28. schůzka: Staré pověsti české aneb Horymír a Šemík

ƒ„Přemnozí vydali se hledat kovy v hlubinách země, také v potocích rýžovali zlato. Každý chtěl rychle zbohatnout. Doma všeho nechali, pole zůstávala ladem, a tam, kde dřív zrálo husté obilí, teď bujela svízel. Lidé bohatli z kovu, ale chleba nebyl. Mnozí vladykové a starostové rodů to těžce nesli, začaly se ozývat hlasy, že v dolech je zhouba polí. Někteří se odebrali až ke knížeti Křesomyslovi na Vyšehrad, v jejich čele Horymír, vladyka neumětelský.“

Smyšleno od počátku

Horymírův příběh se měl odehrát za vlády šestého Přemyslovce na českém knížecím trůně. Tím byl Křesomysl. K jeho titulu "český kníže" musíme, ač s lítostí v srdci, přidat "bájný". Za jeho panování se v Čechách děly velice divné věci. Kdy se měl vlastně případ Horymír versus Křesomysl odehrát? Nejenže nevíme kdy, ale ani a hlavně: zda vůbec. A co hlavní zdroj našich informací o starých pověstech českých, kronikář Kosmas? No tak ten žádného Horymíra nezná. Ale Křesomysla, toho ano?...

Pouze ho jmenuje, jako jednoho z řady. A Horymír? No tak toho zná až vševěd Václav Hájek z Libočan. A uvádí i data, kdy se měly události kolem Horymíra sběhnout: 846 až 847. Ovšem pozor – k závažnému dění na vnitropolitické scéně v Čechách se, jak o tom informuje pan Hájek, začalo schylovat už nějaký ten rok předtím: "Léta osmistého čtyřicátého druhého: Křesomysl kníže poslal mnoho kovkopů s rozličnými železnými přípravami na Jílové a jiné hory tu okolo ležící, aby hledali zlata."

Za Křesomysla se rozmohlo zběsilé hledání a těžba zlata. Touha po bohatství ovládla knížete, zlatokopy a prospektory. Zvlášť Křesomysl si blyštivého kovu vážil víc než chleba, proto taky podporoval rozvoj těžby, aniž chápal, že tato první zlatá a stříbrná horečka v Čechách zemi ohrožuje. Na první poslech by se snad mohlo zdát, že sloveso ohrožuje není na místě, protože těžba drahých kovů snad nemůže žádné ekonomice uškodit, ale za Křesomysla přestali lidé obdělávat pole, utíkali do Březových Hor či na Jílové, pomalu nebylo nikoho, kdo by sel a kdo sklízel.

"Někteří z vladyků Křesomysla napomínali, aby ten lid podzemní rozehnal a penězi ani chleby jim nepomáhal a víc si chleba než stříbra vážil. Tím napomínáním však nikterak nemohli knížete od toho stříbra a zlata odmluviti." Díky tomu stříbru i zlatu mohl Křesomysl postavit hrad Radostín pro své dva syny, patnáctiletého Neklana a čtyřletého Nebihosta, než je na naléhání své ženy Libušky vzal zpátky na Vyšehrad.

Fabulátor Hájek nezklamal

To bylo v roce 844, a hned v roce následujícím vypravuje Hájkova kronika o nepřátelství mezi jakýmsi Blobojem ze vsi Vřesová a jakýmsi Světlou. Z nejasných příčin Bloboj přepadl Světlův statek a zapálil ho, takže všichni i se ženou s dětmi uhořeli. Když se to dozvěděl Křesomysl, vypravil se proti němu, aby ho potrestal. Vida ho Bloboj, jak se blíží, zavřel se ve svém domě a vlastní rukou ho zapálil a s celou rodinou také uhořel.

Tato povídačka, kterou si Hájek pohodlně vyplnil celý jeden rok (to se mu pak psala, ta jeho kronika), má svůj smysl i pro náš příběh. Tedy Horymírův. Křesomysl totiž na základě této causy ustanovil – prý – zákon, že každý žhář má být za svůj čin také ohněm spálen. A v tu chvíli vstupuje na scénu náš Horymír.

"Nikterak nemohli svého knížete od stříbra a zlata odmluviti..." Politický tlak vyvinutý na Křesomysla se míjel účinkem. Natolik ho oslepoval lesk rudného bohatství. "Vladykové nemálo teskliví proto byli a zvláště Horymíř, muž statečný a velmi opatrný, kterýž měl sedění mezi Berounem a Příbramí pod horami, jež slovou Ousiný, na hradě řečeném Neumětel." Tak, a je tady, Horymír, neboli – jak ho jmenuje Hájek – Horymíř.

