Ani bojovnici za práva žen a sociálně slabých komunisti neušetřili. Osudové ženy: Františka Zeminová

„Františka Zeminová je příkladem ženy a političky, která skutečně zasvětila celý život svému oboru a svému působení,“ říká historička Michaela Košťálová.

Zeminová se narodila v Dolních Chvatlinách nedaleko Kolína v roce 1882. Byla nejmladší z dvanácti dětí. Její rodiče pracovali v zemědělství. Později na dětství vzpomínala jako na dobu, která v ní probudila silné sociální cítění.

Část rodiny Zeminových se v 90. letech přestěhovala do Prahy, kde Františka vychodila obchodní školu. Již v té době se začala zajímat o společenské otázky a politiku. Do národně socialistické strany vstoupila v šestnácti letech. Tématem, kterému se pak věnovala celý život, se stala ženská práva.

Zrušte celibát pro učitelky

V roce 1901 byla u vzniku Zemské jednoty pracujících žen a dívek. Pracovala jako účetní v knihkupectví, ale ve volném čase vedla členské schůze, psala do časopisu Ženský obzor a brzy se stala známou pro svou výřečnost a přesvědčivost. Její činnosti a účasti na manifestacích si všimla také rakouská policie, která Zeminovou několikrát předvedla k výslechu. Za protistátní činnost byla dokonce krátce vězněna.

V roce 1918 se stala poslankyní Národního shromáždění. Během dvaceti let v poslaneckých lavicích se zabývala řadou témat. Chtěla zrušit celibát pro učitelky, zasazovala se o příspěvky pro chudé, snažila se zakázat prostituci. Političtí oponenti se jí báli kvůli ostrému jazyku a energickému projevu.

Snad proto ji spisovatel Karel Horký označil za „mluvící drdol“. Zato mezi obyčejnými lidmi si svým přístupem získala velké sympatie. Na počátku dvacátých let také pečovala o nemocnou matku, později podporovala rodinu zemřelého bratra. Vlastní děti neměla.

Nebyla by úplná všechna slova uznání, všechna nejkrásnější přání, která proudí dnes poslankyni Fráně Zeminové, kdyby se nepřidala hrstička skromných květů, které s vděčností podává oslavenkyni naše ženské hnutí jako průkopnici a praktické uskutečňovatelce politických pozic žen. Není lehké pro ženu s takovým jemným vláknem citu, jaké se skrývá v duši naší drahé Fráni, ztvrdnout na bojovníka, který musí rány nejen přijímat, ale i dávat.

Milada Horáková v projevu k 65. narozeninám Františky Zeminové, 1947

Náhoda, která nejspíše rozhodla

K tomu, že přežila 2. světovou válku, přispěla náhoda. Když noviny přinesly zprávu o smrti Františky Zeminové, okupanti netušili, že jde o švagrovou oblíbené političky. Zeminová pak žila v ústraní, přesto se snažila pomáhat pronásledovaným a pořádala tajné schůze. Po konci války se v roce 1945 opět s plným nasazením pustila do veřejného vystupování a znovu se stala poslankyní. Stejně jako Milada Horáková.

Národu jsem vždy věrně sloužila

Obě ženy tehdy ještě netušily, co je v blízké době čeká. Po komunistickém puči v roce 1948 byly obě označeny za nepřítelkyně nového zřízení. V politickém procesu byla Milada Horáková odsouzena k trestu smrti, Františka Zeminová „jen“ ke dvaceti letům žaláře. To se pro tehdy šedesátiosmiletou ženu rovnalo téměř jistě doživotí.

Svou bojovnou povahu ale Zeminová nezapřela ani ve vězení, kde mimo jiné zorganizovala hromadnou hladovku vězňů. O prominutí trestu pro svoji tetu několikrát žádala její neteř, ale hrdá bývalá politička se k ní osobně nikdy nepřipojila. Z vězení tak byla propuštěna až na základě hromadné amnestie v květnu 1960, která se týkala více než pěti tisíců politických vězňů.

Pod dohledem StB pak zůstala i zbylé dva roky života, které prožila na pražských Petřinách a ve Velichovkách. Zemřela krátce po svých osmdesátých narozeninách v roce 1962.