S manželem byli jako siamská dvojčata. Osudové ženy: Eva Švankmajerová

Narodila se v září roku 1940 v Kostelci nad Černými lesy jako Eva Dvořáková. Její dětství nebylo úplně jednoduché. Poznamenala ho válka a především výchova babičky, u které Eva od dvou let vyrůstala, aby vyplnila prázdné místo po ztrátě syna. „Ve dvou letech také prý vynadala německému oficírovi, až se všichni zděsili,“ usmívá se básník František Dryje.

Malovala od první chvíle, co dostala do ruky štětec. „Psát začala ‚až‘ ve svých 13 letech. Jak vzpomínala, psala milostné dopisy klukovi ze sousedství, a byl z toho skandál,“ říká Dryje. „V pubertě pak narazila na červenou knihovnu a staré časopisy pro ženy a dívky. Styl tohoto psaní si osvojila a začala ho svým způsobem uplatňovat ve své tvorbě.“

Král jelenem

Zcela rozhodující se pro ni stalo setkání s Janem Švankmajerem v září roku 1960|foto:Fotobanka Profimedia

Zcela rozhodující se pro ni stalo setkání s Janem Švankmajerem v září roku 1960. Evě tehdy bylo čerstvých 20 let. „Studovala loutkářskou scénografii, ale moc ji to nebavilo. Důležité bylo, že mohla kreslit.“ Jan Švankmajer byl o šest let starší.

„V té době loutkářkou katedru na DAMU právě ukončil. Studoval tam režii a scénografii a Eva navštívila jeho absolventské představení Gozziho Krále jelenem. Tam Jana Švankmajera uviděla poprvé a už tehdy se do něho zamilovala.“ Vzali se v listopadu téhož roku. Byl to důkaz, že protiklady se přitahují.

Zrození Venouše

„Ze začátku měli každý svůj program. Eva byla malířka, Jan Švankmajer se stal filmařem.“ První film dokončil v roce 1964. Tehdy už byli Švankmajerovi rodiči malé Veroniky. Možná právě proto se Eva výtvarně podílela teprve na snímku Zahrada z roku 1967.

Koncem 60. let na sebe upozornila jako malířka Emancipačním cyklem – variacemi na známé obrazy Botticelliho, Maneta nebo Rubense, v nichž zaměnila ženské postavy za mužské. Vznikla tak například díla s názvem Spící Venouš nebo Zrození Venouše.

Surrealistická skupina

„Spolupráce Jana a Evy začala být systematická až koncem 90. let, počínaje filmem Něco z Alenky,” dodává Dryje. Od roku 1970 se odvíjela především na úrovni Surrealistické skupiny, jejímiž členy se oba stali.

„Surrealistická skupina fungovala na principu hry. Ta měla více významů. Jednak básnický, ale zároveň formační, kdy se mezi sebou třídili autoři, kteří spolu mohou, nebo nemohou spolupracovat. Kromě toho samozřejmě vznikaly fascinující texty a scénáře,“ vysvětluje Dryje.

Setkání se surrealismem a vůdčí osobností skupiny Vratislavem Effenbergrem se pro Evu i Jana stalo zcela určující. Eva se dostala do centra skupiny a podílela se na její činnosti až do své smrti.

Výtvarníci Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer|foto:Jiří Bervida, MAFRA / Profimedia

Rozloučení siamských dvojčat

Od roku 1996 se potýkala s fatálním onemocněním. „V té době se proměnila její tvorba. Memento mori se promítlo do jejích obrazů, vytvářela cykly, které byly naprosto jiné než ty dosavadní. Nezměnila svůj výtvarný styl, ale změnila intenzitu. Hravost se vytratila a zůstala agresivita, zoufalství a existenciální prožitek smrti,“ popisuje básník.

Eva Švankmajerová podlehla své nemoci 20. října 2005. Bylo jí 65 let. „Jan Švankmajer to prožíval velmi intenzivně. Zejména její smrt, protože to bylo rozloučení siamských dvojčat,“ uzavírá Dryje.