Horymír si u Křesomysla na horníky stěžoval. "Když kovkopové zvěděli, co se jednalo roku předešlého na Vyšehradě (ano, to už se píše podle Václava Hájka rok 847, zprávy se šířily zvolna), a to, že Horymíř Neumětelský stojí za tím, aby na horách zlatých a stříbrných nebylo děláno, vzali k němu velikou nechuť." Čímž je poněkud eufemicky řečeno, že si zadělali na nepřátelství s Horymírem. "Času jarního se sešli, mezi sebou rozvažujíce, kterak by pomstu nad Horymířem učinili. Někteří jej zabíti chtěli, jiní radili jej zajmouti a chléb jemu do úst cpáti, až by jej tím chlebem zadávali."

Horymír jat a souzen

Nakonec zvítězil plán, "aby naň mocně táhli a jej jali". A vskutku, divoký houfec kovkopů vtrhl kterési noci do Neumětel, zapálil Horymírovu tvrz a pobral vše, co stálo za kořist. Horymíra nejali. Vladyka stačil ještě vyvést ze stále svého koně Šemíka a dokázal prchnout. "K jeho dvoru pospíšili a tu hned stohy obilné rozmetali a co nejvíc snopů mohli unésti, to pobrali a ostatek ohněm spálili, pravíce: Poněvadž se Horymíř bál hladu, nechť jej trpí." Dokázal prchnout, nikoli však smířit se. Odpřísáhl sám sobě, že útočníkům oplatí.

"Horymíř Neumětelský měl sedění mezi Berounem a Příbramí, jež slovou Ousiný, na hradě řečeném Neumětel." Dobře, ale jak to bylo s Horymírovými tvrzemi – či rovnou jak píše Hájek – hrady ve skutečnosti? Na takzvaném Starém zámku, jednom z výběžků zalesněného hřebene Housiny (to jsou ty Ousiny v Hájkově kronice), tak na něm archeologie nic z údajné doby Horymírovy nenašla. Jméno sice nelže, jakýsi hrádek tu stával, ale z časů mnohem pozdějších.

A druhá verze? Vrch Košík. To je pahorek rovněž související s pásmem Housiny přímo u Neumětel. Právě o něm lidé nejčastěji mluvili jako o Horymírově hradě. Našly se tam střepy z nádob, ještě v minulém století byly tady znát příkopy a kruhovité valové opevnění. Dnes tam není skoro nic. Proč? Příčinou byl diabas, kvalitní a pevný kámen. Na Košíku totiž otevřeli lom. Ještě jednu naději však obhájci pověstí mají: "Nejzajímavější a svými jasnými obrysy vzácná je tvrz těsně u Neumětel, v sytě zelené lučině," toto svědectví přináší amatérský romantický historik a spisovatel Jiří Brabenec, "zde se říká dodnes Ve valouch. Místo, kde stávala vlastní tvrz, tvoří dnes travou pokrytá rovina, která pohltila všechny zbytky staveb. Podle místní tradice stávala původní Horymírova tvrz Ve valouch a teprve po rozboření příbramskými horníky byla znovu postavena na Košíku. Tato tradice snad nese paměť na to, že zde nejdříve byly stavěny tvrze v bažinách, chráněné vodou, a teprve později na návrších."

Všechny ty neumětelské hypotézy jsou silně podepřené vůlí uvěřit. Ve skutečnosti vznikla tvrz Ve valouch koncem 14. století a vzápětí, za husitských válek, zanikla. Stejného stáří byl Starý zámek i tvrz Košík. Ovšem Neumětelští, ti když něčemu věří, tak na tom prostě trvají...

"Když kovkopové z Neumětel odešli, Horymíř se zase navrátil, každý den smejšleje, aby nad nimi, těmi žháři, pomstu učinil." Ano, naše drama má další dějství. "Uhlédav čas příhodný, v jednu noc vsedl na svůj kůň, velmi rychle do Příbrami přijel a kovkopům jejich boudy a domy spálil, a kteréž nalezl, ty mečem zbil a doly jejich zavál. Prakticky stejným způsobem, jak předtím horníci přepadli Neumětely, oko za oko, zub za zub, Horymír vtrhl do Březových Hor a zapálil je." Ani těmi nejspravedlivějšími pohnutkami nemůže být žádná pomsta omluvena. Žhářství bylo, je a vždycky bude trestným činem.

