Lepší by bylo asi zemřít! Osudové ženy: emancipovaná baronka Sidonie Nádherná

Sidonie Nádherná z Borutína (1885–1950), fotografie z roku 1910

Pobláznila nejednoho muže. Setkala se s Rilkem, Rodinem, Švabinským, Krausem. Taky ale zažila svět, ve kterém se rozpadaly tradiční hodnoty.

Sidonie Amalie svobodná paní Nádherná z Borutína (1885–1950) pocházela z české šlechtické rodiny. A i když ráda cestovala, takřka celý život prožila na zámku ve středočeských Vrchotových Janovicích.

Byla mecenáškou a organizátorkou kulturního dění. „Sidonie byla inspirací pro řadu uměleckých děl, pro řadu básníků, umělců. Taky byla jednou z prvních skutečně emancipovaných a přitom nemužatských modelů ženského chování,“ říká teatrolog a literární kritik Vladimír Just.

Rilke i Max Švabinský

Sidonie byla vzdělaná, mluvila několika jazyky. Při jedné z cest do Paříže se v sochařském ateliéru Augusta Rodina seznámila s básníkem Rainerem Maria Rilkem. Byla z toho celoživotní láska, přestože osobně se setkali jen párkrát.

Max Švabinský: Sidonie Nádherná z Borutína

Do jejího života vstoupil třeba i malíř Max Švabinský, pro kterého byla Sidonie na čas múzou. Taky ji ztvárnil na několika svých portrétech (viz výše). Klíčové pro její život bylo ale seznámení s novinářem, dramatikem, prozaikem a mužem břitkého pera Karlem Krausem.

Poslední dnové baronky a Krause

Potkali se ve Vídni roku 1913. Byl to vášnivý vztah. Probíhal v několika etapách, kdy se scházeli a zas rozcházeli. Kraus jen kvůli Sidonii psal básně. Své mimořádné dílo, groteskní drama Poslední dnové lidstva, dokonce celé napsal ve Vrchotových Janovicích, s láskou v zádech.

Karl Kraus

Pak ale v roce 1936 náhle zemřel na srdeční embolii. O baronku se vážně ucházel, ta ho ale měla odmítnout. Snad proto, že jí Krause velmi vymlouval Rilke. Konec 30. let byl pro Sidonii zlomový nejen kvůli smrti Karla Krause. Byl to nacismus, který ovládal zemi.

Srdce mi krvácí

V té době si do svého deníku napsala „Lepší by bylo asi zemřít…“ Deníkový záznam zachytil i únorový převrat roku 1948. „Srdce mi krvácí, když jdu zpustlým parkem a napospas osudu.“ Bylo jí už 63 a musela do exilu.

Přes Německo se do dostala do Velké Británie a tam onemocněla. Podle Vladimíra Justa „ochořela steskem po Vrchotových Janovicích“. To místo milovala po celý život. Bylo pro ni něčím mimořádným. Zemřela v září 1950.