Mělo se na ni zapomenout... Osudové ženy: Toyen
Nejvýraznější představitelka československého meziválečného umění Marie Čermínová měla na základní škole z výtvarné výchovy dvojku. Dnes se její obrazy prodávají za desítky milionů. V dokudramatu účinkují Marika Procházková, Marek Lambora nebo Jakub Folvarčný. Hovoří literární a výtvarný historik Radim Kopáč.
O nejvýraznější představitelce československého meziválečného umění Marii Čermínové (1902–1980) toho mnoho nevíme. Nedávala žádné rozhovory, nenapsala žádné texty nebo vzpomínky. Říkávala, že nemá ani žádnou rodinu. Pseudonym, který jí vymyslel Jaroslav Seifert, si nechala zapsat do dokladů a používala ho i na úřadech.
Jako muž
S pseudonymem se najednou mohla změnit i její minulost. Rodina nebo práce v továrně na mýdlo jako by neexistovaly. Oblékala se jako muž, mluvila o sobě v mužském rodě. Mužům se tak líbila, ji více přitahovaly ženy.
Netradiční byla i její umělecká tvorba, která je spojena s další bohémskou osobností – s Jindřichem Štyrským. S ním Toyen spolupracovala řadu let. Oba byli ovlivněni tehdejšími dobovými uměleckými směry. Oba také byli členy proslulého Devětsilu. Přátelili se se Seifertem nebo Vítězslavem Nezvalem. Štyrský ale v březnu 1942 zemřel. A Toyen se po válce stala symbolem tvůrčí svobody.
Mělo se na ni zapomenout...
Zatímco její přátelé se z kaváren přesunuli na schůze, Toyen v březnu 1947 odjela do Paříže. Do centra umění, kam jezdívala už v předválečném období. Rázem tak patřila do světa surrealistů, jakými byli André Breton, Max Ernst či Salvátor Dalí. Po únoru 1948 už neměla žádný důvod k návratu do vlasti.
Zemřela v Paříži 9. listopadu 1980. U nás se na ni mělo zapomenout. O to častěji o ní slyšíme dnes. Její obrazy se prodávají za závratné ceny. Jeden z nich patří dokonce k českým aukčním rekordům.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