Aby se Horymír vyhnul obvinění, že byl původcem a hlavním organizátorem útoku, tak co nejrychleji zmizel. Kam? Otázka by měla znít "kudy a kam"? Usedl na svého skvělého koně Šemíka a ještě téže noci na něm stačil urazit vzdálenost mezi Březovými Horami a Vyšehradem, dokonce se zajížďkou přes Neumětely. A na Vyšehradě? "Ranním jitrem před knížetem, jako by o tom nic nevěděl, na Vyšehradě se postavil."

Jakými pohnutkami ospravedlnil Horymír svou návštěvu, pověst nepraví. Zato líčí dost podrobně další, vrcholné dějství příběhu: Křesomysl se obratem ruky dozvěděl, jaká tragédie potkala jeho kovkopy. (Ano, některé zprávy se, jak jsme už říkali, šířily zvolna. Jiné tak říkajíc rychlostí blesku.) Přispěchali očití svědkové, za hlavního viníka označili Horymíra, a třebaže ten zapíral, jak mohl, Křesomysl mu neuvěřil, "a velice žalostiv jsa pro stříbrné doly, kázal Horymíře do jednoho sklepu zavříti."

Kdyby jenom to! Vynesl tento rozsudek: "Poněvadž mnozí na Horymíře žalují, že jej při tom skutku – an ohněm škodu učinil – viděli, má smrt trpěti." A následoval i způsob popravy: "I když mně ohněm škodu učinil, to já jemu promíjím, a odpouštím, aby nebyl ohněm spálen. Pro mordy toliko, kteréž tu učinil svým mečem, týmž mečem má jemu hlava sťata býti!" (Pak že je humanita vynálezem až novověkým...)

Bohatýrský veleskok

Toto opatření však nebylo jediné. Horymír měl kromě toho právo na své poslední přání. "Ctný kníže, již vidím a znám, že jsem tvým soudem odsouzen; poněvadž mi živu býti nelze, za to toliko prosím, popřej mi dřív, než umru, ať na svůj milý kůň vsedu a maličkou chvíli na něm se po tomto hradu projedu; potom učiň se mnou, co chceš." A tohle poslední přání odsouzencovo vneslo do poněkud pochmurného příběhu, páchnoucího prolitou krví a požářišti překvapivé, šťastné rozuzlení.

"Kníže se tomu zasmál a kázal dveře hradové dobře zavříti a strážnými osaditi. Horymíř pak vešel do marštale a – jakž zpráva od marštaléřů byla – něco se svým koněm mluvil a osedlav jej ven vyvedl a vsed naň zavejska." A vzápětí se před zraky davu, které chtěly přihlížet popravě (a to ne jen tak ledajaké, ale popravě vladyky), vzápětí se odehrál zázračný zvrat, bez něhož byl vlastně pověst nemohla vůbec vzniknout a přežít. Jak to bylo?

"Kůň se počal velmi čerstvě obraceti a skoky veliké činiti. Kníže z oken vyhlédav se velmi divil. Když po druhé Horymíř zavejskal, kůň pod ním od jedné brány bradové až k druhé skok učinil. A přišlo třetí zavejsknutí a Horymírův pokyn: ‚Nuže, Šemíku, vzhůru!’" Kupodivu, nejenom Horymír se Šemíkem, ale i Šemík s Horymírem plynně komunikoval: "Kůň jemu odpověďal: ‚Pane, drž se!’" A vtom: "Vtom učinil skok přes všecky zdi hradové až na druhou stranu řeky Vltavy." I kdyby skočili oba do řeky, tak by to byl dočista kaskadérský výkon. Na první pohled – nemožný.

Obhájci pověstí dokazují nemožné

Jiří Brabenec tu nemožnost se zanícením sobě vlastním popírá: "Podle úsudku odborníků (neuvádí ovšem jakých) byl ten skok proveditelný. Výtečný kůň mohl s dobrým jezdcem přeskočit tehdejší palisády a ještě dopravit jezdce přes řeku. Když přeskočil palisády v místech, kde vyšehradská skála směrem k řece se poněkud prohýbá a tvoří strmou rokli, mohl zde sklouznout po kamenité drti až k řece, aniž by se kůň nebo jezdec zabili."

A druhá možnost: "Skok se mohl udát v místech, kde skála padá přímo téměř svisle do řeky a kde byly tedy nejnižší palisády. Protože v těchto místech naráží proud Vltavy na skálu, kterou vymílá a podebírá, je tu dnes – kromě uměle vytvořených hloubek za přehradami – v celé Vltavě největší hloubka." (Před lety se chtěl pokusit o rekonstrukci Horymírova skoku z vyšehradské skály jeden pražský novinář, ale policejní úřady mu to zatrhly.)

