zbroji s palcátem v odění, tak jako – živ jsa – jezdil. A když jsou se Hradečtí pod tou korouhví bili, nikdy jsou boje neztratili.“

Tak. Tato informace dosvědčuje dvě důležité věci: Za prvé: nepřímo vysvětluje, proč Žižku převezli právě sem a tady, tedy v Hradci, pohřbili. To nebyla náhoda. Jestliže si ho Hradečtí jako vůbec první v Čechách dali vymalovat na svou korouhev a v jeho jménu šli do bitev, ukazuje to nejlépe jejich vztah k vojevůdci. Nehledě na to, že Hradec byl hlavním městem Žižkova bratrstva. Za druhé: dokládá, že v době, kdy vznikla tato kronika, se mrtvé Žižkovo tělo ještě bezpochyby nalézalo ve zdejším chrámu. Ano, doslova se tu říká, že tu „ještě leží“. Teprve později mělo být převezeno do Čáslavě. V Hradci byly Žižkovy ostatky uloženy 21. října 1424 v největším kostele, tedy v chrámu svatého Ducha. Nebylo to však jejich definitivní poslední útočiště. „Kněz Prokůpek a kněz Ambrož provázeli mrtvého bratra Žižku až do Hradce Králové a tam ho pohřbili v kostele svatého Ducha u hlavního oltáře. Ale potom byl přenesen do Čáslavi a tam pohřben v kostele.“

Vyobrazení Čáslavi z roku 1650. V pravém spodním rohu je zobrazen Žižkův hrob (kamenná tumba), v němž měla být uložena truhlice s vojevůdcovými ostatky. Nad památníkem prý visel železný palcát a naproti hrobu na pilíři pak kamenný talíř

Historikové se však rozdělili na několik táborů, přesněji řečeno na tři. Všechny tři skupiny mají argumenty. A taky přesvědčení o své pravdě. Což je jistě šlechtí, ovšem zhusta taky zabraňuje protivníka vyslechnout. Historik, profesor Josef Vítězslav Šimák probral pěkně systematicky všechny verze Starých letopisů českých, a když je prostudoval, tak dospěl k těmto závěrům: „Žádný pramen od časů Žižkových až do konce 15. století, pokud mluví o jeho pohřbu, nezná hrobu jiného nežli v Hradci Králové. Dokonce jest vyloučeno všechno pochybování, že tělo Žižkovo jest uloženo v chrámu svatého Ducha před velkým oltářem. Přenesení Žižkovo mohlo se státi jedině v době asi krále Vladislava. Nepodezřelé zprávy o přenesení Žižkově všecky lze redukovati na jedinou poznámku, totiž že potom přenesen jest do Čáslavě a položen v kostele. Ta se objevuje teprve okolo roku 1515. Resultát: Pohřbení Žižkovo v Čáslavi z pramenů, které dnes máme po ruce, nelze bezpečně dokázati.“ Prohlásil ve svém resultátu vskutku rezolutně pan profesor Šimák v roce 1912. Jako by těch záhad kolem Žižky nebylo dost... Přidala se k nim ještě záhada jeho hrobu.

Druhý pohřeb v Čáslavi

O Janu Žižkovi. Takto je nadepsána takzvaná Paměť čáslavská, kterou mezi starými rukopisy objevil Bohuslav Balbín a pečlivě koncem 17. století opsal. Autora neznáme, na základě jmen občanů, které ve svém textu jmenuje, můžeme odvodit rozmezí, v němž byla napsána – někdy ve druhé polovině 16. století. Její charakter je vlastenecký. Čáslavská paměť měla za úkol zdůvodnit existenci Žižkova hrobu v Čáslavi. „Jest ve městě Čáslavi v kostele svatých Petra a Pavla, apoštolů božích, u jednoho pilíře hrob kamenný, nad zemí pěti pídí zvýši a zdéli osmi a zšíři půl páté pídě, a na svrchu vytesaný obraz jeho v celém kyrysu a helm na hlavě otevřený s hřebenem, v pravé ruce palcát držící a po levé meč, a erb, a na něm kalich vytesaný, a z druhé strany u pravé nohy též druhý kalich a okolo toho vůdce text patrný literami velikými tento zapsaný.“ Následuje latinský text, zpravující, že tu je Jan Žižka z Kalicha, vůdce obce pracující ve jménu a pro jméno Boží, uložen. „Nad hrobem visí jeho palcát železný prostřední, kterýžto palcát byl nalezen v hrobě při jeho těle tehdáž, když ze základů dobývali po shoření města Čáslavě v témž kostele léta 1523., jakož tam nalezeny i jiné věci s tou truhličkou, v kteréž kosti jeho zůstávají. Naproti tomu hrobu na jednom pilíři jest talíř kamenný, visí na jednom článku řetězu, jako v kterém petlice bývá. O tom talíři rozprávějí jiní, že jest na něm Jan Žižka jídal, a jiní, že jeho kněz na něm svátost oltářní pod obojí způsobou míval.“

Proč byl Žižka pochován podruhé v Čáslavi, když předtím už ležel nějakou tu desítku let v Hradci, tak to nevíme. Na celé čáslavské zprávě zaujme jedno jediné slovíčko. Vysvětluje nám nepřímo, že Žižku pohřbili v Čáslavi skutečně podruhé. To slůvko je zdrobnělé. „Truhlička“. Kdyby šlo o první Žižkův pohřeb, byly by přece jeho ostatky v rakvi, nebo v truhle, ale ne v truhličce! Nelze předpokládat, že by se hejtmanovo tělo vešlo do nějaké truhličky. Ta přišla na řadu až později. Až se mrtvé tělo proměnilo v hromádku kostí. To potom převezli do Čáslavě. Když došlo v Čáslavi roku 1522 k požáru, který zničil i kostel a zřítila se i klenba, bylo třeba odstranit ruiny, pobořené zdi, a právě tehdy byl objeven „hrob s palcátem a jinými věcmi a také a s truhličkou, v kteréž kosti zůstávají.“

V Čáslavi byl tedy Žižka pohřben podruhé. Takže v Hradci musely být kosti předtím exhumovány, poskládány do truhličky a odvezeny do Čáslavě. Ale proč? A tajně je tam odvezli. Aby o tom nikdo nevěděl. Ještě jednou: proč? Musel být vydán příkaz, a jestliže existoval příkaz mlčet, musel ho uposlechnout právě tak farář čáslavský, jaké královéhradecký, i každý tehdejší životopisec, který by se to případně dověděl. Kdo mohl vydat takový mocný příkaz? Pouze mocný člověk. Jak mocný? Nejmocnější. To znamená – král. Jestli to byl skutečně král Jiřík z Poděbrad, kdo z mezinárodně politických důvodů „uklidil“ Žižkovy ostatky z Hradce do Čáslavě, to už se nikdy s jistotu nedozvíme. Mnohé nepřímé důkazy však napovídají, že to byl právě Jiří, kdo dal rozkaz, díky kterému neměl Žižka ani po své smrti klid.

Josef Mánes: Smrt Jana Žižky