Ocitáme se ještě jednou ve vstupní bráně našich národních dějin, v bráně jménem Velká Morava. Potkáváme se v ní se dvěma vynikajícími učenci. 

Na této schůzce se rozloučíme s Řekem Konstantinem, který přijal v Římě nové jméno Cyril a vzápětí zemřel. Poputujeme dalších šestnáct let s jeho starším bratrem Metodějem.

Touto schůzkou v Toulkách českou minulostí nenavazujeme časově na předešlou. Vracíme se naopak hlouběji zpět do minulosti, do časů před vznikem Velkomoravské říše.

Vstupujeme do řečiště času, abychom z něj vystoupili – kde vlastně? Na jakém místě? A kdy? Ve kterém okamžiku staneme opět na břehu našich dějin? Nevíme.

Patří legendy také k dějinám? Lze brát báje, pověsti, mýty za stejně hodnotnou a platnou minci jako historii kronikářsky a ještě dalšími písemnými prameny ověřenou?

Po dvacáté šesté se vydáváme na Toulky českou minulostí. Stále se pohybujeme na poněkud nejisté a nepevné půdě nejstarších českých pověstí.

Stále se probíráme starými pověstmi českými, kterým podle vzorů v Kosmovi, Dalimilovi a také v Hájkovi dal definitivní podobu Alois Jirásek.

Uvízli jsme někdy v 9. století, které nabízí náramné legendy. Mezi nimi ta snad nejpůvabnější. O vladykovi Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi.

Stále jsme hosty na území českých pověstí. Je to území bez mapy, bez záchytných bodů v čase i prostoru, bez možnosti opřít se o reálnou osobu či událost.

Ještě stále i v těchto Toulkách máme co dělat se starými pověstmi českými, ale na rozdíl od těch ostatních se příběh o lucké válce zdá být až podezřele reálný.