V jejím osudu se zrcadlí příběh Československa 20. století. Osudové ženy: Milada Horáková

Milada Horáková se narodila 25. prosince 1901. Jednou z osudových výhybek v jejím životě byl brzký odchod její maminky. Když chtěla Milada po střední škole studovat medicínu, její otec jí to nedovolil. K lékařům už důvěru neměl. Milada tak vystudovala práva a své působení se rozhodla učinit veřejným.

Její otec ji ovlivnil i jinak. Byl to velký vlastenec a příznivec Masaryka. Miladě vštípil hluboké sociální cítění, které ona uplatnila později, když se jako politička věnovala postavení žen ve společnosti a tématům sociální spravedlnosti, péče a zabezpečení.

„Milada byla trochu rebel už od studijních let,“ říká publicista Daniel Anýž. „Na prvního máje v roce 1918 se účastnila protiválečné demonstrace. Měla vykročit z davu a podat jednomu z vojáků květinu. Za to byla vyloučena z lycea v Korunní ulici, ale měla štěstí, že mohla dostudovat jinde.“

„Žila jsem život plný. opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti. Jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná.“
Milada Horáková

Práce jako služba druhým

Na podzim roku 1926 promovala na právnické fakultě a v únoru 1927 se provdala. Jejím vyvoleným se stal Bohuslav Horák, vystudovaný inženýr. Byl to ale i člověk mnoha talentů. Pracoval v Československém rozhlase v zemědělském oddělení. Vytvořil si vlastní velmi úspěšný osvětový pořad, který vštěpoval tehdejším zemědělcům zásady moderního hospodaření.

Ve 26 letech začala Milada pracovat na Ústředním sociálním úřadě hlavního města Prahy pod vedením Petra Zenkla.

„Petr Zenkl měl skutečně při výběru šťastnou ruku. Milada opravdu brala práci jako službu druhým. Její angažovanost se nicméně prolínala celým jejím životem. Od členství v Ženské národní radě, kde spojila své síly se senátorkou Františkou Plamínkovou, přes péči o utečence z války, sociálně slabé a znevýhodněné až po její vystoupení proti komunistům,“ říká o jejím působení Daniel Anýž.

Pod vlivem Petra Zenkla vstoupila Milada v roce 1929 do politiky. Nicméně až do války zůstala řadovou političkou, a ani po válce se nechtěla angažovat nijak výrazně. Přemluvil ji k tomu až prezident Edvard Beneš.

Odbojová činnost a první trest smrti

Konec 1. republiky v roce 1939 znamenal pro rodinu Horákových velký zlom. Milada nejprve pracovala pro odbojovou skupinu Politické ústředí, pak se stala členkou Petičního výboru Věrni zůstaneme, pro který vypracovávala program nové poválečné vlády. Věřila totiž, že nacismus bude brzy poražen.

V srpnu 1940 ji však spolu s jejím manželem zatklo gestapo. Právě dokončený politický program ještě stačila předat v krabičce od bonbonů své dceři Janě, která jej spálila v kamnech.

Čekaly ji tvrdé výslechy, při kterých simulovala mdloby. Následovalo pět let německého vězení v Terezíně. Její spoluvězeňkyně Věra Najmanová vzpomínala, že to byla právě Milada Horáková, kdo vězněné ženy nejvíce povzbuzoval.

Bylo jí 46 let, když se ocitla tváří v tvář smrti. Německý žalobce jí navrhl za její odbojovou činnost trest smrti a jejímu manželovi osm let odnětí svobody. U soudu v Drážďanech se díky své skvělé němčině dokázala sama obhájit tak, že tresty byly sníženy na osm a pět let. Pro Horákovi to znamenalo vzájemné odloučení. Bohuslav byl poslán do pracovního tábora v Ebrachu, Milada do Eichachu v Bavorsku. Dcera Jana byla u rodičů Bohuslava v Praze.

Krátký nádech

Po osvobození Eichachu americkou armádou 29. dubna 1945 se Milada vrátila do Prahy. S energií sobě vlastní se zapojila do veřejné práce. Byla zvolena poslankyní za národní socialisty a navázala na témata, kterým se věnovala předtím. Pokračovala také jako předsedkyně Ženské národní rady a mezi svými voliči byla oblíbená.

V roce 1947 se ale vnitrostátní i mezinárodní situace změnila a začalo přituhovat. Vláda po výtce Stalina odmítla Marshallův plán, mnozí odešli do zahraničí. Ona sama ale myšlenku na emigraci kategoricky odmítla. Svými politickými projevy, ve kterých opakovaně upozorňovala na postupné oklešťování demokracie a na nebezpečí jednostranné orientace na Sovětský svaz, si udělala zlou krev u komunistů ještě před únorem 1948.

Po smrti Jana Masaryka 10. března 1948 ale okamžitě složila mandát a přešla do ilegální politické opozice. Snažila se spojit zbytky národních socialistů, kteří neutekli z Československa. Jejím cílem bylo napojení na emigraci a vytvoření programu na dobu, až komunismus padne.

Znovu za mřížemi

Dne 27. září 1949 bylo ale všechno jinak. Milada byla zatčena Státní bezpečností. Následovaly výslechy na Pankráci a v Ruzyni a příprava obrovského monstrprocesu, kterým komunisti potřebovali vystrašit společnost a ty, kteří by se snad proti nim chtěli postavit.

Režim si kromě monstrprocesu zajistil i obrovskou propagandistickou kampaň, v rámci níž byly zasílány petice žádající pro obviněné nejvyšší možné tresty. Celkem jich bylo 6300 a byly během procesu nošeny v koších přímo k přelíčení. Režim se tak mohl odvolat na vůli lidu, aby mohl udělit co nejtvrdší tresty.

Rozsudek padl 8. 6. 1950. Ve skupině 13 obžalovaných padly čtyři tresty smrti, čtyři doživotí a tresty odnětí svobody v rozpětí mezi 18 a 35 lety. Milada Horáková o milost nikdy nepožádala. V jejím zastoupení o ni žádali její 82letý otec a tehdy 17letá dcera Jana. Telegramy žádající omilostnění zaslaly i významné světové osobnosti. Prezident Klement Gottwald žádost o milost zamítl.

Po 9 měsících od zatčení byla Milada Horáková 27. června 1950 ve svých 49 letech zavražděna. V roce 1968 byl sice trest částečně zrušen, ale ani tehdy společenské nadechnutí netrvalo dlouho. Milada Horáková se úplné rehabilitace dočkala až v roce 1990. Teprve tehdy byly zásluhou ministryně spravedlnosti Dagmar Burešové vydány i dopisy, které svým blízkým Milada Horáková psala z cely smrti.