Byla mimořádně statečná a morálně pevná. Zůstala však ve stínu slavnějších bratrů. Osudové ženy: Helena Čapková-Palivcová

Helena Čapková se narodila 28. ledna 1886 v Hronově a spolu s dvěma svými bratry, Karlem a Josefem, vyrůstala v Malých Svatoňovicích. Přestože v rodině panovaly idylické vztahy, matka svoji dceru v uměleckých ambicích nepodporovala.

„Rozhodnutí, jaké uplatnění má mít děvče, bylo spíše praktické. Helenu tak nečekala kariéra klavíristky, ale spíše škola Vesna. Matka se domnívala, že by se dcera měla naučit, jak vést domácnost,“ vypráví historik Michal Stehlík.

Osudový ples

V roce 1903 potkala Helena na jednom z brněnských plesů svého budoucího manžela. „František Koželuha byl právník, účastník brněnského veřejného života, ale také velký praktit. Věnoval se podnikání v technických přístrojích pro chemický průmysl. Svatba se konala již po roce od seznámení.“

Manželé Koželuhovi bydleli v Brně a v roce 1905 se jim narodilo první dítě – dcera Eva. V roce 1907 následovala dcera Helena, která se později stala výraznou politickou osobností.

I nadále se ale Helena vídala se svojí rodinou. Setkávali se o dovolených, Koželuha financoval první literární pokusy Karla Čapka, a dokonce našel pro svého tchána profesní uplatnění v Trenčianských Teplicích, kde doktor Čapek působil jako lázeňský lékař. A právě v tomto období začala Helena intenzivně psát.

V době, kdy jsme jezdívali do Trenčianských Teplic, se v matce najednou a znenadání zrodila literární ctižádost. Při jejích kulturních sklonech a dvou slavných bratřích není ani divu. A tak doma v Brně pilně dopoledne psala a vozila plody svého ducha strýcům.
Dcera Helena

Spiritus agens

Bratři Čapkové|foto:Petr Horník, Právo / Profimedia

První polovina 20. let byla pro Helenu Koželuhovou obdobím hektické literární tvorby. Její texty upravovali a editovali její bratři, a tak během čtyř let vznikly čtyři knihy. „Je v tom vidět obrovský literární přetlak a možná se chtěla svým bratrům i trochu vyrovnat,“ míní historik.

Literární prostředí obklopovalo Helenu neustále. Její matka Božena byla sběratelkou podkrkonošského folkloru. A ona sama se setkávala i s jinými literáty zvučných jmen. „V roce 1924 navštívila s bratrem Karlem Otokara Březinu, výraznou osobnost české poezie. Zprostředkovala také setkání bratra Karla s Leošem Janáčkem. Působila tedy jako jakýsi spiritus agens.“

City vzplály

Když bylo Heleně 40 let, zemřel po několikaleté nemoci její manžel, s kterým ji pojilo hlavně velké přátelství. S dcerou Helenou se odstěhovala do Prahy, kde bydlela ve vinohradské dvojvile s oběma slavnými bratry.

O několik málo let později, již jako vdova a dvojnásobná babička, potkala svoji osudovou životní lásku. „Josef Palivec, kterého Helena potkala v Paříži, byl velmi zajímavá osobnost – básník, spisovatel, překladatel a diplomat působící na poli kultury ve Francii.“

Helena se náhle ocitla ve svém živlu, v prostředí plném kultury, po kterém vždy toužila. Za Josefa se provdala v roce 1930 a dá se říci, že alespoň první polovina 30. let patřila ke šťastným okamžikům jejího života.

Manželé žili na statku v Prohoři, kde je navštěvovali bratři Čapkové, ale i další velké osobnosti, jako třeba Fráňa Šrámek. Helena byla opět velmi aktivní. Založila zde místní českou školu, přispívala na knihovnu, ale zároveň se starala o věci všedního dne, například o chov krav.

Konec idyly

V roce 1937 Helena onemocněla a prodělala operaci. Přišel podzim 1938 se ztrátou Sudet a prosinec 1938, kdy rodinu zasáhla smrt Karla Čapka. Palivcovi se museli ze svého statku, který se nacházel na Karlovarsku, odstěhovat. Následoval transport Josefa Čapka do koncentračního tábora, kde na konci války zemřel.

Po smrti bratra Karla si Helena zapsala: „Karel měl přece tolik přátel v Anglii. I v Americe byl ceněn a znám. Jak snadno by se byl i s Josefem uživil. Jaké služby pro národ oba mohli vykonat. Jaká hříšná netečnost ponechávala oba bratry strašnému osudu...“

Během protektorátu se nadále věnovala své spisovatelské činnosti. A zapojila se do ilegální činnosti. S manželem pomáhali lidem emigrovat, šířili nelegální tiskoviny, pomáhali Karlu Poláčkovi. Nakonec však byla vzata do vazby a její manžel byl zatčen.

Oba stáli před nejistým osudem, zda nebudou také popraveni. To se však naštěstí nestalo. Druhá světová válka skončila. Helena se vrátila na statek a pustila se do jeho obnovy. „Byl to však jen krátkodechý návrat pocitu první republiky. Během této doby mělo šanci vzniknout muzeum bratří Čapků. Po roce 1948 ale bylo vše jinak,“ konstatuje Michal Stehlík.

Špatný kádrový profil

Po únoru 1948 se rodina stala problematickou nejenom kvůli strýcům, kteří byli pro svůj obdiv k demokracii zařazeni do špatného prvorepublikového tábora, ale také kvůli Helenině dceři. „Helena Koželuhová-Procházková byla totiž významnou političkou a ostře proti komunistické vládě vystupovala. Nakonec emigrovala,“ doplňuje Michal Stehlík.

Čtěte také

Kdyby neemigrovala, mohla být druhou Miladou Horákovou. Osudové ženy: Helena Koželuhová-Procházková

Statek byl znárodněn. A protože stát nepřiznal Heleně žádný důchod, ocitla se na sociálním okraji. Na přelomu 40. a 50. let navíc došlo k velkému ataku na jejího manžela, kterého zatkla Státní bezpečnost.

„Josef Palivec byl komunistickým režimem považován za velmi nebezpečnou osobnost odmítající režim. Byl vytipován do čela protistátního spiknutí a měl být souzen. Nakonec byla v tomto velkém procesu postavena do čela Milada Horáková a Josef Palivec byl odsouzen v následujícím procesu v roce 1951 k 20 letům odnětí svobody a konfiskaci majetku.“

Život v bídě

Helena se ocitla zcela bez prostředků a byla nucena čelit nátlaku, který na ni StB vyvíjela. Její dcera Helena byla v nepřítomnosti odsouzena k trestu smrti. Perzekvována ale byla i rodina druhé dcery Evy Brázdové. Následky vězení se navíc velmi podepsaly na zdravotním stavu Josefa Palivce.

Helena se proto všemožně snažila o jeho propuštění. S přípravou petice na milost nebo snížení trestu oslovila řadu významných osobností, z nichž mnozí neváhali podepsat. „Ke snížení trestu skutečně došlo. Josef Palivec se vrátil domů v roce 1959.“

Doma nalezl nemocnou Helenu, připoutanou na lůžko, která žila ze čtvrtiny autorských práv ze spisů bratra Karla. I ty jí však byly soudně zabaveny. Jeho reakcí byl dopis adresovaný Kanceláři prezidenta republiky, ve kterém popsal jejich hmotnou nouzi a svrchovanou tíseň.

Helena zemřela 27. listopadu 1961 ve svých 75 letech. Její manžel ji přežil o 14 let. Kniha vzpomínek nazvaná Moji milí bratři mohla vyjít až po její smrti.