Její umělecký úspěch provázely dvě osobní tragédie. Osudové ženy: výtvarnice Adriena Šimotová

„Adriena nebyla introvertní, ačkoli se to z její tvorby může zdát. Byla velmi otevřený a komunikativní člověk. Potřebovala přátele, blízké lidi, diváky. To všechno byla jedna část Adrieny. Druhá byla ovšem trochu utajená. Někdy působila jako člověk, který má kolem sebe hradbu a dívá se ven jen skrze škvíry v ní,“ vzpomíná na Adrienu Šimotovou historička umění Milena Slavická.

Adriena se narodila v Praze v srpnu roku 1926. Pocházela z česko-francouzské evangelické rodiny a ve víře byla také vychovávaná. „Její dětství bylo velmi harmonické a krásné. V rodině panovala velmi svobodomyslná atmosféra. Patřili mezi kultivované rodiny s velkou knihovnou a uměleckými zájmy.“

Umění jako osud

Sklony k umění Adriena projevovala už od raného věku. „Jak později vzpomínala, stále kreslila Pannu Marii, jesličky a náměty, které byly dané křesťanskou výchovou. Zároveň ale velmi dobře hrála na klavír,“ popisuje Slavická.

Výtvarná dráha přičiněním Adrieniny maminky tu hudební nakonec o něco převážila. Za války Adriena začala studovat na Státní grafické škole u profesora Zdeňka Balaše. V roce 1945 pokračovala na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou k profesorovi Josefu Kaplickému. „Že bude umělkyní, vnímala už v 19 letech jako osud, jako danost, které musí dostát,” říká Milena Slavická.

Nezajímá mne realismus, ale realita, nezajímá mne figurace, ale člověk.
Adriena Šimotová (z rozhovoru Milana Kozelky Existenciální dilema člověka)

Střepiny v srdci

Během studií se Adriena seznámila se svým budoucím manželem Jiřím Johnem. Talentovaný spolužák jí imponoval, i když lidsky byli rozdílní. „Nebyli si podobní ani jako umělci. Jiří John byl umělec velice tichý, nenápadný, ale neobyčejně pravdivý v tom smyslu, že nikdy neudělal žádnou kresbu ani grafiku, která by nevycházela z jeho skutečného prožitku. Adriena ve svém začátku také malovala krajiny, ale na rozdíl od Johna v nich většinou nacházíme stopy po člověku. Pro Adrienu je člověk velmi důležitý,“ vysvětluje historička umění.

Vzali se v roce 1953. Sdíleli společný ateliér, který získali díky příteli Václavu Boštíkovi. Trávili spolu prakticky všechen čas. Po sedmi letech se jim narodil syn Martin. Jejich harmonické manželství ukončila smrt Jiřího Johna v roce 1972. Od konce 60. let ho trápily problémy s ledvinami, což se mu také stalo osudným. „Doba jeho umírání byla pro Adrienu naprostý otřes. A jeho smrt granát, který vybuchl v její duši. Ty střepy už navždy kolovaly v její krvi,” říká Milena Slavická.

Návrat k životu

Adrieně bylo tehdy 46 let, a jakkoli měla pocit, že i pro ni život skočil, umělecky začala dozrávat. Na několik let se odmlčela, ale v roce 1977 opět zahájila výstavní činnost, byť jen v neoficiálních prostorách. V 80. letech našla útočiště v bývalém františkánském klášteře v Hostinném v Podkrkonoší. Jeho stěny ji inspirovaly k cyklům velkých prořezávaných prostorových kreseb na vrstvených papírech i k další tvorbě. Její první velká veřejná výstava po 15 letech se stala důležitou událostí tehdejší výtvarné scény, na kterou se do brněnského Domu pánů z Kunštátu sjížděly plné autobusy lidí.

Ocenění a osudová ztráta

Architekt Jan Kaplický a výtvarnice Adriena Šimotová získali 8. 11. 2007 čestné doktoráty Vysoké školy uměleckoprůmyslové.|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Mohlo by se zdát, že 90. léta pro Adrienu Šimotovou představovala dobu úročení její práce a radosti z nových příležitostí. Byla oceňována doma i v zahraničí. Jenom v roce 1990 se stala laureátkou prestižní Herderovy ceny, o rok později jí byl propůjčen francouzský Řád rytíře umění a literatury. Zatímco jako umělkyně získávala, její život ale poznamenala další velká ztráta – tragická smrt jejího syna Martina Johna.

Byla to podivuhodná žena, velmi silná a zároveň velmi křehká. Stále pracovala. I v posledních letech, kdy jí to činilo potíže. A její duch byl naprosto čilý.
Milena Slavická

Zemřela v 87 letech 19. května 2014 v Praze. Její díla jsou dodnes k vidění ve sbírkách mnoha galerií a muzeí. Vedle Národní galerie v Praze například v Centre Pompidou v Paříži nebo v Institutu umění v Chicagu.