Ovšem pozor, teď to přijde: Václav Hájek si příběh o Šemíkově skoku nevymyslel. Už to asi nikdo nespočítá, kolik století se vypráví pověst o hrdinovi jménem Tristan. Musel překonávat neuvěřitelná dobrodružství proto, že spolu se zlatovlasou Isoldou, kterou dobyl nikoli pro sebe, ale pro svého krále, omylem vypil nápoj lásky. Ten příběh je původu keltského a přes Bretaň a Francii se rozšířil do Německa a taky k nám. Staročeský Tristan je pravděpodobně dílem století patnáctého. Najdeme v něm zarážející podobnost – a ne jednu – s příběhem o Horymírovi a Šemíkovi. Tak dobře – postavme ty dva příběhy vedle sebe. Souběžně.

Horymír zřejmě opisoval

Bod první: Hrdina Tristan je zadobře s králem, ale závistníci na něho žalují, že krále spolu s Isoldou neřestně podvádí. Horymír je zadobře s knížetem, kníže váhá, má-li ho potrestat, uvěří však žalobě horníků.

Druhý bod: Král nespravedlivě odsuzuje Tristana na smrt upálením, Tristan svou vinu popírá, i když ve skutečnosti s Isoldou obcuje – umožňuje mu to slovní hříčka, že s Isoldou nemá hříšný styk, ale styk čisté lásky. Kníže odsuzuje Horymíra na smrt upálením, ale vzhledem k jeho stavu mu dává milost smrti mečem. Horymír svou vinu popírá, i když ve skutečnosti doly zavalil – umožňuje mu to lest.

Za třetí: Rozsudek se má vykonat před vším shromážděním hradu Tintaglu. Soudce se za Tristana přimlouvá a tomu jsou uvolněna pouta. Rozsudek se má vykonat před vším shromážděním na Vyšehradě.

Čtvrtý bod: Tristan si vyprosí poslední přání před smrtí, které je zamýšleno jako lest k úniku: pomodlit se sám v kapli stojící nad útesem. Horymír si vyprosí poslední přání před smrtí, které je zamýšleno jako lest k úniku: projet se na svém koni.

A máme tu za páté: Jakmile toho dosáhne, začne Tristan jednat – vyrazí v kapli zadní okno a skáče z vysoké skály. V původní předloze ho vítr zázračně nadnáší a spustí ho na široký kámen na úpatí útesu (ten kámen se dodnes nazývá mezi lidem "Tristanův"). V české verzi však skáče Tristan do řeky. Jakmile toho dosáhne, začne Horymír jednat – zašeptá něco svému koni a skáče přes hradby z vysoké skály přes řeku až na druhou stranu.

Za šesté: Na břehu čeká na Tristana jeho věrný kůň a meč, Tristan sedá na koně a uhání, aby si zachránil život. Na svém koni, maje meč k sobě připásaný, uhání Horymír k Radotínu.

A za sedmé neboli za poslední: Tristan žije dlouho ve skrytu, když předtím zachránil před smrtí upálením i Isoldu, dokud se nedočká králova odpuštění; vrací se pak k němu na hrad. Horymír se uchýlil na své Neumětely, kde se dočká odpuštění od knížete a vrací se k němu na hrad.

Podivná podobnost. Několikanásobná. Víc než podezřelá. Tak on ani ten pověstný Šemík není český originál. Ano, ten k nám přicestoval z německé hrdinské epiky, z eposu Rosengarten neboli Růžová zahrádka. Ale vyskytuje se už ve staré sáze jménem Thidreksága. Tam se jmenuje Skemming a je koněm hrdiny Witticha. V Růžové zahradě se už jmenuje Schemig. Psáno ovšem "Sch" a na konci "g."

"Když pak domů se navrátil, Šemík jemu, že živ býti nemůže, oznámil, a přitom jako pána svého žádal, aby když umře, nedal ho ptákům ani zvířatům jísti, ale aby jej dal před vraty dvoru svého pohřebiti. A on, Horymíř, tak učinil."
Pokusil se někdo o prozkoumání Šemíkova hrobu? Ale pokusil. Ředitel panství Gassauer. Neumětelští v té době již pověstem, že se zle povede tomu, kdo klid Šemíkův naruší, nevěřili natolik, aby se kvůli nim pustili do boje s vrchností. Gassauer dal odvalit kámen ve tvaru koňské hlavy a nechal pod ním kopat.

Výsledek? Jednoznačný. Nenašel vůbec nic.