Životní lásku obětovala boji za práva žen. Zemřela na popravišti. Osudové ženy: Františka Plamínková

Narodila se 5. února 1875 do typické pražské středostavovské rodiny jako nejmladší ze tří dcer. „Tatínek byl obuvník se zaměřením na speciální obuv včetně ortopedické. Díky stálé klientele si proto rodina žila na velice slušné úrovni,“ přibližuje historička Dana Musilová.

Chytré, vnímavé děvče nechali rodiče zapsat na ústav pro vzdělání učitelek. Vzdělání bylo v tehdejší době pro dívky zárukou, že zůstanou ekonomicky soběstačné, i kdyby se neprovdaly, vysvětluje publicistka.

Buď láska, nebo poslání

V 16 letech se zamilovala do medika Viléma. Doba ale neumožňovala věnovat se zároveň profesi a rodině. Po absolutoriu tak jako učitelka nastoupila nejdříve v Táboře, pak v Soběslavi a potom v Praze na české dívčí škole.

Působila ve Spolku českých učitelek a postupně se zapojovala i do dalších ženských hnutí. Její aktivity ji více a více pohlcovaly. Musela se rozhodnout, zda se za Viléma provdá a odejde z Prahy, nebo se ho vzdá ve prospěch své práce a svého poslání v ženském hnutí.

Nakonec se rozhodla věnovat se výhradně své profesi a veřejné činnosti. „Osobní svobody si cenila mnohem více než jakéhokoli vztahu,“ shrnuje Musilová. Jejím hlavním posláním se stal boj za rovné volební právo žen.

Ve službě demokratické společnosti

Františka Plamínková (1875–1942 ) česká politička a novinářka, organizátorka feministického hnutí, 1925–1929 senátorka NS, účastnice domácího odboje za okupace, popravena za heydrichiády|foto:ČTK

Masarykovu výzvu z roku 1908, aby ženy vstoupily do politiky, nejdřív odmítla. Ale o deset let později sama vstoupila do řad národních socialistů.

Rok po skončení první světové války byl zrušen povinný celibát pro učitelky. V osobním životě Františky Plamínkové už to ale zásadní změnu neznamenalo. Nechala se penzionovat, opustila profesi učitelky a věnovala se výhradně veřejné činnosti a politice, nejdříve komunální a později parlamentní.

Domnívám se, že řada mužů se jí bála, protože byla velmi razantní. Navíc ani Masaryk nebyl přesvědčen, že v Československu existuje žena schopná stát se ministryní.
historička Dana Musilová

Setkání s Rooseveltem

V prvních letech po vzniku republiky procházely představitelky ženského hnutí deziluzí. Zpočátku se domnívaly, že samostatný stát bude znamenat i zásadní změnu společenských poměrů. Realita je ovšem zbavila optimismu.

Mě zabilo, že jsem žena. Kdybych byla klukem, byla bych se pravděpodobně stala nějakým vlivným činitelem, který by byl měl kol sebe řadu placených pomocníků, nebyl by se musil utahat sám, nebo s několika stejně smýšlejícími. A když už jsem žena, měla jsem v sobě mít méně smyslu pro spravedlnost, abych nemusila všude zasáhnout. Nechci ani myslit, jak já mám psí život.
Františka Plamínková své přítelkyni Albíně Honzákové, 1920

Na jaře 1925 se Františka Plamínková a Albína Honzáková vydaly za oceán do Kanady a USA na kongres Mezinárodní ženské rady. K vrcholům cesty patřilo setkání s pozdějším prezidentem Spojených států Franklinem Rooseveltem v jeho pracovně.

Nepohodlná politička

Františka Plamínková byla zatčena gestapem 1. září 1939 a vězněna šest týdnů. V následujících měsících se dál snažila pokračovat v činnosti Ženské národní rady, což bylo v protektorátní realitě velmi odvážné. Gestapo ani protektorátní tisk ji coby významnou prvorepublikovou političku totiž nepouštěly z hledáčku.

Pane kancléři,

v řadě nesprávností, jež jste vyslovil ve své pondělní řeči a jež jsou vysvětlitelné jen historickými a národopisnými omyly, dotkl jste se těžkou urážkou našeho prezidenta doktora Beneše. I tato urážka snad je vysvětlitelnou nedostatkem informací, jimž podléhá diktátor, jehož okolí ho informuje toliko o věcech, které jsou ve směru jeho přání. Proto píši.

Letadlem jsem navštívila 13. až 15. května jižní Francii a tam, nikoli v Československé republice, jsem tiskem a hlasem lidu přesvědčována, že německá armáda se pohybuje k hranicím Československé republiky. Jak lze tedy říci, že to byl výmysl prezidenta doktora Beneše? Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost vám, pane kancléři, napsat tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí.
senátorka ČSR Františka Plamínková v otevřeném dopise Adolfu Hitlerovi z 14. 9. 1937

V době druhého stanného práva, vyhlášeného po atentátu na Reinharda Heydricha, byla Františka Plamínková 11. června 1942 znovu zatčena. Strávila několik dní v Terezíně a 30. června byla bez soudu popravena na kobyliské střelnici. Bylo jí 67 let.

Bojovnice za ženská práva Františka Plamínková ve studiu Radiojournalu (1936)|foto:autor neznámý, Archivní a programové fondy Českého rozhlasu