Na věky otisklá v hlíně. Osudové ženy: sochařka Eva Kmentová

24. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Eva Kmentová
0:00
/
0:00

Do svého díla doslova otiskla kus sebe a ve své době se dokázala prosadit víc než její manžel, sochař Olbram Zoubek. Obdivoval ji Jindřich Chalupecký i Meda Mládková a ocenil sám Jiří Kolář. Zemřela předčasně. Možná proto se dnes na ni neprávem zapomíná.

Host: Vít Havránek
Účinkují: Jana Stryková, Ondřej Brousek, Jan Teplý ml., Lucie Trmíková
Připravila: Eva Dvořáková
Napsal: Hynek Pekárek
Zvukový mistr: Jiří Flossman, Jonáš Rosůlek
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Hudba: Antonín Schindler
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 24. 10. 2020

Eva Kmentová se narodila na Tři krále roku 1928 v Praze. Její uměleckou dráhu částečně předurčila rodina. Otec František Kment učil řezbářství na střední umělecké škole, maminka malovala na porcelán. Eva díky tomu vyrůstala obklopená uměním. 

„Myslím, že moje ,umění‘ vzniklo asi tak v šestém až dvanáctém roce mého života. Pak mně to trvalo asi třicet let, než jsem se k němu ,propracovala‘ zpátky,“ napsala v roce 1980 Jindřichu Chalupeckému. A byly to právě obrázky z dětství, k nimž se v pozdějším věku často vracela.

„Eva často zdůrazňovala moment, kdy byla sama v prázdné zasněžené krajině a pozorovala stopy ve sněhu. Zpětně si uvědomila, že to byl moment pro její tvorbu zásadní,” vysvětluje teoretik umění a kurátor Vít Havránek.

„Eva Kmentová byla mezi umělkyněmi osobností mimořádně výraznou právě proto, že její umění bylo svrchovaně ženské. Dokonce se dá říci, že jeho výtvarná hodnota vyplývala právě z této jeho ženskosti.“
Jindřich Chalupecký (Příběh Evy Kmentové z knihy Na hranicích umění)

Hlína jako osudová volba

Absolvovala řezbářství na stejné škole, kde vyučoval její otec. V roce 1946 pokračovala na pražské VŠUP. Začátek studia u profesora Nušla ji však nenaplňoval, a tak přestoupila do ateliéru sochařství k Josefu Wagnerovi.

Čtěte také

„To se ukázalo jako rozhodující moment pro její uměleckou dráhu, protože zde se konečně začala věnovat volnému umění. Setkala se s Věrou a Vladimírem Janouškovými, Zdeňkem Palcrem, Miloslavem Chlupáčem nebo Vladimírem Preclíkem, což jsou všechno autoři, kteří spolu s Kmentovou určovali, jak vypadá umění od konce 50. let do 80. let,” říká Vít Havránek.

Ateliér sochařství byl ale pro Evu osudový i jinak. V roce 1950 se do něj totiž vrátil jeden ze studentů. Měl čerstvě po vojně a jmenoval se Olbram Zoubek. „Zjistil jsem, že se tam zjevila nová dívka. (...) Jak jsem ji uviděl, bylo to jasné. Prudce jsme se do sebe zamilovali,” vzpomínal později. Byl mužem činu a postavil Evě na znamení lásky před okny máj. Získal si ji, přestože už měla vážnou známost. Vzali se hned po ukončení školy v roce 1952.

Společný život i tvorba

Eva Kmentová, Brána snů (1966), Liberec

Už jako manželé žili Eva a Olbram ve společném ateliéru v bývalé cementářské dílně na Židovských Pecích. Nejprve se jim narodila dcera Polana, poté syn Jasan. Tvořili ruku v ruce. 

„Řadu prací realizovali společně, do soutěže se hlásili společně, ale zároveň se vzájemně respektovali ve volné tvorbě,“ dodává Vít Havránek.

Život na volné noze si ale v té době žádal pevné nervy a jistou pragmatičnost. V roce 1957 se proto přidružují k umělecké skupině Trasa. Skupinová výstava v pražské galerii Fronta pro oba ale znamenala menší politický skandál. Evina socha „Milenci“ a Olbramův „Zastřelený“ byly z výstavy odstraněny, protože podle oficiálního vyjádření „svým pojetím urážejí lidskou důstojnost“.

Oba hledali kompromis, jak se uživit a zároveň se nezpronevěřit vlastnímu dílu. Společný ateliér jim přitom začal být těsný. Víc Evě než Olbramovi. Zatoužila po místě jenom pro sebe. „Olbram i Eva byli zároveň rivalové. Touha uspět se nedá vymazat, ať pracují dohromady, nebo každý zvlášť,“ míní teoretik umění.

Otisknout sebe

Evě se v roce 1963 opravdu podařilo mít svoji první samostatnou výstavu a záhy i vlastní ateliér na Žižkově. Přezdívala mu Doupě. „Tam začíná moje sochařské štěstí,” napsala. Našla si svůj vlastní styl. Do hlíny otiskovala nejrůznější předměty a části svého těla. Ruce, chodidla, dlaně, které se staly motýlem, čelo, prsty.

„Eva do svých soch přímo vstoupila, je v nich chuť jejího těla, její pleť. (...) Jedna z jejích významných věcí je Lidské vejce. To se Eva schoulila do klubíčka, já ji zaformoval, nanesl na ni vrstvu sádry jako skořápku. Když sádra zatvrdla, vystoupila Eva z toho tvaru vajíčka. To byl pro ni významný krok.“
Olbram Zoubek

Eva Kmentová, List v pohybu (1973), Praha

Touha tvořit

Ve svých 35 letech se poprvé setkala s Jindřichem Chalupeckým, který se stal jejím věrným obdivovatelem a podporovatelem. Olbram trochu žárlil, ale Eva díky tomu věřila ve vlastní umění. Podařilo se jí proniknout i do mezinárodního povědomí. Ze 17 českých a slovenských sochařů publikovaných v Hazanově Novém slovníku moderního sochařství byla vedle Otty Gutfreunda a Karla Malicha zastoupena jako jediná česká autorka.

Umělecky se jí dařilo, ale ne však zdravotně. „Při opravách svého třetího ateliéru na Smíchově, přechodila zánět jater. Bylo to spojené s tím, že rekonstruovala dům a včas se neléčila. Onemocnění se pak stalo chronické a trápilo ji do konce života,“ vysvětluje Vít Havránek.

„Tři prima věci. Nemám tuberu, jak se myslelo, nemám cukrovku, jak se zdálo, a dostala jsem Cenu Jiřího Koláře,“ zapsala Eva na podzim roku 1976 do rodinného deníku. Soukromé ocenění uznávaným umělcem a kritikem jí dodávalo vzpruhu do života i chuť do další tvorby. „Pracuje ale čím dál tím méně a mění materiál. Nemohla přenášet těžké věci a pracovat s betonem, proto pracovala s papírem,“ popisuje kurátor a teoretik umění.

Poslední období jejího života bylo ve znamení pobytu v nemocnici, přesto kreslila a psala, především dopisy svým nejbližším. A nestěžovala si. Vernisáž své plánované výstavy ale už nestihla. Zemřela v dubnu roku 1980 v Praze. Bylo jí 52 let.

Použitá literatura:

Čechová Dora: Život a sochy Olbrama Zoubka. Praha: Mladá fronta, 2013.

Vachtová Ludmila: TEĎ. Práce Evy Kmentové. Brno, Praha: Moravská galerie v Brně; Arbor Vitae, 2006.

autoři: Eva Dvořáková , opa
Spustit audio

